25 Cdo 1468/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně Č. k. p., zastoupené advokátem, proti žalovanému B. H., zastoupenému
advokátkou, o 69.287,- Kč, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn.
13 C 162/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 2. října 2006, č. j. 8 Co 520/2006-78, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. října 2006, č. j. 8 Co
520/2006-78, se spolu s rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 7.
června 2006, č. j. 13 C 162/2006-50, zrušuje a věc se vrací Okresnímu soudu v
Novém Jičíně k dalšímu řízení.
162/2006-50, zamítl žalobu Č. k. p. na zaplacení 69.287,- Kč a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 20. 4. 2001 došlo v obci Š. k
dopravní nehodě, při níž osobní automobil S. I. ve vlastnictví žalovaného nedal
přednost vozidlu V. G. K. p., a. s., (nyní K. p., a. s., V. I. G., dále též jen
„pojišťovna“) dne 23. 5. 2001 poukázala vlastníkům poškozeného vozidla V. G.
pojistné plnění ve výši 69.287,- Kč, a protože žalovaný neměl v době dopravní
nehody sjednáno povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou
provozem svého vozidla, žalobkyně jí předmětnou částku dne 9. 9. 2002 uhradila.
Soud prvního stupně vznesenou námitku promlčení posoudil podle § 106 obč. zák.
s tím, že žalobkyně se dozvěděla o škodě v září 2002, kdy pojišťovně předmětnou
částku vyplatila, a o odpovědné osobě v dubnu 2002, kdy jí žalovaný písemně
sdělil, že v době dopravní nehody byl vlastníkem motorového vozidla; dvouletá
subjektivní promlčecí doba skončila nejpozději v září 2004, proto je nárok je
promlčen.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 10. 2006, č. j.
8 Co 520/2006-78, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu
prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že žalovaný je osobou
bez pojištění odpovědnosti, za kterou pojišťovna nahradila poškozeným škodu na
vozidle podle § 24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění
odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých
souvisejících zákonů (dále též je „zákon“). Na rozdíl od něj však dospěl k
závěru, že v tomto řízení nejde o nárok na náhradu škody, nýbrž o právo
originární, které se promlčuje podle § 101 obč. zák. v obecné tříleté promlčecí
době, počínající běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. ode
dne, kdy došlo k výplatě pojistného plnění poškozeným. Stalo-li se tak 23. 5.
2001 (kdy plnila poškozeným sama pojišťovna) a žaloba byla podána až dne 5. 10.
2004, nárok žalobkyně je promlčen, přičemž není podstatné, kdy poté předmětnou
částku pojišťovně uhradila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a jako dovolací důvod
uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení [§ 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř.] vztahu žalobkyně a K. p., a. s., kdy je podle ní
stěžejní otázkou, zda došlo k delegaci vyřízení pojistné události z žalobkyně
na pojišťovnu či nikoliv. Tvrdí, že v daném případě k takové delegaci (za této
situace se jakýkoli úkon delegované pojišťovny považuje za úkon žalobkyně,
takže v tom případě by byl uplatněný nárok nepochybně promlčen) na pojišťovnu
podle § 24 odst. 10 zákona (správně § 24 odst. 9 zákona ve znění do 30. 4.
2004) nedošlo, pojišťovna pojistnou událost vyřizovala sama, a to jen proto, že
poškození uplatnili nárok přímo u ní. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.),
řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť otázka
počátku běhu promlčecí doby tzv. postižního nároku Č. k. p. vůči škůdci v
případě, že poškozenému předtím plnil jeho pojistitel, nebyla dosud dovolacím
soudem řešena. Dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které je zde jediným uplatnitelným důvodem
dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací
soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Odvolací soud správně dovodil, že právo Č. k. p. vůči osobě odpovědné za škodu
má povahu originárního nároku, který se promlčuje podle § 101 obč. zák. v
obecné tříleté promlčecí době, a nikoliv podle § 106 obč. zák., jež se vztahuje
na nároky poškozeného (v daném případě jím jsou vlastníci poškozeného vozidla
V. G.) na náhradu škody proti tomu, kdo za škodu odpovídá (žalovaný) – srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 799/2006.
Nesprávně však stanovil počátek jejího běhu.
Podle § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak,
je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Pro obecnou promlčecí dobu podle uvedeného ustanovení platí, že začíná
běžet ode dne, kdy právo mohlo být – objektivně posuzováno – vykonáno
(uplatněno) poprvé, tedy ode dne, kdy právo bylo možno odůvodněně jako nárok
uplatnit u soudu podáním návrhu (žaloby); přitom není rozhodné, z jakého důvodu
– ať subjektivního, či objektivního – tak věřitel neučinil. To, že se věřitel o
vzniku svého práva nedozvěděl, nemá pro počátek běhu této objektivní promlčecí
doby vliv. V dané věci je proto rozhodující, kdy žalobkyně mohla své postižní
právo, odvíjející se od toho, že plnila poškozenému z garančního fondu, vykonat
poprvé.
Podle § 24 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném do 30. 4.
2004, Kancelář poskytuje z garančního fondu poškozenému plnění mimo jiné za b)
škodu způsobenou provozem vozidla, za kterou odpovídá osoba bez pojištění
odpovědnosti. Podle odstavce 3 poškozený má právo uplatnit nárok na plnění
podle odstavce 2 proti Kanceláři za stejných podmínek, za nichž by mohl
uplatnit nárok na plnění proti pojistiteli (§ 9). Podle odstavce 5 věty první
Kancelář poskytuje poškozenému plnění podle odstavce 2 za stejných podmínek,
jako poskytuje pojistné plnění pojistitel (§ 6 odst. 2 a 3, § 7 až 10). Podle
odstavce 7 věty první Kancelář má právo proti tomu, kdo odpovídá za škodu podle
odstavce 2 písm. a) a b), na náhradu toho, co za něho plnila. Podle odstavce 9
Kancelář může na základě dohody výkonem působnosti podle odstavců 2 a 7 jménem
a na účet Kanceláře pověřit člena Kanceláře.
V posuzovaném případě bylo zjištěno [správnost skutkových zjištění není
dovoláním napadána a s ohledem na přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. ani dovolacímu přezkumu podléhat nemůže], že v souvislosti s
dopravní nehodou ze dne 20. 4. 2001, poskytla pojišťovna dne 23. 5. 2001
pojistné plnění vlastníkům poškozeného osobního automobilu. Protože žalovaný
neměl v době dopravní nehody sjednáno povinné smluvní pojištění odpovědnosti za
škodu způsobenou provozem svého vozidla, žalobkyně následně pojišťovně jí
zaplacenou částku dne 9. 9. 2002 uhradila z garančního fondu. Odvolací soud za
této situace odvodil počátek běhu promlčecí doby od data, kdy pojišťovna plnila
poškozeným, nikoliv od okamžiku, kdy Č. k. p. poskytla úhradu pojišťovně, a to
s poukazem na to, že pojišťovna plnila podle § 24 odst. 2 písm. b) zákona č.
168/1999 Sb. Tento právní závěr však není podložen odpovídajícím skutkovým
zjištěním, je předčasný a tedy nesprávný. Žalobkyně v dovolání poukazuje na to,
že pojišťovna nebyla pověřena provedením platby z garančního fondu, z obsahu
spisu se pak podává, že jí poskytnutá částka nebyla pojistným plněním podle
zákona č. 168/1999 Sb., nýbrž pojistným plněním ze smlouvy o pojištění majetku.
V takovém případě ovšem došlo k tzv. zákonné cessi podle § 813 obč. zák., ve
znění účinném do 31. 12. 2004, tj. před novelou provedenou zákonem č. 37/2004
Sb., kdy pojistitel vstupuje do práv poškozeného, nikoliv ke vzniku
originárního práva na tzv. postih podle § 24 odst. 7 zákona. Právo postihu
vzniklo až Č. k. p., a to dnem, kdy pojišťovně, která vstoupila do postavení
poškozeného, zaplatila jí vyplacenou částku.
Jestliže posouzení počátku běhu promlčecí doby tzv. postižního práva Č.
k. p. podle § 24 odst. 7 zákona není v rozsudku odvolacího soudu správné, je
dovolání z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 2 písm. b)
o.s.ř. důvodné. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b
odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) a vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl
rozsudek zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, byl i jeho
rozsudek zrušen a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Novém Jičíně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§
243d odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o náhradě nákladů
řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2009
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu