25 Cdo 1570/2025-300
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Vojtkem v právní věci žalobce: P. S., zastoupený JUDr. Jiřím Velíškem, advokátem se sídlem Sudoměřská 1894/23, Praha 3, proti žalované: Echo Media a. s., IČO 02581574, se sídlem Malostranské náměstí 203/14, Praha 1, zastoupená JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem Na Kozačce 7/1289, Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 8/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2024, č. j. 29 Co 353/2024-276,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky JUDr. Heleny Chaloupkové.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2024, č. j. 29 Co 353/2024-276, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 9. 2. 2024, č. j. 31 C 8/2022-235, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby se žalovaná zdržela informací, komentářů či jakýchkoli jiných sdělení ohledně očkování žalobce, které proběhlo dne 1. 3. 2021 ve Fakultní nemocnici Bulovka, pokud takové informace, komentáře či sdělení mají či mohou navozovat podvodné jednání žalobce, a informací souvisejících s podnikáním žalobce, které by byly jakkoli dávány do kontextu s neprokázaným podvodným jednáním žalobce při uvedeném očkování, dále omluvy ve znění specifikovaném ve výroku II rozhodnutí
soudu prvního stupně a zaplacení 100 000 Kč; změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé napadl žalobce dovoláním, které Nejvyšší soud posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“).
Nezbytnou formální náležitostí dovolání je vymezení předpokladu přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Jde o výběr jedné ze čtyř situací uvedených v § 237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že předestřená otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, jestliže zároveň konkrétně neodůvodní, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a z jakých důvodů. Tvrdí-li dovolatel přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu, musí označit konkrétní rozhodnutí, s nimiž je napadené rozhodnutí ve střetu; obdobné platí pro případ, kdy má jít o nejednotnou judikaturu dovolacího soudu.
Stejně tak musí dovolatel označit rozhodnutí, od něhož se požaduje odchýlit. Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jak předpokládá § 241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 871/19). Dovolání žalobce však tyto údaje neobsahuje, neboť k přípustnosti dovolání
uvádí jen tolik, že „dovolání je přípustné pro posouzení otázky oprávněnosti přednostního očkování žalobce dne 1.3.2021 proti onemocnění COVID-19, neboť odvolací soud tuto právní otázku odmítl zcela řešit. Jedná se přitom o otázku, která má nepochybně svůj význam pro posouzení, zda bylo takové očkování po právu, a pokud ano, zda měla žalovaná za takové situace a na základě takto zamlčených informací právo vylíčit žalobce jako ubohého spratka a podvodníka“. Nikterak však nekonkretizuje (a nevyplývá to ani z obsahu dovolání), konkrétně od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se tím odvolací soud odchýlil, případně zda v rozhodovací praxi dovolacího soudu ještě nebyla vyřešena, je rozhodována rozdílně, anebo má být posouzena jinak. Jestliže dovolání postrádá vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 237 o. s. ř.), trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť není splněna jedna z nezbytných náležitostí dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. Z tohoto důvodu není Nejvyšší soud oprávněn dovolání žalobce věcně přezkoumat, neboť kdyby tak učinil, porušil by ústavně zaručené právo žalované na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že dovolatel v dovolání označil dovolací důvod, který spatřuje v nesprávném právním posouzení výše formulované otázky. Avšak skutečnost, že dovolání obsahuje dovolací důvod jako jednu z nezbytných náležitostí, nic nemění na tom, že neobsahuje jinou nezbytnou náležitost, a to vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 17. 9. 2025
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu