25 Cdo 1720/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce Ing. B. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ JUDr. A. H., 2/
J. N., 3/ M. K., všech zastoupených advokátem, o náhradu škody, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 116/99, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2006, č. j. 64 Co
320/2005-205, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 7. března 2005, č. j. 10 C
116/99-177, odmítl žalobu na určení, aby byli žalovaní uznáni vinnými spácháním
trestného činu ublížení na zdraví formou spolupachatelství, zamítl žalobu, aby
žalovaní byli povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu za ztrátu
na výdělku ve výši 56.324,- Kč, dále 5.000,- Kč za poškozený osobní majetek,
4.500,- Kč za zastupování právního zástupce v roce 1998, 3.660,- Kč za bolestné
a pravidelnou měsíční platbu ve výši 5.000,- Kč od dubna 1997 za ztížení
společenského uplatnění, odmítl žalobu, aby v případě prodlení bylo jejich
plnění zatíženo 10% penále, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze
zjištění, že dne 19. 3. 1997 došlo v P. na L. n. v domě k poškození zdraví
žalobce, spočívající v podvrknutí krční páteře provázené poruchou dynamiky,
chorobným napětím šíjových svalů a opakující se blokádou, otřesu mozku, četným
oděrkám a pohmožděninám na čele, obličeji, přední ploše hrudníku, na břiše a
kolenou, dále krevní výrony na končetinách a v oblasti celé páteře. Přesný
mechanismus zranění prokázán nebyl. Nebylo zjištěno ani cizí zavinění, natož
protiprávní jednání žalovaných. Trestní stíhání druhého a třetího žalovaného
pro trestný čin podle § 221 odst. 1 tr. zák. bylo podle § 172 odst. 1 písm. d)
tr. řádu zastaveno. Soud hodnotil výpovědi žalobce a jeho manželky jako
rozporuplné a nevěrohodné. Návrhu žalobce na doplňující výslech jeho manželky
nevyhověl, neboť již byla vyslechnuta a skutkový stav tvrzený žalobcem nedoznal
žádných změn, a nevyhověl ani návrhu na výslech svědka B. V., neboť šlo o nový
důkaz vznesený po lhůtě dané soudem v souvislosti s koncentrací řízení a
nejedná se o případ § 118c odst. 2 o. s. ř. Žádný z dalších předložených důkazů
nemohl svým obsahem prokázat tvrzené jednání žalovaných (mj. novinový článek,
rozhodnutí OSSZ, vyjádření F. K.), proto soud k těmto důkazům nepřihlížel, a
uzavřel, že žalovaní neodpovídají za poškození zdraví žalobce, neboť nebylo
prokázáno, že by se dopustili vůči němu protiprávního jednání, a žalobu co do
peněžitých částek zamítl.
K odvolání žalobce do výroku o věci samé Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
12. ledna 2006, č. j. 64 Co 320/2005-205, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. K námitkám odvolatele
především poukázal na usnesení soudu prvního stupně ze dne 22. 10. 2003, č. j.
10 C 116/99-90, jímž bylo podle § 118c odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto o
koncentraci řízení a jež bylo žalobci doručeno dne 9. 11. 2002 a žalovaným dne
30. 10. 2002. Odvolací soud nepřihlížel k důkazům, které nebyly ve lhůtě 30
dnů od doručení rozhodnutí o koncentraci žádným z účastníků navrženy, a
opakoval část dokazování v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. Shodně se soudem
prvního stupně vzal za prokázané, že dne 19. 3. 1997 došlo k poškození zdraví
žalobce, přesný mechanismus zranění však prokázán nebyl. Je nesporné, že
prvotní příčinou zranění byl pád žalobce na terase předmětného domu v době, kdy
na terase byl kromě žalobce přítomen ještě druhý žalovaný, avšak nebylo
prokázáno, že by žalobce upadl v důsledku napadení druhým žalovaným, ani že by
ho druhý a třetí žalovaní vláčeli, eventuálně nešetrně nesli po schodech. Tato
verze události vyplývá pouze z výpovědí žalobce a jeho manželky, není podpořena
závěry znaleckých posudků vypracovaných v rámci trestního řízení, všechny
ostatní osoby na místě přítomné ji shodně popřely, a to nejen žalovaní a řidič
prvního žalovaného, ale i svědci L. a M. jako jediné osoby, které nemají žádný
osobní ani pracovní vztah k účastníkům, když svědek L. dokonce uvedl, že mu
celá věc připadala jako „divadélko ze strany žalobce“. Za tohoto stavu není
dána příčinná souvislost jednání žalovaných se vznikem škody. Odvolací soud
dále uvedl, že o koncentraci řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto zcela
v souladu s § 118c odst. 1 o. s. ř., poté, co se žalobce opakovaně nedostavil k
nařízenému jednání, a nelze přisvědčit jeho námitce, že v řízení před soudem
prvního stupně byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že řízení před
soudem prvního stupně trpí vážnými procesními vadami, opakovaně byla porušována
zásada rovnosti účastníků řízení v jeho neprospěch tím, že byla zavedena
koncentrace řízení. Došlo tak k porušení práva žalobce na řádný proces, neboť
mu nebylo řádně doručeno usnesení soudu prvního stupně o koncentraci řízení do
vlastních rukou a ani náhradním způsobem. Žalobci jsou totiž z poštovní
schránky odcizovány doručované písemnosti a žalobce je přesvědčen, že i
oznámení pošty o uložení zásilky mu bylo ze schránky odcizeno. Žalobci tak
nebylo umožněno navrhovat důkazy a byla mu postupem soudu prvního stupně odňata
možnost řádně před soudem jednat. Odvolací soud nenapravil nesprávný postup
soudu prvního stupně a vycházel ze závěru, že usnesení o koncentraci bylo řádně
doručeno. Dovolatel dále vytýká soudu prvního stupně, že se vůbec nezabýval
počátkem vzniku konfliktu a jeho příčinami a ani rozpory ve výpovědích v
protokolech sepsaných Policií ČR. Poukazuje na podvrhy důkazů (videokazety),
kterou měl založit do spisu, což on důrazně popírá, a není vůbec zřejmé, jak a
kým byla videokazeta zařazena mezi důkazy, když rovněž žalovaní tvrdí, že ji do
spisu nezaložili. Uvádí, že od počátku žádal o ustanovení zástupce a nebylo mu
vyhověno, ačkoliv v jiném sporu (ve věci přístavby bytu) mu soud zástupce
ustanovil. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru,
že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V dané věci žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na
zaplacení částky 56.324,- Kč za ztrátu na výdělku, 5.000,- Kč za poškozený
osobní majetek, 4.500,- Kč za zastupování právního zástupce v roce 1998,
3.660,- Kč za bolestné a pravidelnou měsíční platbu ve výši 5.000,- Kč od dubna
1997 za ztížení společenského uplatnění. Jedná se o dílčí nároky (§ 442 odst.
1, § 444 odst. 1, § 445 a § 446 obč. zák.) se samostatným skutkovým základem,
byť požadované jako důsledek jedné škodné události. Přípustnost dovolání se
posuzuje u každého z uplatněných nároků zvlášť bez ohledu na to, zda byly
uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96,
publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000, popř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v
časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000). Pokud tedy předmětem řízení před
odvolacím soudem byly nároky ve výši 5.000,- Kč, 4.500,- Kč a 3.660,- Kč, z
nichž žádný nepřevyšuje 20.000,- Kč, není dovolání proti potvrzujícímu výroku
rozsudku odvolacího soudu v tomto rozsahu přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve
zbývajícím rozsahu se posuzuje podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Dovolání je podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy,
jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo
úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. § 241a
odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst.
3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného
naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech)
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená
právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v
jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Žádná z námitek dovolatele nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně
významným ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Námitky dovolatele se týkají především otázek skutkových a naplňují tak
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož
přípustnost může být dána jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze
úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna
2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002).
Vytýká-li dovolatel soudům obou stupňů nedostatek skutkových zjištění ohledně
vzniku konfliktu a že se nevypořádaly s rozpory v policejních protokolech, je
zřejmé, že jeho námitky směřují proti skutkovému stavu, z něhož rozsudek
odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, jak byl na
základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci, který byl podkladem pro
právní posouzení. Nejedná se tedy o námitku nesprávného řešení otázky právní,
ale o námitku nesprávnosti skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle §
241a odst. 3 o. s. ř. Rovněž námitka nesprávného hodnocení provedených důkazů
je dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Z tohoto důvodu nemůže být
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena.
Zásadní námitka dovolatele, že mu v průběhu řízení nesprávným postupem soudu
(vadným doručením usnesení o koncentraci řízení dle § 118c o. s. ř.) byla
odňata možnost jednat před soudem, není způsobilým dovolacím důvodem; k
prověření její správnosti slouží jiný mimořádný opravný prostředek, jímž je
žaloba pro zmatečnost (srov. ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř.); přitom bylo
jen na dovolateli, zda tento opravný prostředek podá (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, publikované ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, pod R 32/2003). Ke
zmatečnostním vadám řízení vypočteným v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst.
2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud při dovolacím přezkumu
přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), což není
tento případ. Totéž se týká procesních výhrad zejména k postupu soudu prvního
stupně a námitky, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, která je dovolacím důvodem podle ust. § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, lze totiž v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je
dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř). Stejně tak přípustnost dovolání
nezakládá ani otázka ustanovení zástupce z řad advokátů dle § 30 o. s. ř.
Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí
odvolacího soudu mělo ve věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §
237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší
soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v
dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce
nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaným náklady v dovolacím
řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. srpna 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu