25 Cdo 618/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci
žalobkyně V. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému L. Č. r., s. p.,
zastoupenému advokátem, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu
Praha - západ pod sp. zn. 5 C 288/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2000, č. j. 26 Co 304/2000-98,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 252.382,- Kč s 3 % úrokem z
prodlení z částky 76.131,- Kč od 3. 6. 1994 do 14. 7. 1994, se 16 % úrokem z
prodlení od 15. 7. 1994 do 14. 9. 1999 a s 12 % úrokem z prodlení z částky
176.251,- Kč od 15. 9. 1999 do zaplacení, a dále pravidelné renty od 15. 9.
1999 ve výši 3.900,- Kč měsíčně. Nárok na náhradu škody na zdraví, která
vznikla žalobkyni v důsledku úrazu utrpěného dne 6. 7. 1990 na můstku
turistické stezky v Z. údolí, sestává z částek bolestného ve výši 7.950,- Kč,
ztížení společenského uplatnění v oblasti ortopedické ve výši 5.850,- Kč a v
oblasti psychiatrické a neurologické 15.000,- Kč, s ohledem na mimořádně tíživé
následky úrazu a věk žalobkyně čtyřnásobně zvýšené (ztížení společenského
uplatnění celkem 83.400,- Kč), dále z náhrady ztráty na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti od 6. 7. 1990 do 27. 6. 1991 ve výši 2.890,- Kč a za dobu
od 28. 6. 1991 do 14. 9. 1999 ve výši 141.656,- Kč a od tohoto data 3.900,- Kč
měsíčně, z cestovného ve výši 200,- Kč a 7.644,- Kč, z nákladů na přilepšení na
stravě ve výši 1.040,- Kč a z věcné škody ve výši 7.600,- Kč.
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 22. 2. 2000, č. j. 5 C 288/95-78,
žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že dne 6. 7. 1990 při přecházení můstku přes potok na lesním úseku
vyznačené turistické stezky v Z. údolí se pod žalobkyní uvolnila a prolomila
příčně položená kulatina tvořící povrchovou část můstku (dále jen „kulatina“),
do vzniklého otvoru jí zapadly obě nohy a při následném pádu žalobkyně utrpěla
zlomeninu levé nohy v kotníku. Komplikované zranění si vyžádalo opakované
operace a hospitalizace a od 28. 6. 1991 byla žalobkyni přiznána trvalá
invalidita. Přestože soud k námitce promlčení vznesené žalovaným dovodil, že
nárok žalobkyně (všechny jeho dílčí složky) se před podáním žaloby promlčel
marným uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč.
zák., zabýval se i otázkou odpovědnosti žalovaného za škodu a dospěl k závěru,
že žalovaný řádně plnil svoji prevenční povinnost ve smyslu ustanovení § 415
obč. zák., neboť prostřednictvím střediska služeb lesního závodu prováděl
údržbu turistických tras, včetně předmětného můstku, v rozsahu odpovídajícím
konkrétním podmínkám (obtížný lesní terén, působení přírodních sil a počasí,
délka turistických tras). Můstek byl opravován zhruba půl roku před úrazem
žalobkyně, stav turistických tras byl pravidelně kontrolován (pracovnicí
žalovaného ing. J. R. asi 10 dnů před úrazem) a ani při kontrole bezprostředně
po úrazu nevykazoval můstek známky nedostatečné údržby; samotná prolomená
kulatina byla z čerstvého, neztrouchnivělého dřeva. Soud dále dovodil, že z
hlediska obecné odpovědnosti podle § 420 obč. zák. neexistuje žádný právní
předpis, který by žalovanému ukládal určitou povinnost ve vztahu k turistickým
trasám; neukládá ji ani zákon o lesích, který naopak stanoví povinnost
zachovávat v lesích potřebnou opatrnost, a hospodářská smlouva mezi magistrátem
města P. a lesním závodem Z. o poskytování finančních prostředků na údržbu
turistických tras rovněž nemohla založit právní odpovědnost žalovaného za stav
těchto tras. Žalovaný tedy neporušil žádnou právní povinnost a za škodu
žalobkyni neodpovídá.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 11. 2000,
č. j. 26 Co 304/2000-98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení a připustil dovolání proti rozsudku k
posouzení rozsahu prevenční povinnosti žalovaného podle ustanovení § 415 obč. zák. ve vztahu k turistickým stezkám na lesních pozemcích, k nimž žalovaný
vykonává právo hospodaření. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně a ztotožnil se především s jeho závěrem, že žalovaný neporušil
žádnou právní povinnost. Podmínky odpovědnosti za škodu vzniklou úrazem
žalobkyně dne 6. 7. 1990 posuzoval podle § 421 občanského zákoníku ve znění
účinném před 1. 1. 1992 (§ 868 obč. zák.), podle nějž protiprávní úkon může
spočívat v porušení určité konkrétní právní povinnosti nebo v porušení obecně
stanovené právní povinnosti vyplývající z ustanovení § 415 obč. zák. Podle
odvolacího soudu žalobkyně neprokázala, že by žalovaný (některý z jeho
pracovníků při plnění pracovních úkolů) porušil v rámci plnění úkolů organizace
svoji právní povinnost. Předmětem podnikání žalovaného (resp. jeho právního
předchůdce státního podniku Středočeské státní lesy B.) nebyla údržba
turistických stezek a můstek, na němž došlo k úrazu žalobkyně, nebyl vůbec
evidován v jeho majetku. Žádný z právních předpisů (zákon č. 61/1977 Sb., o
lesích, ani zákon č. 96/1977 Sb., o hospodaření v lesích a státní správě
lesního hospodářství) žalovanému neukládal povinnosti ve vztahu k turistickým
stezkám a žalovaný neporušil ani povinnost vyplývající mu z ustanovení § 6
písm. b) vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem (tj. povinnost organizace hospodařit s národním majetkem s péčí řádného hospodáře,
zejména pečovat o údržbu národního majetku k plnění úkolů a nakládat s nimi v
souladu s těmito úkoly), neboť předmětný můstek nesloužil k plnění jeho úkolů. Podle odvolacího soudu žalovaný neporušil ani povinnost vyplývající z
ustanovení § 415 obč. zák. ve znění před 1. 1. 1992, neboť prováděl kontrolu
stezek, včetně předmětného můstku, který byl v dobrém stavu; kulatina byla
ostatně zjištěna jako zdravá i při kontrole provedené žalovaným krátce po
úrazu. Prevenční povinnost podle odvolacího soudu není povinností absolutní a
nemůže zajišťovat, aby ke škodám nedocházelo nikdy, tj. v žádném okamžiku; za
situace, kdy udržování takových stezek není pracovní náplní žalovaného, nelze
po něm ani v rámci prevenční povinnosti požadovat, aby stezky byly v každém
okamžiku a za každého počasí, při značném počtu různých uživatelů, udržovány ve
zcela bezvadném stavu. Svoje stanovisko odvolací soud podpořil odkazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 6. 1986, sp. zn. 1 Cz 25/86,
zveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9 - 10, ročník 1988,
pod č. 36. Podle odvolacího soudu ani hospodářskými smlouvami, uzavřenými
právním předchůdcem žalovaného s Národním výborem m.
P., nemohla být založena
odpovědnost žalovaného za stav turistických cest a zřizovaných lesních areálů,
protože žalovaný byl pouze dodavatelem objednaných prací, přičemž soustavná
údržba takto zřízených turistických stezek nebyla předmětem jeho činnosti -
jestliže zřízené stezky udržoval, činil tak v rámci své prevenční povinnosti. Ani metodickým návodem vydaným Ministerstvem lesního a vodního hospodářství v
roce 1984 není ukládána povinnost, nýbrž pouze stanovena možnost provádění
prací v souvislosti s rekreačním využití lesa. Odvolací soud z toho dovodil, že
porušení právní povinnosti ze strany žalovaného nebylo prokázáno, proto se
nezabýval otázkou promlčení nároku, který vůbec nevznikl, a rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, které odůvodňuje podle
ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Podle dovolatelky z provedeného
dokazování jednoznačně vyplynulo, že se turistická stezka, na níž došlo k
úrazu, nachází na pozemcích, k nimž žalovaný vykonává právo hospodaření. Byla
zřízena v 80. letech právním předchůdcem žalovaného, který ji po celou dobu
pravidelně udržoval, maje k dispozici dostatečné personální i finanční zdroje.
Samotnou existenci prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák. na
své straně žalovaný ve vztahu k turistické stezce ostatně ani nepopřel.
Zřízením turistických stezek na daných lesních pozemcích byla podle dovolatelky
založena povinnost žalovaného tyto stezky udržovat v takovém stavu, aby mohly
sloužit svému účelu. Rozsah této povinnosti je dán jednak vlastním účelem, pro
který byly stezky určeny, jednak i konkrétními podmínkami na různých úsecích
stezky. V úsecích, které nelze obejít a které představují jedinou možnost
pokračování v cestě, jako např. můstky přes vodu, je třeba údržbě a kontrole
věnovat podstatně větší pozornost tak, aby byla v každém okamžiku zajištěna
základní funkce můstků - bezpečný přechod přes potok, oproti těm částem
turistické stezky, kde má turista možnost běžně sejít a neprůchodná nebo
nebezpečná místa obejít. Podle dovolatelky v případě můstku přes Z. potok
stíhala žalovaného povinnost údržby ve větším rozsahu, než tomu bylo ve vztahu
k jiným úsekům stezky, a proto byl povinen provádět údržbu a kontrolu můstku v
širší míře, než jak činil. Jestliže při přecházení můstku došlo k prolomení
kulatiny a následně k propadnutí nohou, žalovaný podle závěru dovolatelky
nedostál své prevenční povinnosti v potřebném rozsahu a umožnil tak vznik
závažného poškození na zdraví, vedoucího k trvalé invaliditě žalobkyně.
Odvolací soud tedy nesprávně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.
6. 1986, sp. zn. 1 Cz 25/86, který dopadá na odlišné skutkové okolnosti
případu. K jejímu úrazu totiž došlo na úseku turistické stezky tvořeném můstkem
vedoucím přes Z. potok, jehož použití představovalo jedinou možnost, jak se
dostat na druhý břeh potoka a dále po turistické stezce pokračovat (s výjimkou
brodění se vodou). Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl
zrušen spolu s rozsudkem soudu první stupně a aby věc byla vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně ztotožnil se
skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně i odvolacího soudu
a doplnil, že les a lesní prostory jsou místy veřejně přístupnými a jestliže do
nich v průběhu dne vstoupí více návštěvníků, včetně jezdců na koních,
objektivně nelze podchytit eventuální poškození můstku, které může nastat během
dne. Charakter zlomené kulatiny (čerstvá zlomenina) v daném případě svědčí o
tom, že závada na můstku nastala operativně a nešlo tudíž o zanedbaný závadný
stav v jeho schůdnosti. I proto žalovaný nemohl zanedbat svou prevenční
povinnost podle ustanovení § 415 obč. zák. Žalovaný navrhl, aby dovolání
žalobkyně bylo zamítnuto.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako
soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle
dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení
- a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k
závěru, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř.,
není opodstatněné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je v
dané věci založena výrokem odvolacího soudu o připuštění dovolání podle § 239
odst. 1 o.s.ř., jímž nebyla právní otázka, pro kterou bylo dovolání připuštěno,
vymezena; dovolání je proto přípustné pro řešení těch právních otázek, které
byly pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (srov. nález Ústavního soudu
České republiky ze dne 20. 2. 1997, III. ÚS 253/96, uveřejněný pod pořadovým
číslem 19 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek
7), a jejichž řešení bylo v dovolání zpochybněno. Tímto výrokem je současně
vymezen i dovolací důvod [§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.], neboť dovolání může
být odvolacím soudem připuštěno jen pro řešení právních otázek, nikoliv pro
jiné otázky, jako je například posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových
zjištění.
Dovolání v dané věci je proto - kromě okolností uvedených v § 237 o.s.ř. [§ 241
odst. 1 písm. a) o.s.ř.], případně § 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř., - přípustné
pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Důvody podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolatelka nenamítá a nevyplývají
ani z obsahu spisu. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní
posouzení rozsahu povinnosti žalovaného udržovat v odpovídajícím stavu
turistické stezky na lesních pozemcích, k nimž vykonával v době úrazu právo
hospodaření, a to z hlediska tzv. generální prevence podle § 415 obč. zák.
Dovolací soud je takto uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového
vymezení vázán (§ 242 odst. 1 a 3 o.s.ř.).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. může
spočívat v tom, že dovolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně
jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Vzhledem k ustanovení § 868 části věty za středníkem zákona č. 509/1991 Sb. je
nárok žalobkyně na náhradu škody vzniklé z úrazu dne 6. 7. 1990 třeba posuzovat
podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 (dále jen „obč.
zák.“), jak správně dovodil odvolací soud.
Podle § 421 odst. 1 obč. zák. organizace odpovídá občanovi za škodu, kterou mu
způsobila porušením právní povinnosti. Podle odst. 2 škoda je způsobena
organizací, jestliže byla způsobena v rámci plnění jejích úkolů těmi, kteří
tyto úkoly plnili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto
zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není
tím dotčena. Podle odst. 3 věty první organizace se odpovědnosti zprostí,
jestliže prokáže, že škodě nemohla zabránit, ani při vynaložení veškerého
úsilí, které lze na ní požadovat.
Podle § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke
škodám na zdraví a na majetku ani k neoprávněnému majetkovému prospěchu na úkor
společnosti nebo jednotlivce.
Předpokladem obecné odpovědnosti organizace za škodu podle uvedených ustanovení
je 1) porušení právní povinnosti, 2) existence škody (majetková újma) a 3)
příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti škůdce a vznikem škody
(tzv. kauzální nexus). Zavinění se předpokládá, avšak za podmínek ustanovení §
421 odst. 3 obč. zák. se organizace může odpovědnosti zprostit. Porušením
právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak organizace
skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby
dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností,
např. smlouvou. Vedle porušení povinnosti zákonné a smluvní zákon zakládá
obecnou povinnost (tzv. generální prevence) ukládající každému počínat si
takovým způsobem, aby svým jednáním nezpůsobil škodu na zdraví, na majetku a na
jiných hodnotách (§ 415 obč. zák.), a to bez ohledu na to, zda mezi poškozeným
a škůdcem existuje právní vztah či nikoliv. Porušení této povinnosti je rovněž
porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 420 odst.1 obč. zák.
Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno stejně jako vznik škody a
příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti jako příčinou a škodou a
jejím rozsahem jako následkem těchto příčin.
Občanskoprávní prevenci lze charakterizovat jako souhrn způsobů a forem
předcházení ohrožení a porušování subjektivních občanských práv, tj. práv,
která jsou upravována a chráněna normami občanského práva hmotného v
objektivním smyslu. Vlastní obsah úpravy občanskoprávní prevence spočívá ve
stanovení určitého systému prevenčních právních povinností, jakož i
nepříznivých právních následků (sankcí) spjatých s jejich ohrožením či
porušením. Jinými slovy řečeno, každý je podle § 415 obč. zák. povinen
zachovávat vždy takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm
vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který -
objektivně posuzováno - je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit
riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku; uvedené ustanovení mu však
neukládá povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody. Nepočíná-li si
někdo v souladu s takto obecně stanovenou právní povinností, chová se
protiprávně a postihuje ho za to - za splnění dalších předpokladů -
občanskoprávní odpovědnost za škodu (§ 420, 421 obč. zák.). Prevenční
povinnost, kterou zákon v § 415 obč. zák. ukládá každému ve vztahu ke všem
subjektům, znamená pro vlastníka nebo správce nemovitosti povinnost užívat a
spravovat svůj majetek tak, aby jeho stav nezpůsobil škodu jinému, tedy dbát i
o to, aby na jeho pozemku byla provedena opatření zamezující či snižující
možnost vzniku škody na zdraví, na majetku a jiných hodnotách, a pokud již
škoda hrozí, učinit opatření k jejímu odvrácení (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2471/2000, publikovaný v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 14, pod C 1021, nebo v časopise Soudní
judikatura pod č. 65/2002).
Dovolatelce je třeba přisvědčit v tom, že pro posouzení věci nejsou
uplatnitelné právní závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne
30. 6. 1986, sp. zn. 1 Cz 25/86, uveřejněného pod č. 36 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek ročník 1988, podle nějž na vlastníku, správci či
uživateli pozemku, který není komunikací (chodníkem), nelze ani s ohledem na
ustanovení § 415 obč. zák. požadovat, aby zajistil úpravy a přizpůsobení
pozemku pro bezpečnou chůzi, i když je pozemek k chůzi fakticky využíván. Toto
rozhodnutí se týká případů nebezpečí v místech, která nejsou k pohybu osob
určena, zatímco v posuzovaném případě sloužil můstek k pěší chůzi po turistické
stezce. Ne zcela přiléhavý odkaz odvolacího soudu na citované rozhodnutí však
nic nemění na správnosti jeho závěru, že prováděním oprav i pravidelných
kontrol můstku v rozsahu v řízení zjištěném, žalovaný neporušil povinnost tzv.
generální prevence, a to ani za situace, že (jak namítá dovolatelka) právě
můstek přes potok byl místem, jemuž se turista na své trase nemohl vyhnout.
Ze skutkových zjištění v projednávané věci totiž vyplynulo (skutkový stav věci
není vzhledem k přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 1 o.s.ř. předmětem
dovolacího přezkumu, dovolatelka v tomto směru ostatně výhrady nevznáší), že
žalovaný (jeho právní předchůdce) vykonával právo hospodaření k lesním
pozemkům, na nichž se nacházely vyznačené turistické stezky, mj. trasa přes Z.
údolí, kde na dřevěném můstku přes potok došlo k úrazu žalobkyně. Žalovaný
stezky pravidelně udržoval a kontroloval, konkrétně předmětný můstek na
turistické stezce přes Z. potok byl zhruba 6 měsíců před zraněním žalobkyně
opraven a jeho stav byl pracovnicí žalovaného ing. R. zkontrolován naposledy
asi 10 dní před úrazem; v této době nebyly dřevěné kulatiny ztrouchnivělé ani
mechanicky poškozené. Bezprostřední příčinou úrazu žalobkyně byl pád vyvolaný
uvolněním a prolomením jedné z kulatin, která ani při následné kontrole po
úrazu nevykazovala známky zanedbané údržby či nadměrného opotřebení.
Za této situace není možné žalovanému vytýkat zanedbání (nevykonávání) náležité
péče a dohledu nad majetkem, který spravoval, neboť jeho prevenční povinnost
kontrolovat všechny turistické stezky tak, aby zabránil vzniku škod na životě,
zdraví či majetku ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák. nelze vykládat jako
povinnost počínat si tak, aby v každém okamžiku vyloučil závadu způsobilou
vyvolat škodu na libovolném úseku cesty. Takový požadavek by se rovnal
objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti stezky,
kterou však z povinnosti tzv. generální prevence dovodit nelze. Je proto
správný závěr odvolacího soudu, že s ohledem na opatření učiněná žalovaným při
péči o stav turistických stezek, nelze za zanedbání prevenční povinnosti
žalovaného, vedoucí k poškození zdraví žalobkyně, považovat okolnost, že
kontrola stavu můstku nebyla prováděna v kratším intervalu, než odpovídalo
provozním možnostem žalovaného i obvyklému opotřebení můstku běžným provozem,
tedy to, že poškození můstku vzniklé nahodile (blíže nezjištěným způsobem,
pravděpodobně jiným uživatelem turistické stezky) v době mezi řádnými
kontrolami stavu můstku nebylo zjištěno a odstraněno před vstupem žalobkyně.
Jestliže v posuzovaném případě byl můstek řádně udržován a jeho stav
kontrolován v intervalech přiměřených reálnému nebezpečí jeho poškození či
opotřebení běžným provozem na turistické stezce, a přesto nepředvídatelná
závada při jeho přecházení způsobila žalobkyni škodu, nedošlo ke vzniku škody
následkem toho, že by obecná prevenční povinnost zakotvená v ustanovení § 415
obč. zák. byla ze strany žalovaného porušena. V řízení pak nebyly zjištěny
žádné další skutkové okolnosti, nasvědčující tomu, že ke škodě došlo následkem
jiného konkrétního jednání či opomenutí žalovaného, jehož rozpor s ustanovením
§ 415 obč. zák. by zakládal protiprávnost jako předpoklad obecné odpovědnosti
za škodu. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) proto správně
dovodil, že žalovaný neporušil právní povinnost vyplývající z ustanovení § 415
obč. zák. a že jeho odpovědnost za škodu není založena.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu [§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.] správný, a proto
dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 1 o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť
žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalovaný se práva na náhradu nákladů v tomto řízení
výslovně vzdal.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2003
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu