25 Cdo 1334/2020-324
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce:
Deutsche Rentenversicherung Bayern Süd, se sídlem Am Alten Viehmarkt 2,
Landshut, Spolková republika Německo, zastoupený JUDr. Martinem Frimmelem,
Ph.D., advokátem se sídlem Cihlářská 643/19, Brno, proti žalovanému: V. T.,
narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Jitkou Třeštíkovou, advokátkou se
sídlem Velké náměstí 220, Strakonice, o zaplacení 9.874,63 eur s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11
C 135/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
3. 12. 2019, č. j. 3 Co 6/2018-265, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 6.340 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Frimmela, Ph.D., do tří
dnů od právní moci tohoto rozsudku.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalovaný způsobil dne 30. 3. 2010 dopravní
nehodu v obci Horní Vltavice, při níž utrpěl vážná zranění M. B., pojištěnec
žalující zahraniční pojišťovny. Z důvodu zranění poskytoval žalobce poškozenému
dávky podle sociálních předpisů Spolkové republiky Německo, a to dávky za plné
snížení pracovní schopnosti a náhrady příspěvku na důchodové pojištění. Část
nároku žalobci uhradila Česká pojišťovna, a. s., u níž byl žalovaný pojištěn
pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků,
další částky však hradit odmítla. Krajský soud odkázal na rozhodná ustanovení
německého práva pro přechod nároku na náhradu škody poškozeného vůči škůdci na
žalobce, rozhodná ustanovení evropských předpisů upravujících uznání přechodu
práv na poskytovatele dávek i cizími členskými státy a rozsudky Evropského
soudního dvora, které se k těmto ustanovením vztahují, a rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 57/2010. Na jejich základě dospěl k
závěru, že žalobce má vůči žalovanému nárok na výplatu částek, které uhradil
poškozenému z titulu ztráty jeho výdělku v období od 1. 11. 2012 do 30. 4.
2015, nemá však nárok na náhradu příspěvků na důchodové pojištění, neboť tento
nárok nemá obdobu v českém právu, jež je rozhodné pro posouzení uplatněného
nároku.
2. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 12. 2019, č. j. 3 Co
6/2018-265, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III (ve
správném znění), IV a V a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací
soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobce na
náhradu renty z důvodu invalidity je dán, zatímco nárok na náhradu příspěvku na
důchodový účet dán není. Zároveň připomněl, že právo Evropské unie má přednost
před národním právem a výklad článku 85 nařízení Evropského parlamentu a Rady
(ES) č. 883/2004 ze dne 29. 4. 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení
prezentovaný žalovaným by popřel jeho smysl i zásadu přímého účinku práva
Evropské unie. Z uvedeného nařízení lze dovodit existenci regresního nároku i
povinnost českého státu tento nárok uznat.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť má za
to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyl řešen případ regresního
nároku zahraničního poskytovatele sociálních dávek vůči českému škůdci a
náhrada škody podle českého občanského práva. Dovolatel namítá nesprávné právní
posouzení otázky náhrady obdoby invalidního důchodu škůdcem, která v českém
právu nemá podklad. Dle § 447 odst. 1 obč. zák. má poškozený právo na náhradu
za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti či při invaliditě, jež
činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem po poškození s
připočtením invalidního důchodu. Z uvedeného vyplývá, že nárok odpovídající
invalidnímu důchodu nehradí škůdce, nýbrž stát. V této souvislosti uvedl
dovolatel rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 57/2010.
Dle dovolatele tomuto výkladu odpovídá také úprava odpovědnosti za škodu
způsobenou provozem motorového vozidla a rozsah pojištěné odpovědnosti, která
rovněž nárok žalobce nekryje. Proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud
napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalobce k podanému dovolání uvedl, že shledává napadené rozhodnutí
správným, řádně odůvodněným a odpovídajícím právní úpravě. Výklad prezentovaný
dovolatelem odporuje evropským předpisům i judikatuře a nelze k němu přihlížet.
Proto navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl a rozhodl o náhradě nákladů
dovolacího řízení.
5. Nejvyšší soud shledal, že dovolání žalovaného bylo podáno včas,
oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné
pro řešení otázky výkladu a uplatnění článku 85 nařízení Evropského parlamentu
a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. 4. 2004 o koordinaci systémů sociálního
zabezpečení (dále jen „nařízení č. 883/2004“), jež dosud dovolacím soudem
nebyla řešena v daných souvislostech, a to v jakém rozsahu vstupuje instituce
poskytující dávky sociálního zabezpečení (podle předpisů jednoho členského
státu Evropské unie), na které vznikl osobě nárok v důsledku úrazu, k němuž
došlo v jiném členském státě, do nároků příjemce dávek vůči škůdci. Dovolání
však není důvodné.
6. Vzhledem k ustanovení § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů,
tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) a v téže době účinné přímo aplikovatelné
předpisy evropského práva (viz níže), neboť rozhodné okolnosti nastaly před 1.
1. 2014.
7. Podle čl. 85 odst. 1 nařízení č. 883/2004 obdrží-li určitá osoba
dávky podle právních předpisů jednoho členského státu za úraz, jenž byl
důsledkem událostí, k nimž došlo v jiném členském státě, veškerá práva
instituce odpovědné za poskytování dávek vůči třetí straně, která je povinna
poskytnout náhradu za dotčený úraz, se řídí těmito pravidly: a) převzala-li
instituce odpovědná za poskytování dávek podle právních předpisů, které
uplatňuje, nároky příjemce dávek vůči třetí straně, uznává toto převzetí nároků
každý členský stát; b) má-li instituce odpovědná za poskytování dávek přímý
nárok vůči třetí straně, uznává tento nárok každý členský stát.
8. Při výkladu článku 85 nařízení č. 883/2004 dospěl odvolací soud k
závěru, že smyslem této normy je nejen uznání přechodu práva na náhradu škody z
poškozeného na poskytovatele sociálních dávek (tj. aktivní legitimace k
uplatnění nároku vůči škůdci), nýbrž také určení rozsahu nároků, jež byly
poskytnuty poškozenému podle domovského práva poskytovatele sociálních dávek.
9. V rozhodovací praxi dovolacího soudu takovýto případ dosud řešen
nebyl. V minulosti však byl řešen obdobný spor z dopravní nehody na území České
republiky, kterou zavinil český státní příslušník pojištěný pro tento případ u
české pojišťovny a při níž utrpěla újmu na zdraví vyžadující poskytování
sociálních dávek nemocenského pojištění osoba pro tento případ pojištěná u
německého poskytovatele zdravotního a nemocenského pojištění. Ke vzniku škody
však došlo před vstupem České republiky do Evropské unie a před účinností
nařízení č. 883/2004, tj. za účinnosti nařízení č. 1408/71 o uplatňování
systému sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující
se v rámci Společenství. Dovolací soud dospěl k závěru, že nařízení upravuje
přechod nároku, který má poškozený vůči třetí osobě povinné úraz odškodnit, a
na regres nemocenského se proto věcně nevztahuje (viz rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 25 Cdo 57/2010).
10. Na tento rozsudek dovolatel poukázal, jeho závěry však v
projednávané věci nelze použít, neboť jednak Česká republika již je členem
Evropské unie a evropské právo je platnou součástí českého právního řádu (proto
je nutno na věc aplikovat unijní právo, nikoli zákon č. 97/1963 Sb., o
mezinárodním právu soukromém a procesním), jednak tehdy byl předmětem řízení
regresní nárok na náhradu dávek nemocenského vyplacených před účinností zákona
č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, jenž v § 126 upravuje regresní nárok
také v českém právním řádu.
11. Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ve věci 26/62 Van Gend en
Loos konstatoval, že unijní (tehdy komunitární) právo představuje nový právní
řád mezinárodního práva, a následně ve věci 6/64 Costa v. ENEL dovodil, že
zřizovací smlouvy tehdejších Společenství, jejichž je Unie nástupkyní, jednak
nejsou standardními mezinárodními smlouvami, zejména v důsledku přenosu
pravomocí členských států na Společenství, jednak vytvářejí specifický právní
řád, který nepodléhá principům mezinárodního práva, nýbrž se stal součástí
právních řádů členských států a vyznačuje se předností před původem
vnitrostátními právními normami a v některých případech i bezprostřední
závazností ve vztahu k občanům členských států.
12. K výkladu článku 85 nařízení č. 883/2004 Soudním dvorem Evropské
unie dosud nedošlo, v minulosti však Soudní dvůr opakovaně podal výklad k
článku 93 odst. 1 nařízení 1408/71, jehož znění je prakticky totožné se zněním
článku 85 nařízení č. 883/2004. Stěžejními jsou rozsudky ve věcech C-428/92 DAK
v. L?rerstandens Brandforsikring (dále také jen „DAK“) a C-397/96 Kordel a
další (dále také jen „Kordel“). Judikatura Soudního dvora k článku 93 odst. 1
nařízení č. 1408/71 je aplikovatelná při interpretaci čl. 85 odst. 1 nařízení
č. 883/2004 nejen z důvodu totožného znění, ale i z toho důvodu, že později
uvedené nařízení nahrazuje to dříve uvedené (srov. čl. 90 odst. 1 a body 3 a 44
preambule nařízení č. 883/2004).
13. Ve věci DAK v původním řízení žalovala německá instituce sociálního
zabezpečení dánskou pojišťovnu, neboť podle německých předpisů vstoupila do
práva na náhradu újmy způsobené dopravní nehodou škůdcem pojištěným u žalované
pojišťovny, jelikož poškozenému vyplatila dávky sociálního zabezpečení.
Žalovaná přitom argumentovala dánským zákonem o odpovědnosti za škodu, který
stanovil jednak to, že dávky sociálního zabezpečení nepředstavují základ pro
žalobu na náhradu plnění proti osobě odpovědné za škodu, jednak to, že v
případě osobního pojištění nemá společnost vyplácející pojistné žádná práva
vůči osobě odpovědné za škodu. Soudní dvůr vyložil čl. 93 odst. 1 nařízení č.
1408/71 tak, že obsahuje kolizní normu zavazující vnitrostátní soud rozhodující
o takové žalobě, aby použil právo členského státu, kterému příslušná instituce
sociálního zabezpečení podléhá, nejen k určení, zda tato instituce vstoupila do
práv poškozené osoby nebo zda má přímá práva vůči škůdci, ale také k určení
povahy a rozsahu nároků, do nichž instituce poskytnuvší dávky vstoupila nebo
které může uplatnit přímo proti škůdci. Proto nebylo možné aplikovat uvedená
pravidla dánského práva, neboť tato pravidla vylučovala zákonnou cesi určitých
práv poškozeného, respektive vznik přímých práv orgánu sociálního zabezpečení
na náhradu poskytnutých dávek sociálního zabezpečení, což by ve svém důsledku
vedlo ke zbavení čl. 93 odst. 1 nařízení jeho praktického účinku. Současně však
Soudní dvůr konstatoval, že jeho účelem není určovat či měnit pravidla
použitelná pro určení, zda a v jaké míře existuje mimosmluvní odpovědnost
škůdce. Tato odpovědnost nadále podléhá posouzení podle hmotněprávních pravidel
jinak aplikovaných vnitrostátním soudem v řízení o nároku poškozeného, tedy v
zásadě podle právních předpisů členského státu, na jehož území došlo ke vzniku
újmy.
14. Tento svůj závěr poté Soudní dvůr dále rozvedl v rozsudku Kordel, v
němž se zabýval otázkou náhrady plateb poskytovaných lucemburským penzijním
fondem (žalobce v původní věci) v důsledku smrti pojištence tohoto fondu
způsobené při dopravní nehodě, kterou zavinil německý státní příslušník (první
žalovaný v původní věci) pojištěný pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou
provozem vozidla u německé pojišťovny (druhá žalovaná v původní věci). Relevantní lucemburská úprava stanovila, že pokud má osoba, která má nárok na
důchod jakožto dávku sociálního zabezpečení, vůči třetí osobě nárok na náhradu
škody nebo újmy způsobené jí z důvodu invalidity nebo smrti (příbuzného či jiné
osoby), kterýžto důvod je zároveň důvodem vzniku nároku této osoby na uvedený
důchod, právo na náhradu škody nebo újmy kryté tímto důchodem přechází na
penzijní fond až do výše vyplacených dávek. V odůvodnění rozsudku Soudní dvůr
stanovil, že je třeba vymezit práva poškozeného, popřípadě dalších osob, které
svá oprávnění z tohoto práva odvozují (sekundární poškození), dále možnost
subrogace (vstupu) orgánu poskytujícího dávky do uvedených práv a konečně
jakákoli omezení, která ukládá právo členského státu, jemuž orgán sociálního
zabezpečení podléhá, pro výkon práv, do kterých takový orgán vstoupil. Pouze do
takto určených práv lze uvažovat o subrogaci orgánu sociálního zabezpečení:
subrogace jako je ta, kterou stanovuje čl. 93 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71, nemůže mít za následek vytváření dalších práv pro příjemce dávek vůči
třetím stranám. Klíčovou otázkou bylo, zda orgán sociálního zabezpečení
vstupuje do práv sekundárních poškozených pouze v rozsahu, v jakém byli
poškození závislí na péči primárního poškozeného. Soudní dvůr dále považoval za
zásadní, zda uvedená podmínka se podle německého práva vztahovala k samotné
existenci nároku sekundárních poškozených vůči škůdci (tj. ke vzniku jejich
nároku bylo třeba, aby byli závislí na péči primárního poškozeného), anebo
představovala až omezení subrogace, tj. rozsahu, v němž orgán sociálního
zabezpečení vstupoval do práv poškozených (tj. tento orgán vstoupil do práv
poškozených pouze částečně, v rozsahu újmy představované ztrátou péče od
primárního poškozeného, přičemž ale sekundární poškození mohli vůči škůdci
uplatňovat právo na náhradu újmy i ve výši přesahující tuto ztrátu). V prvém
případě by vnitrostátní soud projednávající žalobu orgánu sociálního
zabezpečení na náhradu dávek jdoucích nad rámec kompenzace ztráty péče od
primárního poškozeného musel nárok zamítnout, pokud by podmínka závislosti na
péči primárního poškozeného nebyla splněna, neboť i přes potenciálně jiné
řešení podle práva státu, jemuž takový orgán podléhá, podle práva místa nehody
(vzniku újmy), zde neexistovalo právo poškozených, do něhož by zákonnou cesí
tento orgán vstoupil. Naopak ve druhém případě by při splnění podmínky
závislosti poškozených na péči musel soud žalobě vyhovět, tj.
přiznat náhradu i
nad rámec toho, co by v případě vnitrostátního sporu spravujícího se německým
právem přiznal orgánu sociálního zabezpečení, neboť rozhodným právem pro určení
existence a rozsahu subrogace by bylo lucemburské právo, které na rozdíl od
německého práva podobné omezení subrogace neobsahovalo.
15. Obdobné závěry vyslovil v rozsudku ve věci E-11/16 ze dne 11. 7.
2017 Soudní dvůr pro státy Evropského sdružení volného obchodu (zvláštní soudní
instituce příslušná na základě čl. 108 Dohody o Evropském hospodářském prostoru
ve spojení s čl. 34 Dohody mezi státy Evropského sdružení volného obchodu o
zřízení dohledové pravomoci a Soudního dvora k podávání výkladových stanovisek
týkajících se Dohody o Evropském hospodářském prostoru). V původním řízení se
jednalo o nárok německého sociálního pojistitele vůči norské pojišťovně, u
které byl pro případ odpovědnosti z provozu vozidel pojištěný škůdce, který při
dopravní nehodě na území Norska způsobil újmu na zdraví německé občance
pojištěné u německého sociálního pojistitele. Sporné v tomto řízení bylo
především to, zda německý pojistitel může požadovat (z titulu subrogace)
náhradu dávek sociálního zabezpečení pokrývajících léčebné výlohy a pobyt
poškozené v nemocnici, přičemž žalovaná norská pojišťovna tvrdila, že pokud by
poškozená podstoupila léčbu v Norsku, žádná újma v podobě nákladů na léčebné
výlohy by poškozené nevznikla. V tomto ohledu však Soudní dvůr pro státy ESVO
konstatoval, že v principu je vždy povinností škůdce hradit léčebné výlohy a
systémy sociálního zabezpečení nemají za cíl zbavit škůdce této povinnosti,
nýbrž pouze zajistit dostupnost prostředků na takovou péči (neboť škůdce sám
nemusí disponovat prostředky ke krytí souvisejících nákladů). Proto poté v řadě
států mají orgány sociálního zabezpečení právo na náhradu poskytovaných dávek a
takové právo existuje bez ohledu na to, zda sám poškozený disponuje podobným
nárokem.
16. Rozhodnutí odvolacího soudu stejně jako soudu prvního stupně spočívá
na právním závěru, že v části regresního nároku na náhradu ztráty na výdělku z
důvodu snížení pracovní schopnosti je třeba vyložit předmětné ustanovení
kolizní normy tak, že se na projednávanou věc uplatní § 116 německého
sociálního zákoníku, upravující přechod práva na náhradu škody na poskytovatele
dávek sociálního zabezpečení sloužících k vyrovnání škody, neboť by jiný výklad
popřel smysl kolizní normy. Tedy aplikoval právo státu instituce poskytující
sociální dávky také na rozsah náhrady škody, za níž odpovídá škůdce. S tímto
závěrem dovolatel nesouhlasí.
17. Dovolatel ve svém dovolání odkázal na rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 28. 8. 2019, č. j. 18 Co 181/2019-73, vydaný ve věci vyvolané
totožnou dopravní nehodou, kterou způsobil V. T. (dovolatel) a poškozeným byl
M. B., avšak žalobkyní je druhý (oborový) poskytovatel sociálního zabezpečení,
žalovanou je pojišťovna, u níž byl dovolatel pojištěn pro případ odpovědnosti
za škodu, a předmětem byl nárok na invalidní důchod vyplacený žalobkyní. Žaloba
byla zamítnuta soudem prvního stupně, odvolací soud rozsudek potvrdil a
dovolání k Nejvyššímu soudu podala žalobkyně.
18. Rozsudkem ze dne 26. 1. 2022, č. j. 25 Cdo 589/2020-125, Nejvyšší
soud dovolání ve výše citované věci žalobkyně zamítl, mimo jiné i s odkazem na
nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 1011/21. V tomto
nálezu se Ústavní soud zabýval obdobným případem dopravní nehody na území České
republiky, kterou způsobil zaměstnanec stěžovatele a při které byl zraněn s
trvalými následky občan Slovenska pojištěný u slovenského poskytovatele
sociálního zabezpečení. Podle slovenského právního řádu má poskytovatel
sociálních dávek, v konkrétní věci dávek invalidního důchodu, regresní nárok
vůči škůdci, v této věci provozovateli nákladního vozidla způsobivšího dopravní
nehodu, tj. stěžovateli v řízení před Ústavním soudem.
19. Ústavní soud v tomto nálezu vyložil přímý dopad nařízení č. 883/2004
o koordinaci systémů sociálního zabezpečení a připomenul, že nařízení má
obecnou působnost a je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech
členských státech, tedy toto nařízení má přímou aplikační přednost před českými
vnitrostátními předpisy. Dále Ústavní soud připomenul výše zmíněný rozsudek DAK
a uvedl, že podle tohoto rozsudku je článek 85 nařízení třeba vnímat jako
právní normu kolizní povahy, která pro soud členského státu rozhodující žalobu,
jíž je uplatněn vůči třetí straně regresní nárok instituce, která poskytla
poškozenému dávky, určuje jako rozhodné právo členského státu, kterému podléhá
instituce, která dávky poskytla. Povaha a rozsah nároků žalobkyně vůči třetí
straně se tak v posuzované věci určuje podle slovenského právního řádu. Dále
připomenul Ústavní soud, že aplikované nařízení nemá za cíl měnit vnitrostátní
pravidla použitelná pro určení, zda a v jakém rozsahu je založena odpovědnost
třetí osoby, která způsobila škodu, tedy že na řešení otázky zda, místo či
spolu s osobou stěžovatele, který byl zaměstnavatelem škůdce v době, kdy
způsobil škodu, je či jsou pasivně legitimovány v členském státě, který uznává
regresní nárok žalobkyně, i jiné subjekty, je nutné aplikovat hmotné právo
členského státu, na jehož území došlo ke škodě. Jelikož se touto otázkou
nalézací soudy nezabývaly, nezabýval se jí ani Ústavní soud, neboť i podle
českého hmotného práva by byl pasivně legitimovanou osobou v případu posuzované
žaloby stěžovatel (§ 2910, § 2914 a § 2972 o. z.). V další části nálezu se pak
Ústavní soud věnoval námitce stěžovatele, že pro takový druh odpovědnosti se
nelze v České republice pojistit, neboť česká právní úprava tento druh
regresního nároku nezná a neupravuje jej ani zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění
odpovědnosti z provozu motorových vozidel. K tomu Ústavní soud konstatoval, že
se jedná o deficit právní úpravy, který však není oprávněn napravit a že ne
každá újma vzniklá při provozu motorového vozidla se odškodňuje pojistným
plněním z povinného pojištění.
20. Nejvyšší soud proto v rozsudku ve věci sp. zn. 25 Cdo 589/2020,
konstatoval, že je vázán tímto závěrem Ústavního soudu, který jednoznačně
vyslovil (viz body 27 až 36 odůvodnění nálezu), že vůči pojistiteli
odpovědnosti zákon č. 168/1999 Sb. nárok na náhradu invalidního důchodu
nezakládá. Byť tuto úpravu označil za deficitní a vyložil její negativní dopady
zejména pro provozovatele vozidel, kteří nemají možnost se proti nákladům
tohoto typu pojistit, Ústavní soud jednoznačně vyloučil, že by nápravu tohoto
stavu mohl zjednat on sám či obecné soudy (bod 37) a že řešení je pouze v rukou
zákonodárce. Dovolací soud tedy nemůže postupovat jinak a takový nárok svým
rozhodnutím konstruovat, nicméně se připojil k apelu na legislativní řešení.
21. V souladu s výše uvedenými závěry dovolacího i Ústavního soudu v
projednávané věci nyní nezbývá, než uzavřít, že nárok žalobkyně proti
dovolateli na regresní náhradu vyplacených sociálních dávek je dán. Ačkoli je
rozhodným právem pro stanovení odpovědnosti za škodu způsobenou při dopravní
nehodě na území České republiky české hmotné právo, dovolatel jako škůdce
způsobivší dopravní nehodu odpovídá podle § 420 případně § 427 obč. zák. za
škodu při ní způsobenou. Podle českých právních předpisů lze rovněž zkoumat
podmínky odpovědnosti škůdce, míru jeho zavinění a případně spoluzavinění
poškozeného. Ze závěrů nálezu Ústavního soudu však vyplývá, že povaha a rozsah
nároků žalobkyně vůči třetí straně se určuje podle právní úpravy státu
zahraničního poskytovatele sociálního zabezpečení (v posuzované věci německého
právního řádu). Současně bylo v nálezu Ústavního soudu postaveno na jisto, že
tento nárok je dán toliko vůči škůdci a není kryt pojištěním odpovědnosti.
22. Přestože tedy podle českého právního řádu je výše náhrady za ztrátu
na výdělku krácena o vyplacený invalidní důchod a současně česká právní úprava
nezná regresní nárok na náhradu za vyplacené dávky invalidního důchodu vůči
škůdci, nemá tato skutečnost vliv na rozhodnutí v projednávané věci, neboť v
otázce rozsahu a výše nároku je třeba vycházet z německé právní úpravy.
23. Vyplácením dávek invalidního důchodu orgán sociálního zabezpečení
ani stát nepřebírá zodpovědnost za vznik škody, toto plnění není plněním z
titulu náhrady majetkové škody poškozeného, ale naplněním podmínek sociálního
státu. Systémy sociálního zabezpečení nemají za cíl zbavit škůdce této
povinnosti, nýbrž pouze zajistit dostupnost prostředků na takovou péči (neboť
škůdce sám nemusí disponovat prostředky ke krytí souvisejících nákladů).
24. Námitka dovolatele, že došlo k založení nové povinnosti škůdce, tedy
není důvodná, neboť i v české právní úpravě by byl škůdce povinen poškozenému
kompenzovat ztrátu na výdělku, jehož poškozený dosahoval před dopravní nehodou,
pouze v užším rozsahu. Jak však již bylo uvedeno, rozsah a výše tohoto nároku
se posuzují již podle předpisů zahraničního poskytovatele sociálních dávek.
25. K námitce dovolatele, že vyplacením dávek splnil žalobce svou
zákonnou povinnost, a že tedy nedošlo ke vzniku škody, lze doplnit, že žalobce
splnil svou zákonnou povinnost podle německého sociálního zákoníku, který mu za
tímto účelem rovněž přiznává právo a povinnost vyplacené dávky regresním
nárokem vyžadovat po škůdci a jeho pojišťovně. V opačném případě by totiž
finanční dopady vyplacení sociálních dávek nesli prostřednictvím vyšších odvodů
všichni daňoví poplatníci.
26. Je tedy správný závěr odvolacího soudu, že osoba odpovědná za škodu
způsobenou provozem motorového vozidla při dopravní nehodě na území České
republiky je povinna nahradit zahraničnímu poskytovateli sociálního zabezpečení
sídlícímu ve státě, jenž je vázán nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES)
č. 883/2004 ze dne 29. 4. 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení,
sociální dávky vyplacené poškozenému z důvodu snížení jeho pracovní schopnosti
v důsledku poškození zdraví utrpěného při dopravní nehodě, a to v rozsahu
určeném podle právní úpravy státu zahraničního poskytovatele sociálního
zabezpečení.
27. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání žalovaného důvodným a
nezjistil ani, že by řízení trpělo vadami uvedenými v § 242 odst. 3 o. s. ř., k
nimž je povinen přihlédnout, aniž by byly v dovolání namítány, dovolání podle §
243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
28. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a
žalovaným bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 142
odst. 1 a § 137 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, který měl v dovolacím řízení plný
úspěch, náleží náhrada za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne
20. 4. 2020) ve výši 4.940 Kč (při kursu 1 euro = 27,325 Kč) dle § 6 odst. 1, §
7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění
pozdějších předpisů, paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč dle § 13 odst. 3
téže vyhlášky a 21% náhrada DPH 1.100 Kč. Celkem tedy činí přiznaná náhrada
nákladů dovolacího řízení 6.340 Kč. Náhradu je žalovaný povinen zaplatit v
zákonné lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám advokáta, který žalobce v
dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 4. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu