25 Cdo 1470/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Ing. Zdeňkem Rajdou, advokátem se sídlem v
Brně, IBC – Příkop 4, proti žalované JUDr. B. Ď., zastoupené JUDr. Vojtěchem
Hrozou, advokátem se sídlem v Brně, Arne Nováka 4, o 651.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 2011/2004,
o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10.2008, č.
j. 38 Co 447/2006-167, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2008, č. j. 38 Co 447/2006-167,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
od 30. 4. 2004 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze
zjištění, že žalovaná jako majitel a pronajímatel nemovitosti uzavřela dne 2.
2. 2001 se žalobcem smlouvu o nájmu nebytových prostor a pozemku na dobu
určitou od 1. 5. 2001 do 30. 4. 2002 s tím, že po uplynutí doby pronájmu
nájemce odkoupí od pronajímatele předmět nájmu, a pokud k datu 10. 5. 2002
nebude kupní smlouva uzavřena, pronajímatel se zavázal uzavřít s nájemcem
dodatek ke smlouvě o nájmu na dobu neurčitou, nejméně na pět let, a nesplní-li
pronajímatel závazek uzavřít dodatek ke smlouvě, nájemce je oprávněn uplatnit
po pronajímateli náhradu nákladů, kterými prokazatelně zhodnotil předmět nájmu
do data 30. 4. 2002. Žalobce předmět nájmu převzal a užíval, na základě
písemného souhlasu žalované zhodnotil předmět nájmu v období do 30. 4. 2002
částkou 651.000,- Kč. Z důvodu neuhrazení kupní ceny za nemovitosti, které
žalovaná v r. 1997 koupila, původní vlastník nemovitostí Cukrovar Hodonín a.s.
v likvidaci, od kupní smlouvy se žalovanou v dubnu 2001 odstoupil a došlo k
vrácení předmětných nemovitostí do konkursní podstaty Cukrovaru Hodonín a.s. v
likvidaci. Tím zanikl i smluvní vztah mezi žalobcem a žalovanou s účinky ex
tunc. Soud dovodil, že žalovaná svým jednáním zavinila, že investicemi do
nemovitosti žalobci vznikla škoda, jejíž náhradu požaduje, a uzavřel, že
žalovaná odpovídá za škodu podle § 420 obč. zák.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 10. 2008, č. j. 38
Co 447/2006-167 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po
částečném zopakování dokazování pouze upřesnil skutková zjištění soudu prvního
stupně, z nichž vycházel, avšak dospěl k jiným právním závěrům. Uvedl, že nárok
žalobce na plnění z uzavřené smlouvy nemůže být důvodný pro chybějící pasivní
legitimaci žalované, neboť nájemní smlouva účastníků z 2. 2. 2001 se stala
neplatnou od počátku, a podle jejího čl. 3 byl nájemce oprávněn náhradu
nákladů, kterými zhodnotil předmět nájmu do data 30. 4. 2002, uplatnit po
pronajímateli, avšak žalovaná nebyla pronajímatelem nemovitostí ke dni 30. 4.
2002, tím mohl být pouze správce konkursní podstaty Cukrovaru Hodonín a.s. v
likvidaci, a jedině po něm se mohl žalobce domáhat plnění z nájemní smlouvy.
Nebylo prokázáno, že by se žalovaná na úkor žalobce jakkoliv obohatila, žalobce
by proto nemohl být úspěšný ani v případě, že by jeho nárok byl posouzen jako
nárok z bezdůvodného obohacení podle § 451 a násl. obč. zák., a vzhledem k
tomu, že žalovaná nezaplatila kupní cenu Cukrovaru Hodonín a.s. v likvidaci,
nejde o její zaviněné protiprávní jednání ve vztahu k žalobci, takže nebyla
splněna podmínka protiprávnosti, nezbytná pro vznik nároku žalobce na náhradu
škody podle ustanovení § 420 obč. zák., podle něhož soud prvního stupně nárok
posoudil, přestože nebyl žalobcem takto uplatněn.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Poukazuje na skutková zjištění soudů obou stupňů a uvádí, že
podle kupní smlouvy z 16. 5. 1997 měla žalovaná cukrovaru zaplatit poslední
splátku kupní ceny za nemovitost do 2. 2. 1999, což ani dodatečně neučinila, a
tím, že neuhradila kupní cenu, způsobila neplatnost nájemní smlouvy s účinky ex
tunc, čímž se dopustila zaviněného protiprávního jednání nejen ve vztahu k
Cukrovaru Hodonín a.s. v likvidaci, jako prodávajícímu, ale také vůči
dovolateli. V této souvislosti dovolatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 29 Odo 379/2001 a uvadí, že žalovaná s ním uzavřela dne 2. 2.
2001 smlouvu o nájmu i přesto, že již v té době věděla, že neplní své závazky z
kupní smlouvy, a muselo jí být zřejmé, že svým závazkům vůči dovolateli nebude
moci dostát. Dovozuje, že byly naplněny všechny předpoklady její odpovědnosti
za škodu podle § 420 obč. zák., a bylo povinností soudu posoudit skutkový stav
po právní stránce bez ohledu na to, jaký právní důvod plnění uvedl žalobce.
Právní posouzení odvolacího soudu a jeho závěr o nedostatku pasivní legitimace
žalované považuje za chybné a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, projednal dovolání a
rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve
znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.)
vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 30. 9. 2008.
Dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., je důvodné.
Především je třeba uvést, že pro právní posouzení zjištěného skutkového stavu
není podstatné, zda žalobce jako důvod požadovaného plnění označil plnění ze
smlouvy nebo zda vůbec neuvedl právní kvalifikaci uplatněného nároku. Nejvyšší
soud opakovaně ve svých rozhodnutích zdůraznil, že žalobce není povinen uvádět
ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje, a
právní kvalifikace nároku, pokud je v žalobě uvedena, není pro soud závazná,
neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu.
Jestliže nárok na peněžité plnění vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují
posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je
žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit
uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce
dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu, zda je v
žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv. Pokud soud rozhoduje
o nároku na plnění na základě skutkových zjištění, umožňujících podřadit
uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji
uvádí žalobce, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a
o nároku rozhodnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002,
sp. zn. 25 Cdo 643/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv.
13, pod C 962, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo
1934/2001, publikovaný pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Správný není ani právní názor odvolacího soudu na důvodnost uplatněného nároku
z titulu náhrady škody. Odvolací soud sice správně vycházel z toho, že
porušením právní povinnosti ve smyslu § 420 obč. zák. je i porušení povinnosti
založené smluvně, tedy povinnosti kupujícího zaplatit prodávajícímu kupní cenu,
avšak jeho závěr, že nesplnění závazku žalované zaplatit prodávajícímu kupní
cenu nemá žádné právní účinky ve vztahu k žalobci, je v rozporu s judikaturou
dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo
379/2001, publikovaný pod č. 56/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
a navíc zcela opomíjí ostatní výsledky dokazování a celkový zjištěný skutkový
stav v dané věci, zejména ohledně jednání žalované ve vztahu k žalobci, jež
vedlo k tomu, že žalobce zbytečně vynaložil finanční prostředky, jejichž
náhrady se na ní domáhá. Porušení smluvní povinnosti je předpokladem nejen
smluvní (závazkové) odpovědnosti, která se vztahuje jen ke smluvnímu partnerovi
v rámci jejich závazkového vztahu, ale může zakládat i odpovědnost mimosmluvní,
tzv. deliktní, která není vázána jen na smluvního partnera, ale vztahuje se i k
poškozenému, který není účastníkem smlouvy, jež byla porušena, to vše za
předpokladu, že mezi protiprávním jednáním škůdce a újmou vzniklou poškozenému
je vztah příčiny a následku. V dané věci, kdy na existenci kupní smlouvy
uzavřené žalovanou s prodávajícím závisela existence smlouvy nájemní mezi
žalovanou a žalobcem včetně v ní sjednaných dalších ujednáních, je evidentní,
že nebýt protiprávního jednání žalované, k újmě žalobce by nedošlo.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn. Dovolací soud
proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s.
ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového a dovolacího řízení, ale znovu i o
nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. září
2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu