25 Cdo 1777/2025-190
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. PhDr. Filipa Havrdy a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: J. C., zastoupený Mgr. Petrem Janečkem, advokátem se sídlem Cyrila Boudy 1444, 272 01 Kladno, proti žalované: Oblastní nemocnice Kladno, a. s., nemocnice Středočeského kraje, IČO 27256537, se sídlem Vančurova 1548, 272 59 Kladno, o zaplacení 1 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 27 C 45/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2025, č. j. 25 Co 14/2025-157, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se v řízení domáhal náhrady nemajetkové újmy (bolestného, náhrady za ztížení společenského uplatnění a další nemajetkové újmy), kterou mu měla způsobit žalovaná postupem non lege artis při péči o jeho zdraví.
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 2. 2025, č. j. 25 Co 14/2025-157, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 10. 2024, č. j. 27 C 45/2023-133, jímž tento soud zamítl žalobu na zaplacení 1
200 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení, současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 18. 2. 2016 utrpěl žalobce při pádu na chodníku zlomeninu krčku pravé stehenní kosti. Tentýž den byl u žalované operován s implantací cervikokapitální bipolární endoprotézy. Pro přetrvávající bolesti mu byla dne 15. 3. 2018 provedena implantace totální endoprotézy a pro stížnosti žalobce na subluxaci pravé kyčle mu byla 25. 6. 2019 provedena výměna VPE vložky kloubního pouzdra a prodloužen krček.
Ze znaleckého zkoumání bylo zjištěno, že léčebná péče poskytnutá žalobci byla v souladu s poznatky lékařské vědy; jeho zdravotní stav se ustálil ke konci roku 2019. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl po právní stránce k závěru, že nárok žalobce je promlčen, neboť došlo-li k ustálení jeho zdravotního stavu na konci roku 2019, byla žaloba podaná až v listopadu 2023 podána po uplynutí tříleté subjektivní promlčecí lhůty. Současně odvolací soud uzavřel, že i kdyby nároky žalobce promlčeny nebyly, žalobě by nemohlo být vyhověno.
Žalovaná při poskytování zdravotní péče žalobci a realizaci jednotlivých operačních zákroků nepochybila a její péče byla v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy, provedena podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta a s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti. Nebylo tudíž prokázáno protiprávní jednání žalované; zdravotní stav žalobce není důsledkem postupu non lege artis ze strany žalované.
3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe, mj. i Ústavního soudu ČR, a která má být dovolacím soudem vyřešena jinak. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné
právní posouzení věci. Namítá, že se o trvalé disfunkci pravé dolní končetiny dozvěděl až ze znaleckého posudku MUDr. Strnada vyhotoveného dne 28. 3. 2021 na základě lékařského vyšetření ze dne 4. 11. 2020. Trvá na tom, že jasnou informaci o svém zdravotním stavu od lékařů obdržel až v březnu 2021 a jako medicínský laik nemohl na konci roku 2019 vědět, že jeho zdravotní strav je ustálený. Posoudil-li odvolací soud nárok jako promlčený, odchýlil se od nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 774/18. Dovolatel nesouhlasí ani se závěrem, že žalovaná postupovala lege artis. Poukazoval na skutečnost, že podle znalce MUDr. Strnada implantovaná endoprotéza nikdy (po žádné z provedených operací) nesloužila svému účelu, což se jeví být se závěry posudku znalce MUDr. Havlase v rozporu. Zdůraznil, že k odstranění rozporů mezi posudky navrhl důkaz revizním znaleckým posudkem. Na svých procesních právech byl zkrácen, neboť odvolací soud se k jeho důkaznímu návrhu nijak nevyjádřil. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není přípustné. 5. Přípustnost dovolání je dána jen tehdy, jestliže na právní otázce, která byla dle mínění dovolatele odvolacím soudem nesprávně vyřešena a jejíhož přezkumu se dovolatel domáhá, rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Tento předpoklad však nesplňuje situace, kdy závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku je založen současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, takže řešení právní otázky předložené dovolacímu přezkumu se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno. Sama okolnost, že jeden z důvodů, na nichž spočívá napadené zamítavé rozhodnutí, neobstojí, nemůže mít vliv na jeho správnost, jestliže druhý důvod „obstojí“, protože jeho správnost nemohla být přezkumu podrobena, jelikož nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž byl dovoláním napaden, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“, pod č. 27/2001). Tak je tomu i v posuzované věci. 6. Odvolací soud založil své rozhodnutí jednak na závěru, že nároky žalobce jsou promlčeny, avšak rovněž na závěru, že postup žalované při léčbě žalobce byl lege artis a není tak splněn jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za újmu, tedy porušení zákonné povinnosti či smlouvy. Ve vztahu k druhému z důvodů vedoucích k zamítnutí žaloby však dovolatel nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 237 až 238a o. s. ř.). Dovolatel sice ve svém dovolání obecně uvádí, že „(n)apadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe, mj. od rozhodovací praxe Ústavního soudu ČR a která má být dovolacím soudem vyřešena jinak.“ Ve vztahu k závěru soudu o postupu žalované lege artis však nikterak nekonkretizuje (a nevyplývá to ani z obsahu dovolání), konkrétně od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení rozhodné právní otázky odchýlil, resp. od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). Vznáší-li dovolatel námitky vůči hodnocení v řízení provedených znaleckých posudků soudem prvního stupně, neuplatňuje jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.). Jestliže dovolání v této části postrádá vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 237 až 238a o. s. ř.), trpí vadou, neboť není splněna jedna z nezbytných náležitostí dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. Z tohoto důvodu není Nejvyšší soud oprávněn dovolání žalobce v této části věcně přezkoumat, neboť kdyby tak učinil, porušil by ústavně zaručené právo žalované na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). 7. Jestliže se dovolateli nepodařilo zpochybnit jeden z důvodů, který sám o sobě vedl k zamítnutí žaloby (žalovaná postupovala lege artis), žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit. To činí dovolání i ve zbylém rozsahu, tedy ohledně otázky promlčení žalovaného nároku, nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč.). 8. Dovolatel namítá rovněž existenci vad řízení, jež mají spočívat v tom, že odvolací soud nevypořádal jeho námitky a nevyjádřil se k jeho návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku. Vady řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají a dovolací soud k nim přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze, je-li dovolání přípustné, což není tento případ. Pro úplnost lze uvést, že s návrhem žalobce na vypracování revizního znaleckého posudku se vypořádal již soud prvního stupně v bodě 11 svého rozhodnutí, s jehož skutkovými i právními závěry se odvolací soud zcela ztotožnil. Soudy tak dostály požadavkům, které na ně klade judikatura, neboť řádně odůvodnily, proč navrhovaný důkaz neprovedly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 666/10, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2319/2018). 9. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 10. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. 11. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 22. 7. 2025
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu