Krajský soud v Hradci Králové poté rozsudkem ze dne 16.6.2005 č.j. 24 Co
148/2005-214 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v odvoláním dotčené části
výroku I., jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 339.600,- Kč“, „v
odvoláním dotčené části výroku I. o zaplacení dalších 208.604,- Kč“ s úroky z
prodlení změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu „v uvedeném
rozsahu“ zamítl, ve výroku o soudním poplatku změnil tento rozsudek tak, že
žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve
Svitavách soudní poplatek ve výši 25.480,- Kč, že účastníci jsou povinni
zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Svitavách na náhradě
nákladů řízení, každý 3.062,50 Kč, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl, že žalovaný a vedlejší
účastník „jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobci k rukám jeho
zástupce náklady odvolacího řízení v částce 28.474,30 Kč“. Odvolací soud
opětovně přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že „omezení žalobce v jeho
osobním životě odůvodňují zvýšení odškodnění žalobce z titulu ztráty
společenského uplatnění na šestinásobek“. Při posuzování opodstatněnosti
odvoláním dotčené části uplatněného nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.1.2001 do 30.4.2002 ve výši
208.604,- Kč pak vycházel ze zjištění, že žalobce ze svého zaměstnání by v
kalendářním čtvrtletí předcházejícím dni vzniku škody (1.5.2000) dosáhl
pravděpodobného hrubého měsíční výdělku 20.000,- Kč a že ze své podnikatelské
činnosti ke dni 1.5.2000 - podle údajů obsažených v daňovém přiznání za rok
2000 - dosahoval hrubého měsíčního výdělku 10.992,80 Kč; po sečtení obou
výdělků tedy průměrný výdělek žalobce před vznikem škody činil 30.992,80 Kč. Po
skončení pracovní neschopnosti pak žalobce v průběhu roku 2001 dosáhl ze své
podnikatelské činnosti zisku 1,024.558,- Kč (tj. 85.375,80 Kč měsíčně) a v roce
2002 zisku 1,000.968,- Kč (tj. 83.914,- Kč měsíčně), obojí bez poskytnutého
částečného invalidního důchodu. Z uvedeného je tedy podle názoru odvolacího
soudu zřejmé, že „za rok 2001 a 2002 žalobci z titulu ztráty na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti škoda nevznikla, neboť jeho výdělek (zisk) z
podnikatelské činnosti převyšoval výdělek, kterého i s připočtením zisku z
tehdy vykonávané podnikatelské činnosti dosahoval před vznikem škody
(1.5.2000)“, a že proto žaloba v tomto směru není důvodná; ke stejnému závěru
by soud dospěl i tehdy, kdyby při určování výdělku před vznikem škody v souladu
s tvrzením žalobce vycházel z daňového přiznání za rok 1999, neboť pak by
průměrný měsíční výdělek žalobce z podnikatelské činnosti (při ročním zisku
95.187,80 Kč) činil jen 7.932,30, a tudíž výdělek před vznikem škody (po
přičtení pravděpodobného výdělku) toliko 27.932,30 Kč.
K námitce žalobce, že
nebýt pracovního úrazu, mohl ze své podnikatelské činnosti v roce 1999
dosahovat vyššího příjmu (alespoň takového jako v letech 2001 a 2002), odvolací
soud uvedl, že „s ohledem na specifické okolnosti individuálního případu lze
výsledky výpočtu průměrného výdělku založeného na údajích daňového přiznání
následně upravovat pouze tehdy, vyjdou-li najevo konkrétní skutečnosti
odůvodňující vysoké rozdíly ve výši příjmů z podnikatelské činnosti za
jednotlivé roky, v jejichž důsledku by výpočet průměrného výdělku založený
toliko na údajích daňového přiznání, neodpovídal obvyklému příjmu dosahovanému
poškozeným zaměstnancem z jeho podnikatelské činnosti“. V posuzovaném případě
však podle jeho názoru „k takovým rozdílům v příjmech v rozhodném období u
žalobce nedochází, naopak příjmy žalobce z podnikatelské činnosti postupně
vzrůstaly a v letech 2001 a 2002, za něž je uplatňován nárok na náhradu za
ztrátu na výdělku evidentně převyšovaly příjmy, jichž žalobce dosahoval, a to i
s přihlédnutím k pravděpodobnému výdělku ze zaměstnání před vznikem škody“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku o věci
samé) podal žalobce dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 1
písm. b) a § 241a odst. 3 o.s.ř. V první řadě namítal, že při určování výdělku
před vznikem škody (1.5.2000) bylo třeba vycházet z jeho příjmů z podnikání za
rok 1999, který předchází vzniku škody, protože z daňového přiznání za rok 2000
nelze určit, jaké příjmy byly dosaženy před vznikem škody a jaké po vzniku
škody. Dále vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud měl v této souvislosti
přihlédnout k tomu, že žalobce byl po celý rok 1999 v pracovní neschopnosti v
důsledku těžkého pracovního úrazu, po část roku byl hospitalizován, podroboval
se rehabilitaci a podnikání se tudíž věnovat nemohl. Dovozoval, že zdravotní
omezení poškozeného zaměstnance je základní podmínkou odpovědnosti za škodu jen
pro období po vzniku škody, „zatímco při posuzování příjmů před vznikem škody
se logicky vychází z toho, že jde o příjmy, kterých zaměstnanec dosahoval před
postižením, které je následkem pracovního úrazu, tedy za stavu plného zdraví“.
V případě žalobce však tomu tak není, dokonce v tomto období (rok 1999) - jak
vyplývá z výše uvedeného - bylo jeho postižení nejtěžší, a proto podle jeho
názoru „nelze považovat za spravedlivé, aby za základ pro určení průměrného
výdělku byly brány příjmy, kterých žalobce dosahoval v období, kdy plně
pracovat nemohl“. Tato skutečnost je podle něj „specifickou okolností
individuálního případu“, která odůvodňuje, aby výpočet průměrného výdělku před
vznikem škody určený výpočtem z příjmů podle daňového přiznání byl upraven.
Výdělek před vznikem škody tudíž měl být stanoven „s přihlédnutím k tomu, jak
se podnikání žalobce později rozvíjelo“, a k tomu měly být případně provedeny
důkazy k ověření tvrzení žalobce přednesenému při jednání odvolacího soudu dne
15.6.2005 o tom, že „měl nasmlouvány zakázky, které měly být realizovány v roce
1999 (jejich realizace by podstatně zvýšila příjmy žalobce) a které nemohl
provést z důvodu omezení vyplývajících z pracovní neschopnosti“. Žalobce
navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „v napadeném rozsahu“
zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť ohledně tvrzení žalobce, že
by v rozhodném období, nebýt jeho pracovní neschopnosti, dosahoval vyšších
výdělků, je třeba přisvědčit úvaze odvolacího soudu, že při postupně
vzrůstajících příjmech žalobce z podnikatelské činnosti (a jejich kulminaci v
letech 2001 a 2002) „nelze předpokládat, že by v rozhodném období žalobce
dosahoval takových příjmů, které by vedly k závěru, že za období let 2001 a
2002 vznikla žalobci z titulu ztráty na výdělku škoda“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §
242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání není opodstatněné.
Jak dovolací soud uvedl již ve svém předchozím rozsudku ze dne ze dne 6.1.2005
č.j. 21 Cdo 1486/2004-194, škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu,
spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání
plné invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto,
že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem pracovního úrazu snížena
(omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je
poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své
zdravotní postižení způsobené pracovním úrazem dosahovat takový výdělek, jaký
měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou
újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem zaměstnance
před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat
případný plný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož
důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní
způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního
úrazu stejný výdělek jako před poškozením (srov. § 195 odst. 1 zák. práce).
Výdělek po pracovním úrazu ve smyslu ustanovení § 195 odst. 1 zák. práce
představují rovněž příjmy z podnikání poškozeného zaměstnance, protože i tyto
příjmy mohou být ovlivněny tím, že pracovní schopnost zaměstnance byla
následkem pracovního úrazu snížena (omezena) a že tedy zaměstnanec není schopen
při svém podnikání dosahovat pro své zdravotní postižení způsobené pracovním
úrazem takové příjmy, které by odpovídaly výdělku, jenž měl před poškozením.
Ztrátou na výdělku ve smyslu ustanovení § 193 odst. 1 písm. a) zák. práce se
proto rozumí nejen ztráta na mzdě (platu) pobírané z pracovního poměru, ale i
ztráta na odměně z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr a ztráta na
příjmu z výdělečné činnosti konané vlastním jménem a na vlastní odpovědnost
zaměstnance (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.3.1997 sp. zn. 3 Cdon
953/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1998, pod č.
7). Má-li zaměstnanec souběžně více pracovních poměrů, anebo vykonává-li vedle
pracovního poměru rovněž činnost konanou vlastním jménem a na vlastní
odpovědnost, je třeba při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku vycházet
z průměrných výdělků dosahovaných ve všech těchto pracovněprávních vztazích, a
to po dobu, po kterou by mohly trvat (srov. § 33 nařízení vlády č. 108/1994
Sb.), a musí být přihlédnuto také k příjmům souběžné výdělečné činnosti.
Bylo-li tedy v posuzovaném případě soudy zjištěno, že žalobce po pracovním
úrazu – kromě toho, že byl zaměstnán u žalovaného (pro následky pracovního
úrazu však byl v pracovní neschopnosti) – vykonával soustavnou výdělečnou
činnost vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, odvolací soud při úvaze, zda
žalobci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti za dobu od 1.5.2000 do 20.4.2002 (kdy pracovní poměr mezi
účastníky skončil), důvodně považoval kromě jiného za rozhodující zjištění
nejen průměrného (pravděpodobného) výdělku, kterého žalobce dosahoval (by
dosáhl) v pracovním poměru, nýbrž i průměrného výdělku z jeho podnikatelské
činnosti. Průměrný výdělek žalobce dosažený na základě živnostenského oprávnění
jak před vznikem škody, tak po pracovním úrazu, odvolací soud v souladu s
právním názorem, který dovolací soud rovněž vyslovil ve svém rozsudku ze dne
6.1.2005 č.j. 21 Cdo 1486/2004-194, zjišťoval na základě ustanovení § 2 odst. 2
nařízení vlády č. 258/1995 Sb.
Žalobce v dovolání namítá, že při určování jeho průměrného výdělku z
podnikatelské činnosti před vznikem škody (tj. před 1.5.2000) měl odvolací soud
jednak „vycházet z jeho příjmů z podnikání za rok 1999“ a jednak měl
přihlédnout k tomu, že po celý rok 1999 byl pro následky pracovního úrazu v
pracovní neschopnosti a že „z důvodu omezení vyplývajících z pracovní
neschopnosti“ nemohl provést „nasmlouvané“ zakázky, jejichž realizace „by
podstatně zvýšila jeho příjmy“.
I když žalobce v dovolání uvedl, že kromě dovolacího důvodu uvedeného v
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatňuje též dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nepředstavují uvedené námitky nesouhlas se
skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud vychází, nýbrž toliko kritiku
právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatel především polemizuje s tím,
ke kterým skutkovým okolnostem odvolací soud při stanovení průměrného výdělku
žalobce přihlížel a jak je hodnotil; vytýká tedy odvolacímu soudu, že nesprávně
vyložil podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho
nesprávně aplikoval vlastní pravidlo chování stanovené její dispozicí. Protože
soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu)
posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. ustanovení § 41
odst. 2 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu
pouze z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř.
Podle ustanovení § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí
občanský zákoník, se průměrným výdělkem rozumí průměrný výdělek zjišťovaný
podle zvláštního zákona pro pracovněprávní účely. Podle ustanovení § 2 odst. 2
cit. nařízení, nelze-li průměrný výdělek určit podle odstavce 1, vychází se při
jeho určení z okolností jednotlivého případu, zejména z daňového přiznání.
Ustanovení § 2 odst. 2 cit. nařízení, které rámcově stanoví způsob určení
průměrného výdělku, nelze-li jej určit podle pracovněprávních předpisů
(zákoníku práce či zákona č. 1/1992 Sb.), patří k právním normám s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není
stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétní případě na
úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém
případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké „okolnosti
jednotlivého případu“ jsou v konkrétní posuzované věci pro stanovení průměrného
výdělku významné (relevantní), přičemž – jak ze zmíněného ustanovení vyplývá -
podkladem výpočtu průměrného výdělku jsou především skutečně dosažené příjmy v
rozhodném období, jejichž výše je zjistitelná „zejména z daňového přiznání“.
Teprve tehdy, kdyby výsledek mechanického výpočtu průměrného výdělku založeného
na údajích daňového přiznání dostatečně nevystihoval specifické okolnosti
individuálního případu, lze k těmto skutkovým okolnostem přihlédnout a zjištěný
výsledek náležitě upravit ať již v kladném, nebo v záporném směru.
V posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z obsahu spisu i odůvodnění
napadeného rozsudku - k okolnostem významným pro určení průměrného výdělku z
podnikání žalobce před vznikem škody (tj. před 1.5.2000) náležitě přihlédl. V
souladu se zákonem vycházel zejména z údajů obsažených v daňovém přiznání
žalobce za rok 2000 a přihlédl též k údajům obsaženým v jeho daňovém přiznání
za rok 1999. Neopomenul ani zhodnotit, zda tvrzení žalobce o tom, že, nebýt
pracovního úrazu, mohl ze své podnikatelské činnosti v roce 1999 dosahovat
vyššího příjmu (alespoň takového jako v letech 2001 a 2002), nepředstavuje
takovou „specifickou okolnost individuálního případu“, v jejímž důsledku „by
výpočet průměrného výdělku založený toliko na údajích daňového přiznání,
neodpovídal obvyklému příjmu dosahovanému poškozeným zaměstnancem z jeho
podnikatelské činnosti“. S přihlédnutím k tomu, že „příjmy žalobce z
podnikatelské činnosti postupně vzrůstaly“, odvolací soud důvodně nepovažoval
tvrzení žalobce o možných vyšších příjmech v roce 1999, založené na pouhé
domněnce realizace „nasmlouvaných“ zakázek, která „by podstatně zvýšila jeho
příjmy“, aniž by žalobce v tomto směru uvedl konkrétní skutečnosti a označil
konkrétní důkazy k jejich prokázání, za „specifickou okolnost“ daného případu
odůvodňující úpravu výsledku mechanického výpočtu průměrného výdělku založeného
na údajích daňového přiznání. Při tendenci „postupně vzrůstajících“ příjmů
žalobce v letech 1998 až 2002 ostatně ani nelze předpokládat, že by tvrzené
možné vyšší příjmy z „nasmlouvaných“ zakázek v roce 1999 převyšovaly více než
desetinásobně vyšší příjmy dosažené žalobcem v letech 2001 a 2002, za něž je
uplatňován nárok na náhradu za ztrátu na výdělku.
Protože žalobce, kromě obecných tvrzení, ani v dovolání neuvádí konkrétně jak
by měl být (v kladném směru) upraven jeho průměrný výdělek zjištěný z údajů
daňového přiznání za rok 1999 a z jakých konkrétních skutečností by měl tento
výpočet vycházet, jsou skutkové okolnosti uvažované odvolacím soudem – s
ohledem na okolnosti daného případu, vyplývající z obsahu spisu a které byly
odvolacímu soudu známy v době jeho rozhodování - úplné a přes námitky
dovolatele poskytují náležitý podklad pro výpočet průměrného výdělku žalobce
dosaženého na základě jeho podnikatelské činnosti před vznikem škody.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou
z vad uvedených v ustanovení § 229 odst.1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b)
o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání
žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř.
zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady, které v rozsahu, v jakém byly
potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování
advokátem ve výši 17.320,- Kč [srov. § 3 odst. 1 bod 6., § 10 odst. 3, § 16
odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001
Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v
paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč
(srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb.,
č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006
Sb.), celkem 2.575,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. R. M. osvědčil, že
je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §
137 odst. 3 o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky
náhrad výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty (19%), kterou
je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního
právního předpisu (srov. zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy
částka (po zaokrouhlení) 3.305,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v
rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který
byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005).
Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto
náklady žalovanému nahradil. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši
20.700,- Kč je žalobce povinen ve smyslu ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.
zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem a vedlejším účastníkem bylo
rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151
odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek
řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a vedlejšímu účastníku v dovolacím
řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 10. října 2006
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý,
předseda senátu