25 Cdo 155/2023

25 Cdo 155/2023-634

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: ČEZ Prodej, a. s., IČO 27232433, se sídlem Duhová 1/425, Praha 4, zastoupená Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1, proti žalované: ACTHERM, spol. s r. o., IČO 48024091, se sídlem Na Moráni 6052, Chomutov, zastoupená JUDr. Martinem Nedelkou, Ph.D., advokátem se sídlem Olivova 2096/4, Praha 1, o 185.325.527,34 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 87/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2022, č. j. 36 Co 87/2022-584, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2022, č. j. 36 Co 87/2022-584, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12. 11. 2021, č. j. 21 C 87/2016-485, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 185.325.527,34 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 124 150 762,75 Kč od 12. 3. 2016 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 61 174 764,59 Kč od 11. 4. 2017 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku,

a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyhověl tak žalobě na náhradu škody, která žalobkyni měla vzniknout tím, že jako povinně vykupující obchodník s elektřinou ve smyslu § 10 odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o POZE“), proplácela v období od 1. 1. 2013 do 31. 7. 2014 výrobnám elektřiny FVE Saša – Sun s.r.o. (provozované společností Saša – Sun s.r.o.), FVE VT – SUN, s.r.o. (provozované společností VT – SUN, s.r.o.) a FVE Zdeněk SUN s.r.o.

(provozované společností Zdeněk – Sun s.r.o.) výkupní ceny stanovené cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu (dále jen „ERÚ“) č. 4/2013 ze dne 27. 11. 2013 platné pro výrobny uvedené do provozu v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010, avšak od operátora trhu (OTE, a. s.) neobdržela rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a cenou za jeho činnost; stalo se tak na základě nesprávných podkladů, které obdržela od žalované, jež v nich nesprávně uvedla, že k uvedení výroben do provozu došlo do konce roku 2010 s termínem připojení výrobního zdroje elektřiny 22.

10. 2010. Žalobkyni tak měla vzniknout v důsledku poskytnutí nesprávných informací o datech uvedení výroben elektřiny do provozu (rok 2010) ze strany žalované škoda spočívající v rozdílu mezi výkupní cenou vyplacenou jednotlivým výrobcům a výkupní cenou, na kterou měli výrobci elektřiny nárok vzhledem ke skutečnému datu uvedení výroben do provozu (rok 2011).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v souvislosti se změnami v systému pravidel pro rozvoj a regulaci podporovaných zdrojů energie podle zákona o POZE se žalobkyně s účinností od 1. 1. 2013 stala povinně vykupujícím obchodníkem s elektřinou, a proto uzavřela s uvedenými výrobci elektřiny dne 28. 12. 2012 smlouvy o výkupu elektřiny z obnovitelných zdrojů, které nabyly účinnosti dne 1. 1. 2013, a za vyrobenou elektřinu vyplácela výkupní cenu provozujícím společnostem. Žalobkyně účtovala operátorovi trhu rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou podle množství povinně vykupované elektřiny z jednotlivých druhů obnovitelných zdrojů, avšak po prověření obdržených částek od operátora trhu žalobkyně v dubnu 2014 zjistila, že ve vztahu k elektřině vyráběné v předmětných výrobnách operátor trhu proplácí pouze rozdíl mezi výkupní cenou platnou pro výrobny uvedené do provozu v období od 1.

1. 2011 do 31. 12. 2011 a hodinovou cenou. Žalovaná, do jejíž distribuční soustavy byly před změnou pravidel (k 1. 1. 2013) výrobny připojeny, poskytla před uzavřením výše uvedených smluv žalobkyni údaje o jednotlivých výrobnách elektřiny v rozsahu podle přílohy č. 1 a 5 k vyhlášce č. 346/2012 Sb., o termínech a postupech výběru formy podpory, postupech registrace podpor u operátora trhu, termínech a postupech výběru a změn režimů zeleného bonusu na elektřinu a termínu nabídnutí elektřiny povinně vykupujícímu (registrační vyhláška).

Ohledně všech tří výroben uvedla jako datum uvedení výrobního zdroje elektřiny do provozu „do konce roku 2010“ a jako termín připojení výrobního zdroje elektřiny 22. 12. 2010; operátorovi trhu (k datu 1. 1. 2013 byl zřízen centrální systém OTE sloužící pro administraci výplaty provozní podpory; po tomto datu byla zpřístupňována data o jednotlivých výrobnách) však sdělila, že výrobny elektřiny byly uvedeny do provozu až 4. 1. 2011. Žalobkyně zjistila možné nesrovnalosti o datu skutečného uvedení výroben elektřiny do provozu v dubnu 2014 při přípravě regulačních výkazů pro ERÚ, kdy vyšlo najevo, že operátor trhu zřejmě považuje předmětné výrobny elektřiny za uvedené do provozu až v roce 2011, a tudíž žalobkyni proplácí zpětně nižší rozdíl mezi výkupní cenou uhrazenou žalobkyní výrobcům a hodinovou cenou ve smyslu § 13 odst. 2 zákona o POZE.

Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 7. 2018, č. j. 25 C 141/2016-540, Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2019, č. j. 29 Co 71/2019-675, a Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, č. j. 23 Cdo 2670/2019-739, bylo pravomocně určeno, že předmětné výrobny elektřiny byly uvedeny do provozu v roce 2011, nikoliv v roce 2010. V trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně a následně u Vrchního soudu v Olomouci byli pravomocně shledáni vinnými mimo jiné zaměstnanci a člen statutárního orgánu (technik, obchodní ředitel a místopředseda představenstva) společnosti ACTHERM servis s.r.o.

spadající do koncernu žalované, a to přípravou zvlášť závažného zločinu podvodu, kterého se měli dopustit tím, že (společně s dalšími odsouzenými) uvedli v omyl ERÚ s úmyslem, aby vydal licenci na výrobu elektřiny společnostem Saša – Sun s.r.o. a Zdeněk – Sun s.r.o. ještě v roce 2010, a poté aby na základě pravomocných licencí a provedeného tzv. prvního paralelního připojení k distribuční soustavě žalované ještě v roce 2010 vznikl těmto výrobcům akceptovaný nárok na garantovanou výkupní cenu pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010.

Žalovaná tedy již v té době jako osoba řídící vůči společnosti ACTHERM servis s.r.o. nepochybně měla povědomí o tom, že zaměstnanci této dceřinné společnosti, resp. i člen statutárního orgánu, jsou trestně stíháni v souvislosti se vznikem nároku společností Saša – Sun s.r.o. a Zdeněk – Sun s.r.o. na podporu ke konci roku 2010. Žalobkyni byl v řízeních u ERÚ proti výrobcům elektřiny pravomocně přiznán nárok na vydání bezdůvodného obohacení v celkové výši 160.453.582,27 Kč s příslušenstvím.

3. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku promlčení, neboť za okamžik vzniku škody považoval okamžik zaplacení dluhu, a nikoliv samotný vznik dluhu, tedy den 19. 3. 2013, kdy byla výrobcům vyplacena první platba (žaloba byla podána dne 18. 3. 2016, tedy před uplynutím tříleté lhůty). Dovodil odpovědnost žalované za škodu podle § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), neboť porušila povinnost předat žalobkyni správné údaje o předmětných výrobnách podle § 13 odst. 3 registrační vyhlášky a namísto toho jí předala údaje nesprávné, aniž by alespoň sdělila, že o datech uvedení do provozu existují pochybnosti.

I kdyby žalovanou tato informační povinnost netížila, šlo by o porušení prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. Pokud totiž žalovaná předala žalobkyni a operátorovi trhu různé údaje o uvedení předmětných výroben do provozu, musela si být vědoma, že tyto subjekty budou s informacemi dále nakládat jako s pravdivými. Žalované muselo být známo, že žalobkyně je na sdělených údajích závislá a bude na jejich základě muset uzavřít smlouvy o výkupu elektřiny, aniž by mohla správnost informací jakkoliv ověřit.

Rozdíl mezi částkou vyplacenou žalobkyní a částkami, na které měli výrobci nárok při aplikaci správných ceníků, je škodou vzniklou na straně žalobkyně. Soud prvního stupně poté uzavřel, že vymahatelnost pravomocně přiznané pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení proti samotným výrobcům bude s ohledem na chybějící aktiva na straně všech tří výrobců prakticky nemožná.

4. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 2022, č. j. 36 Co 87/2022-584, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, doplnil dokazování některými listinnými důkazy již ve spise založenými, z nichž zjistil, že informaci o uvedení dotčených výroben dotčených výrobců do provozu v roce 2011 obdržel operátor trhu od žalované a tato informace byla dostupná pro provozovatele soustavy i pro povinně vykupujícího (tj. žalobkyni) od 23.

1. 2013. Z trestního rozsudku Krajského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 46 T 7/2013 zjistil, že přípravné řízení probíhalo v roce 2012, řízení před soudem pak až v roce 2014, V. Č. byl technikem společnosti ACTHERM servis, a. s., Jaroslav Krym byl v době spáchání zločinu obchodním ředitelem a místopředsedou představenstva této společnosti. Podstata zločinu spočívala v tom, že V. Č. jako technik měl počátkem prosince 2010 vyhotovit Zprávu o revizi elektrické instalace pro výrobny Saša – Sun a Zdeněk – Sun, ačkoliv věděl, že tyto výrobny nebyly v rozsahu revidovaných údajů dokončeny.

Alexandr Zemek a Zdeněk Zemek měli pak jako jednatelé dotčených výrobců (Saša – Sun a Zdeněk – Sun) podepsat předávací protokol se zhotovitelem výroben, ačkoliv ještě nebyly dokončeny, a předat jej ERÚ dne 9. 12. 2010. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v otázce promlčení, neshledal však, že by žalovaná porušila právní povinnost, jež by měla za následek vznik tvrzené škody, ani příčinnou souvislost mezi tvrzeným porušením právní povinnosti a vznikem škody. Zákon o POZE v § 53 odst. 2 totiž podle odvolacího soudu neobsahuje dostatečně určité zákonné zmocnění ve smyslu čl.

2 odst. 3 Ústavy České republiky pro to, aby provozovateli regionální přenosové soustavy, tedy dosavadnímu povinně vykupujícímu, byly ukládány povinnosti obsažené v § 13 odst. 3 a 5 registrační vyhlášky, tedy ani povinnost předat povinně vykupujícímu informaci o datu uvedení výroben do provozu; z § 53 odst. 2 POZE nelze jednoznačně dovodit, komu a proč mají být povinnosti prováděcí vyhláškou stanoveny. Pro absenci zavinění neshledal odvolací soud ani porušení prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. dané chybným vyplněním migrační tabulky (k poskytnutí údaje s datem 4.

1. 2011 došlo tím, že u kolonky „datum uvedení do provozu“, ve kterém chybí upřesnění „čeho“, byl vyplňující osobou proveden výklad, že jde o datum uvedení měřícího zařízení do provozu, neboť předmětný sloupec se nachází vedle sloupce s označením „Datum instalace měřícího zařízení“). Za situace, kdy je možný rozdílný výklad údajů v tabulce, nelze podle odvolacího soudu dovodit zavinění. Navíc údaje poskytované operátorovi trhu byly od ledna 2013 přístupné v informačním systému CS OTE, žalobkyně si je mohla ověřit, přičemž sama žalovaná v letech 2011 a 2012 vyplácela podporu pro předmětné výrobny jako pro výrobny uvedené do provozu do konce roku 2010 a tato podpora jí byla ze strany ERÚ bez námitek proplácena.

Pochybnost o datu uvedení výroben do provozu nemusela podle odvolacího soudu plynout žalované ani z trestního řízení, které bylo v roce 2012 teprve ve stádiu přípravného řízení vedeno nejen proti V. Č. a Jaroslavu Krymovi ze společnosti ACTHERM servis, a. s., ale i proti jednatelům dotčených výrobců Alexandru a Zdeňku Zemkovým, kteří v době vedení trestního řízení navíc přímo uzavírali smlouvy o výkupu elektřiny s žalobkyní. Podle odvolacího soudu to byli právě tito výrobci jednající prostřednictvím statutárních zástupců Alexandra Zemka a Zdeňka Zemka, kteří neupozornili žalobkyni na trestní stíhání a možné přehodnocení skutečnosti, kdy byly výrobny uvedeny do provozu.

Odvolací soud pak neshledal ani příčinnou souvislost mezi tvrzeným porušením povinností a škodou, neboť i pokud by byl údaj o uvedení výroben do provozu ke dni 4. 1. 2011 nesprávný a pokud (hypoteticky) měl být správně sdělen údaj o uvedení výroben do provozu „do konce roku 2010“ (byť tento údaj se ukázal ve světle dalšího vývoje též nesprávným) a v důsledku této skutečnosti byla žalobkyni v nižší míře ze strany operátora trhu kompenzována podpora poskytovaná jí výrobcům, nebyl důvod, aby poté, co byl tento omyl zjištěn, nedošlo k nápravě, a tím by bylo zabráněno vzniku škody na straně žalobkyně.

O podvodné činnosti osob prošetřovaných v rámci tohoto trestního řízení museli nepochybně vědět výrobci, jejichž statutární zástupci pak za tuto trestnou činnost byli i odsouzeni, avšak tuto skutečnost nelze klást k tíži žalované, která sama vykupovala elektřinu z obnovitelných zdrojů i od dotčených výrobců v letech 2011 a 2012 podle jimi sdělených údajů a neměla povinnost přezkoumávat, jak to s uvedením výroben do provozu v roce 2010 bylo. Vzhledem ke zjištění, že informační systém CS OTE byl ve vztahu k dotčeným výrobcům žalobkyni přístupný již od 23.

1. 2013, byla to pak právě žalobkyně, která tím, že si neověřila před započetím vyplácení podpory údaje ve vztahu k dotčeným výrobcům, aby věděla, jak je eviduje operátor trhu, sama si vznik škody zavinila svou nedostatečnou ostražitostí, tedy porušením prevenční povinnosti (§ 415 a § 441 obč. zák.). Již samo datum uvedení dotčených výroben do provozu (22. 12. 2010) a poskytnutí licence (31. 12. 2010) mělo být pro ni dostatečným podnětem pro tento postup, tedy aby si ověřila alespoň po formální stránce (díky systému CS OTE tuto možnost měla), zda i v případě dotčených výroben jsou splněny podmínky pro proplácení podpory jako pro výrobny uvedené do provozu do konce roku 2010.

Vzhledem k tomu, že se žalobkyně pohybovala na trhu s elektřinou, musela si být vědoma, že podmínky pro výkup elektřiny u výroben uvedených do provozu do konce roku 2010 byly mnohem výhodnější než pro výrobny uvedené do provozu až v následujícím roce, a že je třeba těmto otázkám věnovat zvýšenou pozornost.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním pro otázku hmotného práva, která dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena, a to, zda přijetím prováděcí právní úpravy obsažené v § 13 odst. 3 a 5 registrační vyhlášky došlo k překročení zákonného zmocnění obsaženého v § 53 odst. 2 zákona o POZE. Uložení povinnosti provozovatelům distribučních soustav předat příslušná data žalobkyni za účelem uzavření smlouvy o povinném výkupu, resp. předání dat o výrobnách operátorovi trhu, nelze podle žalobkyně považovat za žádný exces ze zákonného zmocnění či svévoli autora registrační vyhlášky, neboť splnění této povinnosti bylo nezbytnou podmínkou pro zahájení povinného výkupu podle nové právní úpravy obsažené v zákoně o POZE.

Bez součinnosti provozovatelů distribučních soustav, tedy i bez součinnosti žalované, by objektivně nebylo možné tento přechod na nový model povinného výkupu uskutečnit. Pokud by tato povinnost předat příslušná data o výrobnách nebyla v registrační vyhlášce žalované uložena, nebylo by možné zajistit včasné uzavření smluv o výkupu elektřiny z obnovitelných zdrojů před účinností zákona o POZE a s účinností od 1. 1. 2013 by nastal protiprávní stav, kdy by docházelo k neoprávněné dodávce do elektrizační soustavy bez právního důvodu ve smyslu § 52 odst. 1 písm. a) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon).

Vzhledem k tomu, že provozovatelé přenosových nebo regionálních distribučních soustav, k jejichž soustavě byly výrobny připojeny, byli v pozici povinně vykupujících do 31. 12. 2012 a jako jediní disponovali všemi potřebnými údaji o připojených výrobnách, je logické, že povinnost předat potřebné informace subjektům povinně vykupujícím od 1. 1. 2013 byla uložena právě jim. Za otázku řešenou v rozporu s judikaturou dovolacího soudu žalobkyně označila závěr odvolacího soudu o neexistenci zavinění při chybném vyplnění tabulky pro OTE, a.

s. Závěr odvolacího soudu, podle něhož neshledává porušení prevenční povinnosti „pro absenci zavinění“, považuje žalobkyně za nesrozumitelný. Porušení právní povinnosti a otázka zavinění jsou totiž dvě samostatné otázky a závěr o porušení právní povinnosti není podmíněn závěrem o zavinění, navíc za situace, kdy žalovanou nebyl tvrzen, ani nebyl v řízení zjištěn konkrétní skutkový děj týkající se okolností chybného vyplnění dané tabulky. Jestliže se tedy odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, podle nichž nebylo prokázáno, že chybné vyplnění tabulky pro OTE, a.

s., vzniklo tím, že její zaměstnanec si nesprávně vyložil obsah excelové tabulky, pak není vůbec zřejmé, na základě jakých skutkových závěrů mohl odvolací soud dojít k právnímu závěru o vyvinění žalované z odpovědnosti za nesprávné vyplnění tabulky s údaji pro OTE, a. s. Žalovaná v tabulce určené OTE, a. s., předala údaje o celkem 12 výrobnách připojených k jí provozované distribuční soustavě, nicméně obdobné pochybení, které založilo rozpor v datech uvedení výroben do provozu, vzniklo pouze u tří předmětných výroben.

Žalovaná si nesprávně vyložila obsah tabulky pouze v uvedených třech případech, zatímco v ostatních devíti případech již pochybnosti o jejím obsahu neměla. Zavinění minimálně ve formě nevědomé nedbalosti bylo na straně žalované naplněno, a to s ohledem na povědomí žalované o probíhajícím trestním řízení, v němž figurovali i zaměstnanci ACTHERM servis s.r.o., tudíž žalovaná měla jednat při předávání dat s mimořádnou péčí a obezřetností. Dále se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky přerušení příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody s ohledem na trestní řízení vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 7/2013, které podle žalobkyně nelze za výlučnou a samostatnou příčinu vzniku škody označit; samotné trestní řízení by ke vzniku škody na straně žalobkyně samo o sobě vést nemohlo.

Odvolací soud zcela opomíjí skutečnost, která je pro posouzení příčinné souvislosti zásadní, že pokud by žalovaná předala žalobkyni stejná data o uvedení výroben do provozu, jako předala operátorovi trhu, proplacené výkupní ceny výrobcům by byly v plném rozsahu následně dorovnány podle § 13 odst. 2 zákona o POZE ze strany operátora trhu a žádná majetková újma na straně žalobkyně by nemohla objektivně vzniknout. Dále namítá, že neměla objektivní důvod přezkoumávat údaje v systému operátora trhu, a to s ohledem na skutečnost, že vycházela z předpokladu, že právní předpisy nijak nezakládaly oprávnění operátora trhu revidovat údaje evidované provozovateli regionálních distribučních soustav, ani oprávnění revidovat výši dosud vyplácené podpory.

Zákonodárce předpokládal, že žalobkyně bude při uzavření smluv o povinném výkupu vycházet z údajů předaných jí provozovatelem distribuční soustavy podle § 13 odst. 3 registrační vyhlášky, nikoliv z údajů registrovaných v CS OTE, neboť zákon o POZE předpokládal jeho zprovoznění až od 1. 1. 2013. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, nebo aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

6. Žalovaná se ve vyjádření vymezila vůči jednotlivým dovolacím námitkám. K otázce výkladu § 53 odst. 2 písm. c) a d) zákona o POZE uvedla, že podzákonná úprava musí vždy ctít účel a smysl zákonem definovaných povinností. Stanoví-li podzákonná právní úprava sama, bez opory v zákonech, povinnost jdoucí nad rámec maximální možné diskrece, jde o úpravu, která je v rozporu i s požadavkem plynoucím z čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Energetický regulační úřad právní úpravou obsaženou v § 13 odst. 3 a 5 registrační vyhlášky překročil rámec svého zákonného zmocnění zakotveného v § 53 odst. 2 zákona o POZE, neboť nebyl zmocněn stanovit vyhláškou povinnost předávat údaje o výrobnách (taková povinnost nemůže spadat pod pojem „termíny a postupy výběru a registrace formy podpory“); i pokud by povinnost předávat údaje o výrobnách pod pojem „termíny a postupy výběru a registrace formy podpory“ spadala, nemůže se jednat o povinnost provozovatele přenosové nebo distribuční soustavy (odvolací soud v této souvislosti správně upozorňuje, že z § 53 odst. 2 zákona o POZE nelze jednoznačně dovodit komu, a proč mají být povinnosti prováděcí vyhláškou stanoveny); z tohoto ustanovení vyplývá, že „termíny a postupy výběru a registrace formy podpory“ jsou vztaženy pouze k operátorovi trhu, nikoliv k povinně vykupujícímu, kterým je žalobkyně.

K otázce porušení prevenční povinnosti uvedla, že chybějící zavinění na straně žalované ve vztahu k vyplnění migrační tabulky pro operátora trhu pak odvolací soud dovodil zejména ze skutečnosti, že tabulka umožňovala rozdílný výklad; navíc odvolací soud považoval nesoulad ve vyplnění migrační tabulky za zjevný administrativní omyl. Předmětná tabulka pak neměla oporu nejen v zákoně, ale dokonce ani v registrační vyhlášce, která žádnou tabulku neobsahuje. Z textu tabulky je pak evidentní, že výraz „datum uvedení do provozu“ (sloupec AE), ve kterém chybí upřesnění „čeho“, lze vykládat více způsoby s tím, že jedním z možných výkladů je datum uvedení měřícího zařízení (elektroměru) do provozu, neboť předmětný sloupec se nachází vedle sloupce s označením „Datum instalace měřícího zařízení“.

Odvolací soud dále považoval za relevantní, že údaje poskytnuté žalovanou operátorovi trhu byly od ledna 2013 přístupné v informačním systému CS OTE a žalobkyně si je mohla ověřit. Jak již žalovaná opakovaně uvedla, vycházela koncem roku 2012 z toho, že výrobny byly uvedeny do provozu v roce 2010, neboť takto byly výrobny koncem roku 2012 vedené a byla jim poskytována příslušná podpora na výrobu elektřiny. Pokud pak takovou informaci žalovaná předala žalobkyni, stěží mohla předvídat vznik možné škody na základě takto poskytnutých údajů.

Žalovaná konečně nemohla předvídat vývoj judikatury soudů ohledně posuzování podmínek uvedení výroben do provozu, která nakonec vedla k tomu, že soudy u dotčených výroben dospěly k závěru, že nebyly uvedeny do provozu v roce 2010. Ke zpochybnění data uvedení výroben do provozu došlo až v průběhu roku 2016 (na jisto pak byla tato otázka vyřešena v roce 2019 rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2019 sp. zn.

29 Co

71/2019). K další otázce – přerušení příčinné souvislosti – žalovaná uvedla, že do původního sledu událostí zasáhla skutečnost jiná, a sice trestná činnost osob podílejících se na získání licence pro výrobny. Navíc to byl operátor trhu, kdo jednotlivým sloupcům migrační tabulky přiřadil konkrétní význam a kdo údaje dále zpracoval. Následně byly ke kontrole údajů vedených v CS OTE vyzváni výrobci. Je tedy zcela zřejmé, že i mezi vyplnění migrační tabulky pro operátora trhu ze strany žalované vstoupily další skutečnosti (zpracování ze strany operátora trhu a kontrola ze strany výrobců), které vedly k přerušení příčinné souvislosti.

Kontrolu údajů pak měla učinit i sama žalobkyně. Je tedy zřejmé, že mezi skutečnost, kterou představuje předání údajů o výrobnách ze strany žalované vůči žalobkyni, a žalobkyní tvrzenou škodou, vstoupila další nezávislá na jednání žalované, a sice uzavření smlouvy o výkupu mezi žalobkyní a výrobci. K porušení prevenční povinnosti ze strany žalobkyně žalovaná uvedla, že zatímco smlouvy o povinném výkupu musely být skutečně uzavřeny do 31. 12. 2012, k první úhradě za elektřinu vyrobenou ve výrobnách ze strany žalobkyně došlo až dne 19.

3. 2013, tedy zhruba dva měsíce poté, kdy byl informační systém CS OTE zprovozněn a žalobkyně si údaje vedené operátorem trhu mohla ověřit. Kromě toho, že si žalobkyně mohla údaje o výrobnách v systému CS OTE ověřit, zanedbala kontrolu plateb, tedy kontrolu, zda částky vyplacené výrobnám jako výkupní ceny odpovídají částkám, které jsou jí kompenzovány operátorem trhu. Žalobkyně tedy mohla již dne 23. 1. 2013, tedy ještě před úhradou první částky výkupní ceny ve vztahu k výrobcům, ze systému CS OTE zjistit, že operátor trhu eviduje výrobny nikoliv jako výrobny uvedené do provozu v roce 2010, ale jako výrobny uvedené do provozu v roce 2011.

Pokud pak žalobkyně kontrolu údajů o výrobnách přes CS OTE neučinila a současně neprováděla ani řádnou kontrolu plateb, které vyplácí a které jsou jí kompenzovány a takto vyplácela za období od 1. 1. 2013 do 31. 7. 2014 (tj. za celkové období 19 měsíců) provozovatelům předmětných výroben podporu v jiné výši, než jí byla zpětně proplácena od operátora trhu, a tím, že tak činila i po zjištění nesrovnalosti, porušila svoji obecnou prevenční povinnost ve smyslu § 415 obč. zák. Žalobkyně tak nese výlučné zavinění na jí tvrzené škodě.

Žalovaná navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.

III. Přípustnost dovolání

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), jednajícím kvalifikovanou osobou ve smyslu § 241 odst. 2 o. s. ř.), a je přípustné pro otázky porušení právní povinnosti provozovatele regionální distribuční soustavy poskytnout povinně vykupujícímu správné údaje o výrobním zdroji elektřiny a vztahu příčinné souvislosti mezi porušením této povinnosti a škodou, která na základě nesprávné informace vznikla ve výši rozdílu mezi výkupní cenou a hodinovou cenou podle množství povinně vykupované elektřiny z jednotlivých druhů obnovitelných zdrojů. Tyto otázky dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. IV. Důvodnost dovolání

8. Dovolání je důvodné.

9. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

10. Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, neboť k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014.

11. Obecná odpovědnost za škodu podle § 420 obč. zák. byla založena na principu presumovaného zavinění a jejími základními předpoklady bylo porušení právní povinnosti, vznik škody a vztah příčinné souvislosti mezi nimi. V občanskoprávním řízení o náhradu škody musí tvrdit a prokázat tyto tři předpoklady poškozený. Odpovědná osoba (škůdce) se může odpovědnosti zprostit (vyvinit se či tzv. exkulpovat), prokáže-li, že škodu nezavinila, a to ani z nevědomé nedbalosti. Podmínka protiprávnosti byla naplněna jednáním (či opomenutím) v rozporu se zákonem uloženou povinností, smluvním ujednáním či obecnou povinností počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku škod na zdraví, majetku a jiných hodnotách (prevenční povinnost). I když až s účinností od 1. 1. 2014 ustanovení § 2910 o. z. pro soukromoprávní úpravu deliktního práva výslovně formulovalo požadavek protizákonnosti (vychází z principu, že adresátům právních norem mohou být povinnosti ukládány jedině prostřednictvím zákona, nikoliv podzákonných norem), důvodně se odvolací soud zabýval tím, zda tvrzená protiprávnost ze strany žalované, která měla způsobit vznik škody na straně žalobkyně, je podložena zákonem stanovenou povinností. K právní úpravě podpory obnovitelných zdrojů energie

12. Podle § 13 odst. 1 zákona o POZE, ve znění účinném do 31. 12. 2013, operátor trhu účtuje provozovateli regionální distribuční soustavy a provozovateli přenosové soustavy složku ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny a provozovatel regionální distribuční soustavy a provozovatel přenosové soustavy je povinen ji hradit operátorovi trhu. Způsob a termíny účtování a hrazení složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny stanoví prováděcí právní předpis.

13. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení povinně vykupující účtuje operátorovi trhu rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a cenu za svoji činnost podle množství povinně vykupované elektřiny z jednotlivých druhů obnovitelných zdrojů evidovaných operátorem trhu podle § 10 odst. 3 a operátor trhu je povinen hradit rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a cenu za činnost povinně vykupujícího.

14. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení výši ceny za činnost povinně vykupujícího stanovuje Úřad (ERÚ) v daném kalendářním roce na následující kalendářní rok. Způsob výpočtu ceny stanoví prováděcí právní předpis.

15. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení právo účtovat podle odstavce 2 vzniká zaplacením výkupní ceny výrobci elektřiny z obnovitelných zdrojů, a to v rozsahu naměřených nebo vypočtených hodnot vyrobené elektřiny evidovaných operátorem trhu.

16. Tato úprava tvořila v době posuzovaného počínání žalované základní rámec podpory obnovitelných zdrojů elektrické energie formou dotování výkupních cen, které byly nastaveny v motivační výši tak, aby výrobcům byla hrazena cena neodpovídající tržní hodnotě elektřiny, a to prostřednictvím povinně vykupujících obchodníků s elektřinou, jimž rozdíl do dotované částky následně proplácel operátor trhu. Jedná se o poměrně komplikovaný systém jak po stránce technické, tak právní, neboť do něj vstupuje řada subjektů, zejména výrobce elektřiny z obnovitelného zdroje, výrobce elektřiny z druhotného zdroje a výrobce elektřiny z vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla, povinně vykupující obchodník s elektřinou určený tímto zákonem nebo vybraný Ministerstvem průmyslu a obchodu, provozovatel regionální distribuční soustavy a operátor trhu (viz definice těchto subjektů v § 2 odst. 2 zákona o POZE). Podobně složitý je systém cen a vzájemných plateb, tyto pojmy jsou rovněž zákonem definovány. Je proto logické, že zákonodárce využil možnost stanovit celou řadu dalších podrobností v prováděcím předpise. O tom svědčí obsáhlé ustanovení § 53 zákona o POZE, které zmocňuje vedle Ministerstva průmyslu a obchodu i ERÚ k vydání podzákonných norem, a to velmi obsáhlou formulací 20, resp. 14 pokynů v době účinnosti zákona do 31. 12. 2013.

17. Podle § 53 odst. 2 zákona o POZE úřad stanoví vyhláškou a. technicko-ekonomické parametry pro stanovení výkupních cen jednotlivých druhů obnovitelných zdrojů pro výrobu elektřiny, b. dobu životnosti výroben elektřiny z podporovaných zdrojů, c. termíny a postupy výběru formy podpory elektřiny u operátora trhu, d. postup registrace formy podpory elektřiny u operátora trhu, e. termíny a postupy výběru a změn režimů zeleného bonusu na elektřinu, f. postup registrace provozní podpory tepla a podpory biometanu u operátora trhu, g. postup registrace podpory formou bonusu na decentrální výrobu elektřiny u operátora trhu, h. způsob a postup stanovení rozdílu mezi hodinovou cenou a výkupní cenou a jeho úhrady operátorovi trhu, i. způsob a termíny účtování a hrazení složky ceny za přenos elektřiny a ceny za distribuci elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny, j. způsob a termíny účtování a hrazení složky ceny za přepravu plynu a ceny za distribuci plynu na krytí nákladů spojených s podporou biometanu, k. způsob a termíny účtování a hrazení složky ceny za distribuci elektřiny spojenou s podporou decentrální výroby elektřiny, l. způsob stanovení hodinového zeleného bonusu na elektřinu, hodinové ceny a ceny za činnost povinně vykupujícího, m. termín nabídnutí elektřiny výrobcem elektřiny z obnovitelných zdrojů povinně vykupujícímu, n. termíny a způsob informování výrobce povinně vykupujícím nebo vykupujícím o dosažení záporné ceny na denním trhu s elektřinou a o situaci, kdy nedojde k sesouhlasení nabídky a poptávky elektřiny na denním trhu.

18. Podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 346/2012 Sb. provozovatel přenosové nebo distribuční soustavy, u něhož výrobce postupem podle bodu 2 zvolil pro rok 2013 podporu formou výkupních cen, neprodleně předá povinně vykupujícímu údaje nezbytné pro uzavření smlouvy o dodávce elektřiny s tímto výrobcem, a to v rozsahu bodů 1, 3 až 5, 9, 10, 14, 15 a 18 přílohy č. 1 k této vyhlášce a přílohy č. 5 k této vyhlášce, pokud jsou provozovateli přenosové nebo distribuční soustavy tyto údaje známé.

19. Podle odstavce 5 tohoto ustanovení provozovatel přenosové nebo regionální distribuční soustavy předá operátorovi trhu údaje o výrobcích, kteří uplatní nárok na podporu za období do 31. prosince 2012 a uplatňují ji i pro rok 2013, jejich výrobních zdrojích elektřiny a zvolených formách podpory v rozsahu podle přílohy č. 5 k této vyhlášce. Tímto bude provedena evidence výrobních zdrojů elektřiny takových výrobců a registrace zvolených forem podpory v systému operátora trhu s účinností registrace formy podpory od 1. ledna 2013, s výjimkou výrobních zdrojů elektřiny připojených do lokální distribuční soustavy, u nichž výrobce ještě následně zaeviduje identifikační číselný kód předávacího místa výrobního zdroje elektřiny v systému operátora trhu.

20. Podle odstavce 7 tohoto ustanovení výrobce, který se rozhodne od 1. ledna 2013 uplatnit právo podle § 11 odst. 12 zákona, učiní tak u povinně vykupujícího nejpozději do 30. listopadu 2012. Provozovatel přenosové nebo distribuční soustavy následně na základě žádosti povinně vykupujícího neprodleně zpřístupní povinně vykupujícímu údaje nezbytné pro uzavření smlouvy o dodávce elektřiny s tímto výrobcem.

21. Posledně citované přechodné ustanovení řeší významnou změnu registrační vyhlášky k 1. 1. 2013, která přenesla část povinností z provozovatelů přenosové nebo regionální distribuční soustavy na povinně vykupujícího. Z toho plyne logický požadavek, aby provozovatel přenosové nebo regionální distribuční soustavy předal všechny potřebné údaje o jednotlivých výrobcích elektřiny subjektu, který přebral část jeho povinností, tedy aby je sdělil povinně vykupujícímu, na nějž od uvedeného data přešly povinnosti spojené s poskytováním zvýhodněné ceny těm výrobcům, kteří splňují podmínky. Z povahy věci je nutné, aby předané informace byly správné, tedy poskytnutí neodpovídajících údajů je nutno považovat za protiprávní jednání. K porušení zákonné povinnosti

22. Dovolací soud nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná takovou povinnost neměla, neboť citovaná podzákonná právní úprava nebyla přijata na základě odpovídajícího zákonného zmocnění. Odvolací soud má v obecné rovině samozřejmě pravdu, že podle čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Omezení delegace normotvorby je jedním z tradičních a klíčových aspektů dělby moci a systému brzd a vzájemných vyvážení, na nichž je postaven i ústavní pořádek České republiky. Zákonodárce v systému dělby moci zásadně nemůže přenést svou pravomoc na jiný subjekt, svěřit ji do jiných rukou (nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 23/02). Podle judikatury Ústavního soudu nemusí být každá povinnost stanovena zákonem, neboť požadavek, aby jakákoliv povinnost byla stanovena přímo a výhradně zákonem, by zjevně vedl k absurdním důsledkům, a to k popření smyslu sekundární normotvorby, jelikož pojmovou součástí každé právní normy je vymezení určitých práv a povinností adresátů normy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2001, č. 410/2001 Sb.). Podzákonný předpis se tedy musí vždy pohybovat v mezích zákona, které jsou buď výslovně vymezeny anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona. Na základě zákonného zmocnění má prováděcí předpis konkretizovat problematiku upravenou v základních rysech již samotným zákonem, ale nikdy nesmí jít mimo zákon. Odvozená normotvorba exekutivy musí respektovat zásady, že podzákonný předpis musí být vydán oprávněným subjektem, nesmí zasahovat do věcí vyhrazených zákonu, a musí tu být zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard (nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2001, č. 96/2001 Sb.).

23. Pro poměry posuzované věci z toho vyplývá, že zákonodárce v zákoně o POZE vymezil základní pravidla kromě jiného pro podporu elektřiny, tepla a biometanu z obnovitelných zdrojů energie, druhotných energetických zdrojů a vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla, přechodnou transformační podporu tepla v soustavách zásobování tepelnou energií a zajištění přiměřenosti této podpory, výkon státní správy a práva a povinnosti fyzických a právnických osob s tím spojené, pravidla pro rozvoj a regulaci podporovaných zdrojů energie, a financování podpory elektřiny z podporovaných zdrojů, tepla a biometanu z obnovitelných zdrojů a poskytnutí dotace operátorovi trhu na úhradu těchto nákladů [viz § 1 písm. a), b), e) tohoto zákona]. Tento složitý a vnitřně provázaný systém nutně stojí na celé řadě požadavků týkajících se všech zúčastněných subjektů a je logické, že rozpracování podrobností ponechal zákonodárce na odvozené normotvorbě, včetně uložení konkrétních povinností (zpravidla technicko-organizačního charakteru) k vybudování funkčního systému vedoucího k dosažení sledovaného cíle. Z tohoto pohledu není namístě obava odvolacího soudu, že by uložení povinnosti žalované, aby předala správné a podložené informace o parametrech výroben elektřiny žalobkyni jako povinnému vykupujícímu (což bylo zcela nezbytné, aby převzala její povinnosti při financování výroby) bylo nepřiměřeným opatřením, které se vymyká pravidlům řádné tvorby podzákonných předpisů. Jinými slovy není správný závěr, že žalovaná předáním nepravdivé informace o datu připojení předmětných výroben neporušila právní povinnost ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák.

24. Není zřejmé, na základě čeho odvolací soud vyloučil, že by žalovaná na konci roku 2012 mohla vědět o nesprávnosti údaje o připojení výroben do konce roku 2010 (bod 20 odůvodnění), když zároveň žalobkyni vytýká, že si neověřila údaje dostupné u operátora trhu (bod 24 odůvodnění), přičemž sám dovozuje, že žalovaná mu ve zhruba stejném období předala údaje správné, resp. že operátor trhu vyvodil z nevědomky zaslaných nesprávných údajů od žalované odpovídající závěr, že výrobny nemají na dotované ceny nárok. Disproporce v údajích zaslaných různým subjektům není vysvětlitelná ani omluvitelná nesprávným výkladem položky vyplňované tabulky osobou, která informace vkládala. Odvolací soud na jedné straně předpokládá, že žalobkyně měla mít pochybnost (či povědomost) o problematičnosti data uvedení výroben elektřiny do provozu již v roce 2013, zatímco u žalované vylučuje možnost dozvědět se o důvodech trestního stíhání osob pro podvod při registraci výroben u ERÚ, respektive dovozuje, že by ani taková okolnost neměla pro rozhodnutí význam, z čehož plyne nedostatek zavinění na straně žalované. Opomíjí přitom, že podle § 420 obč. zák. se presumuje (byť jen nevědomá) nedbalost na straně škůdce; žalovaná by musela tvrdit a prokázat, že o nesouladu údajů (či dokonce o jejich nesprávnosti) v době jejich předání žalobkyni a operátorovi trhu nevěděla ani vědět nemohla. K souběhu nároků

25. Důvodem pro zamítnutí žaloby nemůže být ani okolnost, že původcem celé situace byli výrobci, kteří podvodem ohledně data uvedení solárních elektráren do provozu hodlali dosáhnout dotacemi zvýšených výkupních cen energie, takže jsou to oni, kdo odpovídá žalobkyni za majetkovou škodu. Tento závěr je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, podle níž existence nároku na vydání bezdůvodného obohacení od toho, kdo přijal plnění z neplatné smlouvy, nezbavuje poškozeného práva požadovat náhradu škody od osoby, která naplnila předpoklady odpovědnosti za škodu tím, že umožnila odčerpání peněz ve prospěch obohaceného, ani nepodmiňuje vznik či úspěšnost nároku na náhradu škody uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení (srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013).

26. Je pravda, že právní teorie i soudní praxe (srov. zejména zprávu občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu SSR o zhodnocení úrovně rozhodování soudů ve věcech odpovědnosti za neoprávněný majetkový prospěch, Cpj 37/78 ze dne 21. 12. 1978, publikovanou pod č. 1/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 79-80) dlouhodobě dovozuje, že ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení lze ve vztahu mezi týmiž subjekty aplikovat teprve v situaci, nejsou-li splněny předpoklady odpovědnosti za škodu. Jsou-li ve vztahu dvou subjektů splněny podmínky pro dosažení téhož výsledku (odčerpání neoprávněně získaných hodnot) z titulu náhrady škody, nepřichází v úvahu aplikace ustanovení o bezdůvodném obohacení (srov. např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1324). Od toho je ovšem třeba odlišit situaci, kdy škůdce zaviněným porušením právní povinnosti (případně i kvalifikovanou škodní událostí u odpovědnosti bez zavinění) způsobí poškozenému újmu spočívající ve zmenšení jeho majetkového stavu, aniž se tím sám obohatí, neboť tyto majetkové hodnoty z nějakého důvodu získá odlišná osoba (například plněním bez právního důvodu či z neplatné smlouvy).

27. Právě taková situace nastala v nyní projednávané věci, kde to bylo již samo tvrzené a prokázané protiprávní jednání žalované, které významnou měrou přispělo ke snížení majetkového stavu poškozené žalobkyně, tj. ke vzniku škody (rozdíl je ve vzniku majetkové újmy). Zde totiž vyplacením nesprávných částek dotované energie, jež právě v rozsahu státní podpory nebyly žalobkyni refundovány operátorem trhu, došlo ke vzniku dvou závazkových právních vztahů: a) odpovědnosti za škodu (povinnost k náhradě škody) mezi poškozenou žalobkyní a žalovanou škůdkyní, která se na vzniku újmy podílela, aniž sama získala peněžní prostředky, a b) odpovědnosti za bezdůvodné obohacení, v jejímž rámci má ochuzená žalobkyně právo na vydání bezdůvodného obohacení od osoby odlišné od škůdce, tj. od podvodných výrobců, jejichž majetkový stav se přijetím plnění podle smlouvy uzavřené na základě nepravdivého údaje zvětšil. Jsou-li splněny předpoklady vzniku obou těchto nároků, je žalobkyně oprávněna vyžadovat plnění od kteréhokoliv subjektu, případně i od obou (všech), samozřejmě s tím, že se jí celkově může dostat pouze té částky, o kterou přišla; v rozsahu plnění jednoho povinného subjektu zaniká nárok oprávněného (věřitele) i vůči druhému povinnému (tzv. nepravá solidarita). Okolnost, že je tu více osob, kterým podle různých ustanovení zákona vznikla či mohla vzniknout současně závazková povinnost, není důvodem, který by vylučoval povinnost škůdce nahradit škodu, tj. újmu v majetkové sféře poškozeného. Případná existence nároku poškozeného na vydání bezdůvodného obohacení od toho, kdo jej získal, nezbavuje poškozeného práva požadovat náhradu škody od osoby, která naplnila předpoklady odpovědnosti za škodu způsobenou odčerpáním peněz ve prospěch obohaceného, ani nepodmiňuje vznik či úspěšnost nároku na náhradu škody uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Pak je ovšem bez významu i odvolacím soudem akcentovaná okolnost, že to byli především výrobci elektřiny jednající prostřednictvím statutárních zástupců Alexandra Zemka a Zdeňka Zemka, kteří neupozornili žalobkyni na trestní stíhání a možné přehodnocení skutečnosti, kdy byly výrobny uvedeny do provozu. Ke spoluzpůsobení si újmy žalobkyní

28. Odvolací soud opodstatněně zkoumal, zda se na vzniku škody nepodílelo i nedostatečně obezřetné počínání žalobkyně (poškozené). Jeho závěr o plném spoluzpůsobení škody je však minimálně předčasný.

29. Podle § 441 obč. zák. byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.

30. Ne zcela přesný výraz spoluzavinění poškozeného navozuje dojem, že ustanovení nedopadá na případy objektivní odpovědnosti, popřípadě na okolnosti nezaviněně způsobené poškozeným. Nicméně podle ustálené judikatury i závěrů právnické literatury bylo použití daného ustanovení univerzální a mělo širší dopad (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 43/2002, č. 15/2004 Sb. rozh. obč.; Hrádek Jiří, komentář k § 2918, in: Švestka Jiří, Dvořák Jan, Fiala Josef aj. Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI, Wolters Kluwer, 2014), což lze ilustrovat i aktuální právní úpravou, která v § 2918 o. z. hovoří přiléhavěji o okolnostech, které se přičítají poškozenému. Úprava spoluúčasti poškozeného na vzniklé škodě je založena na východisku, že škoda nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným, který pak poměrně nebo zcela nese škodu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry účasti každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly ke škodě, a jak u škůdce, tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody. Na straně poškozeného se pak zvažují veškeré příčiny, existence a forma zavinění (úmysl, nedbalost) není zpravidla pro konstatování spoluúčasti podstatná – může ale mít vliv na určení rozsahu spoluúčasti poškozeného na vzniku škody. Zavinění dokonce může absentovat, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený nese i následky náhody, která jej postihla.

31. Zde pak vysvítá určitá nelogičnost v přístupu odvolacího soudu k požadavkům kladeným na jednotlivé aktéry v situaci vyvolané podvodnou transakcí. Zatímco poškozené žalobkyni, která v důsledku změny zákona vstoupila vůči řadě subjektů do pozice povinně vykupujícího, takže byla nucena v krátkém časovém období zpracovat větší počet případů, se vytýká nedostatečná opatrnost při nakládání s údaji obdrženými od žalované, resp. jejich opožděné ověření, nespatřuje soud v předání nepravdivé informace zaviněné protiprávní jednání ze strany žalované, která informací po určitou dobu disponovala a o reálném datu uvedení výroben do provozu musela vědět, neboť sama do 31. 12. 2012 prováděla proplácení cen elektřiny a měla zároveň k jednotlivým výrobcům i z hlediska personálního blíže. Nejen časové hledisko (případné prodlení se zjištěním nepatřičného stavu věci), ale souhrn všech okolností musí být zvažován k dosažení odpovídajícího závěru o případné míře spoluúčasti samotné žalobkyně na vzniku škody. Z tohoto pohledu je závěr odvolacího soudu neúplný, a tudíž věcně nesprávný.

V. Závěry dovolacího soudu

32. Ze všech těchto důvodů považoval dovolací soud právní závěry o nedůvodnosti nároku obsažené v rozsudku odvolacího soudu za nesprávné, proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

33. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 11. 2024

JUDr. Petr Vojtek předseda senátu