25 Cdo 589/2020-125
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň
JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: B.H. u. M.
(B.), se sídlem XY, zastoupená Mgr. Michalem Vogelem, advokátem se sídlem
Sokolovské náměstí 312/1, Liberec, proti žalované: G. Č. p., IČO XY, se sídlem
XY, zastoupená Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem U studánky 250/3,
Praha 7, o 51.286,36 euro s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
1 pod sp. zn. 64 C 135/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 28. 8. 2019, č. j. 18 Co 181/2019-73, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 13.800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta
Mgr. Michala Dlaboly.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 30. 3. 2010 v obci
XY při dopravní nehodě, zaviněné vozidlem pojištěným pro případ odpovědnosti za
škodu u žalované, utrpěl škodu na zdraví M. B. zaměstnaný ve Spolkové republice
Německo. Žalobkyně je německý sociální pojistitel a nositel zákonného úrazového
pojištění v Německu. Svým rozhodnutím ze dne 17. 12. 2014 přiznala poškozenému
M. B. nárok na invalidní důchod, na němž mu za období od 8. 12. 2011 do 31. 10. 2017 vyplatila celkem 51.286,36 euro. Úhrady této částky se nyní domáhá po
žalované, s tím, že na ni podle § 116 desáté knihy německého sociálního
zákoníku přešel nárok poškozeného M. B. vůči odpovědnostnímu pojistiteli
škůdce. Soud prvního stupně poukázal na to, že právo poškozeného na plnění vůči
pojistiteli podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti
za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů,
(dále jen "zákon č. 168/1999 Sb.") je originárním právem, jež nemá – byť je
odvozeno od právního vztahu mezi pojistitelem a pojištěným škůdcem – povahu
nároku na náhradu škody. Pojišťovna je povinna za odpovědnou osobu plnit
poškozenému pouze tehdy, jsou-li pro to splněny zákonem stanovené podmínky
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3521/2006). Povinnost k plnění vzniká pouze v rozsahu těch nároků na náhradu škody, jež
mají oporu v právní úpravě občanského zákoníku. Z takto obecně vymezeného
okruhu nároků pak mají být podle zákona hrazeny toliko újmy na zdraví, újmy
způsobené usmrcením, škody na věci, ušlý zisk a některé náklady spojené s
právním zastoupením. Zákon č. 168/1999 Sb. zapracovává do českého právního řádu
směrnici Rady č. 72/166/EHS, o sbližování právních předpisů členských států
týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových
vozidel a kontroly povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění
(„první motorová směrnice“), ve znění směrnic Rady č. 72/430/EHS a 84/5/EHS, a
směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2005/14/ES („druhá motorová
směrnice“). Podle čl. 3 odst. 1 první motorové směrnice má každý členský stát
přijmout veškerá nezbytná opatření, aby zajistil, že občanskoprávní odpovědnost
z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jeho území, byla kryta
pojištěním. V případě náhrady škody lze pro účely krytí odškodnění sekundárních
poškozených, jímž je rovněž žalobkyně, aplikovat pouze případy pojistného
plnění vynaloženého na náklady léčby poškozeného ze strany zdravotní pojišťovny
(regresní nárok podle § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním
pojištění). Nárok uplatňovaný ve stávajícím řízení sice vyplývá z německých
právních předpisů umožňujících cesi nároku na náhradu škody proti
odpovědnostnímu pojistiteli, jedná se ovšem o nárok sekundární, jenž nemá v
českých právních předpisech oporu. Vyplacení příslušných dávek invalidního
důchodu poškozenému představuje zákonnou povinnost žalobkyně, nikoli náhradu
újmy vzniklé poškozenému z titulu ztráty na výdělku podle § 445 až § 447 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“).
Soud prvního
stupně uzavřel, že žalobkyně není podle unijních ani českých právních předpisů
nositelem nároku vůči pojistiteli ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb. Navíc k
podání žaloby došlo až po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty ve smyslu § 106
obč. zák. Nejpozději ke dni 28. 4. 2010, k němuž poškozený M. B. požádal o
přiznání invalidního důchodu, resp. ke dni 8. 12. 2011, od něhož mu byl nárok
na jeho výplatu přiznán, totiž musela mít žalobkyně vědomost o příslušných
relevantních okolnostech zakládajících počátek běhu dvouleté promlčecí lhůty;
došlo-li tedy k podání žaloby až v roce 2017, byl uplatněný nárok již několik
let promlčen. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 8. 2019, č. j. 18 Co 181/2019-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, o
nichž nebylo mezi účastníky řízení sporu. V rámci právního posouzení věci
vyložil, že na projednávanou věc nedopadá Smlouva o sociálním zabezpečení
uzavřená mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo, vyhlášená pod
č. 94/2002 Sb. m. s., jež se vztahuje výhradně na veřejnoprávní předpisy o
sociálním zabezpečení. Nelze ve věci přímo aplikovat ani tzv. motorové
směrnice. Předmětem řízení není nárok na náhradu věcné škody či škody na
zdraví, nýbrž nárok třetí osoby na regres plateb, jež vyplatila poškozené osobě
podle německých veřejnoprávních předpisů. Podle čl. 4 nařízení Evropského
parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové
vztahy, (nařízení Řím II) vzhledem k tomu, že škoda z předmětné dopravní nehody
vznikla na území České republiky, bude se věc posuzovat podle českého práva,
přičemž je v daném směru zcela bez významu, že k výplatě invalidního důchodu,
za nějž je žádána náhrada, došlo na území jiného státu. V návaznosti na takto
provedené určení rozhodného práva odvolací soud uzavřel, že nárok uplatněný
proti žalované je nutno posoudit podle zákona č. 168/1999 Sb. ve znění účinném
ke dni dopravní nehody. Ustanovení § 6 odst. 2 uvedeného zákona stanoví, že
pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla se posuzuje v
rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku, současně pak vymezuje konkrétní
okruhy nároků, na jejichž úhradu od pojistitele má pojištěný právo (nárok na
náhradu škody vzniklé ublížením na zdraví či usmrcením, poškozením, zničením,
ztrátou či odcizením věci, potažmo nárok na náhradu ušlého zisku a některých
účelně vynaložených nákladů spojených s právním zastoupením). Český právní řád
neobsahuje ustanovení o přechodu nároku na náhradu škody způsobené výplatou
invalidního důchodu. Naopak z dikce ustanovení § 447 odst. 1 obč. zák. je
zřejmé, že nejenom, že výplata důchodu není českým právem považována za škodu,
nýbrž o ni má být vzniklá škoda (ve formě ztráty na výdělku) snižována. Ze
všech uvedených důvodů odvolací soud uzavřel, že žalobkyně není ve sporu
aktivně věcně legitimována. Žalobkyní namítané nařízení Evropského parlamentu a
Rady (ES) č. 883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, (dále též
„nařízení č.
883/2004“) na posuzovanou věc nedopadá, neboť jeho předmětem je
úprava spolupráce mezi orgány členských států výhradně v tom směru, aby bylo
příjemci dávky zajištěno její vyplacení v řádné výši, nikoli řešení regresu
týkajícího se tvrzené náhrady škody. Stejně tak nemohou výsledné právní
posouzení věci ovlivnit ani žalobkyní namítané závěry judikatury Soudního dvora
Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“). Pro nadbytečnost se odvolací soud
nezabýval námitkou promlčení. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Tvrdí, že poškozený
utrpěl zranění během své pracovní cesty, jedná se tedy o pracovní úraz. Poukazuje na dikci čl. 4 odst. 1 nařízení Řím II a namítá, že ke vzniku škody
na její straně, spočívající ve výplatě sociálních dávek poškozenému, došlo na
území Německa, nikoli České republiky, a to dnem, kdy vyplatila příslušné dávky
poškozenému. Uplatněný nárok má tudíž podléhat německému právu a jeho vznik
jsou ve smyslu čl. 85 odst. 1 nařízení č. 883/2004 povinny uznat všechny
členské státy. Je přesvědčena, že je zapotřebí důsledně odlišovat nároky
poškozeného M. B., které se řídí českým právem, od nároků žalobkyně, jež
podléhají právu německému. Poukazuje na závěry rozsudku Soudního dvora ve věci
C-428/92, z nichž dovozuje, že právo členského státu nositele sociálního
zabezpečení má být použito nejen na otázku, zda na tohoto nositele příslušné
nároky přešly, resp. zda disponuje přímým nárokem proti třetí osobě odpovědné
za škodu, nýbrž rovněž na otázku druhu a rozsahu těchto pohledávek. Z rozsudků
Soudního dvora ve věcech C-220/88 a C-364/93 dovozuje, že jedná-li se o
majetkovou ztrátu, je zemí, v níž se projevují účinky protiprávního jednání,
země, v níž se nachází centrum majetkových zájmů poškozeného. Je přesvědčena,
že z rozsudků ve věcech C-428/92 a C-397/96 jasně vyplývá, že žádné ustanovení
českého právního řádu nelze vykládat tak, aby bylo možno vyrušit, resp. neuznat
regresní nároky poskytovatele sociálních dávek, které mu vznikly podle jeho
vlastního právního řádu. Postižní právo žalobkyně jakožto sociálního
pojistitele vůči škůdci je upraveno v § 116 desáté knihy německého sociálního
zákoníku. Podle žalobkyně nárok na náhradu škody, původně vzniklý poškozenému
M. B., přešel okamžikem, v němž došlo k výplatě příslušné sociální dávky, na
žalobkyni, přičemž právě tyto dávky představují škodu, jejíž náhrada je
předmětem tohoto řízení. V této souvislosti poukazuje na čl. 85 odst. 1
nařízení č. 883/2004, na související judikaturu Soudního dvora. Je přesvědčena,
že nařízení č. 883/2004 představuje základní právní normu pro zahraniční
regresy sociálních pojistitelů v členských zemích Evropské unie, resp. kolizní
normu, jež zakotvuje povinnost všech členských států uznat přechod nároků z
poškozeného na sociálního pojistitele, došlo-li k němu podle právních předpisů
nositele pojištění. Jestliže tedy podle německých právních předpisů (§ 116
německého sociálního zákoníku) přešel nárok poškozeného na žalobkyni, musí být
takový přechod uznán rovněž českými orgány. Své postavení považuje žalobkyně za
obdobné postavení veřejné zdravotní pojišťovny či orgánu nemocenského
pojištění, neboť povinnost k poskytování příslušných dávek jí obdobně jako
jmenovaným subjektům plyne rovněž přímo ze zákona.
Z popsaných důvodů je
přesvědčena, že by se na ni mělo vztahovat ustanovení § 6 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb. Co se pak otázky promlčení uplatněného nároku týče, má za to, že
počátek běhu promlčecí lhůty měl být v posuzované věci navázán až na den
výplaty příslušných sociálních dávek, neboť až v daný okamžik došlo ke vzniku
odpovídajícího regresního práva žalobkyně. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud
předložil Soudnímu dvoru k posouzení celkem čtyři předběžné otázky týkající se
výkladu čl. 85 nařízení č. 883/2004 a čl. 1 odst. 2 první motorové směrnice, a
aby posléze napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná vyslovila v rámci poměrně rozsáhlého vyjádření k dovolání nesouhlas s
jednotlivými body předestřené dovolací argumentace. Zdůrazňuje zejména, že z
žádného českého právního předpisu nevyplývá přechod nároku na náhradu škody
způsobené výplatou invalidního důchodu. Ustanovení čl. 85 odst. 1 nařízení č. 883/2004 zakotvuje toliko procedurální pravidlo pro určení, za jakých
předpokladů a v jakém rozsahu by mohla žalobkyně nějaký nárok uplatňovat,
nekonstituuje žádné nové nároky speciálně pro sociální instituce. Navrhuje
předložit Soudnímu dvoru otázku, zda lze čl. 85 tohoto nařízení vykládat tak,
že na nositele sociálního zabezpečení mohou přejít i takové nároky, které
přesahují nároky, jež má vůči osobě odpovědné za škodu poškozená podle práva
státu, na jehož území škoda vznikla. Navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání,
jež bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., je podle §
237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, jež dosud nebyla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu řešena, a to v jakém rozsahu vstupuje instituce poskytující
dávky sociálního zabezpečení (podle předpisů jednoho členského státu Evropské
unie), na které vznikl osobě nárok v důsledku úrazu, k němuž došlo v jiném
členském státě, do nároků příjemce dávek vůči pojistiteli odpovědnosti škůdce. Dovolání není důvodné. Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod
dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval. V projednávané věci uplatnila německá pojišťovna (žalobkyně) nárok na náhradu
dávek invalidního důchodu poskytnutých za období od 8. 12. 2011 do 31. 10. 2017
z důvodu úrazu M. B. zaměstnaného ve Spolkové republice Německo při dopravní
nehodě, zaviněné řidičem vozidla pojištěného u žalované, k níž došlo 30. 3. 2010 na území České republiky. Jedná se tedy o spor s mezinárodním prvkem. Pro vztah s mezinárodním prvkem je zásadní otázka rozhodného práva, tedy práva,
kterým se daný závazkový vztah bude řídit (když vzhledem k sídlu žalované je
správně určena mezinárodní příslušnost českých soudů).
Ke škodní události
(dopravní nehodě) došlo 30. 3. 2010, proto je třeba určit rozhodné právo podle
komunitárního práva (sekundárního). Právo rozhodné pro mimosmluvní závazkové
vztahy občanského a obchodního práva upravuje přímo použitelný předpis Evropské
unie, konkrétně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne
11. 7. 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (nařízení Řím
II). Uvedené nařízení se použije pro skutečnosti, jež vedou ke vzniku škody, ke
kterým dojde po vstupu tohoto nařízení v platnost, tj. ode dne 11. 1. 2009 (čl. 31 a 32 nařízení Řím II). Vzhledem k datu dopravní nehody (30. 3. 2010) jako
skutečnosti, od níž žalobkyně odvíjí tvrzený nárok, určí rozhodné právo kolizní
normy tohoto nařízení. V této fázi však do úvahy ohledně aplikovatelných
unijních předpisů vstupuje nařízení č. 883/2004 (o koordinaci systémů
sociálního zabezpečení), konkrétně kolizní norma upravená v jeho článku 85. Podle čl. 85 odst. 1 nařízení č. 883/2004 obdrží-li určitá osoba dávky podle
právních předpisů jednoho členského státu za úraz, jenž byl důsledkem událostí,
k nimž došlo v jiném členském státě, veškerá práva instituce odpovědné za
poskytování dávek vůči třetí straně, která je povinna poskytnout náhradu za
dotčený úraz, se řídí těmito pravidly: a) převzala-li instituce odpovědná za
poskytování dávek podle právních předpisů, které uplatňuje, nároky příjemce
dávek vůči třetí straně, uznává toto převzetí nároků každý členský stát;
b) má-li instituce odpovědná za poskytování dávek přímý nárok vůči třetí
straně, uznává tento nárok každý členský stát. Z hlediska svého věcného rozsahu je podstatný čl. 3 nařízení, neboť nařízení se
obecně nevztahuje na jiné dávky (a vnitrostátní předpisy tyto dávky
upravující), než ty uvedené v tomto ustanovení. Právními předpisy se přitom v
souladu s čl. 1 písm. l) rozumí právní a správní předpisy a jiné statutární
předpisy a všechna ostatní prováděcí opatření týkající se odvětví sociálního
zabezpečení, na které se vztahuje čl. 3 odst. 1; institucemi poté subjekt nebo
orgán příslušný v členském státě k používání všech právních předpisů nebo
jejich části, tj. buďto veřejnoprávní orgány sociálního zabezpečení, anebo
zvláštní pojišťovny zřízené zákonem. Co do časové působnosti nařízení nutno
poukázat na jeho čl. 91, který stanoví, že se nařízení použije od vstupu
prováděcího nařízení v platnost. Tímto prováděcím nařízením se v souladu s čl. 1 písm. o) nařízení č. 883/2004 rozumí nařízení Evropského parlamentu a Rady
(ES) č. 987/2009 ze dne 16. 9. 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k
nařízení (ES) č. 883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, které
vstoupilo v platnost dnem 1. 5. 2010. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou (vznesenou oběma stranami sporu), zda
mu v souladu s ustanovením článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie
(jakožto soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle
vnitrostátního práva) nevznikla povinnost obrátit se na Soudní dvůr s otázkou
týkající se výkladu čl. 85 odst. 1 nařízení č. 883/2004. Na základě čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dříve čl.
234, resp. čl. 177 Smlouvy o založení Evropského společenství) je soud členského státu, jehož
rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva,
povinen předběžnou otázku předložit Soudnímu dvoru (srov. např. nález Ústavního
soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 1658/11). Soudní dvůr v rozsudku ze
dne 6. 10. 1982, ve věci CILFIT v. Ministry of Health, C-283/81, uzavřel, že
národní soudy posledního stupně nemají povinnost k položení předběžné otázky,
jestliže: 1) otázka komunitárního práva (nyní rozuměj práva Evropské unie) není
významná pro řešení daného případu, 2) existuje ustálená judikatura Soudního
dvora k dané otázce nebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické
otázky (tzv. acte éclairé) nebo 3) výklad a správná aplikace komunitárního
práva (nyní práva Evropské unie) jsou naprosto zjevné (tzv. acte clair). Přitom
k tomu, aby soud členského státu mohl konstatovat, že výklad komunitárního
práva (nyní práva Evropské unie) je zjevný, musí: a) porovnat jednotlivé
jazykové verze textu, b) užívat terminologie a právních pojmů práva Evropské
unie, c) vzít zřetel na odlišnosti interpretace práva Evropské unie a d) být
přesvědčen, že jeho výklad je stejně zjevný soudům ostatních členských států a
Soudnímu dvoru (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2325/2008, uveřejněné pod číslem 29/2011 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“). Pouhé tvrzení účastníka řízení, že
vyvstala potřeba položení otázky, samo o sobě nestačí k tomu, aby byla založena
povinnost soudu ve smyslu čl. 267 odst. 3 SFEU, pokud soud současně nedospěje k
tomu, že mu povinnost k předložení předběžné otázky skutečně vyvstala (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 1324/08). Soudní dvůr má v řízení o předběžné otázce ve smyslu čl. 267 SFEU pravomoc
rozhodovat pouze o výkladu a platnosti unijního práva; nemůže posuzovat soulad
ustanovení vnitrostátních právních předpisů s unijním právem (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 28. 3. 1995 ve věci Kleinwort Benson Ltd v. City
of Glasgow District Council, C-346/93). Výkladem čl. 85 odst. 1 nařízení č. 883/2004 se Soudní dvůr doposud přímo
nezabýval, jeho znění je však prakticky totožné se zněním čl. 93 odst. 1
nařízení č. 1408/71, jehož interpretaci Soudní dvůr podal již v několika
případech. Podle článku 93 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1408/71 ze dne 14. 6.
1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich
rodiny pohybující se v rámci Společenství, jestliže osoba obdrží dávky podle
právních předpisů jednoho členského státu v souvislosti s úrazem, ke kterému
došlo na území jiného členského státu, možné nároky instituce příslušné pro
dávky vůči třetí osobě povinné úraz odškodnit se řídí těmito pravidly: a) pokud
na instituci příslušnou pro dávky přecházejí na základě jí uplatňovaných
právních předpisů nároky, jež má příjemce vůči třetí osobě, uznávají tento
přechod práv všechny členské státy; b) pokud má uvedená instituce vůči třetí
osobě bezprostřední nároky, uznávají tyto nároky všechny členské státy. Judikatura Soudního dvora k čl. 93 odst. 1 nařízení č. 1408/71 je plně
aplikovatelná při interpretaci čl. 85 odst. 1 nařízení č. 883/2004 nejen z
důvodu totožného znění, ale i proto, že později uvedené nařízení nahrazuje to
dříve uvedené (srov. čl. 90 odst. 1 a body 3 a 44 preambule nařízení č. 883/2004). Nelze rovněž pominout, že ke dni dopravní nehody ještě nevstoupilo v
platnost prováděcí nařízení č. 987/2009. Výklad k článku 93 nařízení č. 1408/71 podal Soudní dvůr v rozsudcích ve věcech
DAK v. L?rerstandens Brandforsikring, C-428/92, (dále také jen „DAK“) a Caisse
de Pension des Employés Privés v. Kordel a další, C-397/96, (dále také jen
„Kordel“), jak ostatně upozorňuje sama dovolatelka. V pořadí prvním rozhodnutí DAK Soudní dvůr posuzoval spor německé instituce
sociálního zabezpečení s dánskou pojišťovnou škůdce, který způsobil dopravní
nehodu, jelikož s ohledem na § 116 desáté knihy tamního zákoníku sociálního
zabezpečení pojišťovna tvrdila, že vstoupila do práva na náhradu újmy. Soudní
dvůr uvedl, že článek 93 odst. 1 nařízení č. 1408/71 obsahuje kolizní normu
zavazující vnitrostátní soud rozhodující o takové žalobě (z titulu subrogace či
jinak přiznaného přímého práva vůči škůdci), aby použil právo členského státu,
kterému příslušná instituce podléhá, nejen k určení, zda tato instituce
vstoupila do práv poškozené osoby nebo zda má přímá práva vůči škůdci, ale také
k určení povahy a rozsahu nároků, do nichž instituce poskytnuvší dávky
vstoupila nebo které může uplatnit přímo proti škůdci. Na druhé straně však
Soudní dvůr připomněl, že čl. 93 odst. 1 nařízení č. 1408/71 má za cíl pouze
zajistit, aby práva, kterými orgán sociálního zabezpečení disponuje na základě
právních předpisů, jimž podléhá, byla uznána ostatními členskými státy. Jeho
účelem není určovat či měnit pravidla použitelná pro určení, zda a v jaké míře
existuje mimosmluvní odpovědnost škůdce. Tato odpovědnost nadále podléhá
posouzení hmotněprávními pravidly jinak aplikovanými vnitrostátním soudem v
řízení o nároku poškozeného, tedy v zásadě právními předpisy členského státu,
na jehož území došlo ke vzniku újmy.
Tuto úvahu pak Soudní dvůr rozvedl ve věci Kordel, v níž se zabýval otázkou
náhrady plateb poskytovaných lucemburským penzijním fondem v důsledku smrti
pojištence fondu způsobené při dopravní nehodě, kterou zavinil německý státní
příslušník pojištěný pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem
vozidla u německé pojišťovny. Uvedl, že je třeba vymezit práva poškozeného,
popřípadě dalších osob, která svá oprávnění z tohoto práva odvozují (sekundární
poškození), možnost subrogace orgánu (instituce) poskytujícího dávky do
uvedených práv, a konečně jakákoli omezení, která ukládá právo členského státu,
jemuž orgán sociálního zabezpečení podléhá, pro výkon práv, do kterých takový
orgán vstoupil. Práva (primárních i sekundárních) poškozených proti škůdci, a
to včetně podmínek jejich uplatnění žalobou u soudu, musí být vymezena výhradně
podle práva státu místa, kde byla způsobena újma (na zdraví), respektive podle
legis loci delicti commissi (avšak vyloučeny nejsou ani jiné hraniční
určovatele), a to včetně použitelných pravidel mezinárodního práva soukromého. Pouze do takto určených práv lze uvažovat subrogaci orgánu sociálního
zabezpečení. Podle Soudního dvora subrogace jako je ta, kterou stanovuje čl. 93
odst. 1 písm. a) nařízení č. 1408/71, nemůže mít za následek vytváření dalších
práv pro příjemce dávek vůči třetím stranám. Podle práva státu orgánu
sociálního zabezpečení se určuje, zda tento orgán vstoupil do práv poškozeného
proti osobě odpovědné za způsobenou újmu, právo státu, kde újma vznikla, však
určuje rozsah takových práv. V souladu s tím pak práva orgánu sociálního
zabezpečení nemohou přesáhnout práva poškozeného, jimiž disponuje vůči škůdci z
titulu tímto škůdcem způsobené újmy. Rozsah těchto práv poškozeného, které
zákonnou cesí přecházejí na orgán sociálního zabezpečení, pak vnitrostátní
soudy musí posoudit mj. v souladu s pravidly mezinárodního práva soukromého. Jinými slovy řečeno, nároky, do kterých orgán (sociálního zabezpečení)
subrogací vstupuje, nesmí překročit nároky, které podle použitelného práva
náleží poškozenému. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vzhledem k existenci výše nastíněné
judikatury (rozsudky ve věcech DAK a Kordel) Soudního dvora, v níž byla
zodpovězena výkladová otázka k článku 93 odst. 1 nařízení č. 1408/71, resp. článku 85 odst. 1 nařízení č. 883/2004, není nutné v souladu s výjimkou acte
éclairé formulovanou Soudním dvorem v citované věci CILFIT se na Soudní dvůr
obracet s předběžnou otázkou týkající se výkladu těchto článků. Na tomto místě je třeba se vrátit k určení rozhodného práva. Podle čl. 4 odst. 1 nařízení Řím II nestanoví-li toto nařízení jinak, je rozhodným právem pro
mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají z civilních deliktů, právo země,
kde škoda vznikla, bez ohledu na to, ve které zemi došlo ke skutečnosti, jež
vedla ke vzniku škody, a bez ohledu na to, ve které zemi nebo kterých zemích se
projevily nepřímé následky této skutečnosti.
Podle odstavce 3 tohoto článku
vyplývá-li ze všech okolností případu, že je civilní delikt zjevně úžeji spojen
s jinou zemí, než je země uvedená v odstavci 1 nebo 2, použije se právo této
jiné země. Zjevně užší vztah k jiné zemi by mohl být založen zejména na již
existujícím vztahu mezi stranami, jakým může být například vztah smluvní, který
úzce souvisí s daným civilním deliktem. Výklad k článku 4 odst. 1 nařízení Řím II podal Soudní dvůr v rozsudku ze dne
10. 12. 2015, ve věci Florin Lazar v. Allianz SpA, C-350/14. Uvedl, že podle
článku 2 nařízení Řím II zahrnuje škoda jakékoli následky civilního deliktu. Pro účely určení práva rozhodného pro mimosmluvní závazkový vztah, který
vznikne z civilního deliktu, přitom čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení volí právo
země, kde „škoda“ vznikla, a to bez ohledu na to, ve které zemi došlo ke
skutečnosti, jež vedla ke vzniku škody, a ve které zemi nebo kterých zemích se
projevily „nepřímé následky“ této skutečnosti. Z bodu 16 odůvodnění uvedeného
nařízení plyne, že škodou, ke které je pro účely určení místa jejího vzniku
třeba přihlédnout, je přímá škoda. Pro případy škody na zdraví nebo na majetku
upřesnil unijní normotvůrce v bodě 17 odůvodnění nařízení Řím II, že zemí, kde
vznikla přímá škoda, je země, v níž byla způsobena škoda na zdraví nebo na
majetku. Z uvedeného vyplývá, že když lze zjistit vznik přímé škody, což v
případě dopravní nehody obvykle lze, bude hraničním určovatelem relevantním pro
určení rozhodného práva místo, kde vznikla tato přímá škoda, a to bez ohledu na
nepřímé následky této nehody. V projednávaném případě spočívá tvrzená škoda ve vyplacených dávkách
invalidního důchodu M. B. v důsledku poškození zdraví při dopravní nehodě, ke
které došlo na území České republiky a která byla vyvolána provozem vozidla
pojištěného při případ odpovědnosti za škodu u žalované. Takto uplatněný nárok
je pak třeba považovat za nepřímé následky nehody ve smyslu čl. 4 odst. 1
nařízení Řím II. Je tedy zřejmé, že závazkový vztah, z nějž žalobkyně dovozuje svůj nárok na
pojistné plnění po žalované, se musí řídit českým právem, neboť k přímé škodě
na zdraví poškozeného způsobené při dopravní nehodě došlo na území České
republiky. Soudní dvůr při výkladu čl. 85 odst. 1 nařízení č. 883/2004, resp. čl. 93 odst. 1 nařízení č. 1408/71 dospěl k závěru, že nároky, do kterých orgán
sociálního zabezpečení subrogací vstupuje, nesmí překročit nároky, které podle
použitelného (rozhodného) práva náleží poškozenému. Vnitrostátní soudy jsou
povinny uznat přechod práva (subrogaci) na žalobkyni, tedy její aktivní věcnou
legitimaci, a rovněž rozsah a výši náhrady vyplacených dávek (invalidního
důchodu), to však pouze potud, pokud tento rozsah či výše požadované náhrady
nepřesahuje rozsah práv poškozeného (M. B.) vůči škůdci. Žalobkyně uplatňuje v tomto řízení vůči pojistiteli škůdce právo na pojistné
plnění, proto je třeba právní vztahy účastníků posuzovat podle zákona č. 168/1999 Sb. ve znění účinném v době, kdy došlo k dopravní nehodě (30. 3. 2010), od níž je tvrzený nárok odvozen. Podle § 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb.
se pro účely tohoto zákona rozumí
pojištěným ten, na jehož povinnost nahradit újmu se pojištění odpovědnosti
vztahuje. Podle § 6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. se pojištění odpovědnosti vztahuje na
každou osobu, která je povinna nahradit újmu způsobenou provozem vozidla
uvedeného v pojistné smlouvě. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nestanoví-li
tento zákon jinak, má pojištěný právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu
a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému a) způsobenou škodu na zdraví
nebo usmrcením, b) způsobenou škodu vzniklou poškozením, zničením nebo ztrátou
věci, jakož i škodu vzniklou odcizením věci, pozbyla-li fyzická osoba schopnost
ji opatrovat, c) ušlý zisk, d) účelně vynaložené náklady spojené s právním
zastoupením při uplatňování nároků podle písmen a) až c); v souvislosti se
škodou podle písmene b) nebo c) však jen v případě marného uplynutí lhůty podle
§ 9 odst. 3 nebo neoprávněného odmítnutí anebo neoprávněného krácení pojistného
plnění pojistitelem, pokud poškozený svůj nárok uplatnil a prokázal a pokud ke
škodné události, ze které tato škoda vznikla a za kterou pojištěný odpovídá,
došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, s výjimkou doby jeho přerušení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení pojištěný má dále právo, aby pojistitel za
něj uhradil příslušnou zdravotní pojišťovnou uplatněný a prokázaný nárok na
náhradu nákladů vynaložených na zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního
pojištění podle zákona upravujícího veřejné zdravotní pojištění, jestliže
zdravotní pojišťovna vynaložila tyto náklady na zdravotní péči poskytnutou
poškozenému, pokud ke škodné události, ze které tato škoda vznikla a za kterou
pojištěný odpovídá, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, s výjimkou doby
jeho přerušení. To platí obdobně i v případě regresní náhrady předepsané k
úhradě pojištěnému podle zákona upravujícího nemocenské pojištění. Dovolatelka považuje své postavení v tomto sporu za srovnatelné s postavením
veřejné zdravotní pojišťovny či orgánu nemocenského pojištění ve smyslu § 6
odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb. a jejich nároku na regresní náhradu nákladů
vynaložených na zdravotní péči, na nemocenské pojištění. Toto hmotněprávní
ustanovení (včetně § 6 odst. 2) však zakotvuje nároky skutkově i právně odlišné
od žalobkyní požadovaného regresu dávek invalidního důchodu vyplacených
poškozenému z předmětné dopravní nehody podle německých právních předpisů. Z
žádného (českého) právního předpisu nelze takový či obdobný nárok dovodit. Ustanovení § 6 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb. výslovně upravuje právo
pojištěného, aby za něj pojistitel uhradil nárok zdravotní pojišťovny na
náhradu nákladů vynaložených na zdravotní péči podle § 55 odst. 1 zákona o
veřejném zdravotním pojištění, a to vedle nároků na náhradu škody poškozeného
ve smyslu § 6 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti.
Na tomto závěru nic
nemění skutečnost, že náhradu nákladů vynaložených na zdravotní péči hrazenou z
veřejného zdravotního pojištění v situaci, kdy pojištěný z odpovědnosti provozu
vozidla svým zaviněným protiprávním jednáním způsobil poškození zdraví
účastníku veřejného zdravotního pojištění, netřeba nadále považovat za škodu na
zdraví ve smyslu § 6 odst. 2 písm. a) zákona o pojištění odpovědnosti (s
účinností od 1. 1. 2014 újmu na zdraví). Je tomu tak právě proto, že úhrada
těchto nákladů pojistitelem je dána speciální úpravou založenou ustanovením § 6
odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti, která stojí vedle a doplňuje nároky na
úhradu podle § 6 odst. 2 tohoto zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1896/2016, č. 26/2018 Sb. rozh. obč.). Závěr, že zahraniční sociální pojistitel, který podle národního předpisu země,
v níž působí, poskytl invalidní důchod osobě zraněné při dopravní nehodě na
území České republiky, nemá přímý nárok na pojistné plnění za vyplacené částky
proti českému pojistiteli odpovědnosti z provozu motorových vozidel, je v
souladu i s nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS
1011/21. Ten zde sice řešil spor mezi slovenskou sociální pojišťovnou a
provozovatelem vozidla, avšak jednoznačně vyslovil (viz body 27 až 36
odůvodnění), že vůči pojistiteli odpovědnosti zákon č. 168/1999 Sb. nárok na
náhradu invalidního důchodu nezakládá. Byť tuto úpravu označil za deficitní a
vyložil její negativní dopady zejména pro provozovatele vozidel, kteří nemají
možnost se proti nákladům tohoto typu pojistit, Ústavní soud jednoznačně
vyloučil, že by nápravu tohoto stavu mohl zjednat on sám či obecné soudy (bod
37) a že řešení je pouze v rukou zákonodárce. Dovolací soud vázán tímto závěrem
Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České
republiky) tedy nemůže postupovat jinak a takový nárok svým rozhodnutím
konstruovat, nicméně se připojuje k apelu na legislativní řešení. Lze poukázat
na situaci, kdy v nedávné době byl obdobně kritický názor Ústavního soudu k
absenci právní úpravy o odpovědnosti státu za újmy způsobené povinným očkováním
skutečně zákonodárcem zohledněn tak, že byl dokonce přijat zvláštní zákon, tuto
problematiku upravující. Ze všech těchto důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího
soudu je správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není dán. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť Nejvyšší soud dovolání
žalobkyně zamítl a žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny za zastoupení advokátem za
jeden úkon právní služby (vyjádření žalované k dovolání žalobkyně), která podle
§ 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č.
177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů činí 13.500 Kč [z tarifní
hodnoty 51.286,36 euro a po přepočtu podle kurzu stanoveného Českou národní
bankou (1 euro = 25,21 Kč ke dni započetí tohoto úkonu právní služby, 31. 1. 2020) 1.292.929,14 Kč]; s připočtením paušální náhrady hotových výdajů ve výši
300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) celkem činí 13.800 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).