25 Cdo 145/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci
žalobkyně R. a. s., zastoupené advokátem, proti žalované České
republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16,
o zaplacení 84.359,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad
Labem pod sp. zn. 13 C 368/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2001, č. j. 16 Co 366/2001-80, takto:
Rozsudek odvolacího soudu a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne
20. 12. 2000, č. j. 13 C 368/99-53, s výjimkou výroku, jímž byla žaloba
zamítnuta, a výroku, jímž bylo řízení zastaveno, se zrušují a věc se v tomto
rozsahu vrací Okresnímu soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Žalobkyně se podle zákona č. 58/1969 Sb. domáhala náhrady škody ve výši
84.362,- Kč, která jí měla vzniknout nečinností Krajského soudu v Ústí nad
Labem v soudním řízení vedeném proti žalované C. spol. s r.o., o zaplacení
částky 81.114,- Kč. V průběhu řízení byl na žalovanou společnost prohlášen
konkurs a konkursní řízení následně zastaveno pro nedostatek majetku; v
důsledku toho žalobkyně pozbyla možnost svoji pohledávku vymoci a zároveň
zbytečně vynaložila soudní poplatek ve výši 3.248,- Kč.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. 12. 2000, č. j. 13 C
368/99-53, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 84.359,- Kč s
příslušenstvím, ohledně zbývající části příslušenství žalobu zamítl, řízení
ohledně částky 3,- Kč zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně podala dne 10. 11. 1992 u Okresního
soudu v Liberci žalobu, jíž se proti C. spol. s r.o. domáhala zaplacení dlužné
ceny vydaného a fakturou vyúčtovaného zboží ve výši 81.114,- Kč, a poté, co
Okresní soud v Liberci vyslovil svou věcnou nepříslušnost, byla věc dne 17. 3.
1993 postoupena Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Žalobkyně na výzvu tohoto
soudu uhradila soudní poplatek ve výši 3.248,- Kč, avšak přes její součinnost a
urgence soud neučinil žádný jiný úkon až do 24. 5. 1995, kdy byl na majetek
žalované prohlášen konkurs. V této skutkově nepříliš složité obchodní věci,
kterou bylo možné vyřídit platebním rozkazem, tedy Krajský soud v Ústí nad
Labem nevydal rozhodnutí a podle soudu prvního stupně se tím dopustil
nesprávného úředního postupu podle § 18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním
postupem (dále též jen „zákon“). V příčinné souvislosti s tím vznikla žalobkyni
škoda ve výši uplatněné pohledávky a zaplaceného soudního poplatku. Nic na tom
nemění ani nesolventnost tehdejší žalované společnosti, která nemůže být brána
v úvahu při rozhodování o náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem.
Pokud by totiž krajský soud jednal a rozhodl bez průtahů, a žalobkyně se pak
přesto nemohla domoci svého práva, nevznikla by již odpovědnost státu podle
zákona č. 58/1969 Sb.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 11. 2001,
č. j. 16 Co 366/2001-80, ve spojení s opravným usnesením ze dne 13. 11. 2001,
č. j. 16 Co 366/2001-84, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím
výroku potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a proti rozsudku
připustil dovolání. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl
k závěru, že okolnosti osmnáctiměsíční nečinnosti Krajského soudu v Ústí nad
Labem jednoznačně svědčí o nesprávném úředním postupu soudu ve smyslu § 18
odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., neboť nedošlo k vydání rozhodnutí, které v
řízení vydáno být mohlo a mělo. Následkem této nečinnosti se žalobkyni
nedostalo ochrany jejího subjektivního práva a její nárok nemohl být vymáhán,
což je v přímém vztahu příčiny a následku, přičemž škoda „je představována
skutečností, že se subjektivnímu právu poškozeného nedostává jeho uplatněním u
soudu zvláštní kvality, totiž projevu státního donucení, resp. úkonů
směřujících k předpokladu možného vynucení plnění subjektivní povinnosti
žalovaného účastníka soudního řízení“. Škoda tedy spočívá podle odvolacího
soudu v tom, že žalobkyni nebyla poskytnuta soudní ochrana a její právo se
nestalo vymahatelným. Výlučnou příčinou toho, že se žalobkyně zaplacení své
pohledávky nedomohla, je právě zrušení konkursu pro neexistenci majetku úpadce
(tehdejší žalované). Žalobkyně přitom není povinna prokazovat, že by byla
úspěšná v soudním řízení, postačuje, že řízení zahájila a řádně vedla. Významná
není ani případná nesolventnost tehdejší žalované, neboť jednak žalobkyně
ohledně ní neměla dostatek informací, jednak šlo o proměnlivý stav. Stát by
musel vyvrátit tvrzení žalobkyně o existenci tohoto předpokladu pro vznik škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které
odůvodňuje podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Za právně významné
považuje otázky, zda je možné za škodu způsobenou průtahy v řízení (nečinností
soudu) považovat finanční hodnotu pohledávky uplatněné v občanském soudním
řízení, ačkoliv její vymahatelnost byla s ohledem na celkové poměry dlužníka
nereálná již v době podání žaloby, a zda újma může být představována tím, že
„se subjektivnímu právu poškozeného nedostává jeho uplatněním u soudu zvláštní
kvality“. Dovolatelka odkazuje na závěry, které ohledně podmínek odpovědnosti
státu za škodu způsobenou nečinností soudu vyslovil Nejvyšší soud v odůvodnění
rozsudku sp. zn. 25 Cdo 38/2000, a dovozuje, že mezi újmou, jejíž náhrady se
žalobkyně domáhá, a skutečností, se kterou spojuje vznik nároku na náhradu
škody (průtahy v řízení), není dán vztah příčiny a následku. Z důkazů
provedených v řízení předcházejícím napadenému rozsudku (z konkurzního řízení a
z jednání před soudem prvního stupně) totiž vyplývá, že dlužník žalobkyně byl
insolventní již v době podání žaloby. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je objektivní
a nemůže být vyloučena hypotetickými závěry uváděnými v dovolání. Žalobkyni
neukládal žádný zákon, aby zkoumala solventnost svého dlužníka v době podání
žaloby, a prokázala-li, že soud neučinil v řízení žádný úkon, jsou splněny
podmínky odpovědnosti státu za vzniklou škodu.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako
soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle
dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení
- a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. dospěl k
závěru, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř.,
je důvodné.
Přípustnost dovolání v dané věci byla založena výrokem rozsudku odvolacího
soudu, jímž nebyla právní otázka, pro kterou bylo dovolání připuštěno,
vymezena; dovolání je proto přípustné pro řešení těch právních otázek, které
byly pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (srov. nález Ústavního soudu
České republiky ze dne 20.2.1997, III. ÚS 253/96, uveřejněný pod pořadovým
číslem 19 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek
7), a jejichž řešení bylo v dovolání zpochybněno. Dovolací soud je přitom vázán
uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 1 a 3
o.s.ř.). Dovolatelka za zásadně významnou považuje právní otázku, zda v případě
nesprávného úředního postupu spočívajícího v nevydání rozhodnutí v soudním
řízení vzniká škoda již tím, že o uplatněném nároku není rozhodnuto, a zda je
odškodnitelnou újmou výše uplatněné pohledávky a zaplacený soudní poplatek z
návrhu na zahájení řízení bez ohledu na to, zda by žalobce byl v řízení úspěšný
a zda by se na základě soudního rozhodnutí reálně domohl zaplacení své
pohledávky.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod
dovolání [§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud
věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Podle § 36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou
rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou
ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem; odpovědnost za škodu
způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za
škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se
řídí dosavadními předpisy. Tento zákon nabyl účinnosti dne 15. 5. 1998.
Vzhledem k tomu, že k nesprávnému úřednímu postupu, s nímž žalobkyně spojuje
vznik škody, došlo před uvedeným datem, posuzoval odvolací soud věc správně
podle dosavadního předpisu, tj. podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.
Podle § 18 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění
úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v § 1 odst. 1
nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Podle § 18 odst. 2
zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit. Podle § 20 zákona pokud
není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským
zákoníkem.
Ustanovení § 18 zákona zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na
zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří
podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost
mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Protože zákon č. 58/1969 Sb.
obsahující zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu blíže
nedefinuje pojem škody ani neupravuje rozsah její náhrady, je třeba v této
otázce vycházet z ustanovení § 442 obč. zák.
Podle § 442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co
poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře
poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně
vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná
poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Ušlý zisk je v podstatě ušlým
majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku
poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat
s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70,
publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971).
Charakter ušlého zisku má i majetková újma představovaná ztrátou majetkového
přínosu, který poškozený jakožto věřitel mohl od svého dlužníka očekávat při
obvyklém sledu událostí, nebýt nesprávného úředního postupu. Takové osobě
nepochybně ušel majetkový přínos v hodnotě uplatněné pohledávky, neboť tím, že
jí nebyla dlužníkem zaplacena, nezvětšil se její majetkový stav, ačkoliv bylo
možno důvodně očekávat, že se tak, například na základě soudního rozhodnutí
stane. Vznik škody na straně věřitele v takovém případě předpokládá, že jeho
právo na plnění proti dlužníkovi není uspokojeno; nebylo-li o tomto nároku
věřitele již rozhodnuto v soudním řízení, je třeba otázku důvodnosti a
existence práva žalobce na plnění proti jeho dlužníkovi třeba řešit v řízení o
náhradu škody jako otázku předběžnou.
Okolnost, že žalobce v soudním řízení pro nečinnost soudu nedosáhl požadovaného
vydání soudního rozhodnutí, je nepříznivým důsledkem nesprávného úředního
postupu. Sama o sobě však škodu nepředstavuje; o majetkovou újmu, která je
odškodnitelná podle zákona č. 58/1969 Sb., půjde tehdy, mělo-li nevydání
rozhodnutí dopad do majetkové sféry účastníka. Škoda ve výši uplatněné
pohledávky (ušlý zisk) totiž žalobci vzniká pouze tehdy, jestliže bylo
prokázáno, že takovou pohledávku skutečně měl (že by v případě věcného
rozhodnutí se svým nárokem uspěl). V opačném případě (např. u pohledávky
prekludované či od počátku neexistující) by soud při správném postupu
nezatíženém průtahy řízení žalobu musel zamítnout a žalobce by rozhodnutí, jímž
by byla dlužníku uložena platební povinnost, stejně nezískal. Je tedy zřejmé,
že za takové situace by žalobci škoda nevznikla, neboť nevydání soudního
rozhodnutí v jeho neprospěch se nemohlo negativně odrazit na jeho majetkovém
stavu.
Rovněž vynaložení soudního poplatku, o jehož hodnotu se majetkový stav žalobce
snížil, vyhovuje požadavku vzniku škody (skutečná škoda) pouze za předpokladu,
že při zachování předepsaného úředního postupu by žalobce o odpovídající částku
nepřišel, např. by mu byla zaplacena v rámci povinnosti žalovaného k náhradě
nákladů řízení či by mu byla vrácena rozhodnutím soudu. I tuto otázku je tedy
třeba řešit jako otázku předběžnou.
Pro úplnost je třeba v této souvislosti dodat, že kromě náhrady škody, jak ji
upravuje občanský zákoník, neobsahuje zákon č. 58/1969 Sb. žádný zvláštní
způsob odškodnění za případný nesprávný úřední postup spočívající v
neodůvodněných průtazích řízení. Ani jiný platný předpis právního řádu České
republiky nezakládá možnost odškodnění, které by nezávisle na majetkovém stavu
poškozeného a bez ohledu na majetkovou újmu stanovilo určitou satisfakci,
bylo-li prokázáno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Ostatně
i Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 1997, sp. zn. IV ÚS 215/96, publikovaném
pod č. 17 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, ročník 1997, sv. 7,
díl I., v souvislosti s rozhodováním o právu účastníka soudního řízení na
projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod vyslovil, že zákon mu nedává možnost přiznání jiné
satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno; samotná
tato skutečnost nemůže být ani důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí.
Dospěje-li soud v této věci při posuzování předběžné otázky ohledně vzniku
škody ke kladnému závěru, tj. že soudní řízení žalobkyně proti jejímu dlužníku
by vyústilo ve vydání požadovaného rozhodnutí, je třeba vážit, zda nevydání
rozhodnutí jako důsledek nesprávného úředního postupu je v příčinné souvislosti
se škodou spočívající v tom, že pohledávka žalobkyně vůči dlužníku nebyla
uspokojena. Existence příčinné souvislosti (vztah příčiny a následku) mezi
nesprávným úředním postupem a vznikem škody je totiž dalším z nezbytných
předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu. O vztah příčinné souvislosti se
jedná, vznikla-li škoda následkem nesprávného úředního postupu, tedy jsou-li
nesprávný úřední postup a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž
je-li doloženo, že nebýt takového postupu, ke škodě by nedošlo, neboť soudem
přiznaná pohledávka by byla z majetku dlužníka uspokojena. Byla-li příčinou
vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody
může být jen ta skutečnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl.
Z hlediska příčinné souvislosti proto bude v dané věci významné, zda splnění
závazku dlužníkem žalobkyně bylo při tvrzené insolventnosti dlužníka reálné
(bylo je možno při obvyklém průběhu událostí očekávat) v případě, že by k
nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, tj. zda průtahy v soudním řízení byly
podstatnou a rozhodující příčinou toho, že se žalobkyni nedostalo zaplacení
pohledávky.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska dovolacího důvodu podle § 241
odst. 3 písm. d) o.s.ř. správný, Nejvyšší soud České jej zrušil (§ 243b odst. 1
část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že stejnými vadami, pro které
bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, trpí i rozsudek soudu prvního stupně,
byl i tento rozsudek (s výjimkou výroku, jímž byla žaloba zamítnuta a jímž bylo
řízení zastaveno) zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena Okresnímu soudu v
Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2003
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda senátu