25 Cdo 172/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce D. D., zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v
Praze 1, Bolzanova 1, proti žalované České kanceláři pojistitelů, se sídlem v
Praze 4, Na Pankráci 129, IČO 70099618, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem,
advokátem se sídlem v Praze 4, Pod křížkem 4, o 1.570.560,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 160/2012,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2014,
č. j. 15 Co 139/2014-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2014, č.
j. 15 Co 139/2014-156, není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť
uplatněné námitky nesměřují k tomu, aby dovolací soud posoudil otázku hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a není ani
důvodu, aby dovolacím soudem již opakovaně řešená právní otázka přiměřeného
zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění soudem podle § 7 odst. 3
vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění (dále též jen „vyhláška“), byla posouzena jinak.
Dovolatel napadá nedostatečnou výši mimořádného zvýšení přiznané náhrady za
ztížení společenského uplatnění, aniž by však svoje námitky podložil právní
argumentací, popřípadě judikaturou Nejvyššího soudu, se kterou podle jeho
tvrzení má být napadené rozhodnutí v rozporu. Námitky dovolatele jsou převážně
skutkového charakteru, neboť tvrdí, že soudy nepřihlédly dostatečně k
závažnosti jeho újmy. Z rozhodnutí odvolacího soudu ani z rozhodnutí soudu
prvního stupně však nevyplývá, že by k jím tvrzeným skutečnostem při
rozhodování o zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění nebylo
přihlíženo. Odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo
1704/2013 pak není přiléhavý, neboť v něm byly řešeny jiné otázky (promlčení a
nárok na náhradu za ztrátu na výdělku).
Nelze přehlédnout, že odvolací soud vyšel v obecné rovině z ustálené judikatury
dovolacího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle níž již základní míra
odškodnění ztížení společenského uplatnění představuje sama o sobě náhradu za
následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně
nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti.
Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění ve smyslu citovaného ustanovení
vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr,
že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti,
kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně
výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a
možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s
ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho
předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen
základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění.
V posuzované věci bylo ztížení společenského uplatnění žalobce ohodnoceno
celkovou základní částkou 348.000,- Kč, kterou mu poskytla žalovaná mimosoudně,
a to za poúrazové omezení hybnosti dolní končetiny, za neurologické a
psychiatricko-sexuální obtíže, přičemž již znalci toto ohodnocení navýšili
podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky o 50 %. Odvolací soud dospěl k závěru, že
je na místě kromě základní výměry náhradu zvýšit o další 1,5 násobek (ve svém
důsledku tak jde o 2,5 násobek základního ohodnocení, jemuž odpovídá částka
924.000,- Kč), protože zapojení žalobce do běžného života se i vzhledem k jeho
věku oproti úrovni v době před úrazem (jeho aktivity byly nadprůměrné jen v
oblasti sportovní) zhoršilo jen v některých životních aktivitách (sport, výběr
zaměstnání, sexuální život). Jestliže je žalobce schopen vykonávat prakticky
bez omezení ostatní činnosti, nevybočil odvolací soud svým rozhodnutím o výši
náhrady z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 453/2010, a ze dne 26. 1.
2012, sp. zn. 25 Cdo 4764/2010, publikované pod C 10758 a C 10773 v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck); dovolatelem požadované
zvýšení na celkových 1.500.000,- Kč, tedy na více než čtyřnásobek, není
odůvodněno podstatnějším omezením či dokonce vyřazením z aktivit a životních
činností, jimž se dosud věnoval.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o.s.ř.
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. února 2015
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu