25 Cdo 1292/2006

25 Cdo 1292/2006, 25 Cdo 1293/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z

předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr.

Roberta Waltra v právní věci žalobce J. F., zastoupeného advokátem, proti

žalovanému J. C., zastoupenému advokátkou, za účasti Č. p., a. s., jako

vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o 64.660,- Kč s příslušenstvím,

vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 139/99, o dovolání

žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2004, č. j.

28 Co 431/2004-261, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 17. února 2006,

č. j. 28 Co 92/2006-291, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení

částku 4.313,80 Kč k rukám advokátky, a to do tří dnů od doručení tohoto

usnesení.

2000 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a

vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 10. 8. 1997 došlo k dopravní nehodě, při

níž se osobní automobil Škoda řízený žalovaným, střetl s osobním automobilem

Škoda, řízeným synem žalobce. Pojišťovna žalobci vyplatila pojistná plnění

vyjma plnění za poškození vozu ve výši 64.660,- Kč, proto se žalobce domáhá

zaplacení této částky po žalovaném. K objasnění příčin kolize automobilů

ustanovil soud znalce z oboru silniční dopravy Ing. P. T. a z jeho znaleckého

posudku vyplynulo, že dopravní nehodu zavinil svým způsobem jízdy syn žalobce,

což byl stejný závěr, ke kterému dospěl znalec K. ve svém posudku, podaném pro

účely vyšetřování policie. K námitkám žalobce proti posudku Ing. T. soud

ustanovil dalšího soudního znalce z oboru silniční dopravy Ing. V. K., z jehož

znaleckého posudku vyplynulo, že nehodu zapříčinil žalovaný, a soud proto k

vypracování revizního znaleckého posudku ustanovil znalecký ústav ADN – K. -

Doc. Ing. J. Š., CSc. Po zhodnocení výsledků znaleckého dokazování soud

uzavřel, že nebylo prokázáno, že by se žalovaný podílel na střetu vozidel;

naopak, pravidla silničního provozu porušil syn žalobce, což bylo hlavní

příčinou vzniku škody.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2004, č. j. 28

Co 431/2004-261, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil,

ve výrocích o nákladech řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu

prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu

zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho názorem, že objektivní

míru účasti na vzniklé škodě podle § 431 obč. zák. vyjadřuje především zaviněné

jednání nebo opomenutí na straně některého provozovatele, pokud tím byla

založena příčinná souvislost vedoucí ke vzniku škody. V dané věci to byl syn

žalobce, jenž řídil auto a zapříčinil střet vozidel, zatímco spoluúčast

žalovaného na vzniku škody ve smyslu ustanovení § 431 obč. zák. soud neshledal.

Odvolací soud vyvrátil pochybnosti žalobce o tom, zda podaný revizní posudek je

posudkem ústavním, a učinil závěr, že další znalecké zkoumání by nepřineslo

nové pohledy na příčiny nehody, k níž došlo v r. 1997.

Okresní soud v Kutné Hoře usnesením ze dne 25. 4. 2005, č. j. 9 C

139/99-273a, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 23. 12. 2005, č. j.

9 C 139/99-287, rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a

vůči státu. Toto usnesení bylo k odvolání žalobce Krajským soudem v Praze

(usnesení ze dne 17. 2. 2006, č. j. 28 Co 97/2006-291) změněno jen ohledně výše

náhrady nákladů řízení státu a jinak bylo potvrzeno.

Proti výroku o věci samé rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004

podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm.

c) o. s. ř. Soudům obou stupňů vytýká, že na základě zjištěných rozhodných

skutečností učinily nesprávné právní závěry o zavinění dopravní nehody. Namítá,

že posudek J. K. lze použít pouze jako listinný důkaz, neboť byl vyžádán pro

kázeňské řízení a z důvodu jeho nekvalitního zpracování neměly soudy k němu

vůbec přihlížet. Namítá, že znalec Ing. T. se dostatečně nezabýval okolnostmi

vzniku dopravní nehody a žalobce za jediný řádně vypracovaný znalecký posudek

považuje posudek znalce Ing. V. K., který při vypracování posudku použil

uznávané metody a výpočty ověřil pomocí nejnovější verze počítačového programu.

Dále zpochybňuje revizní znalecký posudek s tím, že Ing. Š., CSc., není

znaleckým ústavem, ale jen fyzickou osobou podnikající v oboru konzultační

činnosti pro oblast bezpečnosti silničního provozu. ADN-K. je sice v seznamu

znaleckých ústavů zapsán, avšak podle názoru odvolatele se nejedná o soudního

znalce či o znalecký ústav. Pokud soud chtěl vyžádat revizní znalecký ústavní

posudek, měl ustanovit VUT v B. – Ú. s. i.. Soudům obou stupňů vytýká, že

správně nepochopily obsah posudků a výpovědí znalců, což se odrazilo v

hodnocení těchto důkazů. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu

spatřuje dovolatel v tom, že dosud nebylo řešeno, „co a kdo je znaleckým

ústavem“, a bylo rozhodnuto o zavinění dopravní nehody v rozporu s rozhodovací

praxí odvolacích soudů a dovolacího soudu. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR

rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc v tomto rozsahu

vrátil k dalšímu řízení.

V podaném vyjádření k dovolání se žalovaný ztotožnil se závěry soudů obou

stupňů, které vycházely ze znaleckých posudků. Uvedl, že syn žalobce

nepřizpůsobil rychlost jízdy stavu a povaze vozovky tak, aby byl schopen

zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled, což bylo příčinou

dopravní nehody. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo

podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř.,

dospěl k názoru, že dovolání není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje

ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku

odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno

rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno

rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci

samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním

názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž

bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není

přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že

napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.

c)].

V posuzovaném případě žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve

výroku o věci samé, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jedná se

tedy o to, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.

c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,

řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována

rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3

o. s. ř.).

Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení

právních otázek a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu;

způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.

ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném

právním posouzení věci. Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud

posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo

právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně

aplikoval. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména

tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro

rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací

činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní

otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o

řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného

práva), jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových

zjištění, přípustnost dovolání nezakládají.

Z obsahu dovolání je patrné, že dovolatel především nesouhlasí se závěry

soudů o rozsahu účasti na vzniklé škodě z dopravní nehody a zpochybňuje

znalecké posudky, z nichž soudy při svém rozhodnutí vycházely.

Podle ustanovení § 431 obč. zák. střetnou-li se provozy dvou nebo více

provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle

účasti na způsobení vzniklé škody.

Toto ustanovení upravuje vypořádání škody mezi provozovateli, jež jim následkem

střetu vznikla. Rozhodná je účast na způsobení vzniklé škody, což předpokládá

zhodnocení všech skutkových okolností konkrétního střetu provozů, zejména těch,

které byly hlavními příčinami vzniklé škody. I zaviněné jednání nebo opomenutí

některého provozovatele může vyjadřovat objektivní míru účasti na vzniklé

škodě, jestliže vedlo ke vzniku škody. Soudní praxe již dříve vyslovila právní

názor, že vypořádání škody ze střetu provozů neznamená automaticky, že každý z

jeho provozovatelů odpovídá za škodu, a že není vyloučeno, aby výsledek

porovnání účasti jednotlivých provozovatelů na střetu provozů z hlediska § 431

obč. zák. vyústil v závěr, že účast některého z nich je natolik minimální, že

odpovědnost za škodu na jeho straně nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího

soudu ČR ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 238/2002).

Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podíleli jednotliví

účastníci nehody, a tedy v jakém rozsahu za škodu odpovídají, odvisí vždy od

skutkových okolností konkrétního případu a od porovnání všech okolností, které

mohly mít a měly vliv na výsledek. Zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla

aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno. Tak je tomu i

v posuzovaném případě, kdy okolnosti vzniku škody jsou natolik specifické, že

rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za zobecnitelné a nemá tak

judikatorní přesah. Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je

po právní stránce zásadního významu, je totiž podmíněn nejen tím, že se jedná o

otázky právní, jež jsou významné pro danou věc, nýbrž i tím, že toto rozhodnutí

je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměru sporů jiných

(obdobných).

Při dopravních nehodách závisí zhodnocení vlivu jednotlivých okolností (např.

způsobu jízdy, reakcí při řízení, jiných vlivů apod.) zpravidla na posouzení

skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (§ 127 odst. 1 o. s. ř.). Důkaz

znaleckým posudkem soud hodnotí podle zásad vyjádřených v § 132 o. s. ř. (tzv.

zásada volného hodnocení důkazů), tomuto hodnocení však nepodléhají odborné

závěry ve smyslu jejich správnosti. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do

jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho

soulad s ostatními provedenými důkazy. Neshodují-li se odpovědi znalců na

tutéž otázku a k vyjasnění nevedl ani výslech znalců, lze znalecké posudky

podrobit reviznímu znaleckému zkoumání.

Pokud dovolatel v souvislosti se znaleckými posudky namítá vady řízení, je

třeba říci, že vady řízení představují dovolací důvod § 241a odst. 2 písm. a)

o. s. ř., a lze k ním přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné. V daném

případě námitky dovolatele nepředstavují otázku zásadního právního významu,

nehledě k tomu, že z obsahu spisu vyplývá, že ADN – K. - Doc. Ing. J. Š., CSc.

je znaleckým ústavem vedeným u Ministerstva spravedlnosti ČR pro obor Doprava

silniční a městská se specializacemi na posuzování příčin dopravních nehod a

protismykových vlastností vozovek.

Namitky dovolatele, které se vztahují k průběhu nehodového děje nečiní

rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným po právní stránce, neboť tyto

námitky se týkají zjištěného skutkového stavu věci a představují tak dovolací

důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,

které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).

Jak z dikce ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit

pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.; to

však není tento případ. Pokud jde o námitky proti způsobu hodnocení důkazů

znaleckými posudky, nemohou rovněž podléhat dovolacímu přezkumu. Nesprávné

skutkové zjištění – jak již bylo uvedeno výše - zakládá totiž dovolací důvod

podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. a uplatnění tohoto dovolacího důvodu

přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nedovoluje

(srov. též např. R 8/1994).

Dovolání žalobce tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Nejvyšší soud je proto odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)

o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5

věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný má právo na

náhradu nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1

úkon v částce 3.550,- Kč (odměna z částky určené podle § 10 odst. 3, § 15, § 14

odst. 1 a § 3 odst. 1 bod 5 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31.

8. 2006 /dovolací řízení bylo zahájeno dne 8. 3. 2005/, a snížená na polovinu

podle § 18 odst. 1 vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3

vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 (vyjádření k dovolání

bylo sepsáno dne 28. 4. 2005), v částce 75,- Kč. Výsledná částka 3.625,- Kč

byla následně zvýšena o 19 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř., neboť zástupkyně

žalovaného prokázala, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Náhrada nákladů

dovolacího řízení činí celkem 4.313,80 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. května 2008

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu