USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a
soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: D. K.,
státní příslušník Státu Izrael, zastoupený Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, advokátem
se sídlem Šmeralova 272/22, Holešovice, Praha 7, proti žalované: Ukrajina –
Národní agentura pro prevenci korupce, se sídlem bulvár Mykoly Michnovského 28,
Kyjev, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 92 C
880/2023, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22.
1. 2023, č. j. 2 Co 81/2023-166, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 11. 2023, č.j. 92 C
880/2023-130, řízení zastavil pro nedostatek podmínek řízení a rozhodl o
nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce se domáhal
odstranění informací týkajících se jeho osoby z internetové adresy
https://sanctions.nazk.gov.ua/en/sanction-person/8244/, zveřejnění omluvy v
anglickém a českém jazyce tamtéž, a dále náhrady nemajetkové újmy ve výši 200
000 Kč. Žalobce je občanem Izraele s povoleným trvalým pobytem na území České
republiky, kde vede svůj soukromý i profesní život, není nijak politicky činný.
Žalovaná byla zřízena jako organizační složka ukrajinského státu (dále též jen
„Agentura“) na základě zákona č. 49/2014, čl. 2056, o prevenci korupce, který
ji definuje jako ústřední výkonný orgán zvláštního určení, v jehož pravomoci je
realizace státní protikorupční politiky. Žalobce tvrdil, že difamující obsah
webových stránek zasáhl do jeho osobnostní sféry a ohrozil jeho dobrou pověst.
Dále tvrdil, že sporné internetové stránky pocházejí přímo z činnosti žalované,
která nese odpovědnost za jejich obsah, a že žalovaná nejednala v rámci plnění
státních funkcí, ale z vlastní iniciativy a nad rámec svých zákonných
pravomocí. Žalobce dovozoval pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí
věci z § 101 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém
(dále též jen „ZMPS“) a § 87 pís. b) o. s. ř. s odůvodněním, že převážná
většina následků škodního jednání žalované nastala na území České republiky,
kde má žalobce centrum svých zájmů. Žalovaná již v předžalobní komunikaci
neuznávala pravomoc soudů České republiky k projednání případného sporu. Soud
prvního stupně uzavřel, že nelze akceptovat argumentaci žalobce s odkazem na
ukrajinské právo, podle kterého jsou orgány veřejné moci zřízené zákonem
považány za samostatné právnické osoby, tedy i za účastníky civilních soudních
sporů s procesní subjektivitou. Podle českého práva obdobné orgány v civilních
sporech nemají postavení samostatného účastníka řízení ve smyslu ustanovení §
19 o. s. ř. a považují se za orgány státu jako přímého účastníka řízení a
občanskoprávních vztahů ve smyslu ustanovení § 21 věty první zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) v návaznosti na ustanovení § 21a
o. s. ř. Podle soudu prvního stupně je třeba ustanovení mezinárodních smluv či
obecných principů mezinárodního práva aplikovat shodně na obsahově shodné
situace týkající se orgánů vykonávajících svrchovanou státní moc bez ohledu na
fakt, zda podle vnitrostátního práva toho kterého státu, jako subjektu
mezinárodního práva veřejného, mají právní a procesní subjektivitu či nikoliv.
Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná v daném případě vykonávala svrchovanou
moc státu jako součást jeho organizační struktury, resp. některá ze složek
svrchované moci, a lze na ni proto vztáhnout funkční imunitu státu samotného.
2. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 1. 2023, č. j. 2 Co
81/2023-166, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně
konstatoval, že pokud došlo ze strany žalované k excesu ze zákonného rámce pro
výkon veřejné moci sestavením seznamů osob, na něž by měly být uvaleny sankce,
na jejích oficiálních webových stránkách, je tím založen odpovědnostní vztah,
jehož charakteristika však nevylučuje imunitu ukrajinského státu a jejího
výkonného orgánu pro civilní řízení před soudy České republiky. Na daný případ
aplikoval § 7 ZMPS a vyloučil aplikaci mezinárodní Smlouvy mezi Českou
republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech č. 123/2002 Sb. mezinárodních smluv (dále též jen „Smlouva s UA“). Zabýval se dále výkladem
Úmluvy Organizace spojených národů o jurisdikčních imunitách států a jejich
majetku přijaté Valným shromážděním OSN dne 2. 12. 2004 v New Yorku (dále jen
„Úmluva OSN“), která reflektuje aktuální stav obyčejového mezinárodního práva. Přestože prozatím nevstoupila v platnost (ratifikovalo ji pouze 21 z potřebných
30 států), upravuje obecně uznávaný režim státních imunit, obsahuje obecné
pravidlo, že státy požívají imunitu vůči jurisdikci soudů jiného státu (čl. 5
Úmluvy OSN) a taxativní výčet výjimek z této imunity (čl. 7 až čl. 17 Úmluvy
OSN). Odvolací soud uzavřel, že pod žádnou z těchto výjimek nelze zjištěný
skutkový stav věci podřadit. V bodě 26 napadeného usnesení poukázal na vývoj od
absolutního pojetí imunity státu k pojetí funkčnímu (viz usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25.6.2008, sp. zn. 21 Cdo 2215/2007). Odvolací soud shodně se
soudem prvního stupně uzavřel, že vzhledem k osobě žalované jako orgánu cizího
státu není dána pravomoc českých soudů k projednání věci, a usnesení soudu
prvního stupně povrdil. 3. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu
dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil tím, že rozhodnutí závisí na otázce
hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně na otázce, která nebyla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Jako důvod dovolání uvedl, že
odvolací soud nehodnotil zásah do osobnostních práv žalobce, což považuje za
esenciální pro určení, zda stát zasáhl do práva žalobce skrze výkon svrchované
moci či nikoliv a zda lze na žalovanou vztáhnout imunitu cizího státu. Dovolatel namítal, že Agentura nejednala v daném případě jako státní orgán,
neboť překročila svou pravomoc a zasáhla mimo výkon veřejné moci do
osobnostních práv jednotlivce. Pokud vystupovala v odpovědnostním vztahu za
škodu coby samostatná právnická osoba, vztahovalo by se na ni vynětí z imunity,
a tudíž by byla dána pravomoc českých soudů. Dovolatel odkázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu (ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2215/2007, ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3095/2017, a ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo
2594/2009). Dále dodal, že v současné době byl již žalovanou ze seznamu osob,
na něž mají být uvaleny sankce, odstraněn, a dovolává se tak již jen náhrady
nemajetkové újmy a uveřejnění omluvy.
rozsudek odvolacího soudu pro nesprávné právní posouzení věci a podstatné vady
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není
přípustné podle § 237 o. s. ř.
5. Podle ustanovení § 7 odst. 1 ZMPS z pravomoci českých soudů jsou
vyňaty cizí státy, pokud jde o řízení vyplývající z jejich jednání a úkonů
učiněných při výkonu jejich státních, vládních a jiných veřejných pravomocí a
funkcí, včetně jejich majetku, který je k takovému výkonu používán nebo určen.
6. Podle ustanovení § 7 odst. 2 ZMPS vynětí z pravomoci českých soudů se
nevztahuje na jiná jednání, úkony nebo případy, a to v rozsahu, v němž podle
obecného mezinárodního práva nebo mezinárodní smlouvy lze proti cizímu státu
uplatňovat práva u soudů jiného státu.
7. Otázka jurisdikční imunity cizích států není otázkou dovolacím soudem
dosud neřešenou. Podle judikatury Nejvyššího soudu z citovaných ustanovení
mimo jiné vyplývá, že cizí státy požívají před českými soudy imunitu (vynětí z
pravomoci) v případech, kdy řízení vyplynulo z jednání a úkonů, které učinily
při výkonu státních, vládních a jiných veřejných pravomocí a funkcí (tedy při
výkonu veřejné moci), a kdy se jedná o majetek, který byl k takovému výkonu
používán nebo určen (majetek sloužící vládním účelům). V druhém odstavci je
upraveno zúžení absolutního pojetí imunity, která se nevztahuje na jiná
jednání, úkony nebo případy, pokud podle obecného mezinárodního práva nebo
mezinárodní smlouvy je možné proti cizímu státu práva u soudů jiného státu
uplatňovat. Citované ustanovení ohledně rozsahu omezení imunity odkazuje na
obecné mezinárodní právo nebo mezinárodní smlouvu (viz Úmluva OSN). Obsah
imunity státu dříve vnímaný jako absolutní, kdy jakákoliv souvislost státu s
předmětem sporu vedla ke konstatování imunity, a tím k nemožnosti vést s ním
řízení před cizím soudem, se s dynamickým rozvojem mezinárodních vztahů v
průběhu doby vyvíjel směrem k funkčnímu pojetí tohoto právního institutu, z
něhož vychází i současná právní úprava vynětí cizích států z pravomoci českých
soudů v zákoně o mezinárodním právu soukromém (srov. též důvodovou zprávu k § 7
tohoto zákona, která se k uvedenému pojetí výslovně hlásí). Převládající
vývojové tendence spějí k závěru, že stát se nemůže dovolávat své jurisdikční
imunity - vedle případů, kdy se jí výslovně zřekl - ani tehdy, kdy jde o řízení
týkající se jeho obchodních transakcí, pracovních smluv, vlastnictví, držby,
nebo užívání majetku, v případě náhrady škody způsobené na majetku či osobám,
ve věcech průmyslového či duševního vlastnictví, ohledně účasti v obchodních
společnostech; tedy v podstatě v případech, kdy stát nejedná jako vykonavatel
veřejné moci (acta iure imperii). Vystupuje-li tedy cizí stát nikoli jako
suverénní nositel veřejné moci, nýbrž jako právnická osoba ve věcech
vyplývajících ze soukromoprávních vztahů charakterizovaných právní rovností
účastníků, odůvodňují pravidla mezinárodního práva závěr, že tato právnická
osoba - cizí stát - nepožívá funkční imunity a že je v těchto věcech dána
pravomoc českých soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008 sp.
zn. 21 Cdo 2215/2007, uveřejněné pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2009).
8. V posuzované věci se nejedná o žádný z případů, na které dopadá § 7
odst. 2 ZMPS, neboť se citované mezinárodní smlouvy, ani české právní předpisy
upravující určení mezinárodní pravomoci, výslovně nezabývají vymezením obsahu
imunity cizího státu v České republice. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že
žalovaná státní agentura zřízená zákonem v daném případě jednala jako
vykonavatel veřejné moci, neboť uvedla žalobce na veřejný seznam osob na svých
oficiálních webových stránkách, za jejichž obsah odpovídá a které spravuje.
Jednání, při nichž státní orgán vystupuje jako suverén a otevřeně deklaruje, že
jednal v rámci mocenského působení (v tomto případě v rámci implementace
protikorupční politiky), požívají imunity, a to i v situacích, kdy orgán cizího
státu jedná způsobem, jenž by mohl být ve státu potenciálního sudiště pokládán
za protiprávní. Fakt, že žalovaná již identitu žalobce ze svých webových
stránek odstranila, nemění nic na tom, že tak učinila v rámci výkonu své
pravomoci z pozice orgánu veřejné moci. Odvolací soud tedy daný případ posoudil
v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
9. Dovolatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011
sp. zn. 30 Cdo 2594/2009, není na daný případ přiléhavé, neboť se jednalo o
spor na ochranu osobnosti, ve kterém účastníci vystupovali v rovném postavení;
na straně žalované vystupoval cizí stát nikoli jako nositel veřejné moci, ale
jako běžný subjekt v občanskoprávním vztahu, a tudíž nepožíval imunity.
10. Dovoláním nastolená otázka potřeby posouzení zásahu do osobnostních
práv pro určení či vyloučení pravomoci českých soudů nebyla předmětem přezkumu
odvolacího soudu, rozhodnutí odvolacího soudu na ní nespočívá, dovolací soud se
jí proto nezabýval.
11. V rozsahu, ve kterém odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení,
není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
12. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2024
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu