25 Cdo 1320/2024-455
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: "Bytové družstvo KALOUS", IČO 26399423, se sídlem Slavíčkova 1681, Sokolov, zastoupený JUDr. Bc. Kristýnou Bernáthovou, advokátkou se sídlem Wolkerova 2007, Kraslice, proti žalované: MI Groupe s. r. o., IČO 29084091, se sídlem Krátká 16, Svatava, zastoupená JUDr. Ing. Stanislavem Polenou, advokátem se sídlem Hybernská 1009/24, Praha 1, o odstranění vad díla a zaplacení smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 42 C 197/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 11. 2023, č. j. 25 Co 183/2023-411, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 1. 2024, č. j. 25 Co 183/2023-421, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení 12.880 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Bc. Kristýny Bernáthové.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 25 Co 183/2023-411, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 1. 2024, č. j. 25 Co 183/2023-421, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 10. 5. 2023, č. j. 42 C 197/2021-346, v rozsahu, jímž bylo žalované uloženo odstranit ve výroku rozsudku soudu prvního stupně specifikované vady díla s tím, že se uvedených povinností zprostí zaplacením tam uvedených částek, dále jímž bylo uloženo žalované zaplatit žalobci 456.000 Kč s příslušenstvím a 35.490,50 Kč s
příslušenstvím, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu; odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve sporu ze smlouvy o dílo ze dne 10. 1. 2013 (montáž fotovoltaických panelů a tepelných čerpadel na bytový dům) zjistil, že žalobce jako objednatel uplatnil včas vady díla (zatékání do střechy, hlučnost čerpadel) u žalované zhotovitelky. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že za vytčené vady odpovídá žalovaná. Vady montáže byly dány činností žalované, aniž by šlo o vady ve smyslu § 561 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, které by byly způsobeny nevhodnými pokyny objednatele či použitím věcí předaných objednatelem ke zpracování; třebaže se vady při předání díla ještě neprojevily, žalované muselo být zřejmé z jejího způsobu provedení, že dílo bude vady vykazovat.
Proto je možné přiznat práva z odpovědnosti za vady i po uplynutí záruční lhůty k oznámení vad (§ 562 odst. 3 a § 428 odst. 2 a 3 obchodního zákoníku). Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uvedla, že „se odvolací soud ve věci odchýlil od dosavadního výkladu právní úpravy obsažené v ust. § 428 odst. 3 ObchZ ve spojení s ust. § 562 odst. 3 ObchZ, konkrétně od výkladu plynoucího z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2008, sp. zn. 32 Odo 1604/2006 ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19.04.2016, sp. zn. 32 Cdo 2290/2014“, s tím, že soudy obou stupňů uzavřely, že vytýkané vady byly zjevně důsledkem okolností, o nichž žalovaná jako zhotovitel věděla nebo musela vědět již při předání díla, aniž by toto své tvrzení jakkoliv podložily související úvahou a aniž by tento závěr vyplýval z tvrzení žalobce a z provedeného dokazování.
Odvolací soud se podrobně nezabýval včasností uplatněných reklamací. Dále namítla porušení poučovací povinnosti soudu podle § 118a o. s. ř. ve vztahu k jejímu tvrzení, že na položení hydroizolační vrstvy se uplatnila zkrácená dvouletá záruční doba. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně podala návrh na odklad právní moci napadeného rozsudku. Žalobce navrhl zamítnutí dovolání žalované, neboť odvolací soud respektoval dosavadní výklad právní úpravy a rozhodl zcela v intencích judikátů, na něž žalovaná odkazuje.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu tohoto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Citované ustanovení zakládá přípustnost dovolání na požadavku identifikace právní otázky (hmotného nebo procesního práva), na níž záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatelem a jejího posouzení z hlediska vztahu k judikatuře Nejvyššího soudu. Jinými slovy vyjádřeno, předmětné
ustanovení předpokládá, že dovolatel zpochybní právní posouzení odvolacího soudu s poukazem na to, že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud vyřešil, avšak odvolací soud ji posoudil v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nebo že vybranou otázku již Nejvyšší soud vyřešil, odvolací soud ji posoudil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nicméně dovolatel je toho názoru, že by otázka přesto měla být posouzena jinak, či že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud řešil, avšak jeho judikatura je ve vztahu k této otázce nejednotná, anebo že vybranou právní otázku doposud Nejvyšší soud neřešil (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. II. ÚS 85/16). Dovolatelka v této věci neuvádí žádnou právní otázku, na které záviselo rozhodnutí odvolacího soudu a kterou by měl dovolací soud vyřešit, neboť ji odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu nebo nebyla doposud dovolacím soudem řešena, anebo že vybranou právní otázku již Nejvyšší soud řešil, avšak jeho judikatura je ve vztahu k této otázce nejednotná nebo má být posouzena jinak. Dovolatelka sice označila v dovolání rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, otázku odklonu od rozhodnutí sp. zn. 32 Odo 1604/2006 (č. 112/2009 Sb. rozh. obč.) a sp. zn. 32 Cdo 2290/2014 však náležitě neformulovala. Vytýká-li v této souvislosti, že závěr nalézacích soudů o tom, že uplatněné vady díla byly důsledkem okolností, o nichž žalovaná jako zhotovitel věděla nebo musela vědět již v době předání díla, nevyplývá z provedeného dokazování, neuplatňuje tím (jediný možný) dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., a to nesprávné právní posouzení věci. Tato námitka postrádá charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit, nesměřuje totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem. V podstatě se dovolatelka domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí ohledně povahy vad plnění a vědomosti žalované, že již při provedení díla o nich věděla; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen jiný skutkový stav. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Námitkou vad řízení (porušení poučovací povinnosti soudu podle § 118a o. s. ř.) se pak dovolací soud nemůže samostatně zabývat a může k ní přihlédnout pouze v případě jinak přípustného dovolání; samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 248/2015). Způsobilým dovolacím důvodem sice může být i námitka nesprávného řešení procesní právní otázky, ovšem jen pokud ji odvolací soud skutečně řešil a provedl výklad procesní normy. Samotný procesní postup je však podřaditelný jen pod zmíněnou vadu řízení, kterou se může dovolací soud zabývat jen u přípustného dovolání. Dovolání žalované též směřuje proti výrokům o náhradě nákladů řízení, proti nimž však je možnost podání tohoto mimořádného opravného prostředku vyloučena výslovnou dikcí § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, neboť vzhledem k výsledku dovolacího řízení dosaženému v přiměřeně krátké době se stal tento návrh bezpředmětným. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 23. 5. 2024
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu