25 Cdo 1586/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce J. Š., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. Z., zastoupenému
advokátem, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C
110/97, o dovolání žalovaného proti mezitímnímu rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 2. prosince 2005, č. j. 44 Co 197/2005-226, takto:
Dovolání se zamítá.
Žalobce se domáhal náhrady za poškození zdraví, k němuž došlo 19. 1. 1996 při
explozi výbušniny, která byla vyrobena a odpálena nezletilými M. M. a P. P. z
pyrotechniky zakoupené v prodejně žalovaného. S rodiči M. a P. se žalobce o
náhradě škody mimosoudně dohodl.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 1. 2002, č. j. 42 C 110/97-143, žalobu
na zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím zamítl. V řízení zjistil, že
nezletilí M. M. a P. P. dne 19. 1. 1996 v bytě rodičů druhého jmenovaného
sesypali obsah asi 5 petard P. do tuby od šumivého C., dali dovnitř knot ze
svíčky a tubu utěsnili papírem. Následně odešli do parku, kde potkali
nezletilého žalobce, se kterým se pokoušeli petardu zapálit. P. vybuchla
žalobci v ruce a utrpěl tak trvalé těžké postižení pravé ruky. Ve zprávě o
šetření P. ČR ze dne 19. 1. 1996 je uvedeno, že nezletilý P. zakoupil petardy s
kamarády v centru města. Do protokolu o výslechu osoby mladší 15 let ze dne 30.
1. 1996 nezletilý P. uvedl, že krabičku „rachejtlí“ značky P. zakoupili
společně s nezletilým M. v drogerii na ul. H. v B. Dále bylo v řízení zjištěno,
že do prodejny žalovaného byla dne 14. 12. 1995 dodána firmou C. mj. zábavná
pyrotechnika zn. M. a P. a pracovnice prodejny byly dealerem řádně poučeny o
způsobu a věkovém omezení prodeje této zábavné pyrotechniky. Ze znaleckého
posudku K. ú. v P. ze dne 27. 7. 2000 bylo zjištěno, že složení pyrotechnických
složí obsažených ve zkoumaných petardách zn. P., K. a P. K 203 je druhově
shodné se zplodinami zjištěnými na oděvních součástech poškozeného, a současně
znalci dospěli k závěru, že při použití zkoumaných výrobků v původním stavu a v
souladu s návodem k použití by s nějvětší pravděpodobností nemělo dojít ke
zranění ani v případě, že by tyto výrobky byly použity nezletilými dětmi. Soud
po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalobce neprokázal předpoklady
odpovědnosti žalovaného za škodu, neboť nebylo prokázáno, že nezletilý P.
předmětné petardy zakoupil v obchodě žalovaného. Žalobce sice prokázal vznik
škody na zdraví, avšak neunesl důkazní břemeno ohledně protiprávního jednání
žalovaného a nebyla prokázána ani příčinná souvislost mezi vznikem škody a
zaviněným jednáním žalovaného, neboť jak vyplývá ze znaleckého posudku, kdyby
výbušniny byly použity v původním stavu a dle návodu, nemohlo by ke zranění
dojít.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31. 7. 2003, č. j. 44
Co 136/2002-153, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Soudu prvního stupně vytknul nedostatečně podložené skutkové závěry,
když ve spojitosti s dalšími důkazy opomněl vyhodnotit protokol o výpovědi
nezl. P. v rámci trestního řízení ze dne 30. 1. 1996, v němž nezletilý uvedl,
že „rachejtle“ zakoupil v prodejně na H. Odvolací soud se neztotožnil ani se
závěrem o přerušení příčinné souvislosti, neboť znaleckým zkoumáním nebyla
vyloučena možnost, že by ke škodě došlo i v případě, že by nezletilý po
zažehnutí držel petardy v ruce a neodhodil je v souladu s návodem k použití, a
v takovém případě by k přerušení příčinné souvislosti nedošlo. Soudu prvního
stupně proto uložil vyhodnotit důkazy ohledně místa zakoupení petard
nezletilými a doplnit znalecký posudek v naznačeném směru.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 3. 2005, č. j. 42 C 110/97-205,
žalobu na zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenství opětovně zamítl a
rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Výpověď
svědka P. před soudem, ve které uvedl, že koupil petardy v den nehody v obchodě
žalovaného, soud považoval za značně nevěrohodnou a jako nevěrohodné hodnotil i
jeho tvrzení, že petardy kupoval pouze v prodejně žalovaného. Manželka
žalovaného, která v obchodě prodávala, a další dvě prodavačky – M. a V. ve
svých výpovědích sice shodně tvrdily, že zábavnou pyrotechniku prodávaly pouze
osobám starším 18 let, avšak z úředního záznamu P. ČR ze dne 23. 4. 1996
vyplynulo, že v prodejně žalovaného byla zábavná pyrotechnika prodávána i dětem
mladším 15 let. Z doplnění znaleckého posudku ze dne 21. 4. 2004 soud zjistil,
že více kusů petard nelze současně za obvyklých podmínek odpálit, neboť není
možné zajistit současné zažehnutí všech petard naráz a petardy mohou mít po
zažehnutí rozptyl zpoždění 3-6 vteřin, proto osoba držící větší počet petard by
již po první explozi zbývající petardy s největší pravděpodobností odhodila. S
ohledem na to, že výpovědi svědků se značně rozcházely, soud uzavřel, že není
prokázáno, že by předmětné petardy byly zakoupeny v obchodě žalovaného, a
dodal, že i v případě prokázání této skutečnosti by žaloba byla zamítnuta,
neboť chybí příčinná souvislost mezi hypotetickou koupí petard v obchodě
žalovaného a vznikem škody. I u nezletilých ve věku 11 let lze totiž očekávat
určitou míru opatrnosti a jak vyplývá ze znaleckého posudku, bez úpravy petard
by škodná událost nenastala.
Krajský soud v Brně k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně změnil a
rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 2. 12. 2005, č. j. 44 Co 197/2005-226, tak,
že základ nároku je zcela opodstatněný, a ve výroku o výši škody,
příslušenství, náhradě nákladů státu a náhradě nákladů řízení mezi účastníky
jej zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu,
že zásadní skutkovou otázkou pro spor je určení, ve kterém obchodě byla zábavná
pyrotechnika nezletilými zakoupena, odvolací soud v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování výpověďmi svědka P. a jeho matky. Na rozdíl od soudu
prvního stupně vzal za prokázané, že předmětná pyrotechnika byla zakoupena
právě v obchodě na ul. H., jehož provozovatelem byl žalovaný. Při hodnocení
důkazů vycházel ze svědecké výpovědi svědka P., který uvedl, že „rachejtle“
zakoupil v uvedené prodejně, tato jeho výpověď koresponduje s výpovědí, kterou
učinil před soudem prvního stupně dne 24. 11. 2004, i s jeho výpovědí ze dne
30. 1. 1996 v rámci policejního šetření škodné události, a ostatně i s výpovědí
jeho matky, která tuto informaci měla nejen od nezletilého, ale i od rodičů
tehdy nezl. M. Naproti tomu odvolací soud nepřikládal takový význam záznamu ze
dne nehody (19. 1. 1996), ve kterém nezl. P. uvedl, že zakoupil rachejtle v
centru města B., neboť tento záznam nemá formu výpovědi a vyjadřuje pouze
souhrnné stanovisko policisty. Tyto závěry jsou podpořeny i záznamem
vyšetřujícího policisty ze dne 23. 4. 1996, v němž je uvedeno sdělení některé z
prodavaček, že petardy prodávaly i osobám mladším 15 let, což koresponduje s
výpovědí svědků M., P., P., ale i svědků T. a T., jejichž výpovědi však
poskytly informace jen zprostředkované, a relevantní nejsou výpovědi prodavaček
M. a V., obsahující jen obecné popření toho, že by byly takové „rachejtle“
prodávány osobám mladším 15 let. Jak bylo zjištěno ze znaleckého posudku,
zakoupené petardy lze z hlediska klasifikace nebezpečnosti zařadit dle vyhlášky
č. 174/1992 Sb. do II. třídy a jejich prodej je omezen věkovou hranicí 18 let. Byly-li tyto pyrotechnické předměty prodány dítěti ve věku necelých 12 let,
nepochybně došlo ze strany zaměstnanců žalovaného k porušení právní povinnosti
dle uvedené vyhlášky a za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s tímto
porušením právní povinnosti odpovídá žalovaný (§ 420 odst. 2 obč. zák.). Bezprostřední (fyzikální) příčinou újmy na zdraví žalobce bylo odpálení směsi
vytvořené sesypáním obsahu z vícero petard do tuby od celaskonu, přičemž tak
bylo učiněno v rozporu s návodem k použití. Stanoví-li vyhláška věkové omezení
prodeje výrobku od určité třídy, je tomu tak právě proto, že se tyto výrobky
při nesprávné manipulaci stávají nebezpečnými. Věk 11 let je hluboko pod
hranicí pro prodej tohoto nebezpečného výrobku, proto si musí být každý
prodejce vědom jeho nebezpečnosti pro takovéto osoby a především možnosti
nesprávné manipulace s nimi. Prodej dítěti ve věku 11 let je tedy nejenom
porušením přímého zákazu ve vyhlášce stanoveného (§ 8 odst.
4), ale z hlediska
odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávnou manipulací i příčinou jejího vzniku
(jednou z příčin, nicméně hlavní), a to příčinou působící zároveň s onou
bezprostřední (fyzikální) příčinou. Z těchto důvodů dospěl odvolací soud k
závěru, že žalovaný odpovídá za vzniklou škodu společně a nerozdílně podle §
438 odst. 1 obč. zák. s těmi, kteří mohou odpovídat za podmínek § 422 obč. zák.
změněn, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst.
1 písm. a) o. s. ř., a které podává z důvodů podle ust. § 241a odst. 2 písm.
a), b) a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že pokud odvolací soud považoval za potřebné
doplnit dokazování doplňujícími výslechy svědků (P. a P.), měl rozsudek soudu
prvního stupně zrušit a věc mu vrátit se závazným pokynem k doplnění
dokazování, a jelikož tak neučinil a hodnotil doplněné dokazování diametrálně
odlišně, porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. Odvolacímu soudu vytýká, že za
totožné důkazní situace doplněné o znalecký posudek ze dne 21. 4. 2004, k jehož
provedení dal soudu prvního stupně pokyn, vyvodil zcela opačný právní závěr o
přetržení příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením právní povinnosti a
vzniklou újmou, než jaký zaujal ve svém předcházejícím rozhodnutí ze dne 31. 7.
2002. Podle dovolatele takový postup porušuje princip právní jistoty a procesní
ekonomie, neboť soud byl usnesením ze dne 31. 7. 2002 vázán ve smyslu § 170
odst. 2 o. s. ř., jelikož se již jednalo o posouzení skutkového a právního
stavu v otázce příčinné souvislosti odvolacím soudem. Dále mu vytýká, že při
posouzení příčinné souvislosti vychází ze zjištění, která nemají oporu v
provedeném dokazování, zejména pak zjištění, podle kterého měl žalovaný
(prostřednictvím svých zaměstnanců) prodat nezletilým právě ty petardy, jejichž
exploze způsobila žalobci újmu na zdraví. Namítá, že výpovědi svědků P. a P. a
policejní záznamy o výpovědích svědků M. a P., z nichž soud v odvolacím řízení
vycházel, jsou v rozporu s ostatními provedenými důkazy a stojí osamoceny.
Uvádí, že výpovědi svědka P. učiněné při soudních jednáních se v mnoha bodech
liší od jeho výpovědi učiněné bezprostředně po tragické události na P. ČR, ve
které uvedl, že petardy koupil někde ve městě a petardu vyrobil sám. Hodnocení
výpovědí svědků P. a M., které měly korespondovat s výpověďmi svědků T. a T.
považuje za účelové a rozsudek v tomto bodě za nepřezkoumatelný. Namítá, že
výpověď P. byla vyvrácena i výpověďmi svědkyň Z., M. a V., zaměstnankyň
žalovaného, které popřely, že prodaly P. zábavnou pyrotechniku a že by vůbec
někdy nezletilé osobě pyrotechniku prodali. Závěrem navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření vyvracel důvody dovolání. Uvedl, že žádná vada řízení,
která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se v řízení
nevyskytla a pokud se odvolací soud rozhodl hodnotit výsledek doplněného
dokazování odlišně od soudu prvního stupně, činil tak v souladu se zásadou
volného hodnocení důkazů. Ztotožnil se s odvolacím soudem v otázce příčinné
souvislosti a přisvědčil mu také v tom, že u nezletilých lze důvodně
předpokládat nesprávnou manipulaci s výbušninami, proto se nezletilcům
potenciálně nebezpečné pyrotechnické předměty prodávat nesmějí. Upozornil, že
svědek P., jehož výpověď žalovaný opět zpochybňuje, vždy tvrdil, že zábavná
pyrotechnika byla zakoupena právě v obchodě žalovaného, pouze jediný možný
rozpor v jeho výpovědích nastal při jeho sdělení policistovi bezprostředně po
události, ten však nemá formu výslechu. Poukazuje naopak na změny ve výpovědích
zaměstnankyň žalovaného, které považuje za účelové a nevěrohodné. Navrhl, aby
Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně bezdůvodné, případně aby ho zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 o.
s. ř., věc projednal podle ust. § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání,
které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není opodstatněné.
Podle § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej
zjistil soud prvního stupně. Podle § 213 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud může
zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový
stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich
možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
Od hodnocení důkazů, jak je provedl soud prvního stupně, a tím od skutkového
stavu zjištěného soudem prvního stupně, se tedy odvolací soud může odchýlit za
předpokladu, že důkazy, z nichž při zjišťování určité skutkové okolnosti
vycházel soud prvního stupně, byly v odvolacím řízení zopakovány. Jak vyplývá z
obsahu spisu, odvolací soud zopakoval důkaz výslechem svědků P. a P. Stěžejní
důkaz (výslech P.), který sloužil jako podklad soudu prvního stupně při závěru
o tom, zda byl či nebyl prokázán prodej předmětné pyrotechniky nezletilým v
obchodě žalovaného, byl v odvolacím řízení zopakován. Odvolací soud si tak pro
hodnocení důkazů a pro posouzení hodnověrnosti výpovědí účastníků o této
skutkové okolnosti opatřil podklady rovnocenné s podklady, z nichž vycházel
soud prvního stupně, a měl tak podmínky k tomu, aby provedené důkazy mohl sám
zhodnotit podle § 132 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18. 8. 1999, sp. zn. 25 Cdo 976/98). Řízení proto netrpí vadou spočívající v
porušení dvojinstančnosti řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolatel uplatňuje rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal
v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický
rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné
polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl či neměl
uvěřit svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, nebo že
z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení důkazů,
a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených
důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Skutkové zjištění nemá oporu v
provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které
byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1656/2000).
V dané věci odvolací soud svá skutková zjištění ohledně nákupu předmětné
pyrotechniky nezletilým v obchodě žalovaného na ul. H. čerpal z důkazů, které
byly v řízení provedeny, a vzal v úvahu pouze ty okolnosti, jež vyšly najevo v
průběhu řízení a jež mají oporu v obsahu spisu. K námitce žalovaného, že
výpovědi svědků P. a P. a policejní záznamy o výpovědích svědků M. a P. jsou v
rozporu s ostatními důkazy a že výpovědi svědka P. učiněné při soudních
jednáních se liší od jeho výpovědi učiněné bezprostředně po tragické události,
lze uvést, že výpověď svědka P., na níž odvolací soud založil své zjištění o
místu koupě předmětné pyrotechniky osobě mladší 18 let, koresponduje s
výpověďmi dalších svědků a zjištění z ní učiněné nebylo vyvráceno ani ostatními
provedenými důkazy. Proto nelze konstatovat, že by toto skutkové zjištění
nemělo oporu v provedeném dokazování nebo že by při zjišťování skutkového stavu
věci soud opomenul nějaké rozhodné skutečnosti, jež byly v řízení prokázány.
Nelze tedy dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkových
zjištění, která v základní sporné otázce nemají oporu v provedeném dokazování,
nehledě k tomu, že zpochybňovaný údaj P. (uvedený bezprostředně po nehodě),
obsahující obecné určení místa prodeje „v centru B.“ není v příkrém rozporu s
jeho následnými výpověďmi o konkrétní prodejně na ul. H., neboť nelze říci, že
by prodejna žalovaného byla situována na okraji B., zcela mimo centrum. Namítá-
li žalovaný, že z provedených důkazů nevyplývá skutkový stav, z něhož odvolací
soud při svém rozhodnutí vycházel, směřují tyto námitky proti vlastnímu
hodnocení důkazů, což není ani z hlediska dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3
o. s. ř. přípustné.
K námitce, že odvolací soud vyvodil zcela opačný právní závěr o příčinné
souvislosti, než jaký zaujal ve svém předcházejícím zrušujícím rozhodnutí ze
dne 31. 7. 2002, je třeba předně uvést, že odvolací soud není vázán svým
právním názorem vyjádřeným v předchozím zrušujícím rozhodnutí. Ze žádného
ustanovení občanského soudního řádu totiž nevyplývá, že by odvolací soud nemohl
jednou vyslovený právní názor v pozdějším rozhodnutí v téže věci změnit (srov.
např. rozsudek ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, rozsudek ze dne
3. 5. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1349/2006, rozsudek ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 22
Cdo 880/2003).
Odvolací soud rozhodl mezitímním rozsudkem (§ 152 odst. 2 věta druhá o. s. ř.),
jímž se rozhoduje o základu věci. Tím se rozumí posouzení všech otázek, které
vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které se týkají jen výše
nároku. Základ věci v řízení o nároku na náhradu škody podle ust. § 420 obč.
zák., které odvolací soud aplikoval, proto zahrnuje posouzení všech podmínek
odpovědnosti podle tohoto ustanovení kromě výše škody. Napadené rozhodnutí
vychází ze závěru, že prodej pyrotechniky II. třídy osobám mladším 18 let, jenž
byl porušením právní povinnosti vyjádřené ve vyhlášce č. 174/1992 Sb., měl za
následek také nesprávnou manipulaci v rozporu s návodem k použití, při níž
došlo k explozi a k újmě na zdraví žalobce.
O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního
jednání (bez něj by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Otázka existence
příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda
protiprávní úkon či tzv. škodná událost a vzniklá škoda na straně poškozeného
jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se
nepředpokládá, musí být prokázána a v tomto směru jde o otázku skutkových
zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi
jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. V daném případě
soud prvního stupně vyloučil příčinnou souvislost, když usoudil, že ke škodě
došlo nikoliv v důsledku samotného prodeje pyrotechniky nezletilým (což
nepovažoval za prokázáno), nýbrž v důsledku následné nesprávné manipulace s ní.
Odvolací soud příčinu poškození zdraví žalobce shledal v prodeji těchto
předmětů osobě mladší 18 let. I když nelze přímo říci, že samotný prodej
pyrotechnického výrobku nezletilé osobě je nesprávnou manipulací s ním, toto
protiprávní jednání zaměstnanců žalovaného bylo jistě rozhodující příčinou
vzniku škody na zdraví. Protiprávní jednání škůdce nemusí být totiž jedinou a
samostatnou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin, avšak o
příčinu důležitou, podstatnou a značnou. Je-li příčin, které z časového
hlediska působí následně, více (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících
příčin a následků), musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že
již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se
vznikem škodlivého následku – tak jak tomu bylo v posuzovaném případě. Časové
hledisko pak není rozhodujícím a jediným kritériem a příčinnou souvislost nelze
zaměnit za souvislost časovou, neboť újma může být důsledkem škodné události, i
když nevznikla v době škodné události, ale později (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, publikovaný pod č.
7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992).
Pokud vyhláška č. 174/1992 Sb., upravující režim zacházení s pyrotechnickými
výrobky, stanoví, že pyrotechnické předměty třídy II. mohou být prodávány jen
osobám starším 18 let (§ 8 odst. 4), je tomu tak právě proto, že u osob
nedosahujících uvedené věkové hranice, lze důvodně předpokládat nebezpečí
vzniku úrazu právě v důsledku nesprávné manipulace s těmito výrobky, čehož by
si měla být osoba prodávající tyto výrobky vědoma, neboť právě u nezletilých -
v posuzovaném případě ve věku 11 let – existuje reálné nebezpečí nesprávné
manipulace a možnosti vzniku úrazu. I když bezprostřední příčinou úrazu žalobce
byla nesprávná manipulace s výbušninou, nelze přehlédnout, že prodejní omezení
směřuje právě k tomu, aby se tyto věci nedostaly do rukou osob, u nichž lze
takovou manipulaci předpokládat. Porušení tohoto omezení či zákazu prodeje tak
může být jednou z příčin vzniku škody na zdraví, jak tomu bylo i v daném
případě.
Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší
soud proto dovolání žalovaného podle ust. § 243b odst. 2 věty před středníkem
o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť dovolací soud
posuzoval důvodnost dovolání proti tzv. mezitímnímu a nikoliv konečnému
rozsudku odvolacího soudu; o náhradě nákladů dovolacího řízení jakož i o
náhradě ostatních nákladů řízení rozhodne soud v konečném rozsudku.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. srpna 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu