29 Odo 405/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v
právní věci žalobkyně C. a.s., zastoupené, advokátem, proti žalované …
pojišťovně České republiky, o zaplacení částky 8,084.994,58 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C
91/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2002, č.j. 22 Co 45/2002-201, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2002, č.j. 22 Co
45/2002-201, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne
24. srpna 2001, č.j. 20 C 91/2000-169, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl
žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované proplacení
výkonů laboratoře za období měsíců srpna 1996 až března 1997 ve výši
8,084.994,58 Kč s příslušenstvím, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na
náhradu nákladů řízení (výrok I.). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního
stupně při svém rozhodování vycházel z úplně zjištěného
skutkového stavu a věc správně posoudil i po stránce právní.
Odvolací soud zdůraznil, že vztah mezi společností E., s.r.o., a žalovanou
založený smlouvou o poskytování a hrazení zdravotní péče ze dne 28. září 1995
(správně podepsané ve dnech 29. září a 2. října 1995) nepodléhá režimu
obchodního zákoníku. V této souvislosti odkázal na
„stávající judikaturu“ představovanou rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 25
Cdo 476/98 a sp. zn. 33 Odo 470/2001, s tím, že smlouva byla uzavřena podle
ustanovení § 13 zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění (dále
též jen „zákon“), přičemž jejím obsahem je závazek zdravotnického zařízení
poskytovat zdravotní péči pojištěncům příslušné zdravotní pojišťovny, jejíž
povinností je hradit náklady vynaložené péče zdravotnickému zařízení. Jde o
zvláštní smluvní typ s prvky veřejnoprávního charakteru odlišný od smluv
upravených občanským či obchodním zákoníkem, a protože obsah tohoto smluvního
typu je výslovně upraven zvláštním zákonem, nelze použít úpravu tzv.
innominátních smluv a „nemůže jít“ o smluvní vztah ve smyslu ustanovení § 261
odst. 2 obchodního zákoníku, v důsledku čehož na žalobkyni nemohla přejít
smlouvou o prodeji části podniku (rozuměj smlouvou uzavřenou dne 26. července
1996 mezi E., s.r.o., jako prodávající a právní předchůdkyní
žalobkyně – C. s.r.o. - jako kupující) ani oprávnění z této smlouvy.
Odvolací soud akcentoval, že zdravotní péče je hrazena z veřejných prostředků,
které obhospodařuje pojišťovna, která je získává na základě veřejného
zdravotního pojištění a která odpovídá za vynakládání těchto prostředků, i za
to, s jakými subjekty uzavírá smlouvy o poskytování a hrazení
zdravotní péče. Měla-li žalovaná uzavřenu smlouvu se společností E., s.r.o. za
určitých podmínek, za nichž mohla této společnosti hradit poskytnutou
zdravotní péči z prostředků veřejného zdravotního pojištění, nemohl do těchto
práv a povinností vstoupit na základě smlouvy o prodeji
části podniku subjekt jiný. Podle odvolacího
soudu tak není možné, aby smlouvou o prodeji části podniku přešla oprávnění
prodávajícího na jiný subjekt bez možného zásahu zdravotní pojišťovny, a to tím
spíše, že zdravotní pojišťovna kontroluje využívání a poskytování péče plně
nebo částečně hrazené zdravotním pojištěním a sama podléhá kontrole státních
orgánů (srov. ustanovení § 14 a § 15 zákona).
Vzhledem k postavení zdravotní pojišťovny při uzavírání smlouvy o
poskytování a úhradě zdravotní péče nelze - pokračoval
odvolací soud - založit vzájemný vztah „mezi těmito subjekty“ jiným způsobem,
než smlouvou uzavřenou podle zvláštního zákona, tj. podle zákona č. 550/1991
Sb. Již tato skutečnost, aniž bylo nutno zabývat se otázkou, zda smlouva o
prodeji části podniku uzavřená mezi E., s.r.o., a žalobkyní je či není platná,
nemohla vést k jinému závěru než k tomu, že požadavku žalobkyně nelze
vyhovět, neboť mezi ní a žalovanou nebyla
v rozhodné době uzavřena příslušná smlouva o poskytování a hrazení péče a
smlouvou o prodeji části podniku na ni oprávnění ze smlouvy uzavřené
mezi pojišťovnou a „prodávajícím subjektem“ nepřešla a ani přejít nemohla.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), a spatřujíc po
právní stránce zásadní význam napadeného rozhodnutí:
1) v rozporu rozsudku se stávající judikaturou v otázce, zda smlouva o
poskytování a úhradě zdravotní péče podléhá režimu obchodního
zákoníku,
2) v rozporu rozsudku odvolacího soudu s hmotným právem a stávající judikaturou
v otázce, zda-li smlouvou o prodeji podniku přecházejí „práva z této smlouvy“
na kupujícího,
3) v absenci judikatury v otázce, zda-li právo na úhradu zdravotní péče
vyplývající ze smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče
slouží k provozování podniku,
4) v absenci judikatury v otázce vzniku bezdůvodného obohacení v případě
řádného poskytnutí zdravotní péče pojištěncům zdravotní pojišťovny
zdravotnickým zařízením, které nemá uzavřenu smlouvu o poskytování a úhradě
zdravotní péče se zdravotní pojišťovnou,
5) v rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s hmotným právem, a to ustanovením
článku 2 odst. 3 a článku 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Dovolatelka především zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu, podle
něhož na smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče uzavřenou podle
ustanovení § 13 zákona č. 550/1991 Sb. nelze aplikovat obecnou úpravu
obsaženou v obchodním a občanském zákoníku, přičemž dovozuje, že odvolací soud
nesprávně interpretoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 470/2001 a
sp. zn. 25 Cdo 476/98.
Argumentujíc závěry formulovanými v rozhodnutí Nejvyššího soudu
uveřejněném pod číslem 37/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dovolatelka rovněž polemizuje se správností závěru odvolacího
soudu, že smlouvou o prodeji podniku (jeho části) na
kupujícího nepřecházejí práva a závazky založené smlouvou o poskytování a
hrazení zdravotní péče uzavřenou mezi zdravotní pojišťovnou a subjektem
prodávajícím podnik (jeho část). Dovolatelka zdůrazňuje, že
„zákonný přechod práv na základě smlouvy o prodeji podniku není omezen na
obchodně právní vztahy“, když podle ustanovení § 477 obchodního zákoníku na
kupujícího přecházejí veškerá práva a závazky, na které se prodej vztahuje.
V případě smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče platí - pokračuje
dovolatelka - zvláštní právní úprava obsažená v ustanovení § 13 zákona, jež
kogentně reguluje dobu, na kterou se smlouva uzavírá, zákonnou možnost
výpovědi, oprávnění zdravotní pojišťovny k omezení úhrady vykazované zdravotní
péče a kontrolní oprávnění pojišťovny ve vztahu ke smluvnímu
zdravotnickému zařízení. Tato zvláštní právní úprava neobsahuje ustanovení
regulující převod a přechod práv ze smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní
péče, a tudíž nelze dovodit, že je tento převod a přechod zakázán. „Tvrzení“
odvolacího soudu, že zdravotní pojišťovna odpovídá za vynakládání prostředků
získaných ze zdravotního pojištění, a proto není možné, aby do práv a
povinností ze smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče vstoupil jiný
subjekt, je nutno vnímat ve světle ustanovení § 13 zákona, podle kterého
zdravotní pojišťovna může smlouvu kdykoli vypovědět v případě porušení
smluvních podmínek, a tudíž se tímto způsobem „efektivně bránit“. Názor o
nemožnosti přechodu práv ze smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče na
základě smlouvy o prodeji podniku, odůvodněný odkazem, že se nejedná o smluvní
vztah podle ustanovení § 261 odst. 2 obchodního zákoníku, dovolatelka považuje
za v rozporu jak s hmotným právem, tak i se
stávající judikaturou.
Dále dovolatelka snáší argumenty na podporu svých závěrů o tom, že právo na
úhradu zdravotní péče vyplývající ze smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní
péče slouží k provozování podniku, a že neuhrazením zdravotní péče poskytnuté
(řádně a v dobré víře) pojištěncům zdravotní pojišťovny nesmluvním
zdravotnickým zařízením dochází na straně zdravotní pojišťovny k bezdůvodnému
obohacení.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to ve
výkladu ustanovení § 476 a § 477 obchodního zákoníku ve spojení s ustanovením §
487 obchodního zákoníku, tj. co do závěru odvolacího soudu, že smlouvou o
prodeji podniku (jeho části) nemohla na kupujícího přejít práva a povinnosti
prodávajícího založená smlouvou o poskytování a
úhradě zdravotní péče uzavřenou se zdravotní pojišťovnou.
Jelikož vady uvedené v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a ) a b) a
§ 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, k jejichž existenci dovolací soud u přípustného
dovolání přihlíží z úřední povinnosti, nebyly v dovolání uplatněny a z obsahu
spisu se nepodávají, podrobil Nejvyšší soud dovolacímu přezkumu - v hranicích
právních otázek dovoláním formulovaných - správnost právního posouzení věci
odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Pro další úvahy dovolacího soudu je rozhodný výklad ustanovení § 476 a
následujících obchodního zákoníku ve znění účinném k datu uzavření smlouvy o
prodeji části podniku, tj. k 26. červenci 1996.
Podle ustanovení § 476 odst. 1 obchodního zákoníku smlouvou o prodeji
podniku se prodávající zavazuje převést na kupujícího
vlastnické právo k věcem, jiná práva a jiné majetkové hodnoty, jež slouží k
provozování podniku, a kupující se zavazuje převzít závazky prodávajícího
související s podnikem a zaplatit kupní cenu.
Podle ustanovení § 477 obchodního zákoníku na kupujícího přecházejí všechna
práva a závazky, na které se prodej vztahuje (odstavec 1). Přechod pohledávek
se jinak řídí ustanoveními o postoupení pohledávek (odstavec 2). K přechodu
závazku se nevyžaduje souhlas věřitele, prodávající však ručí za splnění
převedených závazků kupujícím (odstavec 3). Kupující je povinen bez
zbytečného odkladu oznámit věřitelům převzetí závazků a prodávající dlužníkům
přechod pohledávek na kupujícího (odstavec 4).
Ustanovení § 487 obchodního zákoníku dále určuje, že ustanovení § 477 až § 486
obchodního zákoníku platí i pro smlouvy, jimiž se prodává část podniku tvořící
samostatnou organizační složku.
Podle ustanovení § 13 zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním
pojištění, ve znění účinném k datu uzavření o prodeji části
podniku a v období, za které žalobkyně uplatňuje nárok na úhradu zdravotní péče
(tj. ke dni 26. července 1996 a v období od srpna 1996 do března 1997),
příslušná zdravotní pojišťovna hradí náklady péče plně nebo částečně hrazené
zdravotním pojištěním poskytnuté pojištěncům zdravotnickými zařízeními na
základě smluv uzavřených se zdravotnickými zařízeními vždy na dobu dvou let,
není-li dohodnuto jinak, s možností vypovězení smlouvy v případě porušení
smluvních podmínek i před uplynutím sjednané doby. Příslušná zdravotní
pojišťovna je oprávněna ke smluvnímu omezení úhrady vykazované zdravotní péče v
případě, že zdravotnické zařízení podstatně překračuje průměrné náklady na
zdravotní výkony a zvlášť účtovaný materiál, předepsaná
léčiva a prostředky zdravotnické techniky a zdravotnickým
zařízením vyžádanou péči na jednoho ošetřeného pojištěnce (odstavec 1). Smlouvy
se uzavírají na rozsah těch druhů péče plně nebo částečně hrazené zdravotním
pojištěním, které je zdravotnické zařízení oprávněno poskytovat (odstavec 2).
Nejvyšší soud již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 30/1997 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého v
ustanovení § 476 odst. 1 obchodního zákoníku je stanoven typ smlouvy o prodeji
podniku a jsou v něm uvedeny podstatné části této smlouvy, které musí smlouva
obsahovat, aby šlo o tento smluvní typ a vztahovala se na ni
příslušná ustanovení jej upravující (§ 269 odst. 1 obchodního zákoníku), včetně
toho, že podstatnou částí smlouvy o prodeji podniku je mimo jiné závazek
kupujícího převzít závazky prodávajícího souvisejí s podnikem. Se smlouvou o
prodeji podniku (jeho části) zákon spojuje přechod práv a
závazků, na které se prodej vztahuje, z prodávajícího na kupujícího, aniž by
smluvní strany nebo třetí osoby musely uskutečnit nějaké další právní úkony
(srov. § 477 odst. 1 obchodního zákoníku).
K výkladu ustanovení § 477 odst. 1 obchodního zákoníku se vyjádřil rovněž
Ústavní soud v usnesení ze dne 15. ledna 1999, sp. zn. IV. ÚS 499/98, přičemž
dovodil, že smlouvou o prodeji podniku přecházejí závazky vzniklé ze
závazkových vztahů bez ohledu na to, zda mají či nemají
obchodní povahu, nikoli však veřejnoprávní povinnosti. Uvedený závěr byl
Ústavním soudem vysloven při řešení otázky, zda placení daně lze podřadit pod
závazky ve smyslu soukromého práva (když pojmově placení daně
znamená platbu ve prospěch státu na základě zákona, aniž by stát daňovému
subjektu nabízel za úhradu daně poskytnutí určitého ekvivalentu). Ústavní soud
dovodil, že daňová povinnost vzniká na základě skutečností stanovených zákonem
(a zákon přenos této povinnosti zakazuje, pokud zvláštní právní předpis
nestanoví jinak), přičemž zcela nepochybně jde o povinnost veřejnoprávní, neboť
plátce daně jako subjekt veřejnoprávního vztahu není vůči orgánu veřejné moci
v rovnoprávném postavení a obsah rozhodnutí tohoto orgánu od vůle plátce daně
nezávisí.
Nejvyšší soud se ztotožňuje se soudem odvolacím v jeho právním posouzení
smluvního typu předvídaného ustanovením § 13 zákona č. 550/1991 Sb., jehož
obsahem je závazek zdravotnického zařízení poskytovat
zdravotní péči pojištěncům příslušné zdravotní pojišťovny, a závazek této
pojišťovny hradit náklady takto poskytnuté péče zdravotnickému zařízení, jako
zvláštního smluvního typu s prvky veřejnoprávního charakteru,
odlišného od typů smluv upravených občanským či obchodním
zákoníkem, včetně toho, že výslovná úprava uvedeného smluvního typu zapovídá
užití úpravy tzv. innominátních smluv (§ 51 občanského zákoníku a § 269 odst. 2
obchodního zákoníku). Uvedené závěry ostatně Nejvyšší soud již formuloval v
rozsudcích ze dne 30. března 2000, sp. zn. 25 Cdo 476/98, a ze
dne 22. listopadu 2001, sp. zn. 33 Odo 470/2001.
Byť se shora uvedené závěry uplatní i v projednávané věci, nelze na jejich
základě zodpovědět otázku, zda práva a závazky založené takovou smlouvou (tj.
smlouvou uzavřenou podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona) mohou přejít na
základě smlouvy o prodeji podniku (jeho části) uzavřenou mezi prodávajícím
(zdravotnickým zařízením, jež je smluvním poskytovatelem zdravotní péče) a
kupujícím.
Zákon č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, otázku možného
přechodu práv a závazků ze smluv o úhradě nákladů zdravotní péče [jako důsledku
uzavření smlouvy o prodeji podniku (jeho části)] neřeší (ani takový přechod
nezapovídá), přičemž výslovnou úpravu v tomto směru neobsahuje ani zákon č.
160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních.
Vycházeje z toho, že platby za úhradu zdravotní péče poskytované na základě
všeobecného zdravotního pojištění podle smluv uzavřených se zdravotnickými
zařízeními jsou výdaji zdravotní pojišťovny [srov. § 5 písm. a) zákona č.
551/1991 Sb., o všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, a § 13 odst. 1
písm. a) zákona č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových,
podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách], a že její příjmy zahrnují mimo
jiné platby pojistného od pojištěnců, zaměstnavatelů a státu [srov. § 4 písm.
a) zákona č. 551/1991 Sb. a § 12 odst. 1 zákona č. 280/1992 Sb.], Nejvyšší soud
uzavírá, že úhrada zdravotní péče v systému zdravotního pojištění je
založena na vzájemném plnění (jde o poskytování zdravotní péče pojištěncům
příslušné zdravotní pojišťovny zdravotnickým zařízením oproti úhradě nákladů s
tím spojených zdravotní pojišťovnou).
Samotná skutečnost, že na základě smluv uzavřených podle ustanovení § 13 odst.
1 zákona se převážně realizuje poskytování a úhrada zdravotní péče, a že jejich
prostřednictvím tak dochází k uspokojování veřejných potřeb, neznamená, že
vztahy těmito smlouvami založené mají veřejnoprávní charakter.
Pro veřejnoprávní vztahy je totiž charakteristický prvek nadřízenosti a
podřízenosti v různých formách a intenzitě a je v nich založena způsobilost
autoritativně rozhodnout jednou stranou právního vztahu o právech a
povinnostech strany druhé, tj. základní metodou právní regulace je zde
rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pro rozlišení soukromoprávních vztahů od vztahů
veřejnoprávních je pak rozhodující především posouzení vzájemného postavení
jejich subjektů, jak vyplývá z příslušných ustanovení právní normy, která na
tyto vztahy dopadá (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 20/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Shora uvedené podmínky, za nichž lze právní vztah kvalifikovat jako
veřejnoprávní, splněny nejsou. Zdravotnické zařízení poskytující zdravotní péči
a zdravotní pojišťovna (jako strany smlouvy) totiž nejsou ve
vzájemném vztahu subjekty nadřízenými a podřízenými a není zde dán ani prvek
způsobilosti jedné smluvní strany autoritativně rozhodnout o právech a
povinnostech smluvní strany druhé. Na tomto závěru nic nemění ani existence
kontrolních oprávnění zdravotní pojišťovny (§ 14 zákona), ani oprávnění
zdravotní pojišťovny smluvně omezit úhradu vykazované zdravotní péče v
případech uvedených v ustanovení § 13 odst. 1 zákona.
Na veřejnoprávní charakter práv a závazků založených smlouvou podle
ustanovení § 13 odst. 1 zákona pak nelze usuzovat ani z
toho, že zdravotní péče se poskytuje převážně bez přímé úhrady na základě
všeobecného zdravotního pojištění v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy nebo
na základě smluvního zdravotního pojištění [srov. § 11 odst. 2 písm. a) zákona
č. 20/1996 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů].
Je-li naopak smlouva o prodeji podniku (jeho části) závazkovým vztahem
soukromoprávní povahy, v němž mají subjekty rovné postavení, a mají-li takový
charakter rovněž práva a závazky založené smlouvou podle ustanovení § 13 odst.
1 zákona (v daném případě zejména povinnost zdravotní pojišťovny hradit náklady
péče plně nebo částečně hrazené zdravotním pojištěním poskytnuté pojištěncům
zdravotnickým zařízením a tomu odpovídající právo zdravotnického zařízení
takovou úhradu požadovat, a to v rozsahu druhů péče, které je zdravotnické
zařízení oprávněno poskytovat), Nejvyšší soud dospívá k závěru, že i tato práva
a závazky ve smyslu ustanovení § 477 odst. 1 obchodního zákoníku přecházejí na
kupujícího.
Jestliže odvolací soud založil své rozhodnutí na právním názoru opačném, je
jeho právní posouzení věci nesprávné a dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§
243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 a odst. 6 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta poslední o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 2. září 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu