USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: D. K., státní příslušník Státu Izrael, zastoupený Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, advokátem se sídlem Šmeralova 272/22, Holešovice, Praha 7, proti žalované: Ukrajina – Národní agentura pro prevenci korupce, se sídlem bulvár Mykoly Michnovského 28, Kyjev, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 92 C 880/2023, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2023, č. j. 2 Co 81/2023-166, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 11. 2023, č.j. 92 C 880/2023-130, řízení zastavil pro nedostatek podmínek řízení a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce se domáhal odstranění informací týkajících se jeho osoby z internetové adresy https://sanctions.nazk.gov.ua/en/sanction-person/8244/, zveřejnění omluvy v anglickém a českém jazyce tamtéž, a dále náhrady nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč. Žalobce je občanem Izraele s povoleným trvalým pobytem na území České republiky, kde vede svůj soukromý i profesní život, není nijak politicky činný.
Žalovaná byla zřízena jako organizační složka ukrajinského státu (dále též jen „Agentura“) na základě zákona č. 49/2014, čl. 2056, o prevenci korupce, který ji definuje jako ústřední výkonný orgán zvláštního určení, v jehož pravomoci je realizace státní protikorupční politiky. Žalobce tvrdil, že difamující obsah webových stránek zasáhl do jeho osobnostní sféry a ohrozil jeho dobrou pověst. Dále tvrdil, že sporné internetové stránky pocházejí přímo z činnosti žalované, která nese odpovědnost za jejich obsah, a že žalovaná nejednala v rámci plnění státních funkcí, ale z vlastní iniciativy a nad rámec svých zákonných pravomocí.
Žalobce dovozoval pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci z § 101 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále též jen „ZMPS“) a § 87 pís. b) o. s. ř. s odůvodněním, že převážná většina následků škodního jednání žalované nastala na území České republiky, kde má žalobce centrum svých zájmů. Žalovaná již v předžalobní komunikaci neuznávala pravomoc soudů České republiky k projednání případného sporu. Soud prvního stupně uzavřel, že nelze akceptovat argumentaci žalobce s odkazem na ukrajinské právo, podle kterého jsou orgány veřejné moci zřízené zákonem považány za samostatné právnické osoby, tedy i za účastníky civilních soudních sporů s procesní subjektivitou.
Podle českého práva obdobné orgány v civilních sporech nemají postavení samostatného účastníka řízení ve smyslu ustanovení § 19 o. s. ř. a považují se za orgány státu jako přímého účastníka řízení a občanskoprávních vztahů ve smyslu ustanovení § 21 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) v návaznosti na ustanovení § 21a o. s. ř. Podle soudu prvního stupně je třeba ustanovení mezinárodních smluv či obecných principů mezinárodního práva aplikovat shodně na obsahově shodné situace týkající se orgánů vykonávajících svrchovanou státní moc bez ohledu na fakt, zda podle vnitrostátního práva toho kterého státu, jako subjektu mezinárodního práva veřejného, mají právní a procesní subjektivitu či nikoliv.
Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná v daném případě vykonávala svrchovanou moc státu jako součást jeho organizační struktury, resp. některá ze složek svrchované moci, a lze na ni proto vztáhnout funkční imunitu státu samotného.
2. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 1. 2023, č. j. 2 Co
81/2023-166, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že pokud došlo ze strany žalované k excesu ze zákonného rámce pro výkon veřejné moci sestavením seznamů osob, na něž by měly být uvaleny sankce, na jejích oficiálních webových stránkách, je tím založen odpovědnostní vztah, jehož charakteristika však nevylučuje imunitu ukrajinského státu a jejího výkonného orgánu pro civilní řízení před soudy České republiky.
Na daný případ aplikoval § 7 ZMPS a vyloučil aplikaci mezinárodní Smlouvy mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech č. 123/2002 Sb. mezinárodních smluv (dále též jen „Smlouva s UA“). Zabýval se dále výkladem Úmluvy Organizace spojených národů o jurisdikčních imunitách států a jejich majetku přijaté Valným shromážděním OSN dne 2. 12. 2004 v New Yorku (dále jen „Úmluva OSN“), která reflektuje aktuální stav obyčejového mezinárodního práva. Přestože prozatím nevstoupila v platnost (ratifikovalo ji pouze 21 z potřebných 30 států), upravuje obecně uznávaný režim státních imunit, obsahuje obecné pravidlo, že státy požívají imunitu vůči jurisdikci soudů jiného státu (čl.
5 Úmluvy OSN) a taxativní výčet výjimek z této imunity (čl. 7 až čl. 17 Úmluvy OSN). Odvolací soud uzavřel, že pod žádnou z těchto výjimek nelze zjištěný skutkový stav věci podřadit. V bodě 26 napadeného usnesení poukázal na vývoj od absolutního pojetí imunity státu k pojetí funkčnímu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.6.2008, sp. zn. 21 Cdo 2215/2007). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že vzhledem k osobě žalované jako orgánu cizího státu není dána pravomoc českých soudů k projednání věci, a usnesení soudu prvního stupně povrdil.
3. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil tím, že rozhodnutí závisí na otázce hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně na otázce, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Jako důvod dovolání uvedl, že odvolací soud nehodnotil zásah do osobnostních práv žalobce, což považuje za esenciální pro určení, zda stát zasáhl do práva žalobce skrze výkon svrchované moci či nikoliv a zda lze na žalovanou vztáhnout imunitu cizího státu.
Dovolatel namítal, že Agentura nejednala v daném případě jako státní orgán, neboť překročila svou pravomoc a zasáhla mimo výkon veřejné moci do osobnostních práv jednotlivce. Pokud vystupovala v odpovědnostním vztahu za škodu coby samostatná právnická osoba, vztahovalo by se na ni vynětí z imunity, a tudíž by byla dána pravomoc českých soudů. Dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu (ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2215/2007, ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3095/2017, a ze dne 24. 3.
2011, sp. zn. 30 Cdo 2594/2009). Dále dodal, že v současné době byl již žalovanou ze seznamu osob, na něž mají být uvaleny sankce, odstraněn, a dovolává se tak již jen náhrady nemajetkové újmy a uveřejnění omluvy.
rozsudek odvolacího soudu pro nesprávné právní posouzení věci a podstatné vady zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není přípustné podle § 237 o. s. ř. 5. Podle ustanovení § 7 odst. 1 ZMPS z pravomoci českých soudů jsou vyňaty cizí státy, pokud jde o řízení vyplývající z jejich jednání a úkonů učiněných při výkonu jejich státních, vládních a jiných veřejných pravomocí a funkcí, včetně jejich majetku, který je k takovému výkonu používán nebo určen. 6. Podle ustanovení § 7 odst. 2 ZMPS vynětí z pravomoci českých soudů se nevztahuje na jiná jednání, úkony nebo případy, a to v rozsahu, v němž podle obecného mezinárodního práva nebo mezinárodní smlouvy lze proti cizímu státu uplatňovat práva u soudů jiného státu. 7. Otázka jurisdikční imunity cizích států není otázkou dovolacím soudem dosud neřešenou. Podle judikatury Nejvyššího soudu z citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že cizí státy požívají před českými soudy imunitu (vynětí z pravomoci) v případech, kdy řízení vyplynulo z jednání a úkonů, které učinily při výkonu státních, vládních a jiných veřejných pravomocí a funkcí (tedy při výkonu veřejné moci), a kdy se jedná o majetek, který byl k takovému výkonu používán nebo určen (majetek sloužící vládním účelům). V druhém odstavci je upraveno zúžení absolutního pojetí imunity, která se nevztahuje na jiná jednání, úkony nebo případy, pokud podle obecného mezinárodního práva nebo mezinárodní smlouvy je možné proti cizímu státu práva u soudů jiného státu uplatňovat. Citované ustanovení ohledně rozsahu omezení imunity odkazuje na obecné mezinárodní právo nebo mezinárodní smlouvu (viz Úmluva OSN). Obsah imunity státu dříve vnímaný jako absolutní, kdy jakákoliv souvislost státu s předmětem sporu vedla ke konstatování imunity, a tím k nemožnosti vést s ním řízení před cizím soudem, se s dynamickým rozvojem mezinárodních vztahů v průběhu doby vyvíjel směrem k funkčnímu pojetí tohoto právního institutu, z něhož vychází i současná právní úprava vynětí cizích států z pravomoci českých soudů v zákoně o mezinárodním právu soukromém (srov. též důvodovou zprávu k § 7 tohoto zákona, která se k uvedenému pojetí výslovně hlásí). Převládající vývojové tendence spějí k závěru, že stát se nemůže dovolávat své jurisdikční imunity - vedle případů, kdy se jí výslovně zřekl - ani tehdy, kdy jde o řízení týkající se jeho obchodních transakcí, pracovních smluv, vlastnictví, držby, nebo užívání majetku, v případě náhrady škody způsobené na majetku či osobám, ve věcech průmyslového či duševního vlastnictví, ohledně účasti v obchodních společnostech; tedy v podstatě v případech, kdy stát nejedná jako vykonavatel veřejné moci (acta iure imperii). Vystupuje-li tedy cizí stát nikoli jako suverénní nositel veřejné moci, nýbrž jako právnická osoba ve věcech vyplývajících ze soukromoprávních vztahů charakterizovaných právní rovností účastníků, odůvodňují pravidla mezinárodního práva závěr, že tato právnická osoba - cizí stát - nepožívá funkční imunity a že je v těchto věcech dána pravomoc českých soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008 sp. zn. 21 Cdo 2215/2007, uveřejněné pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009). 8. V posuzované věci se nejedná o žádný z případů, na které dopadá § 7 odst. 2 ZMPS, neboť se citované mezinárodní smlouvy, ani české právní předpisy upravující určení mezinárodní pravomoci, výslovně nezabývají vymezením obsahu imunity cizího státu v České republice. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalovaná státní agentura zřízená zákonem v daném případě jednala jako vykonavatel veřejné moci, neboť uvedla žalobce na veřejný seznam osob na svých oficiálních webových stránkách, za jejichž obsah odpovídá a které spravuje. Jednání, při nichž státní orgán vystupuje jako suverén a otevřeně deklaruje, že jednal v rámci mocenského působení (v tomto případě v rámci implementace protikorupční politiky), požívají imunity, a to i v situacích, kdy orgán cizího státu jedná způsobem, jenž by mohl být ve státu potenciálního sudiště pokládán za protiprávní. Fakt, že žalovaná již identitu žalobce ze svých webových stránek odstranila, nemění nic na tom, že tak učinila v rámci výkonu své pravomoci z pozice orgánu veřejné moci. Odvolací soud tedy daný případ posoudil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. 9. Dovolatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2594/2009, není na daný případ přiléhavé, neboť se jednalo o spor na ochranu osobnosti, ve kterém účastníci vystupovali v rovném postavení; na straně žalované vystupoval cizí stát nikoli jako nositel veřejné moci, ale jako běžný subjekt v občanskoprávním vztahu, a tudíž nepožíval imunity. 10. Dovoláním nastolená otázka potřeby posouzení zásahu do osobnostních práv pro určení či vyloučení pravomoci českých soudů nebyla předmětem přezkumu odvolacího soudu, rozhodnutí odvolacího soudu na ní nespočívá, dovolací soud se jí proto nezabýval. 11. V rozsahu, ve kterém odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. 12. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost. 13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2024
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu