25 Cdo 1442/2018-285
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci
žalobců: a) J. K., nar. XY, bytem XY, a b) Ja. K., nar. XY, bytem XY, oba
zastoupeni Mgr. Štěpánem Holubem, advokátem se sídlem Za Poříčskou bránou
365/21, Praha 8, proti žalované: ČernýGyn s. r. o., IČO: 28703073, se sídlem U
Nemocnice 3064, Teplice, zastoupené JUDr. Michalem Vihanem, advokátem ses
sídlem Školní 349/2, Teplice, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v
Teplicích pod sp. zn. 11 C 229/2011, o dovolání žalované proti mezitímnímu
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2017, č. j. 12 Co
33/2016-265, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2017, č. j. 12 Co
33/2016-265, a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 15. 9. 2015, č. j.
11 C 229/2011-234, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Teplicích k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Teplicích mezitímním rozsudkem ze dne 15. 9. 2015, č. j. 11 C
229/2011-234, rozhodl, že základ žalobního nároku je opodstatněn v plné výši.
Žalobci uplatnili nárok na jednorázové odškodnění za smrt jejich nenarozeného
dítěte, žalobkyně požadovala náhradu bolestného, za ztížení společenského
uplatnění, za náklady spojené s umělým oplodněním, za ztrátu na výdělku a za
náklady spojené s jejím následným léčením. Soud v řízení zjistil, že žalobkyně
v 29. týdnu těhotenství po kontrole ultrazvukem u obvodního gynekologa byla
odeslána na konziliární ultrazvukové vyšetření do zařízení žalované k XY, který
20. 4. 2010 provedl vyšetření, nestanovil však správnou diagnózu a další postup
a namísto toho, aby žalobkyni neodkladně odeslal na porodní sál či do
nemocnice, poslal ji domů s doporučením na kontrolu u obvodního gynekologa. Pro
přetrvávající a zhoršující se zdravotní obtíže byla žalobkyně téhož dne
převezena záchrannou službou do nemocnice, podstoupila operativní zákrok a bylo
zjištěno, že došlo k předčasnému odloučení placenty v ukončeném 29. týdnu
těhotenství s nitroděložním úmrtím plodu. Příčinou úmrtí plodu bylo přerušení
kyslíkového zásobení skrze placentu, která byla z velké části odloučena. Soud
dovodil, že žalovaná nepostupovala v souladu se současnými poznatky vědy, když
na základě provedeného vyšetření nerozpoznala nezbytnost okamžitého převozu
žalobkyně do porodnice, a toto opomenutí je v příčinné souvislosti s úmrtím
plodu (§ 415, § 420 obč. zák.).
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29. 11.
2017, č. j. 12 Co 33/2016-265, rozsudek sudu prvního stupně potvrdil. Odvolací
soud vycházel ze závěrů soudu prvního stupně učiněných zejména na základě
znaleckého dokazování, že již při vyšetření prováděném lékařem XY byly přítomny
jasné signály nastupující tísně plodu, které indikují bezodkladnou
hospitalizaci pacientky a ukončení těhotenství chirurgickou cestou. Lékař XY
pochybil, pokud neučinil závěr o nutnosti neprodlené hospitalizace žalobkyně na
porodnickém oddělení nemocnice, nezajistil její další vyšetření a odeslal ji
domů. Hypoxii plodu vyvolalo předčasné odloučení placenty, což je nahodilý a
spontánní proces, na nějž nemělo vliv samotné ultrazvukové vyšetření. Není
jisté, zda neprodlená hospitalizace žalobkyně by vedla k záchraně plodu; po
porodu císařským řezem by plod s projevy těžké hypoxie mohl být resuscitován s
rizikem trvalého poškození. Odvolací soud dovodil, že postup žalovaného sice
nevyvolal ani neumocnil náhlé zhoršení zdravotního stavu žalobkyně, avšak
oddálil poskytnutí další zdravotní péče, jež je objektivně způsobilá odvrátit
či zmírnit nepříznivý hrozící následek na zdraví jejím a jejího nenarozeného
dítěte. S poukazem na to, že právní řády common law opustily požadavek
prokázání kauzálního nexu a vytvořily doktrínu „ztráty šance“, podle níž se
odhaduje pravděpodobnost dosažení určitých šancí při dodržení správného
postupu, odvolací soud uzavřel, že nesprávný postup XY zbavil žalobkyni reálné
šance na úplné či částečné odvrácení hrozícího následku, a způsobil tak
vzniklou újmu (§ 420 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá nesprávné
právní posouzení otázek, na nichž závisí napadené rozhodnutí a při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu,
konkrétně při vydání mezitímního rozsudku nerespektoval judikaturu dovolacího
soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo
3829/2007), když se nezabýval splněním předpokladů náhrady škody u každého z
uplatněných nároků, a od rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 278/2005) se odchýlil i ve
způsobu hodnocení důkazů, zejména znaleckých posudků soudem prvního stupně, v
jehož hodnocení dovolatelka spatřuje logický rozpor, a dále namítá opomenutí
hodnocení znaleckého důkazu podle kritéria jeho přesvědčivosti (ve smyslu
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2161/2005) a
chybějící hodnocení důkazů v jejich vzájemné souvislosti. Poukazuje zejména na
znalecký posudek FN Královské Vinohrady a na závěry znaleckého posudku
vyžádaného v trestněprávním řízení, v němž byl XY zproštěn obžaloby, a
dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stav žalobkyně vyžadoval okamžitou
hospitalizaci. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla
vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas,
osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že z hlediska
procesněprávní otázky předpokladů pro vydání mezitímního rozsudku je dovolání
přípustné a je i důvodné.
Mezitímním rozsudkem ve smyslu § 152 odst. 2 o. s. ř. se rozhoduje o základu
uplatněného nároku, tedy o všech otázkách potřebných k rozhodnutí o věci, s
výjimkou výše plnění. Rozhodnutí o základu věci v řízení o nároku na náhradu
škody podle § 420 obč. zák. zahrnuje posouzení všech podmínek odpovědnosti.
Jestliže nárok uplatněný žalobou sestává z několika nároků či dílčích položek,
jež jsou skutkově samostatnými nároky, je předpokladem vydání mezitímního
rozsudku splnění všech podmínek odpovědnosti, a to ve vztahu ke každému
jednotlivému nároku každého ze žalobců. Mezitímním rozsudkem je závazně
rozhodnuto o základu sporu, tedy musí v něm být vyřešeny všechny sporné otázky
týkající se nejen existence a rozsahu nároku, ale i otázky tzv. spoluzavinění,
solidární povahy plnění při pluralitě účastníků či příp. prekluze, promlčení
apod., tedy všechny otázky kromě výše plnění, a to ohledně všech nároků, o
nichž soud rozhoduje. Po právní moci mezitímního rozsudku nelze totiž žalobu
ohledně některého z uplatněných nároků zamítnout z důvodu chybějící některé
podmínky odpovědnosti (např. srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
listopadu 2009, sp. zn. 25 Cdo 3829/2007, uveřejněný pod č. 93/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ačkoliv žalobci kromě náhrady nemajetkové újmy za smrt nenarozeného dítěte
uplatnili řadu dalších nároků se samostatným skutkovým základem (náhradu
bolestného, za ztížení společenského uplatnění, za náklady umělého oplodnění,
za ztrátu na výdělku, náklady následného léčení žalobkyně), odvolací soud a ani
soud prvního stupně, jehož rozsudek byl odvolacím soudem potvrzen, se
předpoklady odpovědnosti žalované z hlediska jednotlivých nároků nezabýval, a
namísto posouzení vztahu příčiny a následku u každého z uplatněných nároků na
náhradu majetkové a nemajetkové újmy učinil paušální závěr o „ztrátě reálné
šance na úplné či částečné odvrácení hrozícího nepříznivého následku“, a zcela
tak pominul jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu a vzniku
nároku poškozeného, když příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním a
vznikem konkrétní újmy nahradil teorií o statistické ztrátě šance.
Je však třeba vycházet z toho, že nároky žalobců se neřídí právem anglosaských
zemí, ale českými zákony, konkrétně občanským zákoníkem (vzhledem k ustanovení
§ 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný
od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013), a je zřejmé,
že ani z hlediska doktríny „ztráty šance“ neobstojí paušální závěr odvolacího
soudu o plné odpovědnosti žalované za úmrtí plodu a za všechny další újmy,
jejichž náhrada je v řízení požadována.
Posouzení příčinné souvislosti po právní stránce předpokládá stanovit, mezi
jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, což u odlišných
nároků bývá různé. Zvažují se veškeré příčiny, které se na vzniku té které újmy
podílely, přičemž příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, bez níž by ke
škodnému následku nedošlo, i když jde jen o jednu z příčin, která se
spolupodílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde. V dané věci nelze
přehlédnout, že k následkům, jež mají být odškodněny, by nemohlo dojít bez
základní příčiny, spočívající na straně žalobkyně, a je zřejmé, že postup
lékaře žalované nevyvolal poruchu jejího zdravotního stavu (předčasné odloučení
placenty), jež vedla ke škodlivému následku, nýbrž je podstatné, zda pochybení
lékaře bylo jednou z příčin, bez níž by nedošlo ke vzniku té újmy, jež má být
odškodněna. Je třeba proto zodpovědět, zda – nebýt pochybení lékaře – nedošlo
by k jednotlivým negativním následkům, za něž je požadována náhrada.
Další námitky v dovolání směřující proti hodnocení důkazů, zejména znaleckého
dokazování a proti zjištěnému skutkovému stavu postrádají charakter právní
otázky, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo a kterou by mohl
dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nesměřují totiž proti právnímu
posouzení věci odvolacím soudem, ale v podstatě zpochybňují zjištěný skutkový
stav. Samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout
dovoláním. Výtky, že soud nehodnotil správně provedené důkazy a že nebyl
správně zjištěn skutkový stav věci, nezakládají dovolací důvod a nejedná se ani
o odklon od rozhodnutí dovolacího soudu, na něž dovolatelka poukazuje, neboť
pokud v nich byla řešena otázka pochybení při hodnocení důkazů a nesprávného
skutkového zjištění, nelze přehlédnout, že předchozí procesní právní úprava
(občanský soudní řád ve znění účinném před 1. 7. 2009) zakotvila jako dovolací
důvod ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování). Přípustnost dovolání v projednávané věci se však řídí podle o. s.
ř. ve znění nyní účinném, který takový dovolací důvod nezná.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není správný právní názor odvolacího soudu na
splnění podmínek pro vydání mezitímního rozsudku. Nejvyšší soud proto rozsudek
odvolacího soudu z tohoto důvodu zrušil; protože důvody, pro které bylo
rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. O náhradě nákladů
dovolacího řízení rozhodne soud v novém řízení o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 12. 2018
JUDr. Marta Škárová
JUDr. Petr Vojtek
v zastoupení