25 Cdo 1304/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. v právní věci
žalobce J. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému městu P. zastoupenému
advokátem za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Č. p., a. s., o
zaplacení 120.980,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod
sp. zn. 7 C 648/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 15. 9. 2005, č. j. 6 Co 1683/2005-80, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení
13.566,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
zaplacení, požadovaných z titulu náhrady škody na zdraví a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce v nočních hodinách dne 13. 7.
2001 upadl při chůzi na chodníku před blokem domu č. p. 1894 – 1896 v B. ulici
v P. Chodník byl poškozen prorůstajícími kořeny topolu vysazeného na pozemku
vedle chodníku. Ze svědeckých výpovědí vzal soud prvního stupně za prokázané,
že k prorůstání kořenů a narušení povrchu místní komunikace docházelo již v
období předcházejícím úrazu žalobce. Jak žalobce, tak i ostatní obyvatelé
přilehlých domů o tomto narušení věděli, neboť sami iniciovali u žalovaného
opravu komunikace. Žalobce při pádu utrpěl úraz, který si vyžádal operaci a
následnou hospitalizaci v nemocnici. Náhrada za ztrátu na výdělku činila za
období od 14. 7. 2001 do 22. 9. 2002 částku 69.380,- Kč, bolestné a náhrada za
ztížení společenského uplatnění byla ohodnocena 430 body. Soud prvního stupně
nepochyboval o vlastnickém právu žalovaného k předmětné komunikaci – chodníku,
na kterém se žalobci stal úraz, a to na základě ustanovení § 9 zákona č.
13/1997 Sb., avšak dle jeho názoru žalovaný neodpovídá žalobci za škodu na
základě ustanovení § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. Popsané
narušení místní komunikace totiž nemůže být závadou ve schůdnosti, kterou se
pro účely zákona o pozemních komunikacích rozumí taková změna ve schůdnosti
pozemní komunikace, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném
stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich
důsledkům. Narušení povrchu místní komunikace prorůstajícími kořeny stromu
proto nemohlo být změnou, kterou by chodec nebyl schopen předvídat při pohybu
přizpůsobeném stavu komunikace. S ohledem na příčinu narušení povrchu
komunikace je dle názoru soudu prvního stupně zcela vyloučeno, aby k narušení
tohoto povrchu došlo v krátkém časovém období, a aby toto narušení nemohl
chodec předvídat.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 9.
2005, č. j. 6 Co 1683/2005-80, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobě v plném rozsahu vyhověl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně a rovněž s právním závěrem, že žalovaný je vlastníkem komunikace podle §
9 cit. zákona č. 13/1997 Sb. Dle názoru odvolacího soudu však žalovaný za škodu
na zdraví žalobce odpovídá, a to objektivně podle § 26 odst. 7 a § 27 odst. 3
zákona č. 13/1997 Sb., dle kterého vlastník komunikace odpovídá za škody,
jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti místní komunikace nebo průjezdního
úseku silnice, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu
odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky
takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit. Odvolací soud
rovněž poukázal na ustanovení § 12 odst. 5 vyhl. č. 35/1984 Sb., dle kterého se
závadami ve schůdnosti chodníku, místních komunikací určených výhradně pro
chodce a přechodu pro chodce na průjezdních úsecích silnic v území zastavěném
rozumí závady obdobné závadám ve sjízdnosti, pokud tyto závady neumožňují
bezpečnou chůzi ani při zvýšené opatrnosti chodců. Závadami ve sjízdnosti se
mj. rozumí ojedinělé výtluky, výmoly a hrboly. O ty se v daném případě také dle
názoru odvolacího soudu jedná. Výtluky, výmoly nebo hrboly jsou závadou, pokud
jsou ojedinělé. Jsou-li deformace odstranitelné běžnou údržbou, jde o závadu ve
sjízdnosti, za kterou obec odpovídá. Nebylo tedy prokázáno spoluzavinění
žalobce, žalovaný neprokázal, že nebylo v jeho silách závadu odstranit, a o
výši způsobené škody nejsou pochybnosti.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání z důvodu podle ust. § 241a odst.
2 písm. a) a b) o. s. ř. Vytýká odvolacímu soudu, že dostatečně nepřihlédl k
ustanovení § 26 odst. 2 a § 26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb. V tomto ohledu
poukazuje na skutečnost, že povrch místní komunikace byl narušen prorůstajícími
kořeny po delší časové období a že obyvatelé přilehlých domů o tomto narušení
věděli. Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že dostatečně nezohlednil
skutečnost, že pozemek, na kterém se místní komunikace nachází, je z části
vlastnictvím Č. r., což by v případě odpovědnosti žalovaného mělo najít odraz
ve stanovení poměrné odpovědnosti k náhradě škody. Dovolatel navrhuje, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření navrhl dovolání jako nedůvodné zamítnout. Odvolací
soud správně zhodnotil provedené důkazy. K poškození chodníku prorůstáním
kořenů nedochází postupně, ale jednorázově v okamžiku, kdy je působení kořenů
natolik silné, že dojde k prudkému zvětšení rozsahu poškození chodníku. Takové
poškození potom chodec nemůže předpokládat. Navíc k úrazu došlo v nočních
hodinách.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., napadené rozhodnutí přezkoumal podle ust. § 242 odst. 3 o. s.
ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ust. § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Podle § 27 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění
zákonů č. 281/1997 Sb., č. 259/1998 Sb., č. 146/1999 Sb., 102/2000 Sb.,
132/2000 Sb. (tj. ve znění účinném v době úrazu), uživatelé dálnice, silnice
nebo místní komunikace nemají nárok na náhradu škody, která jim vznikla ze
stavebního stavu nebo dopravně technického stavu těchto pozemních komunikací.
Podle odstavce 3 tohoto ustanovení vlastník místní komunikace odpovídá za
škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti místní komunikace nebo
průjezdního úseku silnice, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností
tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich
důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit.
Podle § 26 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb. jsou v zastavěném území obce místní
komunikace a průjezdní úsek silnice schůdné, jestliže umožňují bezpečný pohyb
chodců, kterým je pohyb přizpůsobený stavebnímu stavu a dopravně technickému
stavu těchto komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. Podle
odstavce 3 tohoto ustanovení stavebním stavem dálnice, silnice nebo místní
komunikace se rozumí jejich kvalita, stupeň opotřebení povrchu, podélné nebo
příčné vlny, výtluky, které nelze odstranit běžnou údržbou, únosnost vozovky,
krajnic, mostů a mostních objektů a vybavení pozemní komunikace součástmi a
příslušenstvím. Podle odstavce 7 tohoto ustanovení se závadou ve schůdnosti pro
účely tohoto zákona rozumí taková změna ve schůdnosti pozemní komunikace,
kterou nemůže chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a
dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům.
Podle § 9 odst. 1 věty první vyhlášky č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon
o pozemních komunikacích, je cílem údržby a oprav komunikací odstranit závady
ve sjízdnosti, opotřebení nebo poškození komunikace, jejích součástí a
příslušenství. Podle odst. 3 se činnosti dle rozsahu a povahy prací rozdělují
na běžnou a souvislou údržbu a na opravy. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení
běžná údržba zahrnuje zejména drobné místně vymezené práce, včetně ošetřování
silniční vegetace.
Při stanovení podmínek vzniku odpovědnosti vlastníků pozemních komunikací za
škody způsobené závadami ve sjízdnosti a schůdnosti zohledňuje zákon č. 13/1997
Sb. pouze tzv. nepředpokládatelné závady. Při jejich posuzování je třeba
vycházet z objektivního kritéria přizpůsobení chování stavu komunikace. Z dikce
ustanovení § 26 zák. č. 13/1997 Sb. je zřejmé, že pro posuzování závad ve
schůdnosti pozemní komunikace platí obdobné závěry jako pro závady ve
sjízdnosti. Rozumí se jimi tedy i natolik významné změny (zhoršení) schůdnosti
v místě nekvalitního stavebního stavu komunikace, které jsou sice odstranitelné
běžnou údržbou, avšak svým charakterem se natolik vymykají stavebnímu stavu a
dopravně technickému stavu pozemní komunikace a povětrnostním vlivům, že chodec
ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či případné důsledky
povětrnostních vlivů nemůže jejich výskyt předpokládat a účinně na ně reagovat
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo
1495/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 2751, k
sjízdnosti pozemní komunikace).
Při objektivním posuzování nepředvídatelnosti závad ve schůdnosti místních
komunikací potom sama skutečnost, že poškozený v místě bydlel a o stavu
komunikace osobně věděl, nemůže hrát roli z hlediska vzniku odpovědnosti
vlastníka komunikace za škody způsobené takovými závadami. Zák. č. 13/1997 Sb.
nevyžaduje pro vznik odpovědnosti vlastníka komunikace za škodu náhlost závady.
Ta může existovat i delší dobu. Rozhodující je, zda jde o takovou kvalitativní
změnu, závadu či vlastnost komunikace, jež je způsobilá vyvolat pád či přivodit
jiné zranění chodce. Prorůstající kořeny stromů na jinak rovném chodníku tak
zásadně představují závadu ve schůdnosti, pokud stavební stav komunikace je
jinak dobrý a vyčnívání kořenů okolních stromů ze stavebního stavu komunikace
nijak nevyplývá. Navíc argumentuje-li dovolatel tím, že bylo obyvateli
požadováno odstranění závady, ve spise předložená žádost je datována až po
úrazu a je tedy pro posouzení odpovědnosti žalovaného za škodu nevýznamná.
Stejně jako u škůdce je třeba i u poškozeného při posuzování jeho
spoluodpovědnosti za způsobenou škodu ve smyslu § 441 obč. zák. brát v úvahu
jen takové jednání, které splňuje všechny předpoklady odpovědnosti za škodu,
tj. musí být prokázáno, že jednání poškozeného bylo příčinou (jednou z příčin)
vzniku škody. Pro takový závěr však v řízení nebyly zjištěny podstatné
skutečnosti a v samotné okolnosti, že k prorůstání kořenů docházelo po delší
dobu a že žalobce situaci v místě znal, nelze spatřovat protiprávnost jednání
žalobce, které by přispělo ke vzniku škody (srovnej rovněž rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2233/99, publikovaný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 315).
Pokud jde o námitku dovolatele, že pozemek, na němž se komunikace nachází, je
částečně ve vlastnictví Č. r., je správný závěr soudů obou stupňů, že je nutné
rozlišovat vlastnictví pozemní komunikace, jež je podmínkou pro vznik
odpovědnosti za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti, a vlastnictví pozemku,
na němž pozemní komunikace leží. Vlastnické právo žalovaného k pozemní
komunikaci je založeno ust. § 9 cit. zák. č. 13/1997 Sb. Žalovaný je obcí, na
jejímž území se místní komunikace nachází a není potom rozhodující, kdo je
vlastníkem pozemku, na němž je místní komunikace postavena.
Protože je rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska námitek uplatněných v
dovolání správné, dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř.
dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci vzniklo právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení podáním vyjádření k dovolání. Za tento úkon
právní služby náleží odměna za zastupování advokátem, krácená o polovinu (§ 3
odst. 1, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění před 1. 9. 2006). Sazba
odměny za úkon představuje částku 22.650,- Kč, po krácení 11.325,- Kč, plus
75,- Kč paušál a 19 % DPH, celkově 13.566,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. listopadu 2006