25 Cdo 799/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně Č. k. p., jednající Č. p., a. s., s adresou pro doručování R. P.,
proti žalované A. A. P., spol. s r. o., zastoupené advokátem, o 140.039,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 54 C 96/2003,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září
2005, č. j. 29 Co 275/2005-75, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2005, č. j. 29 Co 275/2005-75,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
s příslušenstvím zastavil z důvodu částečného zpětvzetí žaloby a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 7. 1. 1999 došlo k poškození
vozidla zn. M. B. společnosti B. L., s. r. o., při dopravní nehodě způsobené
zaměstnancem žalované, který řídil k provozu technicky nezpůsobilé vozidlo zn.
S. C., jehož provozovatelem byla žalovaná. Žalobkyně z titulu zákonného
pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla uhradila
škodu vzniklou na vozidle zn. M. B. a podle § 11 odst. 1 písm. d) ve spojení s
odst. 3 vyhlášky č. 492/1991 Sb. (ve znění tehdy účinném) uplatnila nárok na
náhradu částek, které vyplatila, proti žalované coby provozovateli a
zaměstnavateli řidiče vozidla, jímž byla škoda způsobena a které bylo užito k
provozu, ačkoliv podle právních předpisů užito být nesmělo. Námitku promlčení
neshledal soud důvodnou, neboť žalobkyní uplatněný nárok nemá povahu práva na
náhradu škody, nýbrž jde o specifický nárok na náhradu poskytnutých částek,
který se promlčuje podle § 101 obč. zák. v obecné tříleté promlčecí době.
Promlčecí doba začala plynout dne 28. 8. 1999, tj. den následující po dni
plnění pojišťovny a skončila 28. 8. 2002. Vzhledem k tomu, že žaloba byla
podána u soudu dne 5. 8. 2002, nárok pojišťovny není promlčen.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 9. 2005, č. j. 29
Co 275/2005-75, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku
změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Uvedl, že promlčení
uplatněného nároku nelze posuzovat podle § 101 obč. zák., neboť nárok žalobkyně
je sice specifický, je však nepochybně nárokem na náhradu škody podle § 420 a
násl. obč. zák a jeho promlčení je třeba posuzovat podle § 106 obč. zák.
Protože žalobkyně se dozvěděla o škodě a odpovědné osobě dne 27. 8. 1999, tj.
dnem kdy plnila za pojištěného, dvouletá subjektivní promlčecí doba začala
běžet tímto dnem a skončila 27. 8. 2001. Žaloba byla podána u soudu až dne 5.
8. 2002, takže námitka promlčení byla vznesena důvodně.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního
posouzení otázky promlčení [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Namítá, že v
daném případě se nejedná o zákonnou cessi, ale o zvláštní nárok, který má
pojišťovna přímo vůči pojištěnému podle zvláštního právního předpisu, jímž je
vyhláška č. 492/1991 Sb., která upravovala zákonné pojištění odpovědnosti za
škodu způsobenou provozem motorového vozidla ve vztahu k třetím osobám a mimo
jiné stanovila tzv. postih pojistitele vůči těm, kdo nesplní povinnosti v
pojistném vztahu. Postih pojistitele vůči pojištěnému, který způsobil škodu, má
povahu originárního nároku vyplývajícího ze zvláštní právní úpravy, jenž se
promlčuje podle § 101 obč. zák. v obecné tříleté lhůtě počínající běžet ode
dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, což je v daném případě den
následující po dni výplaty částky. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 30. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2941/99, dovozuje, že žaloba byla podána včas.
Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu.
Podle jejího názoru vyhláška č. 492/1991 Sb. upravuje pouze přechod práva na
náhradu škody, které přechází na pojišťovnu. Nárok žalobkyně je nárokem na
náhradu škody podle § 420 a násl. obč. zák., proto se promlčecí doba posuzuje
podle § 106 obč. zák, nikoliv podle § 101. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud
dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 o.
s. ř., věc projednal podle ust. § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání,
které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné.
Podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 492/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále
jen „vyhláška“) provozovatel i řidič motorového vozidla, na kterého se vztahuje
zákonné pojištění (dále jen \"pojištěný\"), má právo, aby pojišťovna za něho
nahradila v rozsahu a ve výši podle příslušných právních předpisů poškozeným
uplatněné a prokázané nároky na náhradu škody způsobené provozem motorového
vozidla jinému a) na zdraví nebo usmrcením; b) poškozením, zničením, ztrátou
nebo odcizením věci; c) vznikem jiné majetkové újmy; avšak jen pokud pojištěný
za tuto škodu odpovídá podle zákona a pokud se dále nestanoví jinak.
Podle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 492/1991 Sb. pojišťovna má právo na náhradu
částek, které vyplatila z důvodu škody způsobené provozem motorového vozidla
proti pojištěnému, který a) způsobil škodu úmyslně nebo po prokázaném požití
alkoholického nápoje, po požití návykové látky nebo léku označeného zákazem
řídit motorové vozidlo; b) způsobil škodu provozem motorového vozidla, kterého
podle pravomocného rozsudku v trestním řízení soudním použil nebo spolupoužil
neoprávněně nebo si ho přivlastnil anebo svojí nedbalostí takové užití
motorového vozidla umožnil; c) řídil motorové vozidlo bez platného předepsaného
řidičského oprávnění nebo v době zákazu činnosti řídit motorové vozidlo; d)
způsobil škodu motorovým vozidlem, které užil k provozu, ačkoliv podle platných
předpisů tak učinit nesměl; e) svěřil řízení motorového vozidla osobě, která
neměla platné předepsané řidičské oprávnění nebo osobě, o níž věděl, že požila
alkoholický nápoj, návykovou látku nebo lék označený zákazem řídit motorové
vozidlo.
Podle § 11 odst. 3 vyhlášky č. 492/1991 Sb. nastala-li skutečnost uvedená v
odstavci 1 pod písmeny a), c) až e) nebo v odstavci 2 při plnění úkolů v
pracovněprávním vztahu nebo v přímé souvislosti s ním, má pojišťovna právo na
náhradu vůči zaměstnavateli.
Pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla je
pojištěním zákonným; vzniká automaticky ze zákona, dojde-li ke skutečnosti, s
níž zákon vznik tohoto pojištění spojuje, bez ohledu na to, zda pojistné bylo
zaplaceno. Jak dovolací soud již uvedl ve svých rozhodnutích (např. rozsudek ze
dne 18. 7. 2000, sp. zn. 25 Cdo 305/2000, popř. ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 29
Cdo 2941/99), ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky zakládá specifické
právo pojišťovny na náhradu částek vyplacených z důvodu škody způsobené
neoprávněným provozem motorového vozidla, jehož provozovatelem je pojištěný.
Provozovatelem motorového vozidla, a tedy pojištěným je ten, kdo má trvalou
možnost právní a faktické dispozice s vozidlem; zpravidla jde zároveň o
vlastníka motorového vozidla.
Podmínky občanskoprávní odpovědnosti za škodu (§ 420 a násl. obč. zák.) a
podmínky, za nichž vzniká pojišťovně právo proti pojištěnému na náhradu částek,
které zaplatila poškozenému z titulu zákonného pojištění, je třeba rozlišovat.
V dané věci nejde o nárok na náhradu škody vzniklé poškozenému proti tomu, kdo
škodu způsobil, ani o zákonnou cessi tohoto nároku poškozeného, nýbrž o
zvláštní postihový nárok pojišťovny podle vyhlášky č. 492/1991 Sb., která
upravuje pojistný vztah mezi pojišťovnou a pojištěným. Podmínkou vzniku tohoto
nároku pojišťovny proti pojištěnému je, že pojišťovna nahradila škodu,
způsobenou provozem vozidla, které pojištěný užil k provozu, ačkoliv jej užít
nesměl.
Právo pojišťovny vůči pojištěnému má povahu zvláštního, originárního nároku,
který se promlčuje podle ust. § 101 obč. zák. v obecné tříleté promlčecí době,
a nikoliv podle ust. § 106 obč. zák., jež se vztahuje na nároky poškozeného na
náhradu škody proti tomu, kdo za škodu odpovídá (srov. též rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2941/99).
V posuzovaném případě tříletá promlčecí doba začala plynout dne 28. 8. 1999,
tj. následující den po dni, kdy pojistitel plnil poškozenému a skončila dne 28.
8. 2002. Vzhledem k tomu, že žalobkyně uplatnila nárok vůči provozovateli
(pojištěnému) podáním žaloby dne 5. 8. 2002, učinila tak včas a její nárok není
promlčen.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu ohledně promlčení uplatněného
nároku není správný a dovolací důvod je naplněn (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s.
ř.). Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, odst. 3, věta první o. s.
ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). V
novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího
řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu