25 Cdo 1702/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci
žalobce M. J., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. K.,
zastoupenému advokátem, za účasti Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na
straně žalovaného, o 245.781,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jindřichově
Hradci pod sp. zn. 2 C 536/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. června 2002, č. j. 19 Co
1433/2002-381, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 6. 2002, č.
j. 19 Co 1433/2002-381, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne
27. 8. 2001, č. j. 2 C 536/2001-331, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu
v Jindřichově Hradci k dalšímu řízení.
245.781,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co
jeho předchozí rozsudek ze dne 27. 3. 1997, č. j. 2 C 1170/94-125, jímž
byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 245.781,- Kč, ohledně
částky 62,- Kč byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení, byl k odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka usnesením Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 10. 1997, č. j. 8 Co 1353/97-162, zrušen
s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby a věc vrácena k dalšímu řízení s pokynem k
doplnění dokazování ohledně existence jiné škody ve formě ušlého zisku. Soud
prvního stupně po doplnění dokazování vyšel ze zjištění, že žalobce dne 7. 9.
1993 cestoval z místa svého bydliště na obchodní schůzku se zástupcem
společnosti E. s. r. o., která se měla uskutečnit mezi 9:30 a 10:30 hod. v T. a
při níž měl jako zprostředkovatel podle smlouvy o zprostředkování ze dne 23. 8.
1993 doručit zástupci svého obchodního partnera závazné objednávky a kupní
smlouvy na dodávky motorové nafty třetím osobám. Osobní účast žalobce na této
schůzce přitom byla nutná, protože se jednalo o poslední možný termín uzavření
smluv s dodavateli. V blízkosti obce H., v 7:40 hod. však bylo osobní motorové
vozidlo žalobce poškozeno při dopravní nehodě, kterou zavinil žalovaný. V
důsledku toho byla žalobci znemožněna účast na uvedené schůzce a právě pro jeho
absenci nemohly být objednávky a kupní smlouvy akceptovány. Ze znaleckého
posudku J. D. – Ř., znalkyně z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence,
vyplynulo, že pokud by odběratelé koupili objednaných 702.230 litrů motorové
nafty, žalobci by náležela celková provize ve výši 245.781,- Kč. Soud dovodil,
že byly naplněny předpoklady odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420 obč. zák.,
když žalovaný jako viník dopravní nehody porušil právní povinnost uloženou
vyhláškou č. 99/1989 Sb. Žalobce se v důsledku toho nemohl dostavit na přesně
stanovenou obchodní schůzku, jejíž termín nebylo možno přesunout, ani nebylo
možné listiny zaslat jinou formou, např. faxem; v příčinné souvislosti s
porušením právní povinnosti ze strany žalovaného mu tedy vznikla škoda
(majetková újma) v podobě ušlého zisku podle § 442 odst. 1 obč. zák. Pokud by
totiž nedošlo k dopravní nehodě zaviněné žalovaným a žalobce by mohl doručit
listiny na schůzku, splnil by podmínky smlouvy o zprostředkování a získal by
dohodnutou provizi. Pouze v důsledku škodné události se majetkový stav žalobce
nerozmnožil o hodnoty, které by bylo možno očekávat s ohledem na pravidelný běh
věcí.
K odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka Krajský soud v Českých
Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 10. 1998, č. j. 8 Co 2269/98-256, změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení částky 245.781,- Kč
zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací
soud dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán na základě
dostatečně zjištěného skutkového stavu věci, avšak neztotožnil se s jeho
právními závěry, především ohledně existence příčinné souvislosti mezi
protiprávním jednáním žalovaného a vzniklou škodou ve formě ušlé provize
žalobce, přičemž s odkazem na rozhodnutí publikované pod R 7/79 dovodil, že
nezískání provize není natolik bezprostředním důsledkem dopravní nehody, aby
byla dána příčinná souvislost. Ztráta provize z neuzavřených kupních smluv v
důsledku zpoždění vzniklého autonehodou je totiž natolik časově i věcně
vzdáleným důsledkem škodné události (poškození vozu), že za tento ušlý zisk
žalovaný neodpovídá.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 24. 5. 2001, č. j. 25 Cdo
1946/2000-303, rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v
Českých Budějovicích k dalšímu řízení se závazným právním názorem, podle nějž
okolnost, že škůdce zároveň odpovídá za škodu na vozidle poškozeného,
nevylučuje příčinnou souvislost mezi porušením právní povinnosti ústícím v
poškození vozu a škodou, která poškozenému vznikla tím, že nedošlo k uzavření
smluv, z nichž mu měl vzniknout prospěch. V daném případě z toho vyplývá, že
znemožnil-li žalovaný zaviněným poškozením vozidla žalobci, aby se dostavil k
obchodnímu jednání, odpovídá mu za ušlý zisk, o nějž poškozený přišel absencí u
tohoto jednání.
Poté, co Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 2. 7. 2001, sp.
zn. 19 Co 1307/2001-315, zrušil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci
ze dne 22. 6. 1998, č. j. 2 C 1170/94-222, soud prvního stupně rozsudkem ze dne
27. 8. 2001, č. j. 2 C 536/2001-331, uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobci částku 122.890,50 Kč, zamítl žalobu na zaplacení další částky
122.890,50 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vázán právním názorem
dovolacího soudu v otázce příčinné souvislosti, vyšel ohledně výše škody ze
zjištění, že žalobce měl při neuskutečněné schůzce zprostředkovat odběr
motorové nafty od firmy E., s. r. o. T., která byla dne 7. 9. 1993 připravena
uzavřít hospodářské smlouvy na dodávky motorové nafty pro 4. čtvrtletí roku
1993 firmě A. S. spol. s r. o. (ta objednala 109.110 litrů nafty) a R., spol. s
r.o. (cca 500 tun motorové nafty) a vyplatit žalobci provizi ve výši 0,35 Kč za
litr. Provize žalobce, pro případ že by tyto firmy naftu odebraly, byla
vyčíslena znaleckým posudkem ve výši 245.781,- Kč za situace, kdy listinnými
důkazy byla prokázána objednávka celkem 702.230 litrů motorové nafty. Žalobce
byl sice zároveň společníkem a jednatelem firmy R., spol. s r.o., jejíž
společenská smlouva v článku VI písm. b) stanovila, že žádný ze společníků
nesmí vlastním jménem nebo na vlastní účet uzavírat dohody, které souvisejí s
podnikatelskou činností společnosti, ani zprostředkovávat pro jiné osoby
obchody společnosti [bod 1), 2)]. Podle výpovědi jednatele Ing. B., bývalého
ředitele společnosti, však společenská smlouva umožňovala, aby žalobce uzavřel
smlouvu o zprostředkování sám za sebe, a společnost proti tomu neměla výhrady.
Porušení zákazu konkurence (§ 136 odst. 1 obch. zák.) je sankcionováno nárokem
na vydání plnění, který může uplatnit společnost vůči tomu, kdo ji poškodil. I
v případě, že by zákaz konkurence byl v daném případě porušen, šlo by o vztah
mezi žalobcem a R., spol. s r.o., přičemž z výpovědi svědka B. vyplývá, že
postup žalobce by byl tolerován; je tedy zřejmé, že nebýt dopravní nehody,
nedošlo by ke zkrácení práva žalobce na provizi, a to, jak by s ní bylo
naloženo, je věcí týkající se pouze vztahů mezi žalobcem a firmou R., spol. s
r. o. K námitce žalovaného ohledně neplatnosti smlouvy o zprostředkování ze dne
23. 8. 1993 soud uvedl, že žádný z účastníků smlouvy ji za neplatnou
nepovažoval a třetí strana se neplatnosti dovolat nemůže. Uzavření této smlouvy
neshledal soud v rozporu ani s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák., neboť podle jeho názoru se jednalo o právem akceptovatelný vztah
mezi dvěma subjekty. Soud nepovažoval za důvodnou ani námitku týkající se
rozporu mezi označením firmy E., s. r. o., v obchodním rejstříku a údajem na
smlouvě, neboť firma je dostatečně identifikována IČ, smlouva je opatřena
razítkem a podpisem jednatele. Soud využil moderačního práva podle § 450 obč.
zák. a s přihlédnutím k osobě žalovaného - starobního důchodce, který neúmyslně
způsobil dopravní nehodu, snížil náhradu škody na polovinu.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
24. 6. 2002, č. j. 19 Co 1433/2002-381, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně
dospěl k názoru, že zákaz konkurence ve smyslu § 136 odst. 1 obch. zák., stejně
jako příslušné smlouvy o založení obchodní společnosti, se týkají právního
vztahu mezi žalobcem a společností R., spol. s r. o., který je právně
irelevantní ve vztahu žalobce k žalovanému. Rozhodující je skutečnost, že podle
smluv o zprostředkování by bylo postupováno a na jejich základě plněno, a to
bez ohledu na to, zda šlo o smlouvy platné či neplatné; tedy pokud by se
žalobce na příslušné jednání dostavil, zcela nepochybně by mu byla provize
vyplacena. Také v otázce neplatnosti smlouvy o zprostředkování pro nedostatek
formálních náležitostí přisvědčil odvolací soud závěru soudu prvního stupně,
že případná absence (nesprávnost) uvedení sídla společnosti nemůže mít vliv na
platnost smlouvy; rozhodující je opět to, že podle těchto smluv byly žalobci
přiznávány provize a podle výsledků dokazování, zejména výpovědí svědků, by mu
v konkrétním případě provize byly poskytnuty.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Za zásadní považuje otázku, zda provize vázaná na
odkládací podmínku je splatná a představuje ušlý zisk v případě, že není
najisto (či alespoň s pravděpodobností hraničící s jistotou) postaveno, že se
podmínka splní, zda vznik škody (ušlého zisku) nedovoleným nebo nezákonným
způsobem je předpokladem pro odškodnění a zda obstojí platnost smlouvy, kterou
měl uzavírat subjekt, jenž ještě neexistoval. Podle předmětné smlouvy o
zprostředkování by příslušela žalobci provize buď po podpisu příslušné smlouvy
mezi prodávajícím E., s. r. o. a případným kupujícím nebo až po skutečném
odebrání zboží jiným subjektem než žalobcem. Dovolatel dovozuje, že v daném
případě není najisto (či s pravděpodobností hraničící s jistotou) postaveno,
zda by se zamýšlený obchod vůbec uskutečnil, když sejít z něj mohlo i jiným
způsobem, a zda by na základě žalobcových objednávek došlo ke skutečnému
odebrání objednaného zboží. V tomto směru je podle dovolatele pochybná škoda i
její výše a není jisté, zda by vůbec vznikl nárok na vyplacení provize, zvláště
když odpovědný zástupce firmy A. S. spol. s r. o. uvedl, že firma si mohla
zajistit potřebnou naftu jiným způsobem. V řízení bylo dále zjištěno, že
žalobce, uzavírající zprostředkovatelské smlouvy jako podnikající fyzická
osoba, byl v době jejich uzavírání společníkem a jednatelem firmy R., spol. s
r. o., za kterou a pro niž tyto obchody uzavíral, a vztahoval se na něj proto
kogentní zákaz konkurence vyplývající z ustanovení § 136 obch. zák., nehledě na
to, že takový zákaz vyplýval i ze společenské smlouvy ze dne 22. 4. 1993.
Žalobce uzavíral obchod za a pro společnost, v níž působil jako jednatel, a
zároveň měl profitovat i jako jednotlivec - měl mít tedy z jednoho obchodu
dvojnásobný zisk, jednak jako jednatel a společník obchodní společnosti, jednak
jako zprostředkovatel. Takové plnění podle dovolatele není akceptovatelné, má v
daných souvislostech povahu úplatku, je nejen v rozporu s dobrými mravy, ale i
se zákonem a se společenskou smlouvou a z takového úkonu (smlouvy o
zprostředkování) nemohl mít žalobce nárok na jakékoliv plnění. Nemohl tedy
utrpět žádnou škodu, protože ušlý zisk nemůže mít původ v nedovoleném jednání.
Obě shora uvedené smlouvy o zprostředkování jsou podle dovolatele absolutně
neplatné pro rozpor se zákonem a s dobrými mravy. Žalovaný sice nebyl
účastníkem tohoto vztahu, ale uvedené smlouvy mají být podkladem žalobcova
nároku, přitom bylo skutkově prokázáno, že ušlého zisku mělo být žalobcem
dosaženo jeho nedovoleným, protiprávním jednáním. Dovolatel dále namítá, že
organizaci (obchodní společnost) charakterizuje zejména její název a sídlo, a
domnívá se, že by v dovolacím řízení měla být zodpovězena též otázka, do jaké
míry obstojí platnost smlouvy, kterou měl uzavírat subjekt, jenž ještě
neexistoval. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek
odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu i soudu
prvního stupně. Má za to, že námitky žalovaného (zejména ohledně porušení
zákazu konkurence) byly během řízení vyřešeny, přičemž soudy respektovaly
právní názor Nejvyššího soudu ČR obsažený ve zrušujícím rozsudku. Dodal, že
plně akceptuje i rozhodnutí o moderaci výše škody. Navrhl proto, aby dovolací
soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou
oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval
přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o platební povinnosti
žalovaného ve výši 122.890,50 Kč; po předchozích zrušujících usneseních
odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně ohledně uvedené částky shodně,
nejde tedy o případ přípustnosti dovolání předvídaný ustanovením § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a přípustnost dovolání tak lze posuzovat pouze podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. Právní otázka, zda poškozenému lze přiznat nárok na
náhradu škody spočívající v ušlém zisku, kterého mělo být dosaženo v obchodních
vztazích v rozporu se zákazem konkurence, nebyla dovolacím soudem dosud řešena
a představuje proto otázku zásadního právního významu (§ 237 odst. 3 o.s.ř.)
zakládající přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které
dovolatel uplatnil jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že soud na správně
zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně
použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Vzhledem k tomu, že obchodní smlouvy zprostředkované žalobcem měly být sjednány
na schůzce dne 7. 9. 1993 na základě zprostředkovatelské smlouvy ze dne 23. 8.
1993, je třeba při posouzení otázky zákazu konkurence vyjít z ustanovení § 136
zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 1996, tj.
před novelou provedenou zákonem č. 142/1996 Sb. (dále též jen „obch. zák.“).
Podle § 136 odst. 1 obch. zák. pokud ze společenské smlouvy nebo stanov
nevyplývá něco jiného, jednatel nesmí: a) vlastním jménem nebo na vlastní účet
uzavírat obchody, jež souvisejí s podnikatelskou činností společnosti, b)
zprostředkovávat pro jiné osoby obchody společnosti, c) účastnit se na
podnikání jiné společnosti jako společník s neomezeným ručením a d) vykonávat
činnost jako statutární orgán nebo člen statutárního nebo jiného orgánu jiné
právnické osoby s podobným předmětem podnikání, ledaže jde o právnickou osobu,
na jejímž podnikání se účastní společnost, v níž vykonává působnost jednatele.
Podle odstavce 2 tohoto ustanovení porušení odstavce 1 má důsledky stanovené v
§ 65.
Podle § 65 odst. 2 obch. zák. společnost je oprávněna požadovat, aby osoba,
která tento zákaz porušila, vydala prospěch z obchodu, při kterém porušila
zákaz konkurence, anebo převedla tomu odpovídající práva na společnost. Tím
není dotčeno právo na náhradu škody.
V posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze zjištění (správnost skutkového
stavu není předmětem dovolacího přezkumu), že stanovy společnosti R., spol. s
r. o., platné ke dni uzavření zprostředkovatelské smlouvy neobsahovaly úpravu
zákazu konkurence jednatele a společníka odlišnou (zúženou) od ustanovení § 136
odst. 1 písm. a), b) obch. zák. Z toho je třeba dovodit, že zprostředkoval-li
žalobce pro společnost E. s. r. o. obchod společnosti R., spol. s r. o., jejímž
byl jednatelem a společníkem, učinil tak v rozporu s ustanovením § 136 obch.
zák. s důsledky, které přináší ustanovení § 65 obch. zák. Lze přisvědčit
odvolacímu soudu, že možnost uplatnění sankce za porušení zákazu konkurence
dává zákon do rukou dotčené obchodní společnosti a že konečné řešení otázky,
komu připadne takto získané plnění, je věcí společnosti a osoby porušivší zákaz
konkurence, neboť bude záviset na tom, zda, v jakém rozsahu a nakolik úspěšně
společnost své nároky podle § 65 obch. zák. uplatní. Nelze však souhlasit s
tím, že porušení zákazu konkurence je irelevantní ve vztahu mezi poškozeným,
jemuž ušel zisk, a osobou, která porušením své právní povinnosti mu v nabytí
zisku zabránila.
Podle § 442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo
(ušlý zisk).
Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře
poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně
vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná
poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Ušlý zisk je v podstatě ušlým
majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku
poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné události - důvodně očekávat
s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70,
publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971).
Charakter ušlého zisku má i majetková újma představovaná ztrátou majetkového
přínosu, který poškozený mohl očekávat od svého smluvního partnera při obvyklém
sledu událostí, nebýt škodné události. Takové osobě nepochybně ušel majetkový
přínos v hodnotě plnění, které by obdržela, neboť tím, že se tak nestalo,
nezvětšil se její majetkový stav, ačkoliv bylo možno důvodně očekávat, že se
tak stane. Z tohoto pohledu je třeba odvolacímu soudu v obecné rovině
přisvědčit, že bez ohledu na platnost smluvního základu je rozhodující, zda
poskytnutí sjednaného plnění bylo možno důvodně očekávat. V posuzovaném případě
však jde o specifickou situaci, kdy části zisku mělo být dosaženo jednáním v
rozporu se zákazem konkurence podle § 136 obch. zák.; tehdy je nutno zvažovat,
zda výkon práva směřující k náhradě takového majetkového přínosu požívá právní
ochrany.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Smyslem tohoto ustanovení je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu,
avšak odporuje dobrým mravům, jež lze definovat jako souhrn společenských,
kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou
neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující
částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaný v časopise
Soudní judikatura 8/1997 pod č. 62). Není vyloučeno, že i takový výkon práva,
který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto
bude soudem odepřena právní ochrana. Postup soudu podle citovaného ustanovení
má místo jen ve výjimečných případech, přičemž dobrým mravům zásadně
neodporuje, uplatní-li někdo nárok na náhradu škody spočívající v ušlém zisku
při obchodní činnosti. Soudní ochrany však nepožívá nárok na náhradu plnění,
kterého mělo být v obchodních vztazích dosaženo v rozporu se zákonem či se
zásadami poctivého obchodního styku (§ 265 obch. zák.).
V dané věci bylo zjištěno, že část ušlého zisku, který tvoří předmět řízení,
měl žalobce obdržet (a nebýt škodné události by jej skutečně obdržel) z obchodu
uskutečněného v rozporu se zákazem konkurence (§ 136 obch. zák.), a to přijetím
provize podle zprostředkovatelské smlouvy se společností E., s. r. o., jíž
sjednal dodávku motorové nafty pro společnost R., spol. s r. o., jejímž byl
jednatelem. Předpokládaný majetkový přínos měl tedy základ v jednání, které ve
vztahu mezi žalobcem a společností R., spol. s r. o., lze charakterizovat jako
protiprávní a které ve vztahu vůči poskytovateli provize společnosti E., s. r.
o., mohlo vybočovat ze zásad poctivého obchodního styku. Bez ohledu na to, jaké
konkrétní sankce zákon s takovým počínáním spojuje ve vztazích mezi obchodními
subjekty a zda byly proti žalobci uplatněny, příčí se dobrým mravům, aby
žalovaný, který svým zaviněným nedbalostním jednáním dosažení takového zisku
zmařil, byl povinen jej hradit v rámci odpovědnosti za škodu.
Tento závěr se neuplatní ohledně zprostředkování dodávky pro A. S. spol. s r.
o., jejímž jednatelem ani společníkem žalobce nebyl (porušení zákazu konkurence
žalovaný ani netvrdí). Při obvyklém sledu událostí, který byl narušen dopravní
nehodou zaviněnou žalovaným, by žalobce nepochybně obdržel provizi odpovídající
hodnotě touto společností objednaných 109.110 litrů nafty. Na tom nic nemění
ani výhrady žalovaného k platnosti zprostředkovatelské smlouvy. Jednak odvolací
soud správně dovodil, že nedostatek spočívající v uvedení nesprávného sídla
účastníka smlouvy nezpůsobuje její neplatnost, neboť z obsahu smlouvy i
výkladem projevu vůle lze dovodit jeho totožnost, jednak nelze přehlédnout, že
zákon pro tento smluvní typ nepředepisuje písemnou formu, takže žalobce mohl
sjednanou provizi obdržet i na základě ústní dohody.
Vzhledem k tomu, že dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. je naplněn, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu
zrušil (§ 243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.).; protože důvody, pro
které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního
stupně, byl i tento rozsudek zrušen a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Českém
Krumlově k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.). I když je
dovolací důvod naplněn jen ohledně části nároku, zrušil dovolací soud obě
rozhodnutí ohledně celé dovoláním napadené částky 122.850 Kč, neboť její výše
byla stanovena za použití ustanovení § 450 obč. zák., aniž byly rozlišeny
jednotlivé dílčí nároky.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. února 2004
JUDr. Petr Vojtek,v.r.
předseda
senátu