25 Cdo 1528/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobců a) B. L., b) V. L. a c) M. L., všichni zastoupeni JUDr. Ludmilou
Lejnarovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Růženinská 904, proti žalovaným 1)
DRN 123, družstvo, IČO 25618423, se sídlem Praha 4, Novodvorská 405,
zastoupenému JUDr. Annou Starou, advokátkou se sídlem Praha 4, Táborská 311, a
2) J. B., zastoupenému JUDr. Pavlem Novickým, advokátem se sídlem Praha 1, Malá
Štupartská 6, za účasti vedlejšího účastníka na straně druhého žalovaného České
pojišťovny, a.s., IČO 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, o náhradu
škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 316/2008, o
dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2011,
č.j. 23 Co 260/2011-138, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci a), b) a c) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému
2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Novického, advokáta se sídlem Praha 1,
Malá Štupartská 6.
III. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem na straně žalovaného 2) nemá
žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali zaplacení 456.160,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady
škody, jež jim byla způsobena tím, že dne 2. 7. 2007 byl byt č. v pátém
nadzemním podlaží domu na adrese P., jehož jsou nájemci, vyplaven horkou vodou
z prasklé vodovodní přípojky bytu žalovaného 2), přičemž žalovaný 1) je
pronajímatelem bytů.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 3. 2. 2011, č.j. 39 C 316/2008-98, co
do částky 57.600,- Kč s příslušenstvím a co do částky 141.540,- Kč s
příslušenstvím zastavil řízení, dále zamítl žalobu v části, jíž se žalobci
domáhali na žalovaných zaplacení 257.020,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. V průběhu řízení vzali žalobci žalobu zpět co do částek
57.600,- Kč s příslušenstvím a 141.540,- Kč s příslušenstvím. Ohledně částky
257.020,- Kč s příslušenstvím soud shledal, že žalobci ani přes poučení podle §
118a odst. 1, 3 o. s. ř., které se jim dostalo při jednání dne 15. 11. 2010,
neposkytli dostatek srozumitelných skutkových tvrzení k uplatněnému nároku,
tedy jakého konkrétního jednání se žalovaní dopustili, jaká faktická majetková
újma žalobcům vznikla a v čem spočívá příčinná souvislost mezi porušením právní
povinnosti a vznikem škody. Protože není přípustné, aby soud na účastníkovo
tvrzení usuzoval z výsledků dokazování či ze skutečností, které jinak vyšly
najevo, a žalobci sami uváděli, že škoda vyplývá z předložených listinných
důkazů, shledal soud, že žalobci neunesli břemeno tvrzení, a následně tak
nemohli unést ani břemeno důkazní.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2011, č.j. 23
Co 260/2011-138, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o
věci samé a v nákladových výrocích; rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud konstatoval, že žaloba, ač má všechny náležitosti podání
ve smyslu ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř., není perfektní, neboť žalobci v
žalobě netvrdili všechny právně významné skutečnosti vztahující se k jimi
uplatněným nárokům. Podle odvolacího soudu byli žalobci povinni zejména tvrdit
(a prokázat) porušení právní povinnosti žalovanými, vznik škody a existenci
příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody. Žalobci
však v řízení dostatečně určitě nevylíčili ani rozsah poškození bytu a jeho
vybavení v důsledku vytopení. V žalobě pak odkazovali na listinné důkazy,
kterými chtěli prokázat, jaké částky budou muset vynaložit na rekonstrukci bytu
a jaká škoda vznikla na nábytku. Ze žaloby také nebylo patrné, zda na uvedení
bytu do původního stavu již vynaložili nějaké peněžní částky a zda jim škoda v
jimi uváděné výši skutečně vznikla. V návaznosti na toto chybějící tvrzení pak
nebyla tvrzena příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody.
Odvolací soud uzavřel, že po následném poučení ze strany soudu prvního stupně
podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř., žalobci řádně neuvedli pro věc
rozhodné skutečnosti, proto soud prvního stupně nemohl k neexistujícím tvrzením
provést důkazy a nárok žalobců správně zamítl pro neunesení břemene tvrzení a
následně i břemene důkazního.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Napadenému rozhodnutí
žalobci vytýkají, že odvolací soud převzal bez dalšího právní argumentaci a
závěry soudu prvního stupě, aniž by se jimi podrobně zabýval. Jeho rozhodnutí a
procesní postup, stejně tak jako rozhodnutí soudu prvního stupně, trpí
zásadními vadami, které připravily odvolatele, jakož i jiné účastníky řízení, o
právo na spravedlivý proces. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že
spolehlivě netvrdili a neprokázali rozhodné skutečnosti, na základě kterých
bylo možno žalobu projednat. Dovolatelé mají za to, že soudy měly zhodnotit
objektivní stav věci, kdy laicky řečeno, někdo něco činil či zanedbal, čímž
došlo k porušení právní povinnosti plynoucí z ustanovení § 415 obč. zák., v
důsledku čehož byla způsobena škoda. Pokud soudy trvaly na konkretizaci
jednání, kterým došlo k porušení právní povinnosti plynoucí ze shora uvedeného
ustanovení, jsou dovolatelé toho názoru, že se jedná o přílišný formalizmus,
který ve svém důsledku zcela omezuje či dokonce zamezuje uplatnění nároku na
náhradu škody poškozeného. Navrhují, aby dovolací soud rozsudky soudů nižších
instancí zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobců se vyjádřil žalovaný 2), který neshledává v řízení před
odvolacím soudem tvrzené vady řízení. Uvádí, že dovolatelé v řízení neposkytli
skutková tvrzení k uplatňovaným nárokům, zejména neuvedli, jakého konkrétního
protiprávního jednání se žalovaní dopustili, jaká faktická majetková újma
žalobcům vznikla a též existence příčinné souvislosti nebyla v předmětném
řízení žalobci tvrzena ani prokazována. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání
žalobců odmítl a uložil jim nahradit žalovanému 2) náklady dovolacího řízení.
Vedlejší účastník na straně žalovaného 2) se ve svém vyjádření ztotožnil se
závěry soudů obou stupňů, jelikož žalobci neuvedli důkaz pro svá tvrzení, že
jsou splněny všechny předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu. Má za to, že
řízení před soudy proběhlo bez procesních vad a žalobci neunesli břemeno
tvrzení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl, neboť se v daném
případě nejedná o věc zásadního právního významu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak
směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a
proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé [(písm. a)], jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil [(písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [(písm. c)].
Předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
splněny nejsou, zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby je však
součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných
do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3.
2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží.
Dovolatelé žádnou otázku zásadního právního významu neformulují, ani takovou
otázku nelze z jimi uplatněných dovolacích námitek dovodit.
Obecná odpovědnost za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák je založena na
současném splnění těchto podmínek - 1. porušení právní povinnosti, 2. existence
škody, 3. vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a 4.
presumované zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý
rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala (případně
opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí
právním předpisem či jinou právní skutečností, např. smlouvou. Vedle porušení
povinnosti zákonné a smluvní zákon zakládá obecnou povinnost (tzv. generální
prevence) ukládající každému počínat si takovým způsobem, aby svým jednáním
nezpůsobil škodu (§ 415 obč. zák.), a to bez ohledu na to, zda mezi poškozeným
a škůdcem existuje právní vztah či nikoliv. Porušení této povinnosti je rovněž
porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák.
Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno stejně jako vznik škody a
příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právní povinnosti jako
příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem této příčiny.
Účastník sporného řízení má povinnost podle ustanovení § 101 odst. 1 písm. a),
b) o. s. ř. tvrdit všechny rozhodující skutečnosti potřebné z hlediska právních
norem, podle nichž má být věc posuzována, a povinnost důkazní spočívající v
povinnosti označit důkazy, jimiž svá tvrzení hodlá prokázat (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 812/99). Okruh
rozhodujících skutečností je určován hypotézou hmotněprávní normy, která
upravuje sporný právní poměr účastníků. Tato norma zásadně určuje jednak rozsah
důkazního břemene, tj. okruh skutečností, které musí být jako rozhodné
prokázány, jednak nositele důkazního břemene, tj. toho, v jehož právním zájmu
(z hlediska hmotněprávního) je tvrdit a prokazovat právně významné skutečnosti
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1195/2005).
V řízení o náhradu škody je žalobce (poškozený) povinen prokázat splnění všech
podmínek odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. (s
výjimkou zavinění, které se předpokládá).
Rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem
povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost
prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o
břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za
řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z
tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem
břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech,
kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro
nečinnost účastníků (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům
ustanovením § 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nemohla být prokázána, neboť vůbec
nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti
tvrzení, slouží poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. Pouze tehdy,
jestliže účastník ani přes řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s.
ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o
tom, že neunesl břemeno tvrzení (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. května 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007).
Odvolací soud ve věci postupoval v souladu s citovanými judikatorními závěry.
Obsahem dovolání jsou i námitky, že soudy nesprávně hodnotily tvrzení účastníků
a předložené důkazy (§ 132 o. s. ř.). Tyto námitky však představují dovolací
důvody uvedené v ustanoveních § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3, tj. vytýkají
vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a skutková
zjištění, která nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Tyto
okolnosti však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. založit nemohou (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné; Nejvyšší soud je proto podle §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo
odmítnuto a žalobcům vznikla povinnost hradit žalovanému 2) jeho náklady
řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému 2) sestávají ze sazby
odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení)
určené podle ustanovení § 3 odst. 1, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky
č. 484/2000 Sb. v částce 10.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových
výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání)
podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s připočtením náhrady
za daň z přidané hodnoty celkem činí 12.360,- Kč.
Vedlejšímu účastníku žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu