25 Cdo 1319/2022-432
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců
JUDr. Bořivoje Hájka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: J. K.,
narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Janem Sikorou, advokátem se sídlem
Vendryně 931, 739 94 Vendryně, proti žalovaným: 1. J. H., narozený XY, bytem
XY, zastoupený Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem se sídlem Moravské náměstí 15,
602 00 Brno, 2. ČSOB Pojišťovna, a.s., člen holdingu ČSOB, IČO 45534306 se
sídlem Masarykovo nám. 1458, Pardubice, zastoupený Mgr. Markem Vojáčkem,
advokátem se sídlem Na Florenci 2116/5, 110 00 Praha 1, o zaplacení částky 88
482 PLN s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C
110/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21.
12. 2021, č. j. 17 Co 94/2020-402, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2021, č. j. 17 Co 94/2020-402,
se zrušuje vyjma dovoláním nenapadeného výroku II, a věc se v tomto rozsahu
vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 12. 12. 2019, č. j. 7 C 110/2016-332,
ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 29. 9. 2021, č. j. 7 C 110/2016-377,
uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 45 268
polských zlotých (dále jen PLN) (výrok I), zamítl návrh, aby žalovaní byli
povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně 43 214 PLN (výrok II) a rozhodl
o náhradě nákladů řízení (výroky III až V). V řízení se žalobce domáhal, aby
bylo žalovaným uloženo zaplatit mu společně a nerozdílně 88 482 PLN na náhradu
škody, která mu vznikla poškozením jeho vozidla při dopravní nehodě zaviněné 1. žalovaným dne 12. 3. 2014. Pasivní legitimaci 2. žalované dovodil ze zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového
vozidla (dále je „zákon o pojištění odpovědnosti za škodu“), neboť vozidlo
řízené 1. žalovaným bylo v okamžiku dopravní nehody pojištěno z titulu
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla u 2. žalované. Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že viníkem dopravní
nehody, k níž došlo dne 12. 3. 2014, byl 1. žalovaný, neboť jako řidič vozidla
reagoval opožděně na zpomalování vozidla jedoucího před ním a řízeného
žalobcem, nedodržel rovněž bezpečnou vzdálenost mezi vozidly, narazil zezadu do
vozidla žalobce, a odpovídá proto za škodu takto způsobenou střetem obou
vozidel. Námitku nedostatku pasivní legitimace 1. žalovaného soud prvního
stupně odmítl s tím, že ji žalovaný vznesl až poté, co ji nejprve uplatnila 2. žalovaná, nebránil se touto námitkou ani v přestupkovém řízení, a pokud v tomto
řízení předložil seznam jízd vozidla XY, jímž se pokusil doložit, že jeho jízda
byla jízdou služební, není tento důkaz podle soudu prvního stupně věrohodný za
situace, kdy zápisy jízd byly evidovány od pondělí dne 3. 3. 2014 do středy dne
12. 3. 2014 a žádný další zápis o jízdě tohoto vozidla již seznam jízd
neobsahuje. Jelikož soud shledal odpovědnost 1. žalovaného za škodu způsobenou
na vozidle žalobce, zavázal jej k povinnosti nahradit škodu v rozsahu zjištěném
znaleckým posudkem, tedy ve výši 45 268 PLN, a ohledně zbývající žalobcem
požadované částky 43 214 PLN žalobu zamítl. V doplňujícím rozsudku pak rozhodl,
aby 1. žalovaný nahradil způsobenou škodu ve výši 45 268 PLN společně a
nerozdílně s 2. žalovanou. K odvolání všech účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 12. 2021,
č. j. 17 Co 94/2020-402, změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně ve znění
doplňujícího rozsudku a žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I), potvrdil
rozsudek v zamítavém výroku II (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výroky III až V). Odvolací soud shodně s okresním soudem uzavřel, že mezi
účastníky nebylo sporu o tom, že dne 12. 3. 2014 na dálnici D1 v km 210 ve
směru jízdy na Prahu bylo poškozeno vozidlo žalobce při dopravní nehodě,
nárazem zezadu vozidlem řízeným 1. žalovaným, jehož provozovatelem byla
společnost F. H., jejímž byl 1. žalovaný zaměstnancem a zároveň jejím
jednatelem a společníkem. Na rozdíl od soudu prvního stupně po částečném
doplnění dokazování uzavřel, že k dopravní nehodě došlo při cestě konané 1. žalovaným pro společnost F. H. Odvolací soud odkázal na § 2914 věta první
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a uvedl, že
podle tohoto ustanovení platí, že kdo při své činnosti použije zaměstnance,
nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Ve spojení s
ustanovením § 2927 odst. 1 věta první o. z.
proto uzavřel, že žalovaný není v
posuzované věci pasivně legitimován a jeho odpovědnost za případně způsobenou
škodu na vozidle žalobce nelze dovodit. Dále uzavřel, že žaloba není důvodná
ani ve vztahu ke 2. žalované, neboť podle § 6 odst. 2 písm. b) zákona o
pojištění odpovědnosti za škodu žalobci svědčí právo na zaplacení žalované
částky nikoli z titulu náhrady škody, nýbrž z titulu práva na výplatu
pojistného plnění za pojištěného škůdce. Vzhledem k tomu, že 1. žalovaný není
ve věci pasivně legitimován, není možné dovodit jeho odpovědnost za způsobenou
škodu, a není ani pojištěným, tedy tím subjektem, za něhož by měl pojistitel,
tedy 2. žalovaná, hradit způsobenou škodu, proto jí nelze uložit povinnost
vyplatit žalobci požadované plnění. Proti rozsudku odvolacího soudu, vyjma výroku II, kterým byl potvrzen částečně
zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání. V něm
nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace
žalovaného. Odvolací soud podle žalobce zcela pominul § 2910 o. z., dle něhož
škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem, a zasáhne
tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Tímto ustanovením je dán základní a originární právní nárok poškozeného vůči
škůdci a § 2914 o. z. je až odvozeným právním nárokem, který však nevylučuje
právní nárok poškozeného vůči samotnému škůdci. Žalobce rovněž poukázal na §
2915 odst. 2 o. z., podle něhož se poškozený může domáhat náhrady újmy i přímo
vůči pomocníkovi, tedy v této věci po 1. žalovaném. Žalobce též nesouhlasil se
závěrem odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace 2. žalované. Podle
žalobce výkladem § 9 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti za škodu, za
použití argumentum a maiori ad minus lze dojít k závěru, že poškozený vůbec
nemá povinnost uplatňovat nárok na náhradu škody vůči škůdci či jiné deliktně
způsobilé osobě, nýbrž má právo vymáhat pojistné plnění přímo vůči pojistiteli,
u něhož je provoz vozidla, kterým byla škoda způsobena, pojištěn. Žalobce tedy
nebyl povinen podávat žalobu vůči žalovanému či pojištěnému, ale mohl žalovat
výlučně pojistitele, tedy žalovanou. Z toho vyplývá, že nárok poškozeného proti
2. žalované není nikterak závislý na pasivní legitimaci 1. žalovaného. Pro
posouzení pasivní legitimace 2. žalované z hlediska povinnosti plnit žalobci je
podstatná toliko skutečnost, zda škoda byla žalobci způsobena provozem vozidla,
které je u žalované pojištěno. Touto skutečností se odvolací soud v napadeném
rozhodnutí nezabýval, a tudíž je nutno vyjít ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně, že škoda byla žalobci způsobena provozem vozidla, které řídil
1. žalovaný, a v době dopravní nehody bylo pojištěno z titulu odpovědnosti z
provozu vozidla u 2. žalované. Za dané situace je tedy jasně dána povinnost k
pojistnému plnění podle § 9 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 800/2008). Z
uvedených důvodů navrhl dovolatel rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu
vrátit k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaná navrhla ve vyjádření k dovolání jeho odmítnutí. Poukázala na to, že
žaloba byla projednána soudem místně příslušným k rozhodování o náhradě škody,
nikoliv soudem, který by byl místně příslušný k rozhodnutí o nároku žalobce na
pojistné plnění. U případného nároku na pojistné plnění pak nepřichází v úvahu
solidarita na straně žalované, jak se jí žalobce domáhá. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022
(viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. Dovolání je
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť výkladem odpovědnosti za škodu pomocníka
(§ 2914 věta prvá o. z.) v pozici zaměstnance v pracovněprávním vztahu, který
je zároveň jednatelem společnosti, tedy osobou ovládající zaměstnavatele, se
dovolací soud dosud nezabýval. Odvolací soud se pak odchýlil od ustálené
judikatury při posouzení povinnosti pojistitele plnit přímo poškozenému podle §
9 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti za škodu. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou
zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co
tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného
práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu
takového práva. Podle § 2914 o. z. kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo
jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou činnost
samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba nepečlivě
vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho povinnosti k
náhradě škody. Ustanovení § 2914 o. z. vychází z premisy, že ten, kdo má prospěch z činnosti
pomocníka, měl by také nést rizika s jeho činností spojená (srov. Bezouška,
Petr In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část
(§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1577.). Jeho smyslem je
posílení ochrany poškozeného, neboť v případě porušení zákonné povinnosti (§
2910 o. z.) jednajících osob má možnost požadovat náhradu od obou. Výhoda bývá
spatřována i v tom, že zmocnitel (hlavní osoba, někdy nazývaná též principál)
bude zpravidla solventnější než jeho pomocník, a poškozený se tak snáze domůže
náhrady (to ovšem nemusí být pravidlem). Dále se poukazuje i na to, že hlavní
osoba mívá obecně lepší pozici, aby zhodnotila rizika vzniku škody spojená s
činností, kterou pro ni vykonávají její pomocníci, a tato rizika a náklady s
nimi spojené rozložila jednak mezi samotné pomocníky a konec-konců i mezi
zákazníky jejího podniku (Sztefek, M. Deliktní odpovědnost principálů za
pomocníky: srovnávací a právně-ekonomická analýza § 2914 ObčZ. Právní rozhledy,
2017, č. 1, s. 6-13). Nejedná se o jediné ustanovení, které by odpovědnost za
pomocníka upravovalo. Samostatnou odpovědnost hlavní osoby za pomocníka
zakládají například ustanovení § 1935 o. z. řešící odpovědnost za pomocníka při
plnění smluvních povinností či celý zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), který upravuje odpovědnost za pomocníka při
výkonu veřejné moci. Ustanovení § 2914 o. z. má zjevně předobraz v § 420 odst. 2 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), avšak oproti němu neobsahuje
formulaci, která by výslovně vylučovala přímou odpovědnost pomocníka.
Není tedy
zřejmé, zda zákonodárce skutečně sledoval rozšíření odpovědnosti na pomocné
osoby, případně zda na všechny či jen některé z nich. Odpověď nedává ani
důvodová zpráva, která obecně hlásí diskontinuitu vůči „socialistickým“
občanským zákoníkům z let 1950 a 1964, avšak o záměru změnit vyloučení přímé
odpovědnosti pomocníka, které bylo do českého práva vneseno v období
socialistického zákonodárství, mlčí, ač řadu jiných, i méně podstatných změn
vysvětluje. Vzorem pro rekodifikaci občanského práva byla řada zahraničních
úprav a většina z nich nevidí přesvědčivý důvod, proč by pomocník měl být
povinnosti k náhradě zproštěn jen díky tomu, že povinnost k náhradě nese i
další osoba. Poškozený by podle zahraničních úprav byl bezdůvodně zbaven
možnosti domáhat se náhrady po pomocníkovi pouze s odkazem na to, že odpovědný
je i někdo jiný. Naopak v souladu s obecnými pravidly je, aby obě tyto osoby
byly povinny k náhradě společně a nerozdílně (Koziol, H. Basic Questions of
Tort Law from Germanic Perspective. Wien: Jan Sramek Verlag, 2012, s. 212-213). Jazykovým výkladem § 2914 o. z. se lze dobrat víceméně k oběma závěrům, zda
podle věty první odpovídá za činnost pomocníka hlavní osoba či nikoliv. Na
jedné straně pro případ porušení zákonné povinnosti ze strany pomocníka nelze
najít dostatečně pregnantně slovně vyjádřenou výluku z jeho odpovědnosti, a
jestliže dovodíme porušení zákonné povinnosti pomocníkem při činnosti pro
hlavní osobu, budou naplněny podmínky vzniku odpovědnostního vztahu mezi
poškozeným a tím, kdo porušil zákon, aniž by tomu bránilo explicitní vyloučení
takového právního důsledku. Na druhé straně formulace, že hlavní osoba za škodu
jím způsobenou odpovídá stejně jako by ji způsobila sama, umožňuje výklad, že
odpovídá namísto osoby pomocné, která činí úkony v její prospěch. Význam
slovního spojení „jako by ji způsobil sám“ se totiž nerovná významu „jakoby ji
způsobil společně s jiným“; výraz „sám“ má spíše nádech jisté výlučnosti, takže
je z něj možno dovodit, že nikdo další za stejnou škodu neodpovídá. Pak by
vlastně ani nebylo třeba zdůrazňovat jako činil § 420 odst. 2 obč. zák., že
„tyto osoby samy za škodu takto vzniklou neodpovídají“. Při výkladu ustanovení § 2914 věty první o. z. Nejvyšší soud vychází z toho, že
právě míra autonomie či naopak závislosti pomocné osoby vůči osobě hlavní je
rozhodující pro posouzení, zda převáží samostatná odpovědnost hlavní osoby,
resp. kdy je dostatečný důvod, aby samostatnost pomocníka byla důvodem k
založení jeho vlastní povinnosti k náhradě spolu s osobou hlavní. Značně specifickou situaci v rámci široké množiny případů představuje pozice
osoby v pracovněprávním vztahu (zaměstnance), která způsobila újmu z
nedbalosti. Odpovědnost zaměstnance (má-li vzniknout) se totiž odvíjí od
události vyplývající z činnosti zaměstnavatele, neboť zaměstnanec se v situaci,
ve které způsobil újmu, zpravidla ocitl v důsledku činnosti zaměstnavatele. Má-
li nést riziko s tím spojené, nelze přehlédnout, že takové riziko podstupuje
právě v důsledku činnosti pro zaměstnavatele.
Přitom zde neobstojí námitka, že
svou činnost vykonává za úplatu, neboť ta nemusí být ekvivalentní riziku, které
přitom nese (v německé praxi viz Bru?ggemeier, G. Haftungsrecht Struktur,
Prinzipien, Schutzbereich. Ein Beitrag zur Europäisierung des Privatrechts. Berlin, Heidelberg, New York: Springer Verlag, 2006). Pak je ovšem nutné
zabývat se tím, zda zvláštní vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nemůže
mít vliv na rozsah náhrady poskytované poškozenému přímo z jeho strany. Nejvyšší soud již dovodil, že za újmu, kterou způsobil z nedbalosti zaměstnanec
třetí osobě při pracovní činnosti vykonávané pro zaměstnavatele jsa vázán jeho
pokyny, je povinen nahradit výlučně zaměstnavatel (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021, publikovaný pod č. 51/2022 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek; ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. III. ÚS 287/22). Vycházel přitom ze
zákonné definice závislé práce (§ 2 odst. 2 zákoníku práce), tedy práce, která
je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance,
jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro
zaměstnavatele vykonává osobně. V této definici shledal zjevnou navázanost
zaměstnance na zaměstnavatele, jehož jménem vykonává pracovní činnost, a jeho
podřízenost pokynům, kterými jeho činnost řídí a uzavřel, že jestliže
zaměstnanec při škodní události z tohoto rámce nevybočí, je třeba
nejednoznačnou dikci § 2914 věty první o. z. vyložit tak, že za újmu způsobenou
zaměstnancem odpovídá výlučně zaměstnavatel, jako by ji způsobil on sám, byť se
tak stalo osobní činností zaměstnance, kterého k tomu použil. V posuzované věci jde ovšem o zcela případ odlišný, neboť 1. žalovaný, který
zavinil střet vozidel, nebyl v době škodní události pouze zaměstnancem
společnosti F. H., ale také jejím jednatelem a společníkem. Za těchto okolností
nelze pracovní činnost 1. žalovaného u uvedené společnosti považovat za
závislou práci, která by byla vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele
a podřízenosti zaměstnance, neboť 1. žalovaný byl osobou ovládající společnost,
v které byl také zaměstnán. Sám tak řídil svoji pracovní činnost a rozhodl o
tom, že vykoná pracovní cestu, při které došlo ke škodní události. Dovolací
soud proto dospěl k závěru, že 1. žalovaného nelze označit za pomocníka ve
smyslu § 2914 věta první o. z., za kterého je povinen plnit poškozenému výlučně
zaměstnavatel, neboť újmu sice způsobil z nedbalosti třetí osobě při pracovní
činnosti vykonávané pro zaměstnavatele, tuto činnost však nevykonával v pozici
podřízeného zaměstnance, který je pokyny zaměstnavatele vázán. Podle § 9 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti za škodu poškozený má právo
uplatnit svůj nárok na plnění podle § 6 u příslušného pojistitele nebo u
Kanceláře, jedná-li se o nárok na plnění z garančního fondu podle § 24.
Toto ustanovení dává poškozenému oprávnění uplatnit svůj nárok přímo proti
pojistiteli toho, kdo mu odpovídá za škodu, což ovšem neznamená, že by do
odpovědnostního vztahu mezi škůdcem a poškozeným vstoupil namísto škůdce jeho
pojistitel, který za vzniklou škodu odpovědný není. Jeho povinností je pouze
plnit za pojištěného, uplatnil-li poškozený vůči němu své právo na plnění, aniž
by musel současně u soudu uplatnit i nárok proti pojištěnému, za kterého má
pojistitel plnit. Pojistitel hradí poškozenému nároky vymezené v § 6 odst. 2
zákona o pojištění odpovědnosti za škodu tehdy, jestliže poškozenému vznikl
nárok na náhradu újmy proti škůdci (řidiči nebo provozovateli vozidla), který
uplatnil (a prokázal) vůči pojistiteli. Pro povinnost pojistitele plnit je
zcela bez významu, zda poškozený uplatnil své nároky v soudním řízení též proti
samotnému škůdci, neboť poškozený má v tomto směru možnost výběru (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4112/2017, či rozsudek téhož soudu ze
dne 16. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5644/2017). Žalobce podanou žalobou proti 2. žalované využil svého práva uplatnit svůj
nárok přímo proti pojistiteli odpovědnosti provozovatele vozidla, kterým měla
být způsobena škoda. Podmínkou úspěšnosti tohoto nároku není povinnost současně
u soudu uplatnit i nárok proti pojištěnému, za kterého má pojistitel plnit. Odvolací soud tedy nárok žalobce proti 2. žalované posoudil v rozporu s
ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Jelikož právní posouzení nároků žalobce proti 1. žalovanému i 2. žalované ve
věci není správné, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu, vyjma dovoláním nenapadeného výroku II, a v tomto rozsahu věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 226 odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť jeho rozhodnutím
řízení nekončí. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího
řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí odvolacího věci samé (§ 243g
odst. 1, § 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.