ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců
JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně
ČEZ Prodej, a.s., se sídlem v Praze 4, Duhová 1/425, PSČ 140 53, IČO 27232433,
zastoupené Mgr. Janem Kořánem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova
1015/55, PSČ 110 00, za účasti OTE, a.s., se sídlem v Praze 8, Karlín,
Sokolovská 192/79, PSČ 186 00, zastoupené Dr. Ing. Martinou Jankovskou,
advokátkou, se sídlem v Praze 2, Varšavská 714/38, PSČ 120 00, o žalobě podle
části páté občanského soudního
řádu – o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu a rozhodnutí
předsedkyně Energetického regulačního úřadu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
8 pod sp. zn. 25 C 141/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 28. 3. 2019, č. j. 29 Co 71/2019-675, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám
Dr. Ing. Martiny Jankovské, advokátky, se sídlem v Praze 2, Varšavská 714/38,
PSČ 120 00.
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 11. 7. 2018, č. j. 25 C
141/2016-540, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí
předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále též jen „ERÚ“) ze dne 23. 9.
2016, č. j. 07196-146/2014-ERU, a rozhodnutí ERÚ ze dne 5. 5. 2016, č. j.
07196-131/2014-ERU, tak, že účastnice je povinna zaplatit žalobkyni částku 124
150 762,75 Kč spolu s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok pod bodem
I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). [2] Žalobkyně uplatněný nárok odůvodnila tím, že se s účinností od 1. 1. 2013 stala povinně vykupujícím obchodníkem s elektřinou ve smyslu § 10 odst. 2
zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých
zákonů (dále jen „zákon o POZE“), ve vztahu k výrobnám elektřiny FVE Saša –
Sun, s.r.o. (provozované společností Saša - Sun s.r.o.), FVE VT – SUN, s.r.o. (provozované společností VT-SUN, s.r.o.), a FVE Zdeněk SUN, s.r.o. (provozované
společností Zdeněk - Sun s.r.o.). Tyto výrobny byly v době přechodu povinnosti
povinného výkupu na žalobkyni připojeny do distribuční soustavy provozované
společností ACTHERM, spol. s r.o. S výše uvedenými výrobnami uzavřela žalobkyně
smlouvy o výkupu elektřiny na základě podkladů, které obdržela od společnosti
ACTHERM, spol. s r.o., přičemž tato společnost v podkladech uvedla, že k
uvedení výroben do provozu došlo do konce roku 2010 a jako termín připojení
výrobního zdroje elektřiny uvedla datum 22. 10. 2010. Za vyrobenou elektřinu
tak žalobkyně vyplácela společnostem Saša - Sun s.r.o., VT-SUN, s.r.o., a
Zdeněk - Sun s.r.o. na základě uzavřených smluv výkupní ceny stanovené cenovým
rozhodnutím ERÚ č. 4/2013 ze dne 27. 11. 2013 platné pro výrobny uvedené do
provozu v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010. Účastnice jako operátor trhu
pak byla povinna hradit povinně vykupujícímu (tedy žalobkyni) rozdíl mezi
výkupní cenou a hodinovou cenou a cenu za jeho činnost. Žalobkyně účtovala
účastnici rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou podle množství povinně
vykupované elektřiny z jednotlivých druhů obnovitelných zdrojů. Na základě
prověření obdržených částek od účastnice v roce 2014 však žalobkyně zjistila,
že ve vztahu k elektřině vyráběné v předmětných výrobnách účastnice proplácí
pouze rozdíl mezi výkupní cenou platnou pro výrobny s instalovaným výkonem nad
100kW, které byly uvedeny do provozu v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011, a
hodinovou cenou. Účastnice tak vychází z jiného data uvedení do provozu, než
jak jsou specifikovány v podkladech, které obdržela žalobkyně od společnosti
ACTHERM, spol. s r.o., pro účely uzavření smluv o dodávce elektřiny, přičemž
tato společnost správnost těchto podkladů potvrdila a uvedla, že účastnici
poskytla nesprávné údaje týkající se uvedení výroben do provozu. Účastnice však
žádosti žalobkyně o opravu evidovaných údajů nevyhověla a nadále trvá na
proplacení podpory ve výši stanovené pro zdroje uvedené do provozu v roce 2011. Nárok žalobkyně se týká podpor vyplacených v období od 1. 1. 2013 do 31. 3. 2014, přičemž tento nárok neúspěšně uplatnila ve správním řízení vedeném před
ERÚ. [3] Soud prvního stupně se ztotožnil se skutkovými i právními závěry
obsaženými v rozhodnutích správních orgánů, jejichž nahrazení se žalobkyně
domáhala. [4] Z rozhodnutí ERÚ ze dne 5. 5. 2016, č. j. 07196-131/2014-ERU, soud
prvního stupně zjistil, že zde ERÚ zkoumal otázku, zda byly u předmětných
výroben splněny podmínky pro vyplácení výkupních cen platných pro výrobny
uvedené do provozu v období od 1. 1. 2010 do 31. 12.
2010, přičemž aplikoval
cenové rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 ze dne 3. 11. 2009, ve znění změn podle
cenového rozhodnutí č. 5/2009 ze dne 23. 11. 2009, konkrétně jeho bod 1.9
obsahující definici toho, jaký den se rozumí uvedením nově zřizované výrobny
elektřiny do provozu. Energetickému regulačnímu úřadu bylo známo z úřední
činnosti, že předmětné výrobny elektřiny získaly pravomocná rozhodnutí o
udělení licence shodně dne 31. 12. 2010, proto v rámci dokazování zjišťoval
den, kdy výrobci začali v souladu s těmito licencemi vyrábět a dodávat
elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen. Přitom se, vzhledem k podstatě sporu a tvrzení účastníků řízení, zaměřil na
otázku, zda k výrobě a dodávce elektřiny došlo u předmětných výroben elektřiny
dne 31. 12. 2010, neboť pouze v takovém případě mohl při splnění další
podmínky, kterou byla oprávněnost dodávky, vzniknout výrobcům nárok na výkupní
ceny platné pro výrobny uvedené do provozu v roce 2010. Na základě provedeného
rozsáhlého dokazování Energetický regulační úřad uzavřel, že v řízení nebylo
prokázáno, že by předmětné výrobny vyrobily na základě licence udělené dne 31. 12. 2010 elektřinu během téhož dne a tuto dodaly do elektrizační sítě. Rovněž
vyšlo najevo, že výrobci v roce 2010 neuplatnili žádné formy podpory a nebyla
jim pro rok 2010 registrována žádná odběrná a předávací místa. ACTHERM, spol. s
r.o., ani jiný subjekt od výrobců elektřinu v roce 2010 na základě smluvního
vztahu a v souladu s právními předpisy neodebíral. [5] Předsedkyně ERÚ rozhodnutím ze dne 23. 9. 2016, č. j. 07196-146/2014-ERU, kterým mj. zamítla rozklady žalobkyně a výrobců a potvrdila
napadené rozhodnutí, přitakala skutkovému závěru ERÚ o tom, že v souladu s
rozhodnutím o udělení předmětných licencí ze dne 31. 12. 2010 nezačal ani jeden
z výrobců vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění
podpory ještě v roce 2010, tj. do 23:59 hodin dne 31. 12. 2010. Energetický
regulační úřad takto zjištěný skutkový stav po právní stránce správně
vyhodnotil tak, že výrobci ve smyslu podmínek vymezených v bodě 1.9 cenového
rozhodnutí č. 4/2009 neuvedli předmětné výrobny do provozu dne 31. 12. 2010,
neboť během tohoto dne nezačali prokazatelně vyrábět a dodávat elektřinu do
elektrizační soustavy. Z tohoto důvodu nevznikl výrobcům nárok na podporu ve
formě výkupních cen ve výši platné pro výrobny uvedené do provozu v roce 2010,
a tedy ani povinnost žalobkyně tuto podporu výrobcům hradit. [6] Z dokazování provedeného správním orgánem vyplynulo, že účastnice v
daném případě postupovala při výplatě rozdílu mezi výkupními cenami a
hodinovými cenami v souladu s údaji poskytnutými ze strany společnosti ACTHERM,
spol. s r.o., k registraci v systému účastnice jakožto operátora trhu v lednu
2013. Tyto údaje, tj. datum uvedení předmětných výroben do provozu 4. 1. 2011,
se shodovaly s údaji o datu registrace příslušných odběrných a předávacích míst
(OPM) v systému operátora trhu.
Po určitou dobu pak nebyla správnost
registrovaných údajů, ani vyplácených náhrad žalobkyni ze strany žalobkyně,
výrobců ani společnosti ACTHERM, spol. s r.o., nijak zpochybněna či napadena a
účastnice registrované údaje ani výši podpory vyplácené výrobcům nerevidovala,
ani neměla žádný důvod jakkoli revidovat. O zpětnou opravu údajů ohledně data
uvedení předmětných výroben do provozu požádala účastnici společnost ACTHERM,
spol. s r.o., až dopisem ze dne 13. 5. 2014. [7] K výkladu bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 správní orgán
uvedl, že tento právní předpis upravoval podmínky pro poskytování podpory
včetně toho, co se rozumí uvedením výrobny či zdroje do provozu, v době od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 včetně. Energetický regulační úřad posuzoval tvrzené
uvedení předmětných výroben výrobců do provozu v roce 2010 podle právního
předpisu platného a účinného do 31. 12. 2010, tedy podle bodu 1.9 cenového
rozhodnutí ERÚ č. 4/2009. Jazykový, logický a systematický výklad obsahu tohoto
ustanovení nepřipouští jiný závěr, než ten, že dnem uvedení výrobny elektřiny
do provozu je den, kdy výrobce začal na základě licence oprávněně expresis
verbis vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy. Energetický
regulační úřad vzal za prokázané, že výrobci získali předmětné licence k výrobě
elektřiny dne 31. 12. 2010 a téhož dne tyto licence nabyly právní moci. Dále
tedy zkoumal, zda v souladu s těmito licencemi, tj. počínaje dnem 31. 12. 2010,
byla výrobci vyrobena a dodána elektřina do elektrizační soustavy v roce 2010,
tj. do konce téhož dne. Samozřejmě platí, že za den uvedení výrobny do provozu
lze označit pozdější z termínu „účinná“ licence na výrobu elektřiny a datum
paralelního připojení výrobny k distribuční soustavě, avšak takový předpoklad
platí bez dalšího až od 1. 1. 2011. Do konce roku 2010 se toto pravidlo
uplatnilo na daný případ tak, že z data 22. 12. 2010 (první paralelní připojení
předmětných výroben) a data 31. 12. 2010 (nabytí právní moci předmětných
licencí na výrobu elektřiny) se uplatnilo datum pozdější, avšak byla tu ještě
podmínka vyrábět a dodávat oprávněně elektřinu do elektrizační soustavy. V
případě, že paralelní připojení předcházelo samotnému udělení licence, je nutno
postavit na jisto,
zda po udělení licence skutečně zařízení vyrábělo a bylo tak způsobilé
elektřinu dodávat. Energetický regulační úřad tak má aplikaci ustanovení bodu
1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 při posouzení dané otázky, tj. zda byly
předmětné výrobny výrobců uvedeny do provozu dne 31. 12. 2010 či nikoli, za
přiléhavou a správnou. [8] Soud prvního stupně dále v rámci vlastního právního posouzení
zdůraznil, že jak vztahy mezi žalobkyní a účastnicí, tak i vztahy mezi
žalobkyní a společnostmi
Saša - Sun s.r.o., VT-SUN, s.r.o., a Zdeněk - Sun s.r.o. jsou vesměs vztahy
soukromoprávními. Byť oblast výroby elektrické energie je oblastí se silnou
ingerencí státu, přesto všechny uvedené subjekty jsou obchodními společnostmi a
jejich vztahy se řídí soukromým právem, tedy v současné době občanským
zákoníkem, v rozhodném období pak zákonem č.
513/1991 Sb., obchodní zákoník. Na
jejich vztahy je tedy nutné se dívat optikou soukromého práva, tedy je třeba si
uvědomit, že se jedná o vztahy sobě rovných subjektů. Pokud žalobkyně namítala,
že účastnice není oprávněna rozporovat dosavadní výši podpory vyplácené
předchozím provozovatelem distribuční soustavy – společností ACTHERM, spol. s
r.o., přehlíží, že v soukromoprávních vztazích může kdykoliv kterýkoliv ze
subjektů právního vztahu zpochybňovat, rozporovat či vyžadovat po svém
obchodním partnerovi prokázání jakékoliv skutečnosti. V případech, kdy
účastnici vzniknou pochybnosti ohledně správnosti údaje v systému operátora
trhu, je oprávněna a s ohledem na veřejné finanční prostředky, se kterými
disponuje, také povinna učinit vše pro to, aby pochybnosti byly odstraněny. Slovy správního orgánu „operátor trhu není podle zákona povinen povinně
vykupujícím hradit náklady v rozsahu rozdílu mezi hodinovou cenou a jakoukoliv
výší podpory ve formě výkupních cen, ale výkupních cen ve smyslu § 12 odst. 1
zákona o podporovaných zdrojích, a to v zásadě ve výši, v jaké má výrobce na
výkupní cenu nárok.“
[9] I pokud dříve účastnice či společnost ACTHERM, spol. s r.o.,
vycházely z chybných údajů, v případě zjištění jejich nesprávnosti nic nebrání
tomu, aby účastnice údaje opravila na správné a vycházela ze správných údajů. Pokud jde o finanční stránku věci, v oblasti soukromého práva se oblast nápravy
nesprávných plateb řídí principy bezdůvodného obohacení a lhůty pro nápravu
nesprávných finančních toků zkracují promlčecí lhůty. Pokud tedy byla vyplacena
podpora ve výši nesprávné, je třeba ji vypořádat na principu bezdůvodného
obohacení, přičemž období, za které je možné nápravu učinit, je limitováno
promlčením, které může povinný subjekt namítnout. Jakýkoliv jiný závěr by se
jevil jako nelogický. Namítala-li žalobkyně, že uskutečňování povinného výkupu
má být pro povinně vykupujícího ekonomicky neutrální, přehlíží, že vyplácela-li
výrobcům podporu ve výši, na kterou neměli nárok, vznikalo jim bezdůvodné
obohacení, které je oprávněna po nich vyžadovat a jak je soudu známo, tak také
ho po nich vyžaduje žalobami podanými u Okresního soudu v Hodoníně pod spisovou
značkou 6 C 97/2017, 14 C 94/2017 a 4 C 98/2017, respektive u Obvodního soudu
pro Prahu 4 pod spisovou značkou 21 C 87/2016. [10] Za stěžejní pro posouzení sporu tedy podle soudu prvního stupně je
řešení otázky, kdy byly předmětné výrobny uvedeny do provozu a v jaké výši jim
tedy náleží nárok na podporu, zda ve výši pro výrobny uvedené do provozu v roce
2010 či pro výrobny uvedené do provozu v roce 2011. [11] Pokud jde o datum uvedení výrobny do provozu, žalobkyně v řízení
argumentovala bodem 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ číslo 4/2009 a různými výklady
tohoto cenového rozhodnutí (například oficiální stanovisko ERÚ zveřejněné na
internetových stránkách ERÚ, výkladové stanovisko Energetického regulačního
úřadu číslo 1/2018 a podobně).
Soud prvního stupně v této souvislosti podotýká,
že nevidí v těchto různých výkladech cenového rozhodnutí ERÚ číslo 4/2009
většího rozdílu, když z definice a výkladů vyplývá, že uvedením do provozu je
třeba rozumět okamžik splnění určitých formálních a materiálních podmínek. Soud
prvního stupně považuje za rozhodující nikoli to, kdy byly vystaveny potřebné
(nepravdivé) dokumenty, které prokazují splnění těchto podmínek, ale to, kdy
skutečně byly tyto podmínky splněny. Těmito podmínkami se totiž sleduje, aby
zařízení bezpečně a legálně sloužilo k účelu, pro který bylo vybudováno. Jinými
slovy nezáleží na tom, kdy byl vystaven protokol či další listiny, kterými se
splnění příslušných podmínek prokazuje, ale kdy skutečně došlo ke splnění
podmínek. Není totiž pochyb o tom, že fotovoltaická elektrárna může vyrábět
elektřinu i v situaci, kdy není stavebně dokončená (stačí v zásadě i jen jeden
fotovoltaický panel), není pochyb o tom, že může být fyzicky propojena s
distribuční soustavou a dodávat elektřinu do distribuční soustavy i bez toho,
že by proběhlo paralelní připojení výrobny k distribuční soustavě, (tedy bez
souhlasu provozovatele distribuční soustavy), není pochyb o tom, že může
obdržet revizní zprávu bez toho, že by byla skutečně provozuschopná a bezpečná. Podstatné je, kdy jsou skutečně splněny podmínky pro to, aby bylo možné hovořit
o výrobně jako o výrobně uvedené do provozu, tedy okamžik, kdy zařízení v
souladu s právem (legálně) slouží účelu, pro který bylo vybudováno. Pokud tedy
například fotovoltaická elektrárna není zcela dokončená, nelze hovořit o
uvedení výrobny do provozu, i kdyby byly formálně naplněny podmínky bodu 1.9
cenového rozhodnutí
ERÚ číslo 4/2009 (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As
256/2015 nebo sp. zn. 9 As 204/2015). [12] Soud prvního stupně dále ze závěrů řízení vedeného před Krajským
soudem v Brně pod sp. zn. 62 A 71/2014 a zejména pod sp. zn. 46 T 7/2013,
zjistil, že předmětné výrobny společností Saša - Sun s.r.o. a Zdeněk - Sun
s.r.o. k 31. 12. 2010 zcela zjevně nesplňovaly podmínky pro to, aby mohly být
uvedeny do provozu, když nebyly stavebně dokončeny, nedisponovaly platnými
revizními zprávami a nesplňovaly tak ani podmínky pro udělení licence. Není
podstatné, zda byly dokončeny z 50 %, z 90 % nebo z 99 %, zařízení, které má
být uvedeno do provozu, musí být dokončeno zcela a bezvýhradně tak, aby mohla
být jeho bezpečnost ověřena revizní zprávou, která je podmínkou pro získání
licence. Z důkazů shromážděných zejména v trestním řízení před Krajským soudem
v Brně, ale i v řízení o správní žalobě před Krajským soudem v Brně pak
vyplývá, že předmětné výrobny nemohly být legálně uvedeny do provozu v roce
2010, čehož si výrobci museli být vědomi, a proto také v řízení před správním
orgánem se jejich argumentace zaměřovala primárně na formální naplnění
(některých výkladů) definice cenového rozhodnutí ERÚ číslo 4/2009 bez toho, že
by došlo ke skutečnému naplnění smyslu a podstaty uvedení výrobny do provozu.
Ostatně to, že výrobny nebyly uvedeny do provozu v roce 2010, nejlépe svědčí
samotná skutečnost, jak mizivé množství elektřiny v nich do 31. 12. 2010 bylo
vyrobeno, a to v porovnání s jejich nominálním výkonem, který byl obrovský, a
to například v meziročním srovnání leden 2011/leden 2012. [13] Pro všechny tři výrobny (VT-SUN, s.r.o., Saša-Sun s.r.o., Zdeněk -
Sun s.r.o.) pak platí, že licenci získaly 31. 12. 2010, přičemž z rozsudků
Krajského soudu v Brně z 22. 2. 2016, sp. zn. 46 T 7/2013, a Vrchního soudu v
Olomouci č. j. 5 To 56/2016-11.134 vyplývá, že rozhodnutí byla vydána v
pozdních večerních hodinách zaměstnankyní ERÚ obžalovanou I. F. Z principu, že
výrobna je uvedena do provozu tím, že vyrábí a dodává elektrickou energii do
elektrizační soustavy v souladu s udělenou licencí, lze dovodit, že pro uvedení
výroben do provozu dnem 31. 12. 2010 by musela být tato výroba a dodávka
elektrické energie zahájena až po vydání rozhodnutí o udělení licence a nabytí
právní moci, tj. poté, co rozhodnutí bylo doručeno a výrobce se vzdal práva
rozkladu proti rozhodnutí. V řízení však nebylo prokázáno, že by předmětné
výrobny vyrobily na základě licence udělené dne 31. 12. 2010 elektřinu během
téhož dne a tuto dodaly do elektrizační sítě. [14] Soud prvního stupně proto žalobu podle § 250i zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), zamítl, neboť správní orgán
rozhodl správně, když předmětné výrobny nebyly ve smyslu zákona uvedeny do
provozu v roce 2010, tudíž žalobkyně nemá nárok na doplacení rozdílu mezi výší
podpory, kterou vyplatila společnostem Saša - Sun s.r.o., VT-SUN, s.r.o., a
Zdeněk - Sun s.r.o. v období od 1. 1. 2013 do 31. 3. 2014 a tou, která mu byla
vyplacena účastnicí. [15] K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 28. 3. 2019, č. j. 29 Co 71/2019-675, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení mezi účastníky (výrok pod bodem II). [16] Odvolací soud poukázal na to, že mezi účastnicemi zůstala spornou
otázka, kdy byly předmětné tři výrobny, které byly původně připojeny do
distribuční soustavy společnosti ACTHERM, spol. s r.o., uvedeny do provozu. [17] V řešeném období platilo cenové rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 ze dne 3. 11. 2009. Podle bodu 1.9 cenového rozhodnutí u nově zřizované výrobny elektřiny
nebo zdroje se uvedením do provozu rozumí den, kdy výrobce začal v souladu s
rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti
vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory
formou výkupních cen, nebo kdy poprvé začal vyrábět elektřinu při uplatnění
podpory formou zelených bonusů. Rozhodné proto podle odvolacího soudu bylo, kdy
byla výrobnám udělena licence na výrobu elektřiny a kdy začaly v souladu se
vznikem oprávnění vyrábět elektřinu. [18] Odvolací soud se tak ztotožnil s výkladovým stanoviskem předsedkyně
ERÚ k předmětnému ustanovení tohoto cenového rozhodnutí.
V případě, kdy výrobce
uplatňuje nárok na podporu formou výkupních cen, odvolací soud vycházel z toho,
že dnem uvedení výrobny do provozu je den, kdy výrobce začal v souladu s
licencí na výrobu elektřiny vyrábět elektřinu. V řízení bylo zjištěno, že
licence byly uděleny dne 31. 12. 2010, přičemž ani na základě obsáhlého
dokazování nebylo zjištěno, že by v předmětných výrobnách dne 31. 12. 2010
poté, kdy rozhodnutí o licenci nabylo právní moci, došlo k výrobě elektrické
energie. Proto nemohlo dojít ani k dodávce elektřiny do elektrizační soustavy
při realizaci připojení v souladu s udělenou licencí. [19] Odvolací soud dále poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, v němž Nejvyšší soud uvedl, že jak požadavek
dodávání energie do sítě, tak požadavek, aby se tak dělo na základě licence, je
v souladu se zněním zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, a tvoří s
ním logický a přirozeně provázaný celek. [20] Závěr, že žalobkyně jako povinně vykupující měla vyplácet zmíněným
výrobnám objem podpory pro zdroje uvedené do provozu v roce 2011, tak je
správný. Protože předmětné výrobny nesplňovaly podmínky nároku na podporu ve
výši pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010, není požadavek žalobkyně
důvodný.
[21] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též
„dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle ustanovení §
237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jejího názoru závisí na vyřešení
otázek hmotného práva, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny, resp. které
byly dovolacím soudem řešeny pouze částečně a zároveň mají
být podle dovolatelky vyřešeny jinak. [22] Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. [23] Za dovolacím soudem dosud neřešenou považuje dovolatelka otázku
týkající se výkladu bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 ze dne 3. 11. 2009, konkrétně otázku, zda lze podmínku „vyrábět a dodávat elektřinu do
elektrizační soustavy“ stanovenou předmětným cenovým rozhodnutím, splnit již
realizací prvního paralelního připojení výrobny, při němž se ověřuje funkčnost
elektrárny a jehož součástí je rovněž vyrobení a dodání elektřiny do
elektrizační soustavy. [24] Poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, a ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5137/2017, v nichž se
Nejvyšší soud zabýval výkladem dotčeného cenového rozhodnutí ERÚ. Byť se
jednalo o skutkově odlišné případy, přesto se podle dovolatelky závěry zde
vyslovené dotýkají i nyní projednávané věci. V citovaných rozhodnutích Nejvyšší
soud k předmětnému předpokladu „vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační
soustavy“ vyložil, že tento předpoklad není splněn, jestliže byly dodávky
elektřiny prováděny protiprávně, tj. bezesmluvně (bez smlouvy o dodávce
elektřiny) a bez připojení k distribuční soustavě za účelem dodávek provedeného
provozovatelem distribuční soustavy. Ačkoliv se zde tedy Nejvyšší soud
explicitně nezabýval řešením otázky, zda lze tuto podmínku splnit v rámci
realizace prvního paralelního připojení, lze z těchto rozhodnutí implicitně
vyvodit závěr, že Nejvyšší soud považoval za podmínku legálnosti dodávky i
okolnost, že se uskutečnila na základě předchozí smlouvy o dodávce elektřiny. To ovšem není případ výroby a dodávky elektřiny uskutečněné v rámci prvního
paralelního připojení, kdy právním titulem této dodávky není smlouva o dodávce
elektřiny. [25] Dovolatelka dále poukazuje na ustálenou rozhodovací praxi
Nejvyššího správního soudu reprezentovanou rozsudkem ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 4 As 257/2017, a na něj navazujícími rozsudky ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 7 As
423/2017, a ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 10 As 62/2018. Nejvyšší správní soud
již v prvním z citovaných rozhodnutí dospěl k závěru, že výklad, podle kterého
by musela být vyrobená elektřina změřena, a současně by muselo dojít k jejímu
výkupu na základě smluvního vztahu mezi výrobcem a provozovatelem distribuční
soustavy, by fakticky rozšířil okruh podmínek, které by výrobna elektřiny
musela splnit, aby mohla být považována za uvedenou do provozu v roce 2010. Ve
své judikatuře tedy Nejvyšší správní soud opakovaně vyslovil, že předmětnou
podmínku lze splnit také realizací prvního paralelního připojení výrobny do
elektrizační soustavy.
Dovolatelka poukazuje na to, že Nejvyšší správní soud se
v citovaných rozhodnutích přiklonil k výkladu bodu 1.9 předmětného cenového
rozhodnutí zastávanému Energetickým regulačním úřadem, kdy tento výklad
předložený ve stanovisku ze dne 27. 10. 2010 představuje podle názoru řečeného
soudu formu autentického výkladu. Podle stanoviska ERÚ přitom je třeba toto
ustanovení vykládat tak, že za den uvedení výrobny do provozu lze pro účely
stanovení rozhodného dne pro přiznání podpory označit pozdější z termínů
„účinná“ licence na výrobu elektřiny a datum paralelního připojení výrobny k
distribuční soustavě. [26] S ohledem na uvedené má dovolatelka za to, že výklad bodu 1.9
cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 zastávaný odvolacím soudem je nesprávný,
neboť podle jeho názoru nelze výrobu a dodávku elektřiny uskutečněnou v rámci
prvního paralelního připojení – předcházela-li udělení licence, považovat za
výrobu a dodávku uskutečněnou v souladu s právem. [27] Dovolatelka dále předestírá otázku výkladu § 13 odst. 5 vyhlášky č. 346/2012 Sb., o termínech a postupech výběru formy podpory, postupech
registrace podpor u operátora trhu, termínech a postupech výběru a změn režimů
zeleného bonusu na elektřinu a termínu nabídnutí elektřiny povinně vykupujícímu
(registrační vyhláška), jako otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu
neřešenou. Konkrétně tuto otázku formuluje jako otázku, zda je účastnice
oprávněna sama o sobě měnit údaje registrované postupem podle dotčeného
ustanovení. [28] Odvolací soud se sice předmětnou otázkou v napadeném rozhodnutí
explicitně nezabýval, podle názoru dovolatelky však vyšel z předpokladu, že
operátor trhu disponuje pravomocí zpochybňovat správnost údajů převzatých
postupem podle § 13 odst. 5 registrační vyhlášky a může tak zpětně požadovat
prokázání správnosti těchto údajů. Dovolatelka s tímto závěrem nesouhlasí,
přičemž poukazuje na vývoj zákonné úpravy v souvislosti s přechodem povinnosti
k povinnému výkupu z provozovatelů distribučních soustav na povinně vykupující
obchodníky s elektřinou s účinností od 1. 1. 2013. Podle dovolatelky v
souvislosti se změnou právní úpravy a způsobu vyplácení podpor nemělo dojít ke
změně vyplácené podpory, ale tato měla být zachována. V souvislosti s tímto
přechodem povinností pak mělo dojít ze strany provozovatelů distribučních
soustav k předání dat o výrobcích a výrobnách s nárokem na podporu vzniklým
podle zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů
energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných
zdrojů), přičemž tyto předané údaje měly být podkladem pro další vyplácení
podpory podle nové právní úpravy v zákoně o POZE. [29] V souvislosti s touto námitkou soud prvního stupně uzavřel, že
vztahy mezi žalobkyní a účastnicí, jakož i vztahy mezi žalobkyní a výrobci jsou
vesměs vztahy soukromoprávními, přičemž účastnice mohla po svém obchodním
partnerovi vyžadovat prokázání jakékoliv skutečnosti. Dovolatelka však s tímto
závěrem nesouhlasí, přičemž předmětné ustanovení považuje za kogentní,
migrovaná data podle jejího názoru účastnice přezkoumávat nemůže.
Poukazuje
přitom na to, že účastnice jako operátor trhu ve své podstatě plní na trhu s
elektřinou roli státu, při provádění registrace v systému operátora trhu přitom
plní zejména zákonem uložené povinnosti organizačního, statistického a
administrativního charakteru. Bylo by přitom podle dovolatelky absurdní, aby
účastnice mohla s poukazem na soukromoprávní charakter vztahů s účastníky trhu
s elektřinou libovolně a nahodile rozporovat plněních svých zákonných
povinností. [30] Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a uloží účastnici
povinnost nahradit žalobkyni náhradu nákladů řízení, případně aby rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. [31] K dovolání žalobkyně podala účastnice vyjádření, v němž navrhla
jeho odmítnutí, případně zamítnutí.
III. Přípustnost dovolání
[32] Nejvyšší soud (jako soud dovolací podle § 10a o. s. ř.) postupoval
v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2 zákona č. 296/2017
Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a
řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda
dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. [33] Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. [34] Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. [35] Nejvyšší soud shledal dovolání žalobkyně přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky, zda lze podmínku „vyrábět a dodávat elektřinu do
elektrizační soustavy“ podle bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 ze dne
3. 11. 2009, splnit dodávkou elektřiny do elektrizační sítě uskutečněnou před
okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí o udělení licence k výrobě elektřiny
při realizaci prvního paralelního připojení výrobny, neboť se jedná o otázku v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud v úplnosti neřešenou. [36] Druhá otázka výslovně formulovaná dovolatelkou, tedy zda je
účastnice oprávněna sama o sobě měnit údaje registrované postupem ustanovení §
13 odst. 5 registrační vyhlášky, přípustnost dovolání nezakládá, neboť napadené
rozhodnutí na řešení takto vymezené otázky nespočívá a není tak splněna jedna
ze základních podmínek přípustnosti dovolání stanovených v § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Při formulaci uvedené otázky dovolatelka přehlíží, že ze skutkových zjištění
učiněných správním orgánem, z nichž vycházely soudy obou stupňů, se podává, že
účastnice v daném případě postupovala při výplatě rozdílu mezi výkupními cenami
a hodinovými cenami v souladu s údaji poskytnutými ze strany společnosti
ACTHERM, spol. s r.o., k registraci v systému účastnice jakožto operátora trhu
v lednu 2013. Tyto údaje přitom nebyly ze strany účastnice nijak revidovány, o
jejich zpětnou opravu přitom byla účastnice společností ACTHERM, spol. s r.o.,
až dopisem ze dne 13. 5. 2014. [37] Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen
výlučně otázkám právním. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být
založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových
závěrů odvolacího soudu, resp. Na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího
soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn.
29
Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). [38] Vzhledem k tomu, že dovolací soud není vázán formálním vymezením
předpokladů přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 159/2014), nýbrž hodnotí, zda je z dovolání vůbec patrno,
o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné rovněž pro řešení otázky,
zda postup účastnice jakožto operátora trhu spočívající v nevyhovění žádosti o
opravu evidovaných údajů a sporování nároku na zpětné doplacení rozdílu mezi
výší podpory, kterou vyplatila dotčeným společnostem žalobkyně, a tou, která
již byla v rozhodném období vyplacena účastnicí podle údajů evidovaných v
systému operátora trhu, je v rozporu s registrační vyhláškou a zásadami, na
nichž je budována úprava podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů
energie po dni 1. 1. 2013, jakož i s povahou posuzovaného vztahu mezi
účastníky. Jedná se o otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud
nebyla řešena.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
[39] Dovolání není důvodné. [40] Podle bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 ze dne 3. 11. 2009
u nově zřizované výrobny elektřiny nebo zdroje se uvedením do provozu rozumí
den, kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku
oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět a dodávat elektřinu do
elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen nebo kdy
poprvé začal vyrábět elektřinu při uplatnění podpory formou zelených bonusů. [41] Podle § 1 odst. 2 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby
elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o
podpoře využívání obnovitelných zdrojů), ve znění účinném do 31. 12. 2010,
účelem tohoto zákona je v zájmu ochrany klimatu a ochrany životního prostředí
a) podpořit využití obnovitelných zdrojů energie (dále jen „obnovitelné
zdroje“), b) zajistit trvalé zvyšování podílu obnovitelných zdrojů na spotřebě
primárních energetických zdrojů, c) přispět k šetrnému využívání přírodních
zdrojů a k trvale udržitelnému rozvoji společnosti, d) vytvořit podmínky pro
naplnění indikativního cíle podílu elektřiny z obnovitelných zdrojů na hrubé
spotřebě elektřiny v České republice ve výši 8 % k roku 2010 a vytvořit
podmínky pro další zvyšování tohoto podílu po roce 2010. [42] Nejvyšší soud již v minulosti dospěl k závěru, že Energetický
regulační úřad má pravomoc vydávat cenová rozhodnutí jakožto obecné normativní
akty a je v rámci své působnosti oprávněn stanovit nejen výši výkupních cen za
elektřinu z obnovitelných zdrojů, ale také další věcné podmínky pro uplatnění
jednotlivých forem regulace, tedy i upřesnit podmínku „uvedení do
provozu“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo
5137/2017). [43] Pro posouzení podmínky vzniku nároku na podporu využívání
obnovitelných zdrojů v rozsahu podle cenového rozhodnutí Energetického
regulačního úřadu pro rok 2010 spočívající v uvedení výrobny elektřiny do
provozu v tomto roce je rozhodující vymezení této podmínky v cenovém rozhodnutí
Energetického regulačního úřadu č. 4/2009. Jiné náležitosti uvedení výrobny
elektřiny do provozu jako podmínky pro vznik nároku na podporu využívání
obnovitelných zdrojů ve výši stanovené pro rok 2010, než které vyplývají z
předmětného cenového rozhodnutí, dovozovat nelze. To však neznamená, že
ustanovení předmětného cenového rozhodnutí nemohou podléhat, stejně jako tomu
je v případě jiných obecných normativních aktů, výkladu jejich obsahu podle
ustálených výkladových metod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2545/2019). [44] Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi již v minulosti vyjádřil
rovněž k otázce naplnění předpokladů pro uvedení nově zřizované výrobny do
provozu ve smyslu bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009. V rozsudku ze dne
9. 3. 2017, sp. zn.
32 Cdo 1051/2015, uveřejněném pod číslem 104/20 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, přitom vyložil, že předpokladem vzniku nároku
provozovatele takové výrobny na výkupní ceny elektřiny stanovené pro rok 2010
je skutečnost, že výrobce začal do konce tohoto roku v souladu s pravomocným
rozhodnutím o udělení licence vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační
soustavy. Tento předpoklad není splněn, jestliže dodávky byly prováděny
bezesmluvně a bez připojení k přenosové nebo distribuční soustavě provedeného
provozovatelem příslušné soustavy. Splnění předpokladu realizace dodávek
energie do elektrizační soustavy totiž není možno chápat jen technicky, nýbrž
též v právním smyslu. Musí jít o dodávky, které jsou realizovány v souladu s
právem, nikoli bez právního titulu či dokonce protiprávně. [45] V citovaném rozhodnutí dále Nejvyšší soud uvedl, že započetí s
dodávkami elektřiny do elektrizační soustavy v průběhu určitého kalendářního
roku, zakotvené jako podmínka aplikace cenového předpisu stanovícího výkupní
ceny elektřiny pro tento kalendářní rok, je zcela logickým předpokladem podpory
formou určitých výkupních cen, majícím oporu v zákoně. Jak požadavek dodávání
energie do sítě, tak požadavek, aby se tak dělo na základě licence, je v
souladu se zněním a účelem zákona č. 180/2005 Sb. a tvoří s ním logický a
přirozeně provázaný celek. Bod 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 tak ve
skutečnosti žádné nové povinnosti nezakládá. Vyjadřuje v rovině cenové
regulace, že k výkupu energie je třeba energii dodávat a je tak třeba činit
legálně, a promítá v ní znění zákona plně v souladu s jeho smyslem. [46] V rozsudku ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5137/2017, pak
Nejvyšší soud vyslovil, že z účelu tohoto zákona výslovně deklarovaného v § 1
odst. 2 je zřejmé, že zákonodárce má zájem na tom, aby určitý podíl dodávané
elektřiny pocházel z obnovitelných zdrojů. Tento účel není naplněn již tím, že
výrobna elektřiny je technicky způsobilá vyrábět elektřinu (jak tvrdila
dovolatelka), nýbrž je naplněn až okamžikem, kdy výrobna elektřinu z
obnovitelných zdrojů legálně (tedy na základě licence) dodává do distribuční
sítě. Pokud tedy ERÚ v cenovém předpisu podmínil jeho aplikaci právě podmínkou
spočívající v legálním dodávání (tj. na základě licence) elektřiny do
distribuční sítě, čímž definoval pojem „uvedení výrobny do provozu“, nedopustil
se žádného vybočení z mezí svého zákonného zmocnění, ani nezaložil subjektům
práva novou povinnost v rozporu s článkem 4 odst. 1 Listiny základní práv a
svobod, nýbrž pouze konkretizoval podmínky, za nichž se uplatní konkrétní
výkupní ceny, a to v souladu se zákonem o cenách a se zákonem o podpoře
využívání obnovitelných zdrojů. [47] Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že Nejvyšší soud se v rozsudku ze
dne 9. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, zabýval skutkově odlišnou věcí, neboť
zde řešil situaci, kdy první paralelní připojení výrobny v roce 2010 vůbec
neproběhlo a dovolatelka byla v 2010 připojena k distribuční soustavě jen za
účelem odběru, nikoli dodávek elektrické energie.
Dodávky byly uskutečněny
svévolně a bez připojení provedeného za součinnosti s provozovatelem
distribuční soustavy. V tam projednávané věci pak rozhodnutí, jímž byla výrobci
udělena licence, nabylo právní moci dne 27. 12. 2010, přičemž k prvnímu
paralelnímu připojení výrobny došlo až dne 13. 1. 2011. [48] Výše uvedené závěry dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se
však promítají i do nyní řešené věci, kdy spornou otázkou je, zda lze podle
dotčeného ustanovení považovat za právně významné dodávky elektřiny realizované
před okamžikem, kdy rozhodnutí o udělení licencí dotčeným výrobcům nabyla
právní moci. Nejvyšší soud přitom v citovaných rozhodnutích vyjádřil požadavek
na legálnost dodávek do distribuční sítě, za rozhodný pak ve vztahu k vykládané
úpravě označil okamžik, kdy výrobna elektřinu z obnovitelných zdrojů legálně –
tedy na základě licence, dodává do distribuční sítě. [49] Dovolatelka považuje za rozhodnou z hlediska naplnění podmínek bodu
1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 dodávku elektřiny, k níž došlo před
udělením licence k výrobě elektřiny. Takovou dodávku ovšem nelze s ohledem na
výše uvedené považovat za významnou z hlediska splnění předpokladů uvedení
výrobny do provozu podle dotčeného cenového rozhodnutí. To zřetelně vyplývá jak
ze samotného jazykového vyjádření užitého v předmětném ustanovení, neboť nelze
pojmově hovořit o výrobě a dodávkách elektřiny v souladu s rozhodnutím o
udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti v době, kdy
výrobce elektřiny licencí k její výrobě nedisponoval, tak z účelu zákona o
podpoře využívání obnovitelných zdrojů, kterým je podpora výroby elektřiny z
obnovitelných zdrojů uskutečňované legálním způsobem, tedy s dodržením všech
zákonem vyžadovaných pravidel (srov. kromě již výše citovaného rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5137/2017, také rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1264/2019). Jak ostatně
poukázal i správní orgán, zkoumané ustanovení nepřipouští jiný závěr, než ten,
že dnem uvedení výrobny elektřiny do provozu je den, kdy výrobce začal na
základě licence oprávněně vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy. [50] Povinnost uskutečňovat výrobu elektřiny (stejně jako další činnosti
v energetických odvětvích) výhradně na základě pravomocně udělené licence
přitom patřila a stále patří k elementárním povinnostem podnikání v energetice
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1264/2019). Požadavek, aby výrobci v oblasti energetiky byli držiteli příslušné licence, má
věcné opodstatnění spočívající v zájmu na bezpečném a spolehlivém provozování
energetických zařízení. Splnění podmínek pro udělení licence v obecné rovině
poskytuje záruku, že daný podnikatel je schopen dostát požadavkům, které na něj
kladou právní předpisy v oblasti energetiky (srov. důvodovou zprávu k
energetickému zákonu). [51] Dále lze rovněž poukázat na to, že energetický zákon předpokládá
změnu licence v případě, že dojde k rozšíření počtu provozoven, v nichž
probíhala výroba, či jejich technických parametrů (tj.
i při rozšíření výroby
elektřiny o další výrobní zařízení) a výslovně stanovuje, že v takovém případě
je držitel licence oprávněn zahájit výkon licencované činnosti v těchto
provozovnách dnem právní moci rozhodnutí o změně rozhodnutí o udělení licence
(srov. § 9 odst. 5 energetického zákona). Je-li zákonodárcem akcentován význam
okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí o změně licence ve vztahu k možnosti
výrobce zahájit výkon licencované činnosti ve vymezeném rozsahu, lze argumentem
a simili dovodit podobný význam právní moci rozhodnutí o udělení licence. Není
tak důvod netrvat v případě předpokladů podle bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ
č. 4/2009 na požadavku započetí s výrobou a dodávkami elektřiny do elektrizační
sítě až ode dne pravomocného udělení licence k výrobě elektřiny. [52] Splnění požadavku dodávek do elektrizační soustavy v souladu s
udělenou licencí tedy nelze spatřovat v uskutečnění dodávky, jež předchází
okamžiku nabytí právní moci o udělení licence. [53] Opačný závěr přitom nevyplývá ani z dovolatelkou citované
rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu. V tomto ohledu je třeba poukázat
na skutkovou odlišnost případů projednávaných Nejvyšším správním soudem, neboť
ten rozhodoval v situacích, kdy došlo k prvnímu paralelnímu připojení výrobny
do distribuční soustavy až poté, co se stal výrobce držitelem licence (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2018, č. j. 4 As 257/2017-82,
a ze dne 21. 8. 2018, č. j. 7 As 423/2017-43), nezabýval se tak otázkou významu
dodávky provedené před tímto okamžikem. Ve svém rozsudku ze dne 10. 1. 2019, č. j. 10 As 62/2018-135, v němž Nejvyšší správní soud navázal na svá předchozí
rozhodnutí, pak Nejvyšší správní soud podotkl, že je sporné, zda k dodávkám
elektřiny mohlo po právu dojít před 30. 12. 2009 – tedy před okamžikem, kdy v
tam projednávané věci nabyla právní moci licence výrobce elektřiny. Podobně
Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. I. ÚS 1764/17,
shrnul závěry dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu tak, že se
ustálila v závěru, že za dodávku elektřiny významnou z hlediska uvedení
zařízení do provozu lze považovat i dodávku elektřiny do distribuční soustavy v
rámci prvního paralelního připojení výrobny k distribuční soustavě po získání
licence na výrobu elektrické energie. Poukazuje-li dále dovolatelka na
výkladové stanovisko ERÚ ze dne 27. 10. 2010, resp. výkladové stanovisko ERÚ č. 1/2018 ze dne 19. 2. 2018, pak i zde je v závěrečném shrnutí vysloven závěr,
podle kterého lze za datum uvedení výrobny do provozu v roce 2010 označit datum
paralelního připojení výrobny s platnou licencí do distribuční soustavy. [54] Závěr odvolacího soudu o tom, že předmětné výrobny nesplňovaly
podmínky nároku na podporu ve výši pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010,
tedy obstojí jako věcně správný za situace, kdy ze zjištění učiněných v
nalézacím řízení vyplývá, že po okamžiku, kdy rozhodnutí o udělení licencí
dotčeným výrobcům nabyla právní moci (31. 12. 2010), nedošlo během tohoto roku
v předmětných výrobnách k výrobě elektrické energie.
[55] Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami dovolatelky souvisejícími s
druhou v dovolání předestřenou otázkou, kterou brojí proti podle jejího názoru
nesprávnému hodnocení vztahu mezi ní a účastnicí, jakož i proti hodnocení
postupu účastnice při evidenci a opravě údajů v systému operátora trhu a při
vyplácení podpor na základě těchto údajů, který dovolatelka považuje za
rozporný s ustanovením § 13 odst. 5 registrační vyhlášky a se zásadou zachování
dosavadní výše vyplácené podpory. [56] Podle § 4 odst. 4 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů,
účinného do 31. 12. 2012, provozovatelé regionálních distribučních soustav a
provozovatel přenosové soustavy jsou povinni vykupovat veškerou elektřinu z
obnovitelných zdrojů, na kterou se vztahuje podpora, a uzavřít smlouvu o
dodávce, pokud výrobce elektřinu z obnovitelných zdrojů nabídl, za podmínek
podle § 5 a za ceny podle § 6. Součástí této povinnosti je i převzetí
odpovědnosti za odchylku podle zvláštního právního předpisu. [57] Podle § 2 písm. u) zákona o POZE se pro účely tohoto zákona rozumí
povinně vykupujícím obchodník s elektřinou určený tímto zákonem nebo vybraný
Ministerstvem průmyslu a obchodu (dále jen „ministerstvo“), který vykupuje
elektřinu od výrobce z obnovitelného zdroje vyrobenou ve výrobně elektřiny na
vymezeném území. [58] Podle § 10 zákona o POZE do doby rozhodnutí o výběru povinně
vykupujícího je pro příslušné vymezené území povinně vykupujícím dodavatel
poslední instance. O výběru povinně vykupujícího informuje ministerstvo
způsobem umožňujícím dálkový přístup (odstavec 1). Povinně vykupující je
povinen vykupovat elektřinu z obnovitelných zdrojů, na kterou se vztahuje
podpora elektřiny, vyrobenou ve výrobně elektřiny nacházející se na jeho
vymezeném území za podmínek podle § 11 a 12. Povinně vykupující nese
odpovědnost za odchylku v předávacím místě výrobny elektřiny podle jiného
právního předpisu (odstavec 2). [59] Podle § 54 odst. 1 věty první zákona o POZE pro elektřinu z výroben
elektřiny uvedených do provozu přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pro
kterou vznikl nárok na podporu elektřiny výkupními cenami podle dosavadních
právních předpisů, vzniká nárok na podporu elektřiny formou výkupních cen podle
tohoto zákona. [60] Podle § 20a odst. 4 písm. x) energetického zákona, ve znění účinném
do 31. 12. 2015, je operátor trhu povinen hradit povinně vykupujícímu rozdíl
mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a cenu za jeho činnost. [61] Podle § 13 odst. 3 registrační vyhlášky provozovatel přenosové nebo
distribuční soustavy, u něhož výrobce postupem podle bodu 2 zvolil pro rok 2013
podporu formou výkupních cen, neprodleně předá povinně vykupujícímu údaje
nezbytné pro uzavření smlouvy o dodávce elektřiny s tímto výrobcem, a to v
rozsahu bodů 1, 3 až 5, 9, 10, 14, 15 a 18 přílohy č. 1 k této vyhlášce a
přílohy č. 5 k této vyhlášce, pokud jsou provozovateli přenosové nebo
distribuční soustavy tyto údaje známé. [62] Podle § 13 odst.
5 registrační vyhlášky provozovatel přenosové nebo
regionální distribuční soustavy předá operátorovi trhu údaje o výrobcích, kteří
uplatní nárok na podporu za období do 31. prosince 2012 a uplatňují ji i pro
rok 2013, jejich výrobních zdrojích elektřiny a zvolených formách podpory v
rozsahu podle přílohy č. 5 k této vyhlášce. Tímto bude provedena evidence
výrobních zdrojů elektřiny takových výrobců a registrace zvolených forem
podpory v systému operátora trhu s účinností registrace formy podpory od 1. ledna 2013, s výjimkou výrobních zdrojů elektřiny připojených do lokální
distribuční soustavy, u nichž výrobce ještě následně zaeviduje identifikační
číselný kód předávacího místa výrobního zdroje elektřiny v systému operátora
trhu. [63] V souvislosti s výše vymezenou právní úpravou došlo k 1. 1. 2013 ke
změnám v oblasti výkupu elektřiny z obnovitelných zdrojů od výrobců. Dovolatelka přitom namítá, že přechodem povinnosti povinného výkupu z
provozovatele distribuční soustavy na ni, jakožto povinně vykupujícího
obchodníka s elektřinou, nemělo dojít ke změně výše vyplácené podpory. Podkladem pro další vyplácení podpory podle nové právní úpravy v zákoně o POZE
měly být údaje předané provozovatelem distribuční soustavy postupem podle § 13
odst. 5 registrační vyhlášky, přičemž účastnice nemohla zpochybňovat správnost
předaných údajů, zpochybňovat tyto údaje a revidovat nárok na dosavadní výši
podpory. [64] Argumentace dovolatelky je v první řadě částečně nepřípadnou, neboť
– jak již bylo poznamenáno výše, ze skutkových zjištění učiněných v nyní
projednávané věci vyplývá, že v průběhu relevantního období od 1. 1. 2013 do
31. 3. 2014 účastnice postupovala při výplatě rozdílu mezi výkupními cenami a
hodinovými cenami v souladu s údaji poskytnutými ze strany společnosti ACTHERM,
spol. s r.o., k registraci v systému účastnice jakožto operátora trhu v lednu
2013. Do rozsahu údajů předávaných k evidenci operátorovi trhu spadal podle
bodu 11. přílohy č. 5 k registrační vyhlášce i údaj o datu uvedení výrobního
zdroje elektřiny do provozu, přičemž za datum uvedení předmětných výroben do
provozu byl společností ACTHERM, spol. s r.o., označen den 4. 1. 2011. Při
plnění své povinnosti hradit povinně vykupujícímu rozdíl mezi výkupní cenou a
hodinovou cenou ve smyslu § 20a odst. 4 písm. x) energetického zákona tak
účastnice vycházela z evidovaných údajů, které byly převzaty postupem podle §
13 odst. 5 registrační vyhlášky, které nijak nerozporovala či neopravovala. [65] Řešený spor přitom tak vznikl v souvislosti s administrativním
pochybením třetího subjektu – společnosti ACTHERM, spol. s r.o., kdy došlo k
předání rozdílných údajů povinně vykupujícímu pro účely uzavření smluv o
dodávce elektřiny s výrobci a operátorovi trhu pro účely vyplácení podpor
povinně vykupující žalobkyni. [66] Svou argumentací dovolatelka dále obsahově brojí proti nevyhovění
žádosti o zpětnou opravu údajů ohledně data uvedení předmětných výroben do
provozu, kterou adresovala účastnici společnost ACTHERM, spol. s r.o., dne 13. 5. 2014. Z výše citovaného ustanovení § 13 odst.
5 registrační vyhlášky však
nelze ani extenzivním výkladem dovodit povinnost účastnice opravovat bez
dalšího k žádosti povinně vykupujícího či jiného subjektu evidované údaje o
výrobcích, kteří uplatnili nárok na podporu, a to více než rok poté, co byla
účinně registrována forma podpory a zaevidovány údaje postupem podle § 13 odst. 5 registrační vyhlášky. [67] Námitky dovolatelky ohledně specifického právního postavení
účastnice jako operátora trhu při plnění povinností organizačního,
statistického a administrativního charakteru a ohledně specifické povahy
vztahů, do nichž při plnění těchto povinností vstupuje, se současně míjí s
předmětem řízení před správním orgánem, neboť tím nebyl požadavek žalobkyně na
splnění evidenčních povinností operátora trhu, nýbrž požadavek na uhrazení
podpory v dovolatelkou nárokované výši. [68] Při posuzování právní povahy vztahu, z něhož vyplývá sporný nárok
na úhradu rozdílu mezi výkupní cenou v dovolatelkou prosazované výši a
hodinovou cenou, lze uplatnit hlediska formulovaná v ustálené judikatuře
Nejvyššího soudu, z níž se podává, že pro rozlišení soukromoprávních
(občanskoprávních či obchodněprávních) vztahů od vztahů veřejnoprávních je
rozhodující především posouzení vzájemného postavení jejich subjektů, jak
vyplývá z příslušných ustanovení právní normy, která na tyto vztahy dopadá
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo
1211/2001, uveřejněné pod číslem 20/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Charakteristickým znakem soukromoprávních vztahů je především
skutečnost, že jejich subjekty ve vzájemném vztahu mají rovné postavení (srov. § 2 odst. 2 obč. zák.), tedy že jeden z účastníků tohoto vztahu nemůže svým
jednostranným úkonem či rozhodnutím založit povinnost druhého účastníka a v
rámci tohoto vztahu nemůže autoritativně vynucovat splnění povinností druhého
subjektu. Subjekty soukromoprávních vztahů se o vzniku či založení vzájemných
subjektivních práv a povinností musí zásadně dohodnout, pokud tyto právní
povinnosti nevznikají přímo ze zákona. Naproti tomu veřejnoprávní vztahy jsou
založeny na právně nerovném postavení jejich subjektů, kdy orgány veřejné moci
rozhodují o právech a povinnostech subjektů mocensky – autoritativně a kdy
rozhodnutí těchto orgánů nejsou závislá na vůli subjektů. Základní metodou
právní regulace je zde rozhodnutí orgánu veřejné moci (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 926/2006, uveřejněný pod
číslem 50/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. Cpjn 203/2012, uveřejněné pod číslem 78/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 29 Odo
405/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 26 Odo
1637/2005, a ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2508/2014). [69] Posuzovaný vztah mezi žalobkyní a účastnicí vznikl přímo ze zákona,
přičemž jeho obsah je určen ustanovením § 20a odst. 4 písm.
x) energetického
zákona, z něhož vyplývá povinnost účastnice hradit povinně vykupujícímu rozdíl
mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a cenu za jeho činnost. Skutečnost, že
nárok na úhradu tohoto rozdílu vzniká povinně vykupující žalobkyni přímo ze
zákona, však neznamená, že se při poskytování podpory muselo jednat o svou
povahou veřejnoprávní vztah. I v soukromoprávních vztazích totiž práva a
povinností mohou vznikat přímo ze zákona (např. povinnost nahradit škodu, vydat
bezdůvodné obohacení apod.). Poskytování podpory je sice výsledkem státní
ingerence subvenční povahy, v rámci posuzovaného vztahu se však nejedná o přímé
poskytování dotace z veřejných prostředků žalobkyni. O poskytnutí přímé dotace
z veřejných prostředků šlo v novém systému financování pouze ve vztahu státu
(Ministerstva průmyslu a obchodu) vůči operátorovi trhu (srov. § 29 zákona o
POZE). Předmětný vztah je vztahem dvou subjektů soukromého práva, přičemž
jejich postavení je v tomto vztahu rovné, neboť ani jeden z účastníků tohoto
vztahu nemůže svým jednostranným úkonem či rozhodnutím založit povinnost
druhého účastníka a v rámci tohoto vztahu nemůže autoritativně vynucovat
splnění povinností druhého subjektu. Z hlediska výše vymezených rozlišovacích
kritérií se tedy jedná o vztah soukromoprávní povahy. [70] Co pak se týče samotného rozsahu povinnosti účastnice stanovené v
předmětném ustanovení, lze přitakat názoru správního orgánu, podle nějž
operátor trhu není povinen hradit povinně vykupujícím rozdíl mezi jakoukoliv
výší podpory ve formě výkupních cen a hodinovou cenou, ale rozdíl mezi výkupní
cenou ve výši, v jaké má výrobce na výkupní cenu nárok, a hodinovou cenou. S
tím ostatně koresponduje i povinnost operátora trhu ověřovat splnění podmínek
podpory u výrobců při registraci podpory elektřiny podle § 10 odst. 5 věty
druhé registrační vyhlášky. Dovolatelka svým výkladem akcentujícím zásadu
zachování dosavadních nároků explicitně vyjádřenou v § 54 odst. 1 větě první
zákona o POZE nabádá k rezignaci na řešení otázky, zda výrobcům vznikl nárok na
výkupní ceny pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010, takový výklad však
považuje Nejvyšší soud za absurdní. Ostatně o zachování dosavadních nároků lze
uvažovat pouze v rozsahu, v němž přede dnem nabytí účinnosti zákona o POZE
vznikly podle dosavadních právních předpisů. [71] Nejvyšší soud tedy neshledal ani výše uvedené námitky dovolatelky
týkající se nemožnosti účastnice sporovat dosavadní výši vyplácené podpory
opodstatněnými. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že požadavek žalobkyně
není důvodný, neboť předmětné výrobny nesplňovaly podmínky nároku na podporu
formou výkupních cen ve výši pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010, je
tento závěr správný. [72] Protože v mezích, v nichž bylo dovolání shledáno přípustným, je
rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a
dovoláním neuplatněné vady řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud
přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), se ze
spisu nepodávají, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
[73] O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c
odstavec 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně, která
byla v dovolacím řízení neúspěšná, je povinna nahradit úspěšné účastnici řízení
náklady, jež v dovolacím řízení účelně vynaložila a které sestávají z
mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 3 100 Kč podle § 1 odst. 2
věty první, § 6 odst. 1, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 7. 2018, neboť úkon
byl učiněn 27. 6. 2019, a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za
jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení náhrady za daň z
přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. 714 Kč, kterou
bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která
podle § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu
ve výši 4 114 Kč je žalobkyně povinna účastnici řízení zaplatit ve lhůtě tří
dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího advokáta (§ 243b ve spojení s
§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí,
může se účastnice domáhat výkonu rozhodnutí.