25 Cdo 1293/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: I. M., zastoupený advokátem, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 16 C 7/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. října 2008, č. j. 57 Co 24/2008-84, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Neshledal důvodným nárok na náhradu škody, která měla vzniknout nesprávným úředním postupem, spatřovaným žalobcem v tom, že Okresní soud ve Frýdku – Místku ve věci vedené pod sp. zn. 19 C 150/2005 zastavil řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř. pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (žalobcem v žalobě označený žalovaný subjekt neměl způsobilost být účastníkem řízení). Podle odvolacího soudu nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - dále též jen „zákon“, nelze spatřovat v postupu soudu, jenž vyústil v daném řízení ve vydání rozhodnutí o jeho zastavení; pro vznik odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí pak není splněna podmínka zrušení nebo změny předmětného rozhodnutí pro nezákonnost.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a odůvodňuje je podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. tím, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru; především s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 2 Cz 26/1977 a sp. zn. Cpjf 145/1978 a nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 22/03 a I. ÚS 139/99 je podle dovolatele zřejmé, že ve věci vedené pod sp. zn. 19 C 150/2005 mělo jeho podání vadu, avšak okresní soud, místo aby jej vyzval k odstranění vad podle § 43 odst. 1 o.s.ř. (právě tento postup byl podle názoru Ústavního soudu jeho povinností), řízení zastavil z důvodu, že za žalovaného byla označena organizační složka S. m. F. – M., což je v rozporu s uvedenými judikáty. Jestliže se žalobce v žalobě spletl v označení žalovaného, ačkoliv byl schopen označit jej zcela přesně, měl krajský soud rozhodnutí ve věci 19 C 150/2005 zrušit; pokud tak neučinil, porušil zákon a nedržel se soudní praxe a judikátů Ústavního soudu. Dovolatel má za to, že rozhodnutí ve věci 19 C 150/2005 je neplatné podle § 39 obč. zák., jelikož odporuje zákonu, a jako takové musí být zrušeno, resp. lze je za zrušené považovat. Dále vytýká odvolacímu soudu, že měl ze zákona povinnost přerušit řízení, nebyla-li splněna půlroční lhůta k vyjádření žalovaného o odškodnění, že mu zakazoval při ústním jednání používat diktafon, že mu zakázal podat dovolání, a že rozhodnutí mu přišlo až 22. 12. 2008; konečně dovolatel namítá, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud. Navrhl proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí dovolací soud přitom postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) a podle § 243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (část první, čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb.), uvádí pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde tedy o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Ve sporu o náhradu škody, která měla být podle žaloby způsobena vadným soudním rozhodnutím, odvolací soud dovodil, že podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je zrušení či změna rozhodnutí příslušným orgánem pro nezákonnost. Tento závěr je v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou soudů vyšších stupňů a odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 4030, C. H. BECK). V souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu je i závěr, že bylo-li ve věci vydáno rozhodnutí, nelze v postupu, který mu předcházel a v obsahu vydaného rozhodnutí se odrazil, spatřovat nesprávný úřední postup (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, 2000, č. 1, pod č. 5, či rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1000). Úvahy dovolatele o „neplatnosti“ předmětného rozhodnutí jsou zcela bezpředmětné, a to i z toho důvodu, že jím zmiňované ustanovení § 39 obč. zák. dopadá na právní úkony účastníků občanskoprávních vztahů, nikoliv na autoritativní rozhodnutí orgánu státu. Napadenému rozhodnutí proto nelze přisuzovat zásadní význam pro řešení žádné z právních otázek formulovaných v dovolání.
Námitkami, jimiž pak vytýká dovolatel odvolacímu soudu vady řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. či tzv. zmatečnostní vadu ve smyslu § 229 odst. 3 o.s.ř., přípustnost dovolaní podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nepředstavují-li procesní otázku zásadního významu, jakož i k tzv. zmatečnostním vadám, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), což není tento případ.
Je tedy zřejmé, že dovolání žalobce směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. ledna 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu