USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: S. A., zastoupená JUDr. Tomášem Nielsenem, advokátem se sídlem Radhošťská 1942/2, Praha 3, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně: D. A., zastoupený Mgr. Davidem Šubíkem, obecným zmocněncem bytem Roháčova 3339/3, Ostrava, proti žalované: Fakultní nemocnice Plzeň, IČO 00669806, se sídlem E. Beneše 13, Plzeň, zastoupená Mgr. Jaroslavem Zuskou, advokátem se sídlem Plzeňská 348/261, Praha 5, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, zastoupená JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem se sídlem Otýlie Beníškové 1664/14, Plzeň, o ochranu osobnosti a zaplacení 500 000 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 36 C 232/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2023, č. j. 61 Co 57/2023, 61 Co 58/2023-725, takto:
I. Dovolání se odmítá II. Žalobkyně a vedlejší účastník na straně žalobkyně jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 12 826 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Pavla Roubala. III. Ve vztahu mezi žalobkyní, vedlejším účastníkem na straně žalobkyně a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 4. 2023, č. j. 61 Co 57/2023, 61 Co 58/2023-725, potvrdil rozsudek ze dne 14. 10. 2022, č. j. 36 C 232/2021-643, ve znění usnesení ze dne 1. 2. 2023, č. j. 36 C 232/2021-700, kterým Okresní soud Plzeň-město zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala písemné omluvy a zaplacení 500 000 Kč, a rozhodl o nákladech řízení; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V řízení o ochraně osobnosti vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že nezletilý syn žalobkyně se narodil 21.
3. 2021, vzhledem k jeho předčasnému narození jej žalovaná umístila na jednotku intenzivní a resuscitační péče, posléze na jednotku intenzivní péče neonatologie, kde spolu s ním mohla být hospitalizována i žalobkyně. Vzhledem k pandemii nemoci COVID-19 probíhající v té době žalovaná provedla žalobkyni test RT-PCR na přítomnost viru způsobujícího tuto nemoc, a to opakovaně ve dnech 25. a 26. 3. 2021, výsledky testu byly v obou případech pozitivní. Dne 26. 3. 2021 žalobkyni kontaktoval pracovník Krajské hygienické stanice Plzeňského kraje, který jí nařídil izolaci.
Žalovaná proto žalobkyni nepřemístila na oddělení, kde byl hospitalizován její nezletilý syn, ale propustila ji z nemocnice a do skončení izolace (26. 3. – 8. 4. 2021) jí neumožnila osobní kontakt s jejím nezletilým synem. V tom žalobkyně spatřovala neoprávněný zásah do její osobnosti. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil nárok žalobkyně podle § 81 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a dospěl k závěru, že žalovaná do osobnosti žalobkyně zasáhla, nikoli však neoprávněně.
Při testování žalobkyně postupovala žalovaná lege artis, když při odběru a provedení testu použila přístroje a přípravky k tomu určené, a to diagnostický přípravek COVID-19 Multiplex RT-PCR Kit od výrobce DIANA Biotechnologies s certifikací CE IVD a prohlášením o shodě, podle kterého je diagnostický zdravotnický prostředek in vitro určen k detekci SARS Cov-2 pomocí jednokrokového RT-PCR protokolu z RNA a splňuje požadavky podle přílohy č. 1 k nařízení vlády č. 56/2015, odběrová média a štětečky opatřeny certifikací CE IVD a certifikátem kvality; diagnostické testovací sady přitom byly opatřeny ES prohlášením o shodě a notifikovány Státním ústavem pro kontrolu léčiv, jakož i opatřeny návody k použití se zprávou o hodnocení funkční způsobilosti, a odpovídající přístroj pro vyhodnocení – izolátor Automated RNA Isolation for Agilent Bravo a amplifikátor LightCycler 96.
Obsluhující zaměstnankyně žalované podstoupila instruktáž ohledně zacházení se zdravotnickými prostředky, žalovaná, resp. její zaměstnanci, při odebírání vzorku žádným způsobem nepochybila a testy vyhodnotila jako pozitivní v souladu s manuálem ke zdravotním prostředkům a aktuálními poznatky vědy.
Výsledky testu svědčily o přítomnosti části viru, který nemoc způsoboval, a v souladu s tehdy platnými definicemi Evropského střediska pro prevenci a kontrolu nemocí, Světové zdravotnické organizace a Státního zdravotního ústavu představoval pozitivní výsledek potvrzený případ bez ohledu na případné klinické příznaky (navíc žalobkyně trpěla symptomy onemocnění). Žalovaná postupovala správně, když pozitivní výsledek nahlásila Krajské hygienické stanici Plzeňského kraje, která v souladu s § 2 odst. 6 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, a mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 2.
3. 2021, č. j. MZDR 40555/2020-4/MIN/KAN, nařídila žalobkyni izolaci. S ohledem na povahu oddělení, kam žalovaná nezletilého syna žalobkyně umístila, a kde žalobkyně mohla ohrozit pacienty (v té době asi 27 hospitalizovaných novorozenců, které mohlo ohrozit i lehčí respirační onemocnění), jejich zákonné zástupce a ošetřující personál, a nemožnost izolace žalobkyně s jejím nezletilým synem u žalované z důvodu nedostatečného vybavení, bylo odepření osobního kontaktu s nezletilým v zájmu nerušeného poskytování zdravotních služeb ve smyslu § 28 odst. 3 písm. e) a § 47 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, (dále jen „zákon o zdravotních službách“).
Omezením fungování jednotky intenzivní péče neonatologie by byla ohrožena zdravotnická péče v celém Plzeňském a Karlovarském kraji. Přítomnost žalobkyně by ohrozila i jejího nezletilého syna, který se narodil s váhou 1 350 gramů, nevyvinutou obranyschopností, byl právě odpojen od podpory dýchání a bylo nezbytné mu poskytovat infuzní léčbu. Odvolací soud proto uzavřel, že právo rodiče na styk se svým potomkem nemohlo převážit nad právem na ochranu života a zdraví hospitalizovaných dětí, jejich zákonných zástupců, ošetřujícího personálu žalované a zájmu společnosti na nerušeném poskytování zdravotních služeb, zejména na jednotce intenzivní péče neonatologie.
2. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila tím, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek hmotného práva, které doposud nebyly dovolacím soudem řešeny. Podle žalobkyně dovoláním napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky, zda žalovaná měla právo na základě § 2900 o. z., resp. § 28 odst. 3 písm. e) a § 47 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách, omezit žalobkyni na jejím právu nepřetržité přítomnosti u jejího hospitalizovaného syna, která doposud nebyla dovolacím soudem řešena.
Žalobkyně je předně přesvědčena, že na její vztah s žalovanou se vztahuje výlučně zákon o zdravotních službách a aplikace občanského zákoníku je zcela vyloučena. Odvolací soud nevyložil, jaký z důvodů pro vyloučení přítomnosti zákonného zástupce u nezletilého byl podle zákona o zdravotních službách naplněn. Pokud posuzoval naplnění výjimek, tak přitom vycházel z chybného předpokladu, že hygienická stanice nařídila žalobkyni izolaci nebo karanténu. Žalobkyni ale izolace ani karanténa podle mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 2.
3. 2021, č. j. MZDR 40555/2020-4/MIN/KAN, nařízena nebyla. Proto se toto mimořádné opatření na projednávanou věc nevztahuje, neboť neomezuje právo zákonného zástupce na nepřetržitou přítomnost u nezletilého pacienta a ani nesvěřuje pravomoc zdravotnickým zařízením toto právo omezit, pokud není zákonnému zástupci nařízena izolace. Odvolací soud při hodnocení postupu žalované chybně aplikoval definici epidemiologického hlediska podle Evropského střediska pro prevenci a kontrolu nemocí, které ale není nadáno legislativní pravomocí a jeho výstupy proto nejsou závazné.
Dále odvolací soud nesprávně posoudil otázku způsobilosti přístrojů k provedení testů, když v této souvislosti neaplikoval zákon č. 268/2014 Sb., o diagnostických zdravotnických prostředcích in vitro, ve znění do 25. 5. 2021 (dále jen „zákon o diagnostických zdravotnických prostředcích“), a proto nezjišťoval, zda přístroje disponovaly označením CE podle § 58 zákona o diagnostických zdravotnických prostředcích a zda žalovaná řádně splnila svou povinnost podle § 59 odst. 1 písm. d) zákona o diagnostických zdravotnických prostředcích, tedy zda poučila osoby poskytující zdravotní služby prostřednictvím zdravotnického prostředku a pacienta o nutnosti přesvědčit se před každým použitím zdravotnického prostředku o jeho řádném technickém stavu, funkčnosti a možnosti bezpečného použití.
Nalézací soudy pochybily i při dokazování, když z prohlášení o shodě neučinily skutkový závěr o tom, že přinejmenším jeden z přístrojů byl způsobilý pouze pro výzkum v přírodních vědách a nebyl určen pro poskytování zdravotních služeb. Ve vztahu k záznamu o verifikaci diagnostiky soud prvního stupně pochybil, když v rozporu se zákonem prolomil koncentraci řízení, důkaz provedl a současně znemožnil žalobkyni se k tomuto důkazu vyjádřit. Odvolací soud pak naopak tento důkaz považoval za nadbytečný, čímž odvolací námitku žalobkyně ohledně prolomení koncentrace obešel a nevypořádal ji.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu Plzeň-město k dalšímu řízení.
3. Vedlejší účastnice na straně žalované se ve vyjádření ztotožnila s právním posouzením odvolacího soudu a navrhla dovolání odmítnout, popřípadě zamítnout, a přiznat jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.).
5. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Žalobkyně sice ve svém dovolání hovoří o závislosti napadeného rozhodnutí na právní otázce, zda žalovaná byla oprávněna omezit žalobkyni v nepřetržité přítomnosti u jejího nezletilého hospitalizovaného syna, která v dosavadní praxi dovolacího soudu doposud nebyla řešena, svou argumentaci však staví především na odlišném skutkovém závěru – že jí nebyl umožněn kontakt se synem, ačkoli nebyla v izolaci. Nalézací soudy ale naopak uzavřely, že žalovaná nahlásila pozitivní test žalobkyně Krajské hygienické stanici Plzeňského kraje, která žalobkyni izolaci nařídila.
Správnost skutkových zjištění přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, a ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1611/2020). Lze jen dodat, že odvolací soud náležitě odůvodnil, proč v požadované přítomnosti žalobkyně u jejího nezletilého syna ve zdravotnickém zařízení žalované shledal možné narušení poskytování zdravotních služeb, jako důvod pro vyloučení její přítomnosti, který zakotvuje jak § 27 odst. 3 písm. e), tak § 47 odst. 1 písm. b) zákona o zdravotních službách.
Vysvětlil, že omezením fungování jednotky intenzivní péče neonatologie by byla ohrožena zdravotnická péče v této oblasti pro celý Plzeňský a Karlovarský kraj, že žalovaná sama nemohla žalobkyni s jejím nezletilým dítětem izolovat pro nedostatečné vybavení, a že přítomnost žalobkyně by ohrozila na životě nejen jejího nezletilého syna, ale i ostatní novorozence na jednotce intenzivní péče neonatologie. Závěr odvolacího soudu, že žalovaná nezasáhla neoprávněně do osobnostních práv žalobkyně, neumožnila-li po dobu, kdy byla žalobkyni ve zcela mimořádné době probíhající pandemie krajskou hygienickou stanicí nařízena izolace, pobyt na jednotce intenzivní péče neonatologie s jejím předčasně narozeným synem, je zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, která při střetu dvou ústavně chráněných práv vyžaduje důsledné poměřování jejich hodnoty a závažnosti.
Právo na ochranu zdraví syna žalobkyně, ostatních novorozenců na jednotce intenzivní péče i personálu zajišťujícího péči o ně nepochybně převážilo nad právem žalobkyně a jejího syna na rodinný život (představovaný přítomností rodiče ve zdravotnickém zařízení při hospitalizaci dítěte).
7. Napadá-li pak žalobkyně postup žalované při odběru a provedení testů s tím, že nebyl lege artis, pak ani v této souvislosti nevymezuje otázku, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nalézací soudy hodnotily postup žalované jako péči poskytovatele zdravotních služeb, která byla provedena na základě dostatečných informací, odborně, s potřebnou pečlivostí a odpovídající znalostí. Není rozhodné, že standard péče byl hodnocen s ohledem na definici potvrzeného případu (odvíjejícího se pouze od pozitivního výsledku testu) podle Evropského střediska pro prevenci a kontrolu nemocí, jestliže se jednalo o definici opírající se o dostatek informací a odpovídající poznání vědy v té době. Nalézací soudy se dostatečně zabývaly i nástroji, které žalovaná při provedení a vyhodnocení testu použila, a jejich potřebnou certifikací. Přitom dospěly k závěru, že byly zcela vyhovující. Na tom by nemohla nic změnit ani případná aplikace § 58 zákona o diagnostických zdravotnických prostředcích, který při poskytování zdravotních služeb požadoval použití pouze zdravotnických prostředků, u kterých bylo vydáno prohlášení o shodě a které byly opatřeny označením CE, neboť to podle skutkových závěrů nalézacích soudů zdravotnické prostředky v projednávané věci splňovaly. Jde-li o údajnou absenci poučení ve smyslu § 59 odst. 1 písm. d) zákona o diagnostických zdravotnických prostředcích, nalézací soudy se poučením nezabývaly, neboť žalobkyně v průběhu řízení nic o absenci poučení a případných důsledcích z toho vyplývajících netvrdila. Nyní se v dovolacím řízení nemůže dovolávat právního posouzení, pro které není dostatek skutkových zjištění, když to byla právě žalobkyně, kterou ohledně takových skutečností tížilo břemeno tvrzení. Žalobkyně rovněž namítala, že odvolací soud neměl aplikovat § 2900 o. z., avšak jeho aplikace se z odůvodnění odvolacího soudu nepodává.
8. Vytýká-li dále dovolatelka odvolacímu soudu, že nezjistil a nezabýval se veškerými rozhodnými okolnostmi, resp. z provedeného důkazu nezjistil všechny relevantní skutečnosti, že soud prvního stupně v rozporu se zákonem prolomil koncentraci řízení a odvolací soud se s touto námitkou nevypořádal, jde o námitky vad řízení, ke kterým však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ.
9. Žalobkyně výslovně uvedla, že napadá rozsudek odvolacího soudu v
celém jeho rozsahu, avšak dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
10. Vzhledem k tomu, že žalobkyně své námitky proti právnímu posouzení oprávněnosti omezení jejího práva na kontakt s nezletilým založila na jiném než nalézacími soudy zjištěném skutkovém stavu věci, není její dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 5. 2025
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu