25 Cdo 2319/2018-479
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: H.
V., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se
sídlem Pod křížkem 428/4, Praha 4, proti žalovaným: 1) Kooperativa pojišťovna,
a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha
8, zastoupená JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem U Prašné brány
1079/3, Praha 1, 2) R. M., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Zborovem
Dvořákem, advokátem se sídlem Tyršova 1835/13, Praha 2, o 5.313.281,41 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 394/2013,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2018,
č. j. 17 Co 392/2017-438, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2018, č. j. 17 Co 392/2017-438,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 6. 2017, č. j. 25 C
394/2013-345, se pokud jimi byla zamítnuta žaloba v rozsahu 4.523.460 Kč a ve
výrocích o nákladech řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Jinak se dovolání odmítá.
věci samé IV a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Těmito rozsudky
bylo rozhodnuto o žalobě proti žalované 1) [pojistitelce žalovaného 2)] na
pojistné plnění a proti žalovanému 2) na náhradu škody na zdraví (bolestného,
náhrady za ztížení společenského uplatnění, ztráty na výdělku) způsobené
žalobkyni při dopravní nehodě ze dne 15. 6. 2012.
Odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně, že dne 15. 6. 2012 došlo k dopravní nehodě zaviněné žalovaným
2), při níž žalobkyně utrpěla škodu na zdraví. V době dopravní nehody bylo
žalobkyni 37 let, byla vdaná, na mateřské dovolené, měla tři nezletilé děti,
podnikala na základě živnostenského oprávnění (v roce 2012 vykázala příjmy z
podnikání 80.000 Kč, výdaje 48.000 Kč a dílčí základ daně 32.000 Kč) a řídila
osobní vozidlo. V době po úrazu a po ustálení zdravotního stavu je žalobkyně
stále vdaná, je poživatelkou invalidního důchodu nejprve III. stupně a od 10.
8. 2014 II. stupně se snížením pracovního potenciálu o 40 až 50 %. Je stále
osobou samostatně výdělečně činnou, přičemž podnikání má přerušeno. Pracuje na
částečný pracovní úvazek v obchodní společnosti jako účetní (na tuto činnost
přitom nemá odbornou kvalifikaci) a nadále řídí osobní vozidlo. Ze znaleckého
posudku doc. MUDr. Evžena Hrnčíře soud zjistil, že prokázanými trvalými
následky utrpěnými žalobkyní při nehodě jsou omezení hybnosti ramenního a
loketního kloubu vlevo lehkého stupně, paréza vřetenního nervu vlevo, postižení
levé dolní končetiny (poúrazová plochá noha, středně těžké omezení hybnosti
levé kyčle, hlezna a palce, obrna lýtkového nervu), hypertrofická jizva brady a
keloidní jizvy ramene a kyčle; bodové ohodnocení ztížení společenského
uplatnění (dále též jen „ZSU“) podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění
bolesti a ztížení společenského uplatnění, (dále jen „vyhláška“) činí 2.650
bodů (bez tvrzených vážných duševních poruch po těžkém poranění hlavy
kombinovaném s celotělním poraněním, které nemohl znalec pro nedostatek
podkladů ohodnotit), po zvýšení o 33 % s ohledem na věk žalobkyně v době úrazu
podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky činí 3.524,5 bodu, což představuje 422.940
Kč. Dále nebyly prokázány žádné významné skutečnosti, i s ohledem na procesní
pasivitu žalobkyně, která důkaz svým výslechem opakovaně odmítla, a z tohoto
důvodu soudy obou stupňů upustily od provedení důkazu dalším znaleckým
posudkem. Na tomto podkladě dospěl odvolací soud k závěru, že nejde o výjimečný
případ hodný mimořádného zřetele, který by odůvodňoval zvýšení základního
odškodnění ZSU podle § 7 odst. 3 vyhlášky. Za neprokázaný považoval soud nárok
na náhradu za ztrátu na výdělku, respektive ušlého zisku, nad rámec částky
60.000 Kč přiznané žalobkyni na tomto nároku v adhezním řízení. Potvrdil proto
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla žaloba nad rámec částky
422.940 Kč zamítnuta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání směřující do všech
výroků s výjimkou výroku o částečném zastavení odvolacího řízení. Přípustnost
dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného a
procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jeho
rozhodnutí v důsledku toho spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávnost napadeného rozhodnutí shledávala v tom, že jí nebylo poskytnuto
plné zadostiučinění za ZSU v základní výměře, že jí nebylo přiznáno mimořádné
zvýšení náhrady za ZSU, že jí nebyla přiznána náhrada ztráty na výdělku a že jí
nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Vytýkala soudům obou stupňů, že
rozhodly o náhradě za ZSU, aniž zjistily oprávněnost odškodnění podle položky
014 přílohy vyhlášky za vážné duševní poruchy po těžkém poranění hlavy, přičemž
vycházely z neúplného znaleckého posudku MUDr. Hrnčíře a nedoplnily dokazování
dalším, resp. revizním posudkem, jak dovolatelka navrhovala. Soudy též
aplikovaly nesprávně zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ačkoliv jsou dány
mimořádné důvody pro použití zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve
smyslu jeho § 3079. V této souvislosti dovolatelka zdůraznila, že prokazatelně
trpí posttraumatickou stresovou poruchou, jejíž existenci nevyloučil ani znalec
Hrnčíř, pouze uvedl, že pro její zhodnocení nemá dostatek podkladů, a proto do
svého posudku nezahrnul položku 014. Existenci uvedené poruchy potvrdil ve svém
posudku i znalec MUDr. Němec. Soud prvního stupně odmítl vyhovět návrhu
dovolatelky na vypracování revizního znaleckého posudku s poukazem na
nespolupráci dovolatelky. S tím dovolatelka nesouhlasí, neboť soud nemůže
předjímat její spolupráci se znalcem na základě toho, že nesouhlasila se svým
účastnickým výslechem a ze soudního jednání se omluvila ze zdravotních důvodů i
z obavy z konfrontace s žalovaným 2), ostatně se znalcem Němcem spolupracovala. Soud vyšel bez dalšího z posudku znalce Hrnčíře, předloženého žalovanou. Tento
znalec, který není znalcem v odvětví psychiatrie, žalobkyni ani neprohlédl a
posudek vypracoval jen na základě jemu dostupných lékařských zpráv. Pokud soud
prvního stupně pokládal posouzení předložené žalobkyní za vyvrácené posudkem
znalce Hrnčíře, má dovolatelka za to, že takový závěr by měl učinit znalec
formou revizního posudku. Podle názoru dovolatelky byly též naplněny
předpoklady pro použití zákona č. 89/2012 Sb. dle jeho § 3079, včetně
mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele, které spočívají v tom, že
žalovaný 2) způsobil újmu žalobkyni jako opilý řidič, ohrozil na životě ji i
její dvě děti, dopustil se závažného úmyslného jednání, za něž byl odsouzen k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody, po činu se zbavoval majetku, svým jednáním
vážně zasáhl do života dovolatelčiny rodiny, neboť péče o děti byla přenesena
na manžela dovolatelky, jemuž bylo přiznáno odškodnění za zásah do jeho
osobnostních práv. Je též dán neproporcionální rozdíl mezi přiznanou náhradou
ZSU a náhradou vypočtenou znalcem Němcem podle Metodiky Nejvyššího soudu, podle
níž by žalobkyni náleželo 1.292.810 Kč, tj.
téměř třikrát tolik. Dovolatelka
dále nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že netvrdila a neprokázala
okolnosti odůvodňující mimořádné zvýšení náhrady ZSU dle § 7 odst. 3 vyhlášky. Poukazuje na to, že nebyla soudem dostatečně poučena dle § 118a odst. 1 o. s. ř., pokud soud shledal její tvrzení nedostatečná či nedostatečně podložená. Namítá, že se odvolací soud nevyjádřil k tomu, že soud prvního stupně vyvozoval
pro ni nepříznivé důsledky z toho, že odmítla svůj účastnický výslech a
omlouvala svou neúčast u soudních jednání. Nesouhlasí s tím, že účastnický
výslech je v těchto věcech nenahraditelný, zdůrazňuje, že je přípustný pouze
pokud dané skutečnosti nelze prokázat jinak. Upozorňuje, že navrhovala výslech
svého manžela s tím, že výslech svědka má vyšší důkazní váhu. Dovolatelka
shrnuje následky, které mělo projednávané zranění, zdůrazňuje, že jej utrpěla v
relativně mladém věku a bude nucena polovinu života strávit pod jejich tíhou. Uvedené okolnosti dle ní zakládají důvod pro mimořádné zvýšení náhrady ZSU. Odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl srovnání se žádným srovnatelným případem. Uniká jí smysl citace řady rozhodnutí dovolacího soudu soudem prvního stupně,
když téměř ve všech došlo k mimořádnému zvýšení náhrady ZSU a soud její případ
s uvedenými případy nijak neporovnal. Sama předkládá přehled rozhodnutí
Nejvyššího soudu, jimiž byly řešeny případy podle jejího názoru bližší
projednávané věci, a v nichž byl požadavek mimořádného zvýšení náhrady ZSU
shledán opodstatněným (sp. zn. 25 Cdo 4171/2010, 25 Cdo 172/2015, 25 Cdo
1032/2011, 25 Cdo 453/2010 a 25 Cdo 824/2012). Dovolatelka též má za to, že
napadené rozhodnutí je v rozporu s názorem vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 21 Cdo 1622/2010, že nelze závěr o tom, že v daném případě
nejsou dány důvody pro zvýšení odškodnění ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky
odůvodnit toliko v obecné rovině tím, že „z ničeho nevyplývá, že by se jednalo
o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, když žalobce se věnoval běžným
činnostem, které lze předpokládat u mužů v jeho věku a postavení“. Žalobkyně má
za to, že v řízení byl dostatečně popsán a doložen její život před úrazem a po
něm a že částka jí přiznaná nenaplňuje satisfakční ani prevenční funkci
náhrady, ani požadavek na srovnatelnost s jinými výšemi náhrad v obdobných
případech. Dovolatelka dále vytýká soudu prvního stupně, že při rozhodování o
ztrátě na výdělku označil předloženou pracovní smlouvu za nevěrohodnou, ale
nevysvětlil, z jakého důvodu ji takto vyhodnotil. Odvolací soud se k tomuto
nároku v podstatě nevyjádřil, pouze konstatoval, že soud prvního stupně zřejmě
přehlédl, že se žalobkyně nedomáhá plnění z titulu smlouvy na částku 60.000 Kč,
pochybení však nenapravil a jeho odůvodnění je zmatečné. Žalobkyně v době úrazu
čerpala rodičovskou dovolenou, předtím pracovala jako osoba samostatně
výdělečně činná a pomáhala manželovi v jeho obchodní společnosti, své příjmy
doložila daňovými přiznáními a za sedm let jí ušlo minimálně 384.000 Kč.
Po
ustálení zdravotního stavu uzavřela pracovní smlouvu s manželovou společností
na pozici účetní, na částečný úvazek, neboť plný úvazek jí nedovoluje zdravotní
stav (II. stupeň invalidity). S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1140/2012 a 25 Cdo 2295/2011 dovolatelka dovozuje, že v důsledku
dopravní nehody se trvale snížila její pracovní způsobilost, čímž došlo a bude
docházet k její majetkové újmě, a že nemůže jít k její tíži, že pečovala o
děti, a tudíž není schopna prokázat své příjmy před nehodou. Má za to, že ve
smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3768/2008 může být výše
nároku určena postupem podle § 136 o. s. ř. Pokud soud dospěl k závěru, že by
žalobkyně mohla požadovat ušlý zisk, měl ji podle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. na svůj odlišný názor upozornit a vyzvat ji k doplnění důkazů. Dovolatelka též
poukazuje na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 343/09), v níž
bylo konstatováno, že právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná. Konečně dovolatelka zpochybňuje též správnost výroku o nákladech řízení a s
poukazem na ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. vyjadřuje přesvědčení, že jí měla
být přiznána náhrada nákladů řízení. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhuje,
aby dovolací soud zrušil v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu i soudu
prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 2) ve svém vyjádření uvedla, že podle jejího názoru dovolání není
přípustné, protože žalobkyně namítá téměř výhradně vady řízení a neúplné či
nesprávné zjištění skutkového stavu. Pokud žalobkyně namítá, že věc měla být
posouzena podle jiného právního předpisu, není dle názoru žalované dovolání
důvodné. Žalovaná má za to, že žalobkyně byla soudem prvního stupně poučena
podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., a to opakovaně (22. 5. 2015 a 8. 2. 2017) a
dokonce nad rámec zákonné povinnosti. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu
žalovaná zdůrazňuje, že aby mohl účastník nějakou skutečnost dokázat, musí ji
napřed tvrdit, přičemž nepřichází v úvahu, aby předložené listiny nahradily
skutková tvrzení. Rovněž s odkazem na judikaturu žalovaná dovozuje, že soudy
obou stupňů věc správně posoudily podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Nárok na náhradu za ztrátu na
výdělku byl posouzen správně, když ani žalobkyně nepopírá, že žádný výdělek
před úrazem neměla. K prokázání ušlého zisku nepředložila žalobkyně žádné
hodnověrné důkazy. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání je přípustné ve
smyslu § 237 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013), neboť odvolací soud se
odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce stanovení výše náhrady
za ZSU a naplnění předpokladů jejího mimořádného zvýšení ve smyslu § 7 odst. 3
vyhlášky a v tomto rozsahu je dovolání též důvodné.
Přiměřenost při určování bodového ohodnocení ZSU v lékařském posudku je
umožněna v první řadě způsobem, kterým lékař hodnotí závažnost škody na zdraví,
její předpokládaný vývoj a průběh léčení (§ 5 odst. 1 vyhlášky) podle sazeb
bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4. Lékař je oprávněn (a
povinen) nejen podřadit zjištěné postižení pod příslušnou položku uvedených
příloh, nýbrž také posoudit, jaký počet bodů náleží postiženému v rámci
stanoveného rozpětí. V některých případech je povinen současně posuzovat
intenzitu zdravotního poškození, zda jde o postižení lehkého, středně těžkého,
či těžkého stupně, a poté ještě rozhodnout o počtu bodů v rámci stanoveného
rozpětí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo
1622/2010).
Přiměřené zvýšení náhrady za ZSU ve zvlášť výjimečných případech hodných
mimořádného zřetele soud posuzuje v každém jednotlivém případě, přičemž tato
úvaha soudu není neomezená, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví
předpoklady pro základní výměru náhrady za ZSU a pro její zvýšení, stanoví
zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou
návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře "přiměřenosti" v jednotlivých
zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele usměrňována. Výše
náhrady za ZSU je založena na srovnání způsobu života poškozeného a jeho
aktivit v době před poškozením a poté, přičemž mezi výší přiznané náhrady a
způsobenou újmou musí existovat vztah přiměřenosti (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2596/2006, uveřejněný v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, – dále
jen „Soubor“ – pod C 6566). Výrazné zvýšení náhrady za ZSU je podle ustálené
judikatury vyhrazeno především těm případům, kdy pro následky úrazu je
poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve
společnosti jsou téměř nebo zcela ztraceny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 12. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2884/2010, Soubor C 11119). Současná konstantní
judikatura Nejvyššího soudu připouští možnost přiměřeného mimořádného zvýšení
náhrady za ztížení společenského uplatnění i v případech, kdy se jeví výše
základního odškodnění za ztížení společenského uplatnění vzhledem ke konkrétním
skutečnostem v každém jednotlivém posuzovaném případě jako nedostatečná, aniž
by poškozený musel tvrdit a prokazovat mimořádnou kvalitu života před
poškozením zdraví (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn
203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
část občanskoprávní a obchodní, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015,
sp. zn. 25 Cdo 2100/2015).
Neakceptování důkazního návrhu lze dle ustálené judikatury Ústavního i
Nejvyššího soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož
tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá
relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého
navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve
vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím
je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření
nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných
pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 8. 2017, sen. zn. 29 NSCR 90/2015).
Jestliže soud prvního stupně i soud odvolací vycházely při stanovení výše
náhrady za ZSU ze znaleckého posudku doc. Hrnčíře, pak zjevně pochybily, pokud
nevyvodily náležité právní závěry z jeho konstatování, že v dokumentaci je u
žalobkyně zmiňována ,pouze‘ potraumatická stresová porucha, tedy jistě nikoli
bezvýznamné duševní postižení, v dodaných dokladech však není obsažena vůbec
žádná zpráva psychiatra, na základě které by bylo možné tvrzení o vážných
duševních poruchách žalobkyně jakkoliv ověřit. Znalec nevyloučil, že položka
014 by v řešeném případě použita být mohla, avšak jenom na základě náležitého
psychiatrického vyšetření. Podklady, které měl k dispozici, mu ovšem neumožnily
stanovit správnou výši základního bodového ohodnocení ztížení společenského
uplatnění hodnotitelné podle položky 014 (viz č. l. 6 a 11 posudku). Jestliže
za této situace soud prvního stupně považoval posudek doc. Hrnčíře za
dostatečný podklad pro vyčíslení náhrady za ZSU, je jeho právní posouzení věci
nesprávné. Pokud pak vypracování dalšího znaleckého posudku označil za
nadbytečné a návrh žalobkyně na takový důkaz zamítl s nepřesvědčivým
odůvodněním, že „žalobkyně v průběhu řízení poskytla minimální součinnost, když
dokonce nakonec odmítla se dostavit k jednání a vypovídat před soudem“, jde o
vadu řízení, k níž dovolací soud – je-li dovolání přípustné – přihlíží, i kdyby
nebyla namítána. Účast na jednání i souhlas s vlastním výslechem je právem a
nikoli povinností účastníka (§ 24, § 101 odst. 2, 3, § 115a, § 131 o. s. ř.) a
z využití tohoto práva nelze dovozovat neochotu dovolatelky k součinnosti se
znalcem.
Dovolatelka rovněž důvodně poukazuje na to, že napadené rozhodnutí je v rozporu
s názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 21
Cdo 1622/2010, že nelze závěr o tom, že v daném případě nejsou dány důvody pro
zvýšení odškodnění ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky odůvodnit toliko v obecné
rovině tím, že „z ničeho nevyplývá, že by se jednalo o výjimečný případ hodný
mimořádného zřetele, když žalobce se věnoval běžným činnostem, které lze
předpokládat u mužů v jeho věku a postavení“, aniž by se soud jakkoli vyjádřil
k tomu, jak se následky pracovního úrazu projevily na zdravotním stavu žalobce
a nakolik byly jeho možnosti pro uplatnění v životě a ve společnosti po úraze
omezeny či ztraceny v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou jeho
sportovních, společenských, kulturních, rodinných a jiných aktivit. Soud
prvního stupně (navzdory rozsahu jeho rozsudku obsahujícího rozsáhlé citace
podání účastníků a zcela zbytečný přehled provedených důkazů) ani soud odvolací
se porovnáním kvality života žalobkyně před a po úrazu prakticky nezabývaly.
Závěr, že žalobkyně netvrdila žádné skutečnosti odůvodňující mimořádné zvýšení
náhrady za ZSU je v rozporu s obsahem spisu, rozsáhlou reprodukci tvrzení
svědčící o opaku obsahuje již odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str.
2-4 a 11-12.
Žalobkyní (i žalovanou 1) navržený důkaz výslechem manžela žalobkyně, který
nepochybně mohl přispět k objasnění uvedeného rozsahu aktivit žalobkyně před
úrazem a po něm, soudy obou stupňů neprovedly ani neprovedení tohoto důkazu
náležitě neodůvodnily.
Dovolatelce je nutno též přisvědčit, pokud soudům obou stupňů vytýká citaci
řady rozhodnutí dovolacího soudu, když téměř ve všech došlo k mimořádnému
zvýšení náhrady ZSU a soudy její případ s uvedenými případy konkrétně
neporovnaly.
Z uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá
na nesprávném právním posouzení věci a trpí vadami, jež mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho
změnu, napadený rozsudek (v rozsahu důvodnosti dovolání) bez jednání zrušil (§
243a odst. 1 věta první, § 243e odst. 1 o. s. ř.); protože důvody, pro které
bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu
prvního stupně, zrušil ve stejném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Dovolatelka považovala odškodnění za nepřiměřeně nízké v porovnání s
odškodněním, které by jí, dle jejího názoru, náleželo podle zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. z.“),
jehož použití v řízení již dříve navrhla. K tomu je třeba uvést (srov.
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo
1965/2016, uveřejněného pod č. 34/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
část občanskoprávní a obchodní), že jednou z podmínek pro použití pozdějšího
předpisu podle přechodného ustanovení § 3079 odst. 2 o. z. je existence
mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele, pokud setrvání na dosavadní
úpravě by ve výsledku znamenalo rozpor s dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo
bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Příkladmo jde o případy, ve
kterých škůdce způsobil škodu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné
pohnutky zvlášť zavrženíhodné. Za zvlášť zavrženíhodnou pohnutku lze považovat
takovou pohnutku, která je v příkrém rozporu s morálkou občanské společnosti a
svědčí zpravidla o morální bezcitnosti, zvrhlosti, o bezohledném sobectví, o
pohrdavém postoji k základním lidským hodnotám, zejména k lidskému životu. V
daném případě však nebyly tvrzeny, respektive prokázány žádné skutečnosti hodné
mimořádného zřetele, jež by odůvodňovaly postup podle přechodného ustanovení §
3079 odst. 2 o. z. Závěr odvolacího soudu tak je v tomto případě v souladu s
konstantní judikaturou dovolacího soudu. Tento závěr činí dovolací soud při
vědomí kritiky bodového systému odškodnění nemajetkových újem na zdraví podle
podzákonného přepisu, kterou vyslovil Ústavní soud v pracovněprávním sporu v
odůvodnění nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15. Tento systém je
použitelný za předpokladu, že soud provede objektivizaci obtíží poškozené a
takto zjištěnou částku individualizuje odpovídajícím způsobem s přihlédnutím ke
konkrétním poměrům poškozené, čímž dospěje k odůvodněné a proporcionální výši
náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2938/2016, Soubor C 16287,
či usnesení ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2912/2015, Soubor C 16078).
Takový přístup jako ústavně konformní akceptoval i Ústavní soud například v
usnesení ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15.
Námitky proti neuznání věrohodnosti pracovní smlouvy žalobkyně s DS Dřevo s. r.
o., respektive námitky ohledně vylíčení a prokázání skutečností týkajících se
požadované náhrady ušlého zisku, jsou námitkami proti skutkovým zjištěním, na
nichž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. však
není zpochybnění hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod
č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a
obchodní). Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů
nejsou předmětem dovolacího přezkumu ani nezakládají přípustnost dovolání podle
§ 237 o. s. ř.
Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle § 445 obč. zák. je jedním z dílčích
nároků spojených s poškozením zdraví. Rozlišuje se ztráta na výdělku po dobu
pracovní neschopnosti (§ 446 obč. zák.), kdy je poškozený vyřazen z dosavadního
pracovního zapojení, a po jejím skončení, kdy může nastat snížení pracovní
způsobilosti vyvolané zdravotními následky a z toho plynoucí dopady do dalšího
možného pracovního zařazení. Ztráta na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti či při invaliditě (§ 447 obč. zák.) se hradí peněžitým důchodem (v
případě náhrady za již uplynulé období jednorázovou částkou), a jde přitom o
náhradu majetkové újmy. Neodškodňuje se totiž samotná ztráta či snížení
pracovní způsobilosti, nýbrž až majetková újma projevující se tím, že v
důsledku trvalé ztráty (snížením) pracovní způsobilosti vlivem újmy na zdraví
přichází poškozený zcela či zčásti o výdělek, kterého by jinak dosáhl. Škoda
spočívající ve ztrátě na výdělku má majetkový charakter a stanoví se ve výši
rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před poškozením a výdělkem, pokud
je dosahován po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo
částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou
vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a
jeho neschopnost dosahovat pro následky újmy na zdraví stejného výdělku jako
před poškozením. Zákon tedy vychází z toho, že po skončení pracovní
neschopnosti či při invaliditě vzniká poškozenému újma, je-li v důsledku
poškození zdraví natolik snížena jeho pracovní způsobilost, že nemůže vykonávat
buď žádnou práci, anebo jen takovou práci, která je méně finančně ohodnocena,
takže se oproti stavu před poškozením sníží jeho výdělek. Měřítkem této újmy je
srovnání průměrného výdělku před poškozením s nově dosahovaným příjmem, který
může být ovlivněn tím, zda a v jaké výši poškozený pobírá (částečný) invalidní
důchod. Dávky invalidního důchodu slouží ke kompenzaci ztráty pracovní
způsobilosti, nahrazují trvale (nedojde-li ke změně zdravotního stavu) zcela či
částečně příjem poškozeného, který není schopen obstarat si prostředky vlastní
pracovní činností, a při určování ztráty na výdělku se k nim ve smyslu
uvedeného přihlíží vedle případného příjmu ze zaměstnání či jiné výdělečné
činnosti po ukončení pracovní neschopnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. 8. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1140/2012, Soubor C 15135). Stručně řečeno,
neměl-li poškozený před úrazem žádný výdělek, nemohlo dojít zásadně ani k jeho
ztrátě. Výjimky z této zásady připouštěné judikaturou (srov. rozsudek bývalého
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 8. 1988, sp. zn. 1 Cz 47/88, uveřejněný pod č. 10/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a
obchodní) se v daném případě neuplatní, neboť o situaci tam předjímanou
(prokazatelně připravený nástup poškozeného do zaměstnání, které překazil úraz)
nejde. Stejně tak je nepřiléhavý odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 24. 2. 2011, sp. zn.
25 Cdo 3768/2008, Soubor C 9407, neboť v
projednávané věci nejde o důkazní nouzi ohledně výše příjmů, které dovolatelka
dosahovala po skončení pracovní neschopnosti.
Nárok na náhradu za ztrátu výdělku podnikatele po skončení jeho pracovní
neschopnosti je jednou ze složek nároku na náhradu škody na zdraví, jež se řídí
bez ohledu na povahu právního vztahu, jenž byl v okamžiku vzniku škody mezi
poškozeným a odpovědným subjektem, občanským zákoníkem (§ 444 a násl. obč.
zák.). Právní úprava občanskoprávní odpovědnosti za škodu na zdraví žádným
zákonným ustanovením nepodmiňuje nárok na náhradu za ztrátu na výdělku dle §
445 obč. zák. pracovní činností vykonávanou pouze v zaměstnaneckém poměru.
Ztráta příjmu podnikatele z výdělečné činnosti v době po skončení jeho pracovní
neschopnosti odpovídá újmě, jež vzniká osobě, která pro poškození zdraví není
schopna vykonávat své dosavadní zaměstnání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3947/2008, Soubor C 9737). Náhrada ztráty na
výdělku je jedním z dílčích samostatných nároků náhrady škody na zdraví a nelze
ji jakožto zvláštní kategorii škody podřadit pod pojem skutečné nebo jiné škody
(ušlého zisku), obsažený v ustanovení § 442 obč. zák. (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 31 Cdo 1278/2015, uveřejněný pod
č. 87/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a
obchodní). Výše ušlého výdělku podnikatele je dána rozdílem mezi celkovým
příjmem z podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 912/2009, Soubor C
9734). Významná pro vymezení nároku mohou být např. tvrzení o konkrétních
smluvních vztazích, které měl pro rozhodnou dobu sjednány, o pravidelně se
opakujících obchodních příležitostech, o něž v té době přišel (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, 25 Cdo 1920/99, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura č. 9, ročník 2002, pod č. 169). Vzhledem ke specifikům
podnikatelské činnosti a odlišnostem od pracovního poměru nemusí být dosahované
příjmy podnikatele pravidelné, a lze je tedy vyčíslit různým způsobem s
přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu. Předpoklady vzniku
takového nároku lze pak zkoumat obdobně podle principů zjišťování ušlého zisku.
Ušlý zisk (a tedy i ztrátu na výdělku) podle ustálené judikatury dovolacího
soudu nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či
příslibu možného příjmu, není-li takový majetkový přínos podložen již
existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že při
jejich pravidelném běhu - nebýt škodné události - k zamýšlenému zisku by
skutečně došlo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp.
zn. 25 Cdo 818/2005, Soubor C 4027, ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo
2973/2005, Soubor C 5499, nebo ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 237/2011,
Soubor C 13341, či obdobně též rozsudek téhož soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn.
25 Cdo 3586/2006).
Povinnost tvrzení a následně i povinnost důkazní se vztahuje i na konkrétní
údaje o tom, v čem tvrzená ztráta spočívá a jak vznikla. Způsob zjišťování výše
této ztráty v každém jednotlivém případě závisí především na skutkových
tvrzeních poškozeného, jimiž je uplatněný nárok na náhradu škody zdůvodněn,
tedy na tvrzeních o konkrétních skutkových okolnostech, z nichž dovozuje, že
nebýt pracovní neschopnosti, v zažalovaném období by svou činností dosáhl při
podnikání příjmu, o který přišel, a následně samozřejmě na tom, zda relevantní
skutková tvrzení byla v řízení prokázána (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1243/2008, Soubor C 8672, nebo usnesení ze
dne 27. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2335/2011, Soubor C 12297).
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s citovanou judikaturou a námitky
proti posouzení o nedůvodnosti žaloby na náhradu za ztrátu na výdělku,
respektive náhradu ušlého zisku tak přípustnost dovolání nezakládají.
Odkaz dovolatelky na judikatorní závěr, dle něhož soud není vázán právní
kvalifikací žalobce, není případný, neboť neúspěch dovolatelky není založen na
právním názoru, jenž by byl v rozporu s uvedeným závěrem.
Námitky týkající se údajného nedostatečného poučení dovolatelky soudy ve smyslu
§ 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. nejsou důvodné, neboť žalobkyně dle obsahu spisu
podle citovaného ustanovení poučena byla (při jednání dne 22. 5. 2015 a 8. 2.
2017).
Konečně proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení není dovolání
přípustné s ohledem na výslovné znění § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně nad rámec rozsahu, v němž bylo dovolání
shledáno přípustným a důvodným, podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o
věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1
o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 9. 2019
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu