25 Cdo 1329/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce F. J., IČO: 49495950, se sídlem Lázně Toušeň, Na Pruhu 335,
zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Praha 9, Jandova 8,
proti žalované obci Keblice, IČO: 00526436, se sídlem Keblice 68, zastoupené
Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem se sídlem Litoměřice, Mírové náměstí 157/30,
o 1.228.136,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod
sp. zn. 14 C 165/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2013, č.j. 11 Co 1474/2012--494, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 10. 2013, č. j. 11 Co
1474/2012-494, a rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. 8. 2012, č.
j. 14 C 165/2006-455, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalobce se po žalované domáhal náhrady škody ve výši 1.228.136,- Kč s
příslušenstvím, která mu vznikla v důsledku neplatnosti smlouvy o spolupráci
uzavřené mezi účastníky dne 21. 1. 2004 (dále jen „Smlouva“), jejímž předmětem
byla vzájemná spolupráce při přípravě dobývání výhradního ložiska štěrkopísku v
katastrálním území Keblice.
Obvodní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 16. 8. 2012, č.j. 14 C
165/2006-455, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1.228.136,- Kč s
příslušenstvím, jakož i nahradit náklady řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 21.
1. 2004 podepsal žalobce Smlouvu s žalovanou obcí, za kterou ji podepsal její
tehdejší starosta, uzavření Smlouvy však nebylo schváleno zastupitelstvem
žalované. Soud došel k závěru, že Smlouva je absolutně neplatným právním úkonem
podle § 41 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, a § 39 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Dovodil výlučnou odpovědnost žalované za škodu podle § 42 ve spojení s § 420 a
§ 415 obč. zák., když porušila povinnost předcházet škodám svou dlouhodobou a
veřejnou podporou záměru těžby ložiska štěrkopísku, čímž projevovala vůli
dostát svým smluvním závazkům, a následně jednostranně jednání s žalobcem
ukončila. Žalobce v dobré víře v platnost Smlouvy vynaložil na přípravu
realizace sjednaného záměru značné úsilí a finanční prostředky, a to v období
od 21. 1. 2004 (uzavření Smlouvy) do 29. 8. 2005 (sdělení stanoviska právníka
žalované o neplatnosti Smlouvy). Smlouvu podepisoval a následně ji plnil v
dobré víře v čisté úmysly a bezvadný postup žalované. Spoluzavinění žalobce ve
smyslu § 441 obč. zák. soud neshledal, jelikož nevyžádání zápisu o souhlasu
obecního zastupitelstva není porušením povinnosti z jeho strany. Bylo by jistě
v jeho bytostném zájmu, aby si toto ověřil, ale nejedná se o porušení
povinnosti, když taková povinnost pro něj ze zákona nevyplývá. Naopak žalovaná
toto měla zajistit, a za škodu proto odpovídá v plném rozsahu, jelikož
způsobila neplatnost Smlouvy. Soud neshledal důvody pro snížení náhrady škody
podle § 450 obč. zák.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem svým rozsudkem ze dne 3. 10.
2013, č.j. 11 Co 1474/2012-494, potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního
stupně, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Skutkové závěry a z nich vyvozené právní závěry soudu
prvního stupně považoval za správné. Zdůraznil, že žalobci nelze přičíst
zavinění na vzniklé škodě, jelikož postupoval podle Smlouvy, o jejíž platnosti
neměl důvod pochybovat. Lze sice připustit, že jakožto podnikatel v hornické
činnosti mohl vědět o nutnosti schválení Smlouvy zastupitelstvem, avšak
nemusela mu být již známa formální procedura. Kromě starosty se jednání
účastnila vždy většina zastupitelů, kteří vyslovovali se Smlouvou souhlas; po
podpisu žalovaná konala v souladu se Smlouvou a projevovala vůli dostát svým
závazkům; zastupitelstvo se následně vyjádřilo, že Smlouvu respektuje; byl také
uzavřen dodatek ke Smlouvě; starostka zažádala o pomoc při projednávání
konceptu řešení územního plánu obce náměstka a hejtmana Ústeckého kraje. Lze
proto uvěřit žalobci, že neměl pochybnosti o platnosti Smlouvy a byl v dobré
víře v její naplnění. Naopak schválení Smlouvy zastupitelstvem bylo věcí
žalované, která jako veřejnoprávní korporace musela znát příslušná ustanovení
zákona o obcích, tudíž je třeba jí přičíst zavinění na způsobení neplatnosti
Smlouvy. Vznikla jí tedy povinnost nahradit žalobci škodu v podobě vynaložených
nákladů v rozhodném období od 21. 1. 2004 do 29. 8. 2005 v souvislosti s
plněním Smlouvy. Taktéž neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro snížení
náhrady škody podle § 450 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním z důvodu
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání dovozuje z
ustanovení § 237 o. s. ř., neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá nesprávné posouzení spoluzavinění
žalobce na vzniklé škodě a v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 30 Cdo 1047/2010, od kterého se odvolací soud odchýlil. Nemůže
obstát argumentace odvolacího soudu, že žalobci nemusela být známa formální
procedura schválení Smlouvy zastupitelstvem, když ji evidentně znal ze své
předchozí praxe. Takové závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s provedenými
důkazy. Byl to právě žalobce, který porušil svou prevenční povinnost podle §
415 obč. zák. za situace, kdy investoval své finanční prostředky, i když si
minimálně měl a mohl být vědom neplatnosti Smlouvy. Nesprávně se spoléhal pouze
na náhodu, že mu bude stačit ústní souhlas některých členů zastupitelstva mimo
řádné zasedání. Dále nesouhlasí se závěrem o absenci důvodů pro snížení náhrady
škody podle § 450 obč. zák. Pro dokreslení nesprávného postupu odvolacího soudu
nakonec zpochybňuje posouzení doby, po kterou byly investice žalobce hodnoceny
jako oprávněné. Navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci soudu
prvního stupně.
Žalobce se ztotožňuje s právním posouzením věci odvolacím soudem. Poukazuje na
skutečnost, že o uzavření Smlouvy věděli předem všichni zastupitelé. Zdůrazňuje
svou dobrou víru v platnost Smlouvy vzhledem k okolnostem jejího uzavření a
následného oboustranného plnění. Odkazuje na zásady pacta sunt servanda a
výklad právních úkonů ve prospěch jejich platnosti. Navrhuje odmítnutí dovolání
pro nepřípustnost, popřípadě jeho zamítnutí.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II.
bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.
Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání a shledal,
že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst.
1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř.
Námitky dovolatelky týkající se důvodů pro snížení náhrady škody podle § 450
obč. zák. a posouzení doby oprávněných investic žalobce jsou pouze obecné a
postrádají konkrétní vymezení dovolacího důvodu – nesprávného právního
posouzení věci a přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), v této části
tedy dovolání postrádá obligatorní zákonné náležitosti, jež jsou předpokladem
jeho projednatelnosti. Pokud dovolatelka namítá rozpor závěrů odvolacího soudu
s provedenými důkazy, napadá hodnocení důkazů soudem, jež nepředstavuje
přípustný dovolací důvod, totiž nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1
o. s. ř.).
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Dovolatelkou řádně uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.,
zakládajícím přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., je tak pouze otázka
spoluzavinění poškozeného v případě škody způsobené absolutní neplatností
smlouvy v důsledku absence jejího schválení zastupitelstvem obce.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud napadený rozsudek
přezkoumal (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a došel k závěru, že dovolání
žalované je důvodné, neboť se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů,
tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále opět jen „obč. zák.“), neboť k jednání, v němž je spatřováno
porušení povinnosti stanovené právními předpisy, jež zakládá právo na náhradu
škody uplatněné v tomto řízení, došlo před 1. 1. 2014, a dále podle zákona č.
128/2000 Sb., o obcích, ve znění účinném do 31. 1. 2004 (dále jen „zákon o
obcích“).
Podle § 42 obč. zák. vznikne-li pro neplatnost právního úkonu škoda, odpovídá
se za ni podle ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti za škodu.
Podle § 420 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní
povinnosti.
Podle § 415 obč. zák. je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke
škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese
škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.
Podle § 41 odst. 2 zákona o obcích právní jednání, která vyžadují schválení
zastupitelstva obce, popřípadě rady obce, jsou bez tohoto schválení neplatná.
Důsledkem absolutní neplatnosti smlouvy je odpovědnost toho, komu lze přičíst
zavinění na způsobení neplatnosti smlouvy, za škodu, která v důsledku
neplatnosti vznikla. Jde o obecnou odpovědnost za škodu způsobenou zaviněným
protiprávním úkonem, jejíž předpoklady vyplývají z § 420 obč. zák. O vztah
příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního jednání
žalovaného; byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu
nenastává. Vznikne-li jedné ze smluvních stran škoda v důsledku absolutní
neplatnosti (dvoustranné) smlouvy, je třeba posuzovat porušení povinností při
jejím uzavření na obou smluvních stranách (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1097/2002, uveřejněný v časopise Soudní
judikatura č. 9/2003).
V § 415 obč. zák. se ukládá každému obecná povinnost počínat si tak, aby svým
jednáním či opomenutím nezpůsobil škodu. Tato prevenční povinnost (tzv.
generální prevence), která platí pro každého, a která je jedním z případů
porušení právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák.,
nastupuje tam, kde sice nedošlo jednáním případně opomenutím k porušení
povinnosti stanovené právním předpisem, kde ovšem byla porušena pravidla jiná
nebo jde o situace, kdy škůdce svým jednáním případně opomenutím přispěl ke
vzniku škody tím, že nedodržel náležitou obezřetnost, kterou po něm lze rozumně
požadovat. Toto ustanovení nezakládá objektivní odpovědnost za vzniklou škodu,
nýbrž vztahuje odpovědnost na případy, kdy s ohledem na obecnou lidskou
zkušenost je možné rozumně předvídat, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem,
že ke vzniku škody může dojít. Každý je proto povinen zachovávat vždy takový
stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a
místní situaci rozumně požadovat a který - objektivně posuzováno - je způsobilý
zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či
majetku; uvedené ustanovení mu však neukládá povinnost předvídat každý v
budoucnu možný vznik škody. Nepočíná-li si někdo v souladu s takto obecně
stanovenou právní povinností, chová se protiprávně a postihuje ho za to - za
splnění dalších předpokladů -občanskoprávní odpovědnost za škodu (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 618/2001, nebo
rozsudek ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 4195/2013).
Východiskem ustanovení § 441 obč. zák. je skutečnost, že škoda nemusí být pouze
výsledkem jednání škůdce, nýbrž i samotného poškozeného. Takovým jednáním
poškozeného může být i porušení prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák.
Proto je třeba, aby poškozený buď poměrně, nebo zcela nesl škodu vzniklou na
jeho straně. V případě poměrného zavinění poškozeného nese poškozený škodu v
tom poměru, v jakém jeho jednání či opomenutí přispělo ke vzniku škody, o jejíž
náhradu se jedná. Při poměrném rozdělení škody jde o určení vzájemného vztahu
mezi jednáním poškozeného a škůdce, vychází se z míry zavinění každého z nich a
zvažují se veškeré příčiny, které vedly ke škodě, a jak u škůdce tak i u
poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z
příčin vzniku škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009,
sp. zn. 25 Cdo 4228/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod č. 76/2010).
K otázce právních úkonů činěných obcí (veřejnoprávní korporací) se Nejvyšší
soud, jakož i Ústavní soud, opakovaně vyjadřoval ve své judikatuře. Oprávnění
rozhodovat o právních úkonech obce, tj. o tom, zda a případně jaký právní úkon
obec učiní, je ze zákona beze zbytku rozděleno mezi obecní radu a obecní
zastupitelstvo. Žádný z těchto orgánů však nemůže vystupovat jménem obce
navenek. Toto oprávnění přísluší výlučně starostovi. Starosta obce (města) však
nemůže vytvářet sám vůli obce; může pouze tuto vůli navenek sdělovat a
projevovat. Rozhodnutí obecního zastupitelstva nebo obecní rady je třeba v
daných souvislostech považovat za zákonem stanovenou podmínku právního úkonu
(condicio legis). Stěžejní pravomoc rozhodovat ve věcech samosprávy obce je
zákonem svěřena zastupitelstvu obce, které musí postupovat zákonem předepsaným
způsobem, aby mohlo vytvořit vůli, kterou navenek projeví starosta obce, aby
byly splněny podmínky pro řádný projev vůle obce. Zastupitelstvo může
rozhodovat pouze na svých veřejných zasedáních, ne na jiných jednáních či
schůzích. Právní úkon starosty vyžadující schválení zastupitelstvem obce (a
obdobně obecní radou) provedený bez takového předchozího schválení, je od
počátku neplatný podle § 41 odst. 2 zákona o obcích. Procedura utváření vůle
obce, coby veřejnoprávní korporace, až po proceduru spojenou s vyjádřením této
vůle formou právního úkonu učiněného starostou obce je upravena zákonem o
obcích, přičemž každá smluvní strana má objektivně zachovanou možnost ještě
před uzavřením příslušného právního úkonu s obcí zjistit (ověřit si), zda
právní úkon, který za obec činí její starosta, skutečně odpovídá (je v souladu)
s vůlí obce tak, jak je zachycena (obsažena) v přijatém usnesení jejího
zastupitelstva. Pokud takové elementární prověření druhá smluvní strana
neučiní, nemůže se později dovolávat své dobré víry v naplnění zákonných
podmínek pro platnost takového právního úkonu. S ohledem na zásadu „ignorantia
iuris non excusat“ (neznalost zákona neomlouvá), je v bytostném právním zájmu
třetích osob, aby si ověřily, že při daném právním úkonu byla splněna jedna ze
zákonem stanovených podmínek jeho vzniku (k tomu srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1047/2010, uveřejněný pod
č. 23/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 28. 1.
2015, sp. zn. 30 Cdo 3328/2014, rozsudek ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 30 Cdo
3130/2005, dále nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS
721/2000, nebo nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS
576/2000).
Z výše uvedeného je zřejmé, že pokud odvolací soud došel k závěru o neplatnosti
Smlouvy pro absenci jejího schválení zastupitelstvem žalované, a zároveň
neshledal spoluzavinění žalobce na škodě vzniklé v důsledku neplatnosti Smlouvy
z důvodu jeho dobré víry v její platnost s bližším upřesněním, že „jakožto
podnikatel v hornické činnosti (…), mohl vědět, že uzavření předmětné smlouvy
mělo předcházet schválení zastupitelstvem, avšak nemusela mu být již známa
formální procedura takového postupu“, posoudil věc v rozporu s konstantní
judikaturou. Jestliže z právního předpisu vyplývá podmínka pro platnost
právního úkonu (smlouvy) a smluvní strana si splnění této podmínky ani
dodatečně neprověří, ač to pro ni nepředstavuje žádné podstatné obtíže, jedná
se o zjevné porušení požadavku náležité péče – obecné prevenční povinnosti ve
vztahu k případné škodě z neplatnosti smlouvy vzniklé, zároveň se tato smluvní
strana následně nemůže s úspěchem dovolávat své dobré víry v platnost smlouvy.
Pokud bylo v daném případě, ve smyslu výše zmíněné konstantní judikatury a jak
ostatně také uzavřel soud prvního stupně, v bytostném zájmu žalobce, aby si
ověřil existenci řádného schválení Smlouvy zastupitelstvem žalované, a on tak
přesto neučinil a vynaložil v souvislosti se Smlouvou nemalé finanční
prostředky, lze jeho jednání v pozici podnikatele (profesionála) hodnotit jako
nedodržení náležité obezřetnosti, kterou po něm lze rozumně požadovat, tedy
porušení obecné prevenční povinnosti. Argumentace soudů obou stupňů, že taková
povinnost pro něj ze zákona nevyplývá, neobstojí, jelikož § 415 obč. zák. se
uplatní právě v případech, kde není právním předpisem stanovena konkrétní
povinnost. V tomto směru nelze u žalobce ani uvažovat o jeho dobré víře v
platnost Smlouvy. Spoluzavinění žalobce pak tedy v daném případě jistě není
nulové, a to přesto, že lze souhlasit s dílčím závěrem odvolacího soudu, že
primární a rozhodující zavinění na způsobení neplatnosti Smlouvy nese žalovaná,
která měla zajistit schválení svého právního úkonu zastupitelstvem. Ve světle
uvedeného, a také s ohledem na konkrétní okolnosti případu (jednání žalované po
podpisu Smlouvy utvrzující žalobce, že žalovaná bude postupovat v souladu se
Smlouvou), je podíl žalované na škodě jistě větší než spoluzavinění žalobce.
Jelikož z hlediska uplatněného dovolacího důvodu není rozsudek odvolacího soudu
správný, Nejvyšší soud jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil spolu se
závislými výroky o náhradě nákladů řízení, a protože důvody, pro které byl
zrušen rozsudek odvolacího soudu, se vztahují i na rozsudek soudu prvního
stupně, zrušil jej také a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního
stupně v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1 věta první za středníkem o. s.
ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů
tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2015
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu