25 Cdo 143/2025-379
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: K. N., zastoupená JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, proti žalovanému: Středočeský kraj, IČO 70891095, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného: Generali Česká pojišťovna a.s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o 236 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 495/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2024, č. j. 36 Co 188/2024-365, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2024, č. j. 36 Co 188/2024-365, k odvolání žalobkyně i žalovaného potvrdil výroky I a II rozsudku ze dne 17. 4. 2024, č. j. 42 C 495/2020-310, kterými Obvodní soud pro Prahu 5 uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 161 850 Kč s příslušenstvím (výrok I) a zamítl žalobu co do 74 750 Kč s příslušenstvím (výrok II), změnil výrok III
rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V řízení o nároku žalobkyně na náhradu nákladů na denní péči (vykonávanou osobně jejími rodiči v období od ledna do června 2020) vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně v roce 1991 při porodu v nemocnici, jejímž zřizovatelem je žalovaný, utrpěla poškození mozku. V důsledku toho trpí středně těžkou až těžkou mentální retardací na bázi dětské mozkové obrny s centrální kvadruparézou a epileptickými záchvaty.
Její stav je neměnný, není schopna samostatného života a vyžaduje nepřetržitý dohled. Rozdílný denní režim má žalobkyně ve dnech, kdy dochází do denního stacionáře a kdy nikoli, v pátky a o víkendech. Soudy obou stupňů shodně určily časovou náročnost péče o žalobkyni v rozsahu 16 hodin denně a při stanovení kompenzace za péči poskytovanou osobou blízkou v období ledna až června 2020 vycházely z cen pečovatelských úkonů od 80 Kč do 130 Kč za hodinu účtovaných v zařízeních v okolí bydliště žalobkyně.
Jako přiměřenou shledaly částku 130 Kč za hodinu i s ohledem na to, že žádný z dostupných poskytovatelů pečovatelské služby nebyl schopen nepřetržitou péči o žalobkyni zajistit. Odvolací soud se ztotožnil s ohodnocením nutné péče v celkové výši 378 560 Kč (16 hod. x 182 dní x 130 Kč), od které soud prvního stupně odečetl žalovaným uhrazenou částku 85 000 Kč, roční příspěvek na péči 115 200 Kč, dříve soudem přiznanou náhradu za péči rodičů 16 510 Kč a uzavřel, že žalovaný je povinen doplatit žalobkyni 161 850 Kč. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud věc právně posoudil podle § 420 a § 449 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31.
12. 2013, dále jen „obč. zák.“, podle § 5 vyhlášky č. 505/2006 Sb. a odkázal na judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. I. ÚS 46/12 ze dne 16. 1. 2013; sp. zn. I. ÚS 2930/13 ze dne 11. 11. 2014; sp. zn. I. ÚS 870/14 ze dne 24. 8. 2015; či sp. zn. I. ÚS 2224/15 ze dne 12. 4. 2016) a Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 31 Cdo 1778/2014). Odvolací soud zdůraznil, že sporným mezi účastníky byl názor na časový rozsah a finanční ohodnocení péče o žalobkyni. Přezkoumal úvahu soudu prvního stupně o výši náhrady nákladů na péči, jakož i povahu pečovatelských úkonů nad rámec rodinné solidarity, jejich časovou náročnost v rozsahu 16 hodin denně i výši sazby 130 Kč na hodinu a dospěl k závěru, že tato částka je adekvátní náhradou za péči o žalobkyni a odpovídá ceně, kterou si za obdobné pečovatelské úkony účtovaly v rozhodné době v daném místě profesionální pečovatelské služby.
2. Žalobkyně podala proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž
byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, dovolání, jehož přípustnost odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí závisí na právním posouzení otázky hmotného práva – určení rozsahu péče blízké osoby o poškozeného, který vyžaduje nepřetržitý dohled, v případě, že v daném místě a čase není dostupná pečovatelská služba, která by takovou péči zajistila, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
Žalobkyně namítla, že napadené rozhodnutí je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2024, č.j. 25 Cdo 1024/2023, neboť odvolací soud nezjišťoval „předpokládaný obsah smlouvy mezi poškozeným a poskytovatelem pečovatelské služby“. Dále namítla, že odvolací soud nerozlišil mezi úkony pečovatelského a ošetřovatelského (zdravotního) charakteru, a poukázala na fakt, že pokud pečovatelská zařízení nejsou vybavena odborným personálem, ani nemohou úkony zdravotních služeb poskytnout. Z obsahu dovolání vyplývá, že nesouhlasila s tím, že soudy shledaly nezbytnou dobu péče o žalobkyni v rozsahu 16 hodin namísto jí požadovaných 20 hodin denně.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
3. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
4. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Nejvyšší soud vychází ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů, jejichž správnost není oprávněn přezkoumávat (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), že žalobkyně vyžaduje v zásadě po celou dobu, kdy je v bdělém stavu, dozor a pomoc jiné osoby, v noci jí musí být nablízku jí známá osoba pro případ epileptického záchvatu. Cena, kterou si za odpovídající pečovatelské úkony účtovaly v rozhodné době v daném místě profesionální pečovatelské služby, činí až 130 Kč za hodinu a žádný z poskytovatelů nezajišťuje takové služby nepřetržitě. Uvedená skutková zjištění jsou výsledkem hodnocení důkazů ze strany nalézacích soudů, do něhož není dovolací soud oprávněn zasahovat (s výjimkou extrémního rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, který ovšem žalobkyně v dovolání netvrdí, ani ze spisu nevyplývá).
6. Po právní stránce je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou soudu dovolacího, zejména s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1904/2021, uveřejněným pod číslem 48/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 48/2022“, kterým Nejvyšší soud úvahu o stanovení výše náhrady přimkl ke kritériu pravděpodobné odměny za profesionální pečovatelské služby v návaznosti na vyhlášku č. 505/2006 Sb., nikoliv k příjmu pečovatele. Při stanovení výše náhrady podle § 449 odst. 1 obč. zák. vychází soud z podrobného zjištění rozsahu a časové náročnosti osobní péče rodičů o nesoběstačnou žalobkyni a zohledňuje jednotlivé potřebné pečovatelské úkony, jejich časový rozsah i ceny, které za takovou činnost v rozhodném období účtovaly profesionální pečovatelské služby.
Pokud v odstavci 16 rozsudku R 48/2022 Nejvyšší soud uvedl, že „za rozhodující je třeba pokládat škálu pečovatelských úkonů, jejichž prostřednictvím je žalobkyni poskytována její rodinou péče přesahující rámec běžné rodinné solidarity, časová náročnost těchto úkonů a úplata, která by za ně byla patrně účtována pečovatelskými službami v souladu s vyhláškou č. 505/2006 Sb. a kterou nepokrývá účelově poskytovaný příspěvek na péči podle zákona č. 108/2006 Sb.,“ pak tomu je třeba rozumět tak, že povinnost k náhradě škody vzniká v rozsahu rozdílu mezi vyčíslením náhrady stanovené podle pečovatelských úkonů, jejich časové náročnosti a obvyklé úplaty za ně na straně jedné, a příspěvkem na péči přiznaným poškozenému na straně druhé.
7. Zákon nedává jasné vodítko pro stanovení výše nákladů osobní péče, která je poskytována nad rámec běžné rodinné solidarity, a nezbývá, než vyčíslit náhradu volnou úvahou soudu ve smyslu § 136 o. s. ř., jež by měla být podložena alespoň rámcovým zjištěním úkonů ve smyslu výčtu ve vyhlášce č. 505/2006 Sb., které si nad rámec běžné rodinné solidarity žádá péče o poškozeného, jejich časové náročnosti a ceny, kterou by si za jejich provedení v daném místě a čase účtovala pečovatelská služba. Jinak vyjádřeno, lze vyjít z předpokládaného přibližného obsahu eventuální smlouvy mezi poškozeným a poskytovatelem. Soudy obou stupňů při určení rozsahu nutné péče z této úvahy vycházely. V daném případě odvolací soud při své úvaze podle § 136 o. s. ř. aplikoval vyhlášku č. 505/2006 Sb. a postupoval v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1904/2021 a ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1024/2023). Odvolací soud své rozhodnutí opírá o náležitě skutkově podloženou logickou úvahu, založenou na zkoumání povahy jednotlivých úkonů, náročnosti potřebných úkonů a časového rozsahu nutné péče i s ohledem na rozdílné režimy žalobkyně během týdne a o víkendech. Nezabýval se prokazováním přibližného obsahu eventuální smlouvy mezi poškozeným a poskytovatelem pečovatelské služby, neboť v řízení byly prokázány všechny relevantní skutečnosti k vymezení konkrétního rámce poskytované péče, jejíž náročnost odvolací soud již zohlednil přiznáním horní hranice sazby ceny za profesionální pečovatelské služby v daném místě a čase, která odpovídá individuálním potřebám osobní péče o žalobkyni.
8. Nejvyšší soud proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v usnesení, kterým se dovolání odmítá, neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2025
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu