U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce R. N., zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem, se sídlem Malá
Skála 397, proti žalovaným 1) J. S., zastoupenému JUDr. Andreou Hakovou,
advokátkou, se sídlem Pardubice, třída 17. listopadu 203, a 2) Kooperativa
pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, IČ 471 16 617, se sídlem Praha 1,
Templová 747, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného 1) České
kanceláře pojistitelů, IČ 700 99 618, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1724/129,
zastoupeného JUDr. Jiřím Němcem, LL.M. advokátem, se sídlem Praha 1, Klimentská
10, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod
sp. zn. 7 C 9/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 25. listopadu 2009, č.j. 21 Co 351/2009-1342, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Němce, LL.M.,
advokáta, se sídlem Praha 1, Klimentská 10, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Žalobce, který dne 25. 7. 1995 při dopravní nehodě zaviněné žalovaným 1) utrpěl
škodu na zdraví, v jejímž důsledku byl ode dne 25. 7. 1996 uznán plně
invalidním, se domáhal odškodnění ztráty na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti, a to po žalovaném 1) jako škůdci a po žalované 2) jako právní
nástupkyni zaměstnavatele žalobce, společnosti Merán, s.r.o., jejímž byl
žalobce jediným společníkem a jednatelem, a která zanikla ke dni 15. 3. 2006
výmazem z obchodního rejstříku.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. 3. 2009, č.j. 7 C 9/97-1184,
zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném 1) zaplacení 4.502.741,- Kč
s příslušenstvím, a dále uložení povinnosti vyplácet mu počínaje dnem 1. 4.
1999 peněžitý důchod ve výši 158.985,- Kč měsíčně, a po žalované 2) zaplacení
4.283.587,- Kč s příslušenstvím a dále uložení povinnosti vyplácet mu počínaje
dnem 1. 4. 1999 peněžitý důchod ve výši 144.131,- Kč měsíčně s tím, že plněním
jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého; soud
dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 25. 7. 1995
při dopravní nehodě zaviněné žalovaným 1) utrpěl žalobce zranění, v jehož
důsledku mu byl od 25. 7. 1996 přiznán plný invalidní důchod, ten mu byl od 2.
4. 1999 odňat a přiznán částečný invalidní důchod, a od 1. 12. 2006 je opět
uznán plně invalidním. Ve vztahu k žalované 2) dospěl soud k závěru, že žaloba
není důvodná, neboť žalobce utrpěl úraz při plnění funkce jednatele společnosti
Merán, s.r.o., odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci podle
pracovněprávních předpisů (§ 187 odst. 1 zákoníku práce ve znění účinném do 29.
2. 2004) tedy nemohla vzniknout, protože vztah mezi jednatelem obchodní
společnosti a obchodní společností se řídí obchodním zákoníkem. V řízení nebylo
prokázáno, že by mezi jmenovanou společností a žalobcem existoval
pracovněprávní vztah na základě pracovní smlouvy se sjednaným druhem práce
„ředitel“; bylo prokázáno jen to, že žalobce bez platně uzavřené pracovní
smlouvy vykonával pomocné práce v provozu restaurace.
Odpovědnost žalovaného 1) jako škůdce posoudil podle ustanovení § 420 a § 445 a
§ 447 obč. zák. a shledal, že žalovaný 1) odpovídá za škodu způsobenou žalobci
podle § 420 odst. 1 obč. zák. V řízení bylo prokázáno, že žalobce byl od 29.
12. 1994 do 1. 1. 1997 jednatelem společnosti Merán, s. r. o., a kromě činností
spojených s jednatelským oprávněním vykonával pro tuto společnost pomocné práce
v provozu restaurace, přičemž se jednalo o tzv. faktický pracovní poměr, tj.
žalobce uvedenou činnost vykonával, aniž by měl uzavřenou pracovní smlouvu. Z
provedených důkazů vyplynulo, že žalobci bylo v období od ledna do června 1995
vypláceno nejprve 5.000,- Kč, později 3.000,- Kč měsíčně, přičemž částka
3.000,- Kč odpovídá odměnám ostatních zaměstnanců, kteří v daném období
vykonávali pomocné činnosti v provozu restaurace. Ohledně bezhotovostních
plateb, které byly v daném období připsány na účet žalobce, soud uzavřel, že se
nejednalo o odměnu jednatele, nýbrž o platby z obchodní činnosti společnosti
Merán, s.r.o., na jejíž úkor se žalobce tímto bezdůvodně obohacoval. V této
souvislosti soud poukázal zejména na skutečnost, že žalobce předmětné
bezhotovostní platby neuváděl v přehledech o vyměřovacích základech a v osobním
a mzdovém listě, ani z nich nehodlal odvádět povinné odvody, a že odměna
jednatele mu nebyla vyplácena ani po úrazu, ačkoliv jednatelem společnosti byl
až do 1. 1. 1997. Jelikož žalobce v rozhodném období, tj. v kalendářním období
(správně mělo být uvedeno „čtvrtletí“) předcházejícím vzniku škody (25. 7.
1996), neodpracoval jediný den, vycházel soud z jeho pravděpodobného výdělku (§
2 odst. 1 nařízení vlády č. 258/1995 Sb. ve spojení s § 17 odst. 4 zákona č.
1/1992 Sb.), a po zhodnocení všech skutkových zjištění dospěl k závěru, že
výdělek žalobce by v období duben – červen 1996 nepřesáhl částku 3.000,- Kč
měsíčně. Vzhledem k tomu, že přiznaný plný, resp. později po omezenou dobu
částečný, invalidní důchod převyšuje průměrný výdělek žalobce v rozhodném
období, nevznikla žalobci majetková újma ve formě ztráty na výdělku ve smyslu
ustanovení § 447 odst. 1 obč. zák.
K odvolání žalobce a vedlejšího účastníka Krajský soud v Hradci Králové
rozsudkem ze dne 25. 11. 2009, č.j. 21 Co 351/2009-1342, potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně, pokud jím bylo rozhodnuto o věci samé a o nákladech
řízení mezi žalobcem a žalovanou 2), v části, jíž bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 1), jej změnil toliko ohledně lhůty k
plnění, a změnil jeho výrok stran náhrady nákladů řízení mezi žalobcem a
vedlejším účastníkem. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soud prvního stupně dle odvolacího soudu správně hodnotil provedené důkazy a
učinil z nich odpovídající skutkové závěry. Ve vztahu k žalované 2) odvolací
soud uzavřel, že v době úrazu nebyl žalobce u společnosti Merán, s.r.o., v
žádném pracovním poměru, a to ani ve faktickém pracovním poměru jako pomocný
pracovník, žalovaná 2) proto není v posuzované věci pasivně legitimována. Ve
vztahu k žalovanému 1) konstatoval, že stanovení průměrného výdělku ve smyslu
ustanovení § 445 obč. zák. je otázkou právní, a proto nebylo povinností
žalobce právně kvalifikovat příjem rozhodný pro určení průměrného výdělku, z
provedených důkazů však nevyplývá, že by žalobci byla v rozhodném období
vyplácena částka vyšší než 3.000,- Kč měsíčně; odvolací soud přitom s ohledem
na znění ustanovení § 571 odst. 1 obch. zák. poznamenal, že vzhledem ke
konkrétním okolnostem daného případu nelze pro potřeby zjištění průměrného
výdělku vycházet z fiktivního údaje týkajícího se pravděpodobné odměny, kterou
by žalobce jako jednatel mohl získat za podobných podmínek v jiné obchodní
společnosti stejného typu. Peněžní prostředky poukazované na účet žalobce ze
strany obchodních partnerů společnosti nelze dle odvolacího soudu považovat za
výdělek, na jehož náhradu by žalobce měl podle § 447 odst. 1 obč. zák právo
(ale ani za bezdůvodné obohacení žalobce na úkor společnosti Merán, s.r.o.).
Tyto prostředky představovaly zisk společnosti Merán, s.r.o., a podíl žalobce
na zisku společnosti, jejímž byl jediným společníkem, byl úplný. Podíl na zisku
obchodní společnosti však nelze zaměňovat se ziskem, jehož dosahuje podnikatel
– fyzická osoba – činností konanou vlastním jménem a na vlastní odpovědnost,
který lze považovat za příjem rozhodný z hlediska stanovení ztráty na výdělku
(k tomu odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo
2933/2005). Právo společníka na podíl na zisku společnosti totiž není podmíněno
výkonem jakékoliv činnosti pro společnost, tudíž ani nemůže bez dalšího
zaniknout v souvislosti se ztrátou nebo omezením pracovní schopnosti
společníka. Odvolací soud v souvislosti s posouzením výše příjmu
odškodnitelného jako ztráta na výdělku poznamenal, že soudy v řízení o náhradu
škody nejsou vázány právními závěry a skutkovými zjištěními soudu, který
rozhodoval v důchodové věci žalobce.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto ve vztahu k
žalovanému 1), včetně rozhodnutí o nákladech řízení, napadl žalobce dovoláním,
jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí spatřuje v otázce posouzení právního důvodu peněžitého plnění
poskytovaného společností s ručením omezeným jejímu jedinému společníkovi,
jednateli a současně osobě, která pro tuto společnost pravidelně vykonává různé
pracovní činnosti. Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že platby
poukazované na jeho účet představovaly podíl žalobce na zisku společnosti,
neboť nebyl splněn žádný ze zákonných předpokladů pro výplatu podílu na zisku,
ani prokázána vůle žalobce či společnosti Merán, s.r.o., podíl na zisku žalobci
vyplácet. Jelikož soud prvního stupně posoudil platby poukázané na účet žalobce
jinak, považuje dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé a s odkazem
na judikaturu Ústavního soudu spatřuje v porušení „zákazu překvapivých
rozhodnutí“ vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Dle dovolatele má jednatel obchodní společnosti zákonný nárok na odměnu,
a to buď sjednanou, nebo „obvyklou“. Odměna za jednatelskou činnost je pak
odškodnitelná podle § 447 obč. zák. Soud musí při stanovení průměrného
(pravděpodobného) výdělku před vznikem škody vycházet z odměny skutečně
poskytnuté za činnost poškozeného bez ohledu na právní kvalifikaci provedenou
účastníky právního vztahu, případně z odměny obvyklé, zjištěné pomocí
znaleckého posudku. Pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatel rovněž v tom,
že odvolací soud dospěl v otázce výše odškodnitelných příjmů žalobce ke zcela
odlišnému závěru než jiný senát tohoto soudu v důchodové věci žalobce, aniž
svůj odlišný právní názor řádně odůvodnil. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší
soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť uložení
povinnosti k náhradě nákladů řízení ve výši přesahující 2.000.000,- Kč vnímá
jako mimořádnou tvrdost, a poté zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud
dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu
není v rozporu s hmotným právem či judikaturou, ani se nezabývá otázkami dosud
soudy neřešenými. Dovolatel se domáhá smyšleného nároku, který opírá o účelová
tvrzení a vykonstruované důkazy. Námitka vady řízení spočívající v
překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu není důvodná, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu nespočívá na vyřešení otázky povahy a původu plateb
poukazovaných na účet žalobce. Odvolací soud nebyl vázán právním názorem soudu,
který rozhodoval v důchodové věci žalobce, když ve výroku jeho rozhodnutí
nebyla vyřešena žádná právní otázka rozhodná pro řízení v dané věci. Jelikož
dovolací námitky nejsou způsobilé zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího
soudu, navrhuje vedlejší účastník, aby Nejvyšší soud dovolání - v případě, že
by jej shledal přípustným – zamítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.),
směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Jelikož napadeným rozsudkem
odvolacího soudu nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], připadá v úvahu pouze přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., která je spojena s řešením
právních otázek zásadního významu, tedy právních otázek dosud v rozhodování
dovolacího soudu neřešených, řešených v rozporu s hmotným právem či
rozhodovaných odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozdílně, jejichž
posouzení nemá význam jen pro rozhodnutí v konkrétní věci, ale je současně
významné i z hlediska rozhodovací činnosti soudů obecně (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.); rozhodnutí odvolacího soudu přitom musí být na řešení těchto – v dovolání
vymezených právních otázek - založeno.
Zásadní právní význam dovolatel přisuzuje řešení otázky právního charakteru
peněžitého plnění poskytovaného společností s ručením omezeným jejímu jedinému
společníkovi, jednateli a současně osobě vykonávající pro společnost pravidelně
různé pracovní činnosti. Současně vyslovuje názor, že jednatel obchodní
společnosti má zákonný nárok na odměnu, přičemž odměna jednatele představuje
odškodnitelný příjem ve smyslu ustanovení § 447 obč. zák.; soud přitom musí
vycházet z odměny skutečně jednateli poskytnuté nebo obvyklé.
Podle ustanovení § 445 obč. zák. se ztráta na výdělku, k níž došlo při škodě na
zdraví, hradí peněžitým důchodem; vychází se přitom z průměrného výdělku
poškozeného, kterého před poškozením dosahoval.
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při
invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem
dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu nebo
částečného invalidního důchodu (§ 447 odst. 1).
Podle ustanovení § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí
občanský zákoník (dále jen „nařízení“), se průměrným výdělkem rozumí průměrný
výdělek zjišťovaný podle zvláštního zákona pro pracovněprávní účely. Podle
ustanovení odstavce 2 tohoto ustanovení, nelze-li průměrný výdělek určit podle
odstavce 1, vychází se při jeho určení z okolností jednotlivého případu,
zejména z daňového přiznání.
Ustanovení § 2 odst. 2 nařízení, které rámcově stanoví způsob určení průměrného
výdělku, nelze-li jej určit podle pracovněprávních předpisů (zákoníku práce či
zákona č. 1/1992 Sb.), patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétní případě na úvaze soudu.
Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám
vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností,
tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké „okolnosti jednotlivého
případu“ jsou v konkrétní posuzované věci pro stanovení průměrného výdělku
významné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 21 Cdo
2933/2005).
Z ustanovení § 66 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 566 odst. 1 obch. zák.
vyplývá zákonný nárok jednatele obchodní společnosti na odměnu, jejíž výše se v
případě, že nebyla sjednána – obchodní zákoník přitom pro takovou dohodu
nevyžaduje písemnou formu -, určuje podle ustanovení § 571 odst. 1 obch. zák.
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 994/2005,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008, pod č.
20).
V dané věci spočívá závěr odvolacího soudu (stejně jako závěr soudu prvního
stupně), že žalobci nevznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle
ustanovení § 447 obč. zák., na zjištění, že ze strany společnosti Merán,
s.r.o., nebyla žalobci v rozhodné době vyplácena částka vyšší než 3.000,- Kč
měsíčně; jelikož žalobcův průměrný výdělek v rozhodném období nepřevyšoval
vyměřený invalidní důchod, nedošlo ke ztrátě na výdělku ve smyslu ustanovení §
445 obč. zák. Odvolací soud přitom nijak nezpochybňoval nárok žalobce jako
jednatele společnosti na odměnu za výkon jednatelské činnosti, z odůvodnění
jeho rozhodnutí naopak vyplývá, že předmětnou částku nelze kvalifikovat jinak
než jako odměnu jednatele, neboť v řízení se nepodařilo prokázat, že by žalobce
byl u jmenované společnosti v zaměstnaneckém poměru. Za situace, kdy bylo
prokázáno faktické vyplácení odměny, nebyl důvod zjišťovat obvyklou výši odměny
jednatele ve smyslu ustanovení § 571 odst. 1 obch. zák.
Obecný rozbor právní povahy možného peněžitého plnění poskytovaného ze strany
obchodní společnosti osobě, která je jediným společníkem a jednatelem této
společnosti, a navíc pro společnost vykonává různé pracovní činnosti, nemá z
hlediska přípustnosti dovolání relevanci, neboť rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce dosahoval před
poškozením výdělku vyššího, než je přiznaný invalidní důchod. Prostřednictvím
uplatněných dovolacích námitek dovolatel ve skutečnosti napadá skutková
zjištění soudů obou stupňů stran výše příjmu, resp. odměny vyplácené mu
společností Merán, s.r.o. Správnost skutkových zjištění, resp. skutkových
závěrů, však při zvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. nelze úspěšně zpochybnit, dovolací námitky směřující proti skutkovým
závěrům přípustnost dovolání nezakládají (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, ročník 1994, sešit č. 1-2, pod č. 8).
Nerozhodná je v projednávané věci rovněž otázka, zda prostředky nacházející se
na osobním účtu žalobce představovaly podíl žalobce na zisku společnosti nebo
se jednalo o plnění, jímž se žalobce na úkor společnosti bezdůvodně obohatil. V
řízení bylo prokázáno [skutkový stav věci se v dovolacím řízení nemůže změnit,
a – jak bylo uvedeno výše – vzhledem ke zvažované přípustnosti dovolání ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jej nelze ani napadnout], že předmětné
peněžní prostředky nebyly na žalobcův účet poukázány ze strany společnosti
Merán, s.r.o. Jelikož se žalobce domáhal odškodnění ztráty na výdělku právě v
souvislosti se svým působením ve jmenované obchodní společnosti, nemohou být
jako výdělek dosahovaný jeho činností pro obchodní společnost hodnoceny příjmy,
které neobdržel od této společnosti, nýbrž od zcela jiných subjektů;
skutečnost, že se jednalo o obchodní partnery společnosti Merán, s.r.o., není
podstatná. Mezi žalobcem a obchodními partnery společnosti Merán, s.r.o, nebyl
vztah podnikatele – osoby, která dosahuje zisku soustavnou činností konanou
vlastním jménem a na vlastní odpovědnost – a jeho obchodního partnera, žalobce
toliko přijímal na svůj osobní účet platby vyplývající z obchodní činnosti
obchodní společnosti, jejímž byl jednatelem. Jednalo se však o příjmy obchodní
společnosti, nikoliv vlastní příjmy žalobce.
Uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatel brojí proti postupu odvolacího soudu,
který posoudil charakter plateb zasílaných na osobní účet žalobce jinak než
soud prvního stupně, čímž dle dovolatele porušil „zákaz překvapivých
rozhodnutí“. Pod citovaný dovolací důvod spadá rovněž v dovolání uplatněná
námitka, že odvolací soud pochybil, když řádně neodůvodnil svůj závěr ohledně
výše příjmu žalobce v rozhodném období, který se odlišoval od závěru učiněného
Krajským soudem v Hradci Králové v řízení o přiznání invalidního důchodu. Je-li
však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
teprve zvažována, k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst.
2 písm a) o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel výslovně napadá rovněž výrok, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení. Přípustnost dovolání proti nákladových výrokům, jež mají povahu
nemeritorního usnesení, však z žádného ustanovení občanského soudního řádu
nevyplývá (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2002, sp. zn.
29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
4/2003).
Jelikož uplatněné dovolací námitky nevedly k závěru o zásadním právním významu
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud neshledal důvodným ani návrh na odklad vykonatelnosti napadeného
rozhodnutí a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným
usnesením.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobci, jejíž
dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi
na náhradě nákladů řízení částku 12.360,- Kč včetně 20 % DPH (§ 3 odst. 1 bod 5
ve spojení s § 10 odst. 3 a § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., v platném znění, a § 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. prosince 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu