ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve
věci žalobkyně FV elektrárna Páleč s.r.o., se sídlem ve Velkých Přílepech,
Pražská 777, identifikační číslo osoby 28959850, zastoupené Mgr. Josefem
Švandou, advokátem se sídlem v Praze 6, Buzulucká 678/6, za účasti účastnice
OTE, a.s., se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská 192/79, identifikační
číslo osoby 26463318, o zaplacení 3 324 812 Kč s příslušenstvím, o nahrazení
rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 20. 11. 2015, č. j.
03273-33/2015-ERU, ve spojení s rozhodnutím předsedkyně Energetického
regulačního úřadu ze dne 26. 2. 2016, č. j. 03273-40/2015-ERU, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 32/2016, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2019, č. j. 29 Co
66/2019-238, t a k t o :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici náhradu nákladů dovolacího
řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Napadeným rozsudkem odvolací soud ve výroku I. potvrdil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 6. 2018, č. j. 25 C 32/2016-149, jímž
soud prvního stupně ve věci samé zamítl žalobu o zaplacení 3 324 812 Kč s
příslušenstvím a nahrazení shora uvedeného správního rozhodnutí, a ve výroku
II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit účastnici náhradu nákladů odvolacího
řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
2. Odvolací soud odůvodnil svůj rozsudek tím, že podstatou žaloby je
požadavek žalobkyně, aby jí účastnice uhradila za elektřinu vyrobenou ve
fotovoltaické elektrárně Páleč zelený bonus ve výši stanovené zákonem a účinným
cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu pro výrobny uvedené do
provozu v roce 2010 a nikoliv pro výrobny uvedené do provozu v roce 2011.
Žalobkyně tvrdila, že elektrárna byla uvedena do provozu při kontrole provedené
techniky provozovatele distribuční soustavy ČEZ Distribuce, a. s., dne 22. 12.
2010, kdy byla připojena k distribuční soustavě. Namítala, že bez připojení k
distribuční soustavě by ke kontrole nemohlo dojít, když součástí kontroly je i
neměřená výroba a dodávka elektřiny do distribuční soustavy. ČEZ Distribuce, a.
s., pouze odmítla povolit přenos elektřiny přes distribuční soustavu. Při
kontrole dne 7. 2. 2011 technici ČEZ Distribuce, a. s., jen spočítali
fotovoltaické panely a konstatovali, že část jich byla odebrána a že elektrárna
může být od tohoto data provozována paralelně s distribuční soustavou. Podle
žalobkyně k žádnému připojování do distribuční soustavy při druhé kontrole dne
7. 2. 2011 již nedošlo.
3. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že k
paralelnímu připojení elektrárny žalobkyně k distribuční soustavě nedošlo dne
22. 12. 2010, neboť v té době elektrárna nesplňovala technické podmínky pro
uvedení výrobny do provozu s distribuční soustavou a nemohla tak být s
distribuční soustavou paralelně provozována. K tomu došlo až 7. 2. 2011, což
bylo dokumentováno vystavením protokolu o splnění technických podmínek pro
uvedení výrobny do provozu s distribuční soustavou.
4. Po právní stránce dospěl odvolací soud k názoru, že způsob
poskytování podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů podle zák. č.
180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o
změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), byl
pro rok 2010 stanoven cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu č.
4/2009, podle kterého v bodě 1.9. platilo, že u nově zřizované výrobny
elektřiny nebo zdroje se uvedením do provozu rozumí den, kdy výrobce začal v
souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované
činnosti vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění
podpory formou výkupních cen nebo kdy poprvé začal vyrábět elektřinu při
uplatnění podpory formou zelených bonusů.
5. S odkazem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 4 As 257/2017, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.
3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, a ve stanovisku Energetického regulačního
úřadu č. 1/2018 odvolací soud uzavřel, že uvedení výrobny do provozu pro účely
stanovení rozhodného dne pro přiznání podpory (povinný výkup nebo zelený bonus)
v souladu s cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu č. 4/2009
nastává prvním paralelním připojením výrobny k distribuční soustavě poté, co
provozovatel výrobny získal příslušnou licenci pro výrobu elektrické energie.
Rozhodující tak je skutečnost, kdy výrobce začal v souladu s pravomocným
rozhodnutím o udělení licence vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační
soustavy, pakliže dodávky nebyly prováděny bezesmluvně a bez připojení k
přenosové nebo distribuční soustavě provedeného provozovatelem příslušné
soustavy. Jelikož na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že
elektrárna žalobkyně byla uvedena do provozu až dne 7. 2. 2011, kdy byly
splněny veškeré faktické i právní podmínky pro výrobu a využití vyrobené
elektrické energie, nemohla být žalobkyni přiznána podpora podle cenového
rozhodnutí platného pro rok 2010, neboť výrobna elektřiny nebyla v tomto roce
uvedena do provozu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, které
považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
(dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní
otázky, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Jedná se o
posouzení, zda bylo tzv. paralelní připojení výrobny k distribuční soustavě
nutnou podmínkou pro to, aby byla výrobna považována za uvedenou do provozu v
roce 2010 ve smyslu cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č.
4/2009, bod 1.9., při volbě podpory ve formě zeleného bonusu. Dle žalobkyně
byla v dosavadním rozhodování dovolacího soudu řešena otázka uvedení výrobny do
provozu pouze ve vztahu k výrobnám s podporou ve formě výkupních cen.
7. Žalobkyně, uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci ze strany odvolacího soudu, je přesvědčena, že podmínka tzv. paralelního
připojení pro uvedení výrobny do provozu v roce 2010 stanovena nebyla a
stanovení této podmínky bylo obsaženo až v pozdějším cenovém rozhodnutí
Energetického regulačního úřadu č. 2/2010. Ani z výkladového stanoviska
Energetického regulačního úřadu ze dne 27. 10. 2010 nevyplývá, že výrobna, u
které neproběhlo tzv. paralelní připojení, nemohla být v roce 2010 uvedena do
provozu. Pouze dle žalobkyně platí, že výrobna, u které paralelní připojení v
roce 2010 již proběhlo, automaticky splnila podmínky pro uvedení výrobny do
provozu. Pojem paralelního připojení navíc žádný právní předpis v roce 2010
nedefinoval. Jednalo se pouze o interní pojem užívaný provozovatelem
distribuční soustavy. Odvolací soud tak nevysvětlil, jakým způsobem a podle
jakého předpisu posoudil okamžik tzv. prvního paralelního připojení výrobny
žalobkyně ke dni 7. 2. 2011. Odvolací soud navíc nedostatečně zohlednil, že
podle bodu 1.9. cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 4/2009
se u nově zřizované výrobny elektřiny rozumí uvedením do provozu den, kdy
výrobce v souladu s rozhodnutím o udělení licence začal poprvé vyrábět
elektřinu při uplatnění podpory formou zeleného bonusu. Mělo tak být zkoumáno
pouze to, kdy žalobkyně získala licenci pro výrobu elektřiny a kdy byla v
předmětné výrobně poprvé vyrobena elektřina. Žádné další podmínky pro uvedení
výrobny do provozu v roce 2010 stanoveny nebyly. Žalobkyně tak měla legitimní
očekávání, že když předepsané podmínky splnila, vznikl jí nárok na podporu
stanovenou pro výrobny uvedené do provozu v roce 2010. Dosavadní rozhodnutí
správních orgánů a soudů však posoudila okamžik uvedení výrobny žalobkyně do
provozu podle jiných podmínek, než jaké byly v roce 2010 stanoveny příslušným
cenovým rozhodnutím. Žalobkyně navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl
zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Účastnice se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že zpochybnila
přípustnost dovolání, které žalobkyně podala. Má za to, že právní aspekty
uvedení výrobny do provozu jsou zcela neodvislé od zvolené formy podpory podle
zák. č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých
zákonů (dále též jen „zákon č. 165/2012 Sb.“). Není důvod, aby na tuto otázku
bylo nahlíženo jinak s ohledem na zvolenou formu podpory. Datum uvedení výrobny
do provozu je rozhodující pro podporu v obou formách. Provedení prvního
paralelního připojení je nezbytnou podmínkou pro to, aby na výrobnu mohlo být
nahlíženo jako na uvedenou do provozu, i dle výkladového stanoviska
Energetického regulačního úřadu č. 1/2018 a rovněž dle tehdy platných pravidel
pro provozování distribuční soustavy schválených Energetickým regulačním
úřadem. Elektřinu spotřebovanou pouze v areálu výrobny žalobkyně je pak třeba
pokládat za technologickou vlastní spotřebu, na kterou se podpora nevztahuje.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem
(§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je podle
§ 237 o. s. ř. přípustné. Otázku, zda připojení výrobny elektřiny z
obnovitelných zdrojů k distribuční soustavě je nutnou podmínkou pro to, aby
byla výrobna považována za uvedenou do provozu v roce 2010 ve smyslu cenového
rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 4/2009, pakliže výrobce uplatnil
podporu využívání obnovitelných zdrojů ve formě zeleného bonusu, kterou
žalobkyně předkládá, dovolací soud dosud neřešil.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
10. Dovolání však není důvodné.
11. Podle § 1 odst. 2 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů
(zrušeného ke dni 1. 1. 2013; zde vždy ve znění účinném do 31. 12. 2010),
účelem tohoto zákona je v zájmu ochrany klimatu a ochrany životního prostředí
a) podpořit využití obnovitelných zdrojů energie (dále jen „obnovitelné
zdroje“), b) zajistit trvalé zvyšování podílu obnovitelných zdrojů na spotřebě
primárních energetických zdrojů, c) přispět k šetrnému využívání přírodních
zdrojů a k trvale udržitelnému rozvoji společnosti, d) vytvořit podmínky pro
naplnění indikativního cíle podílu elektřiny z obnovitelných zdrojů na hrubé
spotřebě elektřiny v České republice ve výši 8 % k roku 2010 a vytvořit
podmínky pro další zvyšování tohoto podílu po roce 2010.
12. Podle § 2 odst. 2 písm. d) zákona o podpoře využívání obnovitelných
zdrojů pro účely tohoto zákona se rozumí zeleným bonusem finanční částka
navyšující tržní cenu elektřiny a hrazená provozovatelem regionální distribuční
soustavy nebo přenosové soustavy výrobci elektřiny z obnovitelných zdrojů,
zohledňující snížené poškozování životního prostředí využitím obnovitelného
zdroje oproti spalování fosilních paliv, druh a velikost výrobního zařízení,
kvalitu dodávané elektřiny.
13. Podle § 4 odst. 3 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů
výrobce elektřiny z obnovitelných zdrojů, na kterou se vztahuje podpora, má
právo si vybrat, zda svoji elektřinu nabídne k výkupu podle odstavce 4, nebo
zda za ni bude požadovat zelený bonus. Změna tohoto výběru je možná nejdříve za
rok poté, co si výrobce závazně z těchto dvou možností jednu vybral a začal ji
využívat. Změna výběru je prováděna vždy k 1. lednu následujícího kalendářního
roku. Termíny a podrobnosti výběru způsobu podpory stanoví prováděcí právní
předpis.
14. Podle § 4 odst. 7 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů
pokud výrobce elektřiny z obnovitelných zdrojů, na kterou se vztahuje podpora,
nenabídl tuto elektřinu k povinnému výkupu podle odstavce 4 a prodal ji na trhu
s elektřinou, je provozovatel příslušné regionální distribuční soustavy nebo
provozovatel přenosové soustavy povinen hradit výrobci za tuto elektřinu zelený
bonus vyjádřený v Kč/MWh.
15. Podle § 4 odst. 15 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů
výrobce, který vyrábí elektřinu z obnovitelných zdrojů a uplatňuje nárok na
úhradu zeleného bonusu v souladu s odstavcem 7, je povinen uzavřít smlouvu na
dodávku elektřiny s jiným účastníkem trhu s elektřinou v souladu se zvláštním
právním předpisem. Tato povinnost se nevztahuje na výrobce, který veškerou
elektřinu, kterou vyrobil z obnovitelných zdrojů, sám spotřebovává.
16. Podle § 4 odst. 16 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů
právo na úhradu zeleného bonusu se vztahuje i na výrobce, který vyrábí
elektřinu z obnovitelných zdrojů pro vlastní spotřebu. Povinnost hradit zelený
bonus tomuto výrobci vzniká provozovateli regionální distribuční soustavy, na
jehož vymezeném území se výrobna elektřiny tohoto výrobce nachází.
17. Podle § 6 odst. 1 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů
Úřad stanoví vždy na kalendářní rok dopředu výkupní ceny za elektřinu z
obnovitelných zdrojů samostatně pro jednotlivé druhy obnovitelných zdrojů a
zelené bonusy.
18. Podle bodu 1.3. cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu
č. 4/2009 (dále též „předmětné cenové rozhodnutí“) zelené bonusy se uplatňují
za elektřinu naměřenou a dodanou v předávacím místě výrobny elektřiny a sítě
provozovatele regionální distribuční soustavy nebo přenosové soustavy a dodanou
výrobcem obchodníkovi s elektřinou nebo zákazníkovi a dále za ostatní vlastní
spotřebu elektřiny podle zvláštního právního předpisu. Zelené bonusy se
neuplatňují za technologickou vlastní spotřebu podle zvláštního právního
předpisu.
19. Podle bodu 1.9. cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu
č. 4/2009 u nově zřizované výrobny elektřiny nebo zdroje se uvedením do provozu
rozumí den, kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence a
vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět a dodávat elektřinu do
elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen nebo kdy
poprvé začal vyrábět elektřinu při uplatnění podpory formou zelených bonusů.
20. Žalobkyni lze přisvědčit v tom, že pro posouzení podmínky vzniku
nároku na podporu využívání obnovitelných zdrojů v rozsahu dle cenového
rozhodnutí Energetického regulačního úřadu pro rok 2010 spočívající v uvedení
výrobny elektřiny do provozu v tomto roce je rozhodující vymezení této podmínky
v cenovém rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 4/2009. Dovolací soud
již v minulosti dospěl k závěru, že Energetický regulační úřad je v rámci své
působnosti oprávněn stanovit nejen výši výkupních cen za elektřinu z
obnovitelných zdrojů, ale také další věcné podmínky pro uplatnění jednotlivých
forem regulace, tedy i upřesnit podmínku „uvedení do provozu“ (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5137/2017). Proto jiné
náležitosti uvedení výrobny elektřiny do provozu jako podmínky pro vznik nároku
na podporu využívání obnovitelných zdrojů ve výši stanovené pro rok 2010, než
které vyplývají z předmětného cenového rozhodnutí, dovozovat nelze.
21. To však neznamená, že ustanovení předmětného cenového rozhodnutí
nemohou podléhat, stejně jako tomu je v případě jiných obecných normativních
aktů, výkladu jejich obsahu podle ustálených výkladových metod (právní
hermeneutiky).
22. Žalobkyni lze v tomto směru přisvědčit rovněž v tom, že předmětné
cenové rozhodnutí rozlišuje okamžik uvedení výrobny elektřiny do provozu s
ohledem na uplatněnou formu podpory využívání obnovitelných zdrojů. Zatímco v
případě uplatnění podpory formou výkupních cen vztahuje toto cenové rozhodnutí
uvedení výrobny do provozu k okamžiku započetí s výrobou a dodávkou elektřiny
do elektrizační soustavy, v případě uplatnění podpory formou zelného bonusu
uvádí, že rozhodujícím okamžikem je první výroba elektřiny.
23. K uvedenému rozlišování je však třeba vzhledem k normativní
podzákonné povaze příslušného cenového rozhodnutí výkladově přistupovat na
prvním místě tak, že se nejedná o úpravu samoúčelnou, nýbrž její obsah vyplývá
z účelu zákonné úpravy podpory využívání obnovitelných zdrojů vyjádřeného v § 1
odst. 2 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, který se příslušným
cenovým rozhodnutím (ve smyslu § 3 odst. 2 a § 5 zák. č. 526/1990 Sb., o
cenách) provádí. V souladu s cíli vyjádřenými ve směrnici Evropského parlamentu
a Rady č. 2001/77/ES ze dne 27. 9. 2001 o podpoře elektřiny vyrobené z
obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu s elektřinou stanovil zákonodárce
(v roce 2010) podporu využívání obnovitelných zdrojů při výrobě elektřiny ve
dvou odlišných formách, a to jednak formou (minimálních) výkupních cen, jednak
formou zeleného bonusu představujícího příspěvek k prodané či spotřebované
energii. Přitom bylo na výrobci, jakou formu podpory si vybere (§ 4 odst. 3
zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů).
24. Oproti podpoře formou výkupních cen má podpora formou zeleného
bonusu význam v tom, že tuto podporu bylo možno v roce 2010 použít jednak
tehdy, pokud se výrobce elektřiny z obnovitelných zdrojů rozhodl prodávat
vyrobenou elektřinu (na základě vlastního smluvního ujednání) přímo na trhu s
elektřinou [tj. obchodníkovi s elektřinou či konkrétnímu zákazníkovi ve smyslu
§ 22 odst. 1 písm. e) a f) zák. č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o
výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů
(energetický zákon)], aniž by tedy spoléhal na minimální výkupní cenu
stanovenou v příslušném cenovém rozhodnutím (§ 4 odst. 7 a odst. 15 zákona o
podpoře využívání obnovitelných zdrojů). V takovém případě přichází z povahy
věci využití elektřiny z obnovitelných zdrojů pro účely zákona o podpoře
využívání obnovitelných zdrojů v úvahu pouze tehdy, je-li výrobna připojena k
přenosové či distribuční soustavě, přičemž osobou povinnou k výplatě zelených
bonusů byl (v roce 2010) provozovatel této přenosové nebo distribuční soustavy
(když s účinností od 1. 1. 2013 došlo podle § 54 odst. 13 zák. č. 165/2012 Sb.
k přechodu této povinnosti v případě jejího neuznání ze strany provozovatele
soustavy na účastnici jako operátora trhu).
25. Vedle toho pak nárok na podporu formou zeleného bonusu mohl v roce
2010 uplatnit i takový výrobce, který vyráběl elektřinu z obnovitelných zdrojů
pouze pro vlastní spotřebu (tj. v rámci tzv. ostrovního systému). V takovém
případě daná výrobna není připojena k přenosové či distribuční soustavě, a
tudíž osobou povinnou k výplatě zelených bonusů byl zákonem určen provozovatel
regionální distribuční soustavy vzhledem k místu dané výrobny (s účinností od
1. 1. 2013 došlo podle § 54 odst. 13 zák. č. 165/2012 Sb. k přechodu této
povinnosti v případě jejího neuznání ze strany provozovatele soustavy na
účastnici jako operátora trhu).
26. Poskytování podpory formou zeleného bonusu i pro tyto výrobny bylo
opodstatněno tím, že i takováto výrobna byla způsobilá přispívat ke snížení
poškozování životního prostředí oproti spalování fosilních paliv, které by
spotřeba elektřiny (nebýt dané výrobny) jinak vyvolala. Proto se podpora
využívání obnovitelných zdrojů vůbec nevztahuje (resp. v roce 2010
nevztahovala) na výrobny využívající vyrobenou energii pouze pro technologickou
vlastní spotřebu elektřiny ve smyslu bodu 1.3. předmětného cenového rozhodnutí
a § 2 písm. b) vyhl. č. 475/2005 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení
zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů.
27. Výkladem teleologickým (účeloslovným, e ratione legis) lze dovodit,
že v případě výrobny elektřiny určené k připojení do elektrizační soustavy není
pro účely poskytování podpory využívání obnovitelných zdrojů žádný důvod
výkladově rozlišovat okamžik uvedení výrobny do provozu pouze na základě
skutečnosti, jakou formu podpory výrobce uplatnil. V případě výrobny určené k
připojení do elektrizační soustavy (tj. nikoli jako součást tzv. ostrovního
systému) by byla výroba elektřiny, aniž by došlo k jejímu dodávání do
elektrizační soustavy, bezvýznamná z hlediska účelů poskytování podpory
vymezených v § 1 odst. 2 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů.
28. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že vymezení podmínky uvedení
výrobny do provozu v bodu 1.9. předmětného cenového rozhodnutí muselo být v
případě uplatnění podpory formou zeleného bonusu nevyhnutelně vymezeno odlišně
oproti situaci, kdy výrobce uplatňoval podporu formou výkupní ceny, neboť
poskytnutí podpory formou zeleného bonusu nebylo nutně podmíněno (na rozdíl od
podpory formou výkupní ceny) započetím dodávek vyrobené elektřiny do
elektrizační soustavy, jelikož se mohlo vztahovat i na tzv. ostrovní systémy.
29. Účelem zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů není, aby se
výrobny pouze stavěly, nýbrž jeho účelem je zvýšení podílu využívané elektřiny,
která pochází z obnovitelných zdrojů. V případě výrobny určené k připojení do
elektrizační soustavy je tak k naplnění účelu zákona logicky nezbytné, aby k
připojení do elektrizační soustavy skutečně došlo (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5137/2017).
30. Proto vztažení podmínky uvedení výrobny do provozu (již) k okamžiku
započetí výroby elektřiny (a nikoli až k započetí jejích dodávek do
elektrizační soustavy) se v předmětném cenovém rozhodnutí mohlo týkat jedině
takových výroben, které nebyly určeny k připojení do elektrizační soustavy (tj.
jako součást tzv. ostrovních systémů).
31. Oproti tomu v případě výroben určených k připojení do elektrizační
soustavy dovolací soud již v minulosti dospěl k závěru, že předpokladem vzniku
nároku provozovatele takové výrobny na výkupní ceny elektřiny stanovené pro rok
2010 je skutečnost, že výrobce začal do konce tohoto roku v souladu s
pravomocným rozhodnutím o udělení licence vyrábět a dodávat elektřinu do
elektrizační soustavy. Tento předpoklad není splněn, jestliže dodávky byly
prováděny bezesmluvně a bez připojení k přenosové nebo distribuční soustavě
provedeného provozovatelem příslušné soustavy. Splnění předpokladu realizace
dodávek energie do elektrizační soustavy totiž není možno chápat jen technicky,
nýbrž též v právním smyslu. Musí jít o dodávky, které jsou realizovány v
souladu s právem, nikoli bez právního titulu či dokonce protiprávně (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 104/2018).
32. Shora uvedený závěr je pak nutno výkladově vztahovat i na situace,
kdy výrobce u výrobny určené k připojení do elektrizační soustavy uplatnil
podporu formou zeleného bonusu, neboť konkrétní forma podpory využívání
obnovitelných zdrojů nemůže nic změnit na bezvýznamnosti dodávek elektřiny
prováděných bezesmluvně a bez připojení k přenosové soustavě (resp. jednáním,
které není v souladu s právem) z hlediska účelu zákona o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů.
33. Lze tak uzavřít, že předpoklad vzniku nároku provozovatele výrobny
elektrické energie využívající sluneční záření na podporu podle zákona o
podpoře využívání obnovitelných zdrojů ve výši stanovené pro rok 2010
spočívající v tom, že výrobce začal do konce tohoto roku v souladu s
pravomocným rozhodnutím o udělení licence vyrábět a dodávat elektřinu do
elektrizační soustavy, platí i pro výrobny, u nichž výrobce uplatnil podporu
využívání obnovitelných zdrojů ve formě zeleného bonusu, jednalo-li se o
výrobnu určenou k připojení do elektrizační soustavy (tedy nikoli jako součást
tzv. ostrovního systému ve smyslu § 3 odst. 1 a § 4 odst. 16 zákona o podpoře
využívání obnovitelných zdrojů ve znění účinném do 31. 12. 2010).
34. V poměrech projednávané věci pak platí, že dovolací soud je vázán
skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a soudu odvolacího, podle kterého
výrobna žalobkyně byla projektována jako výrobna připojená k distribuční
soustavě, přičemž k této soustavě byla skutečně připojena a začala do soustavy
dodávat elektřinu, a to dnem 7. 2. 2011. Odlišná tvrzení žalobkyně uplatněná v
jejím dovolání pak nemohou být způsobilým dovolacím důvodem, neboť správnost
skutkových zjištění nižších soudů dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. § 241a
odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.).
35. Důvodnost dovolání nezakládá ani tvrzení žalobkyně, že postupem
účastnice (resp. jejího právního předchůdce) bylo narušeno její legitimní
očekávání spočívající v tom, že jí bude poskytnuta podpora využívání
obnovitelných zdrojů ve výši stanovené pro rok 2010. Stanoví-li cenové
rozhodnutí předpoklady nároku na tuto podporu, pak nesplnění těchto předpokladů
(byť zjištění rozhodujících skutečností je podmíněno výkladem ustanovení
předmětného cenového rozhodnutí, resp. samotného zákona o podpoře využívání
obnovitelných zdrojů) nemůže být důvodem zmaření legitimního očekávání
žalobkyně založeného na úpravě v tomto cenovém rozhodnutí (resp. v tomto
zákoně). Očekávání založené pouze na nesprávném názoru o právní relevanci
skutečností zakládajících vznik nároku na poskytnutí podpory nelze shledat
legitimním ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských
práv a základních svobod (vyhlášeného sdělením federálního ministerstva
zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb.). Vzhledem k tomu, že žalobkyně
předpoklady pro vznik práva na podporu v požadované výši nesplnila, nelze jí
přisvědčit ani v tom, že byla napadeným rozhodnutím zbavena svých již nabytých
práv (srov. obdobně cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn.
32 Cdo 1051/2015).
V. Závěr
36. Z pohledu uplatněných dovolacích důvodů je rozhodnutí odvolacího
soudu správné. Dovolací soud proto dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s.
ř. zamítl.
37. Pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud rozsah dovolání vymezený
žalobkyní tak, že se rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, posoudil
s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil,
že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti
nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli
odůvodnění. Kromě toho by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle § 238 odst.
1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
38. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b o.
s. ř. ve spojení s § 245 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení měla plný
úspěch účastnice, která v dovolacím řízení nebyla zastoupena advokátem. Náklady
účastnice spočívají v hotových výdajích v paušální výši 300 Kč v souvislosti s
jedním procením úkonem podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení
výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v
případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu, když
účastnice v dovolacím řízení učinila jeden procesní úkon (vyjádřila se k
podanému dovolání).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu