25 Cdo 1376/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobců a) S. S., b) A. N., a c) J. L., proti žalovanému Mgr. K. N.,
advokátovi, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Generali
Pojišťovna, a. s., se sídlem v Praze, Bělehradská 132, o náhradu škody ve výši
6.000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 101/2007, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2008,
č.j. 17 Co 17/2008-86, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 2008, č.j. 17 Co 17/2008-86, a
rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 8. 2007, č.j. 6 C 101/2007-44, se
zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali na žalovaném zaplacení částky 6.000.000,- Kč, tj. každý
2.000.000,- Kč, z titulu náhrady škody, neboť žalovaný jako jejich advokát
svojí liknavostí při zastupování žalobců před soudy, zejména nedodržováním lhůt
k doplnění žalob, zapříčinil, že žalobci ztratili možnost domoci se zrušení
nezákonně vydaného rozkazu o jejich propuštění ze služeb v SNB a následně
náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Ministerstva vnitra ČR.
Okresní soud v Třebíči rozsudkem pro uznání ze dne 24. 8. 2007, č.j. 6 C
101/2007-44, uložil žalovanému zaplatit každému ze žalobců 2.000.000,- Kč a
rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Takto rozhodl poté, co dne 21.
6. 2007 vydal ve věci platební rozkaz, proti kterému žalovaný dne 12. 7. 2007
podal odpor postrádající odůvodnění, jímž byl platební rozkaz ve smyslu
ustanovení § 174 odst. 2 o. s. ř. zrušen. Soud konstatoval, že ve stanovené
třicetidenní lhůtě, jež počala běžet dnem následujícím po dni podání odporu, se
žalovaný k žalobě nevyjádřil ve smyslu ustanovení § 114b odst. 1, 2 o. s. ř.,
ač k tomu byl výzvou obsaženou v platebním rozkazu vyzván a byl též poučen o
následcích případné pasivity, přitom ani soudu nesdělil, jaký vážný důvod mu v
tom bránil. Soud tak postupoval podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř., podle
kterého se má za to, že žalovaný uznává nárok, který je proti němu žalobou
uplatněn, a soud proto ve věci rozhodl podle § 153a odst. 1, 3 o. s. ř.
rozsudkem pro uznání tak, že žalobě vyhověl.
Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 11. 8. 2008, č.j. 17
Co 17/2008-86, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,
že v projednávané věci nastala fikce uznání žalobci uplatňovaného nároku ve
smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. a byly splněny předpoklady pro vydání
rozsudku pro uznání. Označil za nedůvodnou námitku žalovaného ohledně jeho
pracovní neschopnosti trvající od 15. 7. 2007 do 20. 8. 2007 vzhledem k tomu,
že platební rozkaz s opisem žaloby byl žalovanému doručen již dne 28. 6. 2007,
takže měl dostatek času k podání vyjádření.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatel se domnívá, že
nebyly splněny zákonné požadavky na vydání platebního rozkazu, když uplatňovaný
nárok nebyl v žalobě řádně odůvodněn a specifikován. Má za to, že nebyly
splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, neboť soud pominul
skutečnosti, pro které nemohl dovolatel v daném termínu podat doplnění svého
odporu a k věci se vyjádřit. Ve věci též s ohledem na postoj vedlejšího
účastníka nebylo možné uzavřít smír. Podle dovolatele došlo v řízení k
nedostatečnému zjištění stavu věci a také k nesprávnému posouzení jeho úkonů.
Dovolatel rovněž zpochybňuje zákonnost postupu soudu prvního stupně před
vydáním rozsudku pro uznání, zejména namítá, že soud (ač nemusel) nařídil
jednání, k němuž jej však nepředvolal. Navrhuje, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání souhlasí se závěry soudů nižších stupňů a
odmítají argumentaci dovolatele ohledně nesprávného procesního postupu soudů ve
věci. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
který má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], postupoval
podle dosavadních předpisů (tj. občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že
dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 11. 8. 2008.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde tak o
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. ]; dovolání tak
může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázky zásadního právního
významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání je přípustné pro řešení otázky splnění předpokladů pro vydání rozsudku
pro uznání, kterou odvolací soud posoudil v rozporu se závěry ustálené
judikatury.
Podle § 114b odst. 1 věty první o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo
okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít
a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2,
místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a
včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a
aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil
rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil
listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých
tvrzení.
Podle § 114b odst. 2 o. s. ř. usnesení podle odstavce 1 může být vydáno, i když
soud rozhodl o věci platebním rozkazem. Lhůtu k podání vyjádření v tomto
případě soud určí až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu.
Podle § 172 odst. 1 věty první o. s. ř. může soud i bez výslovné žádosti
žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz jen tehdy, je-li v
žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné
právo ze skutečností uvedených žalobcem.
Podle § 172 odst. 2 o. s. ř. platební rozkaz nelze vydat, a) není-li znám pobyt
žalovaného; b) má-li být platební rozkaz doručen žalovanému do ciziny.
Rozhodl-li soud o věci platebním rozkazem, jsou splněny předpoklady pro vydání
usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. jen tehdy, bylo-li v žalobě
uplatněno právo na zaplacení peněžité částky, vyplývá-li uplatněné právo ze
skutečností uvedených žalobcem a nejde-li o případy uvedené v ustanovení § 172
odst. 2 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn.
21 Cdo 3597/2007). Uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem
pouze v případě, že jejich posouzení samo o sobě vede k právnímu závěru o
důvodnosti žalobního návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1.
2005, sp. zn. 32 Odo 382/2004, uveřejněný pod č. 65/2005 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že „tvrzení žalobců jsou
spolehlivě vylíčena v žalobě s doložením listinných důkazů“ a že tudíž byly
splněny předpoklady k vydání rozsudku pro uznání. Posoudit důvodnost
uplatněného nároku na náhradu škody způsobené advokátem, jenž spočívá ve ztrátě
pohledávky žalobce proti jeho dlužníkovi, lze na základě skutkových tvrzení, z
nichž je zřejmé, že žalovaný advokát, dle obsahu plné moci a pokynů klienta byl
povinen konkrétní právní službu poskytnout a pokud by ji bezchybně poskytl,
žalobce by v plné míře dosáhl uspokojení své pohledávky od svého dlužníka,
zatímco v důsledku pochybení advokáta je jeho pohledávka vůči dlužníkovi
nevymožitelná. Znamená to mít k dispozici nejen skutkové údaje pro závěr o
právním posouzení vztahu mezi žalobcem a jeho dlužníkem, ale též pro závěr o
příčinné souvislosti mezi tvrzenou nečinností žalovaného a definitivní ztrátou
pohledávky žalobce vůči jeho dlužníkovi. Jinými slovy při zkoumání odpovědnosti
advokáta za vznik škody způsobené v souvislosti s výkonem advokacie soud jako
předběžnou otázku zkoumá, zda by při řádném postupu advokáta klient se svým
nárokem u soudu uspěl. (Srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp.
zn. 25 Cdo 2667/2005, nebo ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004.)
V žalobě však nejsou obsažena taková skutková tvrzení, která by postačovala k
tomu, aby při jejich podřazení hmotněprávním normám upravujícím odpovědnost
advokáta za škodu, jakož i vztahu mezi žalobci a subjektem, proti němuž bylo
vedeno řízení, v němž žalovaný žalobce zastupoval, dovolovala učinit
jednoznačný závěr o opodstatněnosti pohledávky každého ze žalobců, která nebyla
žalovaným řádně uplatněna, a tedy i opodstatněnosti uplatněného nároku na
náhradu škody vůči žalovanému, zejména zcela chybí tvrzení o skutkových
okolnostech, z nichž by vyplývalo, že každému ze žalobců vznikla škoda právě v
té výši, jejíž úhrady se domáhá. V daném případě tedy s ohledem na nedostatky v
obsahu žaloby nebyly splněny podmínky pro vydání výzvy dle § 114b o. s. ř., a
tudíž ani pro vydání rozsudku pro uznání.
Vzhledem k tomu, že při vydání rozsudku pro uznání soud k výsledkům provedeného
dokazování nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2001, sp.
zn. 20 Cdo 1053/2000), je bez významu okolnost, zda žalobci jsou žalobní
tvrzení vylíčena „s doložením listinných důkazů“.
K námitkám dovolatele, kterými zpochybňuje existenci procesních předpokladů pro
vydání rozsudku pro uznání, a tudíž závěr odvolacího soudu, že nastala fikce
uznání nároku uplatněného žalobou, lze odkázat na závěry formulované v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněném pod
č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž že podal-li žalovaný
vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření
vydaném podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., nenastane fikce uznání nároku
uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že
mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný
důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo
jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen
sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§ 114b odst. 5 o. s. ř.).
Závěr odvolacího soudu, že platební rozkaz s výzvou dle § 114b odst. 2 o. s. ř.
byl žalovanému doručen 28. 6. 2007 a žalovaný byl v pracovní neschopnosti až od
15. 7. 2007, takže měl dost času, aby se k žalobě vyjádřil, nemůže obstát.
Běžela-li žalovanému ode dne 12. 7. 2007 (podání odporu) třicetidenní lhůta k
vyjádření, skončila v pondělí 13. 8. 2007 a bylo plně v dispozici žalovaného,
aby této lhůty, stanovené ve prospěch ochrany jeho práv, využil, čili mu nelze
klást k tíži, že se nevyjádřil již před započetím své pracovní neschopnosti –
srov. mutatis mutandis nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 396/01 ze dne 5. 12.
2001 (N 194/24 SbNU 457).
S ohledem na shora uvedené závěry, jež jsou postačujícím důvodem pro zrušení
dovoláním napadeného rozhodnutí, je nadbytečné zabývat se dalšími dovolatelem
uplatněnými námitkami.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2
věty za středníkem o. s. ř. zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozsudek prvostupňový, zrušil i
toto rozhodnutí, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém
rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. prosince 2010
JUDr. Robert Waltr, v.
r.
předseda
senátu