25 Cdo 1573/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce R. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému JUDr. V. K., o
500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod
sp. zn. 9 C 124/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 14. září 2004, č. j. 22 Co 1550/2004-84, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 13. 4. 2004, č. j. 9 C
124/2003-62, zastavil řízení o zaplacení částky 3.330,- Kč s 8% úrokem z
prodlení od 21. 6. 2001 do zaplacení, zamítl žalobu o zaplacení částek
500.000,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 10. 9. 1999 do zaplacení a 9.470,- Kč s
8% úrokem z prodlení od 21. 6. 2001 do 18. 7. 2003, uložil žalovanému povinnost
zaplatit žalobci částku 19.200,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 19. 7. 2003 do
zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce
uzavřel se žalovaným, jenž je advokátem, smlouvu o právním zastupování ve sporu
proti L. V., a. s., která měla odstoupením od smlouvy o dílo způsobit žalobci
škodu ve výši 500.000,- Kč. Žalovaný vyinkasoval 28.000,- Kč a kromě několika
úkonů právní pomoci sepsal v dubnu 2001 žalobu, avšak k soudu ji nepodal; podle
žalobce tím došlo v srpnu 2001 k promlčení nároku. Soud dovodil, že žalovaný
porušil svou povinnost plynoucí mu ze zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, avšak
přestože žalobu nepodal, žalobci v příčinné souvislosti s tím škoda nevznikla.
Nárok žalobce vůči L. V., a. s., se totiž odvozuje od smlouvy o dílo uzavřené
podle obchodního zákoníku, takže nároky z ní vzniklé se promlčují ve čtyřleté
lhůtě (§ 398 obch. zák.), běžící nejpozději od 1. 9. 1999. Přestože tato lhůta
skončila dnem 1. 9. 2003, podal žalobce žalobu na náhradu škody proti
advokátovi již dne 30. 4. 2003, tedy v době, kdy ještě mohl sám proti L. V., a.
s., podat žalobu, kterou opomenul podat žalovaný. Nedůvodným shledal soud i
nárok na zaplacení částky 9.470,- Kč, která žalovanému náleží za poskytnutou
právní pomoc, zbývající převzatou částku 19.200,- Kč je však povinen vrátit.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 9.
2004, č. j. 22 Co 1550/2004-84, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku ohledně částky 500.000,- Kč s příslušenstvím potvrdil, zrušil jej ve
výroku o zamítnutí žaloby v částce 9.470,- Kč s příslušenstvím i ve výroku o
nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Ve vztahu k výroku o zamítnutí žaloby v částce 500.000,- Kč s
příslušenstvím vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se
i s jeho závěry právními. Zdůraznil a podrobně rozvedl, že smlouva žalobce s L.
V., a. s., se řídila obchodním zákoníkem stejně jako promlčení nároků z ní
plynoucích, a proto žalobce tím, že žalovaný za něj nepodal ve sjednané době
žalobu, o svůj nárok vůči dlužníku nepřišel pro promlčení, které nastalo až po
podání žaloby vůči advokátovi. Mezi porušením povinnosti ze strany žalovaného a
vznikem škody na straně žalobce tak chybí vztah příčinné souvislosti. Kromě
toho by i v případě vznesení námitky promlčení dlužníkem právo žalobce nadále
existovalo, avšak lze mít pochybnosti o výši nároku. Ve zbývajícím rozsahu
označil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný, a v
zamítavém výroku ohledně částky 9.470,- Kč s příslušenstvím jej proto zrušil.
Proti tomuto rozsudku (konkrétně proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen v zamítavém výroku v částce 500.000,- Kč s příslušenstvím)
podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř., a které podává z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. Dovolatel poukazuje na to, že soud prvního stupně nejprve rozhodl formou
platebního rozkazu, ačkoliv žalobce o jeho vydání nežádal, a na to, že soud
neprovedl dostatečné důkazy o zániku L. V., a. s., a o jejích převodech na
další společnosti. Namítá, že v řízení nebylo zjištěno, zda se žalobce, pokud
by po selhání žalovaného sám podal žalobu, mohl vůči nástupcům uvedené
společnosti svého nároku domoci. Odvolacímu soudu pak vytýká úvahu, že k
promlčení nároku by došlo až vznesením námitky promlčení, což podle jeho
přesvědčení není soud oprávněn předjímat. Dovolatel je proto přesvědčen, že
mezi nečinností žalovaného a nemožností vymoci částku od dlužníka je příčinný
vztah. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek v odpovídajícím rozsahu
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, napadené rozhodnutí
přezkoumal podle § 242 odst. 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to pro řešení právní otázky
odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou v důsledku nepodání žaloby advokátem
ve sjednané lhůtě; dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod
dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací
soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval. Nejvyšší soud je při tom zásadně vázán uplatněnými
dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.) a může tedy posuzovat jen
takové právní otázky, které jsou v dovolání označeny.
Podle § 24 odst. 1 věta první zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, advokát
odpovídá klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem
advokacie. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se advokát odpovědnosti podle
odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při
vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat.
Odpovědnost za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie
vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (objektivní odpovědnost) a je
založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik
škody a příčinná souvislost mezi výkonem advokacie a vznikem škody. Soudy obou
stupňů dovodily porušení povinnosti advokáta využít všechny zákonné prostředky
k ochraně zájmů klienta, jestliže ve sjednané době nepodal žalobu proti
dlužníku klienta, čímž došlo k naplnění první podmínky vzniku odpovědnosti
žalovaného za škodu způsobenou žalobci podle § 24 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb.
Správně vyložily i to, že škoda, spočívající v dané věci v promlčení žalobcova
nároku ze smlouvy o dílo, je ušlým ziskem, tedy majetkovým prospěchem, který
bylo možno s ohledem na pravidelný běh věcí očekávat, avšak v důsledku škodné
události k tomu nedošlo, to vše za předpokladu, že nárok byl podle hmotného
práva opodstatněný.
Předpokladem vzniku odpovědnosti žalovaného za tuto škodu je vztah příčinné
souvislosti mezi vznikem škody, tedy tím, že se uvedený nárok promlčel, a mezi
okolností, jež byla toho příčinou, tedy mezi opomenutím žalovaného jako
advokáta včas a řádně nárok uplatnit. Škoda přitom nevzniká samotným nepodáním
žaloby před uplynutím promlčecí doby, nýbrž právě promlčením nároku žalobce na
plnění vůči jeho dlužníku, čímž dochází k zásadnímu oslabení jeho subjektivního
práva a v případě vznesení námitky promlčení ze strany dlužníka k jeho faktické
nevymahatelnosti. Vznik škody na straně věřitele v takovém případě předpokládá,
že jeho právo na plnění proti dlužníkovi není uspokojeno, nebylo u soudu řádně
a včas uplatněno a nelze je již na dlužníkovi vymáhat, protože v soudním řízení
by se úspěšně ubránil námitkou promlčení a dobrovolně plnit odmítá (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002). Je
jednoznačné, že v posuzovaném případě ani konkrétní zjištěné porušení
povinnosti žalovaného při výkonu advokacie nevedlo k zániku nároku žalobce
(jeho klienta) vůči dlužníku.
Soudy obou stupňů vyšly ze skutkového zjištění [jeho správnost není v tomto
směru dovolatelem zpochybňována, ostatně vzhledem k přípustnosti dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu], že účastníci
uzavřeli počátkem roku 2001 smlouvu o právním zastoupení, na jejímž základě měl
žalovaný podat žalobu proti L. V., a. s., a to podle dohody účastníků do srpna
2001, aby se nárok nepromlčel. Žalovaný takovou žalobu nikdy nepodal a v době
od 11. 2. 2002 měl pozastaven výkon advokacie. Promlčecí doba žalobcova nároku,
který měl žalovaný vymoci, uplynula k 1. 9. 2003, tedy až dva roky poté, co měl
žalovaný advokát podle dohody účastníků podat žalobu na plnění.
Předpokladem vzniku nároku na náhradu škody je zjištění, že nebýt pochybení
advokáta, k uspokojení pohledávky žalobce jeho dlužníkem by došlo, tedy že toto
pochybení je hlavní a rozhodující příčinou vzniklé majetkové újmy. V dané věci
je zřejmé, že okolnost, že žalovaný nepodal u soudu žalobu do konce srpna 2001,
nezpůsobila nevymahatelnost této pohledávky, neboť nárok žalobce se nepromlčel
ke dni, kdy žalovaný opomenul podle dohody účastníků žalobu podat, nýbrž až o
dva roky později, tedy bez přímé souvislosti s pochybením žalovaného. Na tom
nic nemění okolnost, že již předtím činil žalovaný kroky k případnému
odškodnění žalobce tím, že se obrátil na svého pojistitele odpovědnosti za
škodu. Ostatně ještě v době, kdy žalobce vůči žalovanému uplatnil u soudu nárok
na náhradu škody, nebyl jeho nárok proti L. V., a. s., promlčen.
Je zároveň zřejmé, že správnosti popsaných závěrů se nemohou dotknout dovolací
výhrady k postupu soudu prvního stupně při vydání platebního rozkazu či při
ověřování právního nástupnictví dlužníka žalobce, neboť jde o otázky, které
nejsou významné pro zjištění vztahu příčinné souvislosti mezi pochybením
žalovaného při výkonu advokacie a vznikem škody na straně žalobce.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněných dovolacích námitek věcně správný; Nejvyšší soud České republiky
proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce neměl v dovolacím
řízení úspěch a žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2007
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu