25 Cdo 1439/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce G. Č., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. k. p., zastoupené Č.
p., a. s., o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod
sp. zn. 17 C 70/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 14. února 2006, č. j. 16 Co 35/2006-49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zamítl žalobu na zaplacení částky 1.120.500,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody na zdraví, spočívající v
dalším zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“) ve
smyslu ust. § 7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb. (dále jen „vyhláška“). Vyšel ze
zjištění, že dne 28. 9. 1999 byl žalobce těžce poškozen na zdraví při dopravní
nehodě, pojišťovna mu za viníka nehody zaplatila na bolestném 40.950,- Kč a za
ZSU 123.000,- Kč ve výši dvojnásobku základního ohodnocení. Rozsudkem téhož
soudu sp. zn. 25 C 98/2002 bylo žalobci přiznáno další mimořádné zvýšení
náhrady za ZSU ve výši sedminásobku základního bodového ohodnocení podle
vyhlášky č. 32/1965 Sb. (430.500,- Kč) s odůvodněním, že se jedná o případ
mimořádného zřetele hodný, kdy dopravní nehodou způsobenou klientem pojišťovny
byl nevratně poškozen průběh dalšího života žalobce. Během doby se zdravotní
stav žalobce zhoršil, proto si žalobce nechal vypracovat lékařské posudky ze
dne 21. 9. 2004 od MUDr. N. a ze dne 6. 11. 2004 od Doc. MUDr. B., CSc. Základ
nároku byl mezi stranami nesporný a spornou nebyla ani otázka zvýšení bodového
ohodnocení stanoveného posudkem MUDr. N. o 50%, proto se soud prvního stupně
omezil na zjištění, zda v případě žalobce jde o zvlášť výjimečný případ hodný
mimořádného zřetele tak, aby mohlo být odškodnění stanovené znalci dle vyhlášky
č. 440/2001 Sb. dále zvýšeno a zda je důvodné navýšení bodového ohodnocení o 35
% ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky dle posudku Doc. MUDr. B. Na
základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že žalobce nemá nárok na
další zvýšení odškodnění z důvodu zvláštní výjimečnosti svého případu, neboť od
doby předchozího rozhodování soudu nedošlo u něj k nějaké výrazné změně oproti
stavu zjištěnému v předchozím řízení. Proto kromě náhrady za zhoršení
zdravotního stavu podle obou lékařských posudků, které již žalovaná žalobci
mimosoudně uhradila (dalších 423.000,- Kč a 90.000,- Kč), nejsou zde důvody k
postupu podle ust. § 7 odst. 3 vyhlášky.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze ze dne 14. února 2006, č. j. 16 Co
35/2006-49, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně náležitě zjistil
skutkový stav, který následně správně posoudil i po právní stránce. Odvolací
soud odkázal na „obsáhlé a zcela přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku“, s
nímž se ztotožnil, s tím, že se zásadními odvolacími argumenty se již vypořádal
soud prvního stupně. Odvolací soud pouze dodal, že soud prvního stupně zjevně
při svém rozhodování zohlednil řádně i zdravotní stav žalobce před úrazem.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust.
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního
posouzení věci (ust. § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Za zásadní nesprávnost
v posouzení věci považuje, že soudy obou stupňů při úvaze, zda postupovat dle §
7 odst. 3 vyhlášky, porovnávají jeho současné obtíže toliko s obtížemi, které
měl před posledním zhoršením, a nikoliv se zdravotním stavem před úrazem. Je
přesvědčen, že v jeho případě nyní, kdy se jeho zdravotní stav vinou zranění
utrpěného při dopravní nehodě ještě dále zhoršil, jsou splněny podmínky pro
postup dle § 7 odst. 3 vyhlášky, neboť právě nově nastalé obtíže jsou dalším
výrazným zásahem do způsobu jeho života. Oba soudy nesprávně vykládají možnost
použití ust. § 7 odst. 3 vyhlášky. Míru obtíží nelze totiž porovnávat se
stavem, který byl před zhoršením zdravotního stavu, nýbrž je nutno zhodnotit
celkový dopad následků v porovnání kvality života před úrazem a nyní.
Mimořádnost se váže právě na zdravotní stav před samotným úrazem. Navrhuje, aby
dovolací soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru,
že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v
dané věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek
(jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění
přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a
současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je
zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.);
posuzuje právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění
podmínky, že na takto označených právních závěrech rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň
i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Dovolatel zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v
problematice mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění
podle ust. § 7 odst. 3 vyhlášky; nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu
dovozuje konkrétně z toho, že soud při úvaze, zda postupovat dle § 7 odst. 3
vyhlášky, porovnával jeho současné obtíže toliko se zdravotním stavem, který
měl před posledním zhoršením, a nikoliv se zdravotním stavem před samotným
úrazem.
Především je třeba uvést, že odškodnění za ztížení společenského uplatnění samo
ve své podstatě již v základní výměře představuje náhradu za prokazatelně
nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného a pro uspokojování jeho
životních i společenských potřeb (§ 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb.).
Přiznání základního odškodnění samotného tedy předpokládá, že dosavadní
možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku
úrazu objektivně omezeny. Zvýšení náhrady podle ustanovení § 6 odst. 1 vyhlášky
č. 440/2001 Sb. předpokládá existenci dalších skutečností umožňující závěr, že
omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním. Postup podle
ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky pak přichází v úvahu jen ve skutečně
výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního
odškodnění dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku
poškození trvale omezeny nebo ztraceny (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1593/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, sv. 23, pod C 1674).
I když při hodnocení trvalých následků zranění se přihlíží i k jejich
předpokládanému vývoji, není vyloučen vznik dalšího nároku na náhradu za
ztížení společenského uplatnění, jestliže se výrazně zhoršil již ustálený
zdravotní stav, popřípadě se projevily další následky v takové intenzitě a
takovým způsobem, že původně ani nemohly být předvídané. V důsledku původní
škodní události tak může výjimečně vzniknout další nárok na náhradu za ztížení
společenského uplatnění, samozřejmě jen za předpokladu, že nově vzniklé
nepříznivé následky jsou v příčinné souvislosti s původním poškozením zdraví
(srov. R 9/1986).
V takovém případě se při úvaze o výši náhrady vychází ze srovnání současných
možností poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti se stavem před tímto
zhoršením. Nejde totiž o srovnání současných schopností a možností žalobce s
jejich úrovní v době před vznikem škody, nýbrž o srovnání jeho současných
možností pro uspokojování životních a společenských potřeb se stavem v době
před tímto nastalým zhoršením (srov. rozhodnutí ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 25
Cdo 1156/2006).
Pro určení výše nového nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění při
následném zhoršení již ustáleného zdravotního stavu je rozhodující porovnání
omezených či ztracených možností společenského uplatnění v době před zhoršením
zdravotního stavu se stavem nynějším (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
31. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 991/2006, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. R 79/2007).
Skutečnost, že při předešlém odškodnění ztížení společenského uplatnění byly
shledány podmínky pro zvýšení náhrady dle § 7 odst. 3 vyhlášky, neznamená
automaticky, že při každém dalším nově vzniklém nároku budou splněny podmínky
pro mimořádné zvýšení náhrady (srov. R 9/1986). Jde totiž o odškodnění nového
nároku, jenž spočívá právě ve zhoršení zdravotního stavu poškozeného a důsledků
z toho vyplývajících pro uspokojování životních a společenských potřeb, oproti
stavu v době před tímto zhoršením.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není
přípustné, neboť dovolacímu přezkumu předloženou právní otázku řešil odvolací
soud v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou, takže není důvod pro
závěr o zásadním významu jeho rozhodnutí po právní stránce (§ 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší
soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v
dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované
náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. května 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu