25 Cdo 453/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce Ing. P. P., zastoupeného Mgr. Ivo Šotkem, advokátem se sídlem v
Olomouci, Ostružnická 6, proti žalovanému S. K., zastoupenému Mgr. Danielem
Procházkou, advokátem se sídlem v Olomouci, Božetěchova 9, za účasti České
pojišťovny a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 16, IČO 45272956, jako
vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o 2.030.400,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 26 C 158/2008, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne
10. 9. 2009, č. j. 12 Co 203/2009-127, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám Mgr.
Daniela Procházky, advokáta se sídlem v Olomouci, Božetěchova 9.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 2.138.400,- Kč na náhradě škody na zdraví
utrpěné při dopravní nehodě, za kterou odpovídá žalovaný pojištěný u vedlejšího
účastníka. Požadovaná částka představovala zvýšení náhrady za ztížení
společenského uplatnění ve výši 1.080.000,- Kč a bolestného ve výši 1.058.000,-
Kč.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 1. 2009, č. j. 26 C 158/2008-90,
ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 19. 2. 2009, č. j. 26 C 158/2008-97,
uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 108.000,- Kč, v částce
2.030.400,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi
účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 26. 9. 2004 žalovaný pří
řízení osobního motorového vozidla zavinil dopravní nehodu, při níž žalobce
(cyklista) utrpěl tříštivou zlomeninu stehenní kosti, spodní partie krčku a
zhmoždění lokte a musel se podrobit pěti operacím včetně operací revizních z
důvodu opakovaných zánětů; po totální endoprotéze kyčelního kloubu má potíže s
pohybem, podrobuje se intenzivní rehabilitaci, nesmí zatěžovat lokomoční aparát
a je fyzicky omezen v práci pojišťovacího agenta. Znaleckými posudky bylo
ztížení společenského uplatnění ohodnoceno 900 body, tj. částkou 108.000,- Kč,
a bolestné 1405 body, tj. částkou 168.600,- Kč, obě částky již byly žalobci
vedlejším účastníkem uhrazeny. Podle soudu prvního stupně z provedeného
dokazování nevyplývá, že by bolest žalobce způsobená úrazem, jeho léčením nebo
odstraňováním následků byla mimořádného charakteru a zvlášť výjimečná, přičemž
komplikace, opakované operační výkony, infekce a bolestivý způsob léčby již
byly zohledněny ve zvýšení bodového ohodnocení o 50 % ve smyslu § 4 odst. 1 a §
6 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení
společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška“). Důvody ke zvýšení náhrady za
ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky soud shledal v tom,
že částka odpovídající základnímu bodovému ohodnocení zcela nevystihuje
výjimečnost a mimořádnost případu, a to zejména vzhledem k širokému záběru
sportovních aktivit žalobce před úrazem (sport, jízda na kole na dlouhé tratě
na amatérské úrovni). Nicméně vzhledem ke schopnosti zapojení žalobce do
pracovního procesu bez výrazných omezení soud považoval za přiměřené zvýšení na
dvojnásobek částky zjištěné bodovým ohodnocením znalce, tj. o dalších 108.000,-
Kč. Pro výraznější zvýšení náhrady by žalobce musel být osobou provozující
sport na vrcholové úrovni a být v oblasti sportu vysoce hodnocenou osobností,
jejíž začlenění do společnosti před úrazem vykazovalo výjimečné rysy (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2497/2004), což však v řízení nebylo
prokázáno. Případ žalobce proto není v ničem mimořádný a výjimečný ve srovnání
se závažnějšími případy, kdy v důsledku poškození na zdraví dojde např. ke
ztrátě hybnosti, komunikačních schopností, ochrnutí, odkázanosti na péči druhé
osoby.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci
rozsudkem ze dne 10. 9. 2009, č. j. 12 Co 203/2009-127, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně v zamítavé části a změnil jej v napadených výrocích o nákladech
řízení; dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odkázal na skutkové i
právní závěry soudu prvního stupně, které považoval za zcela správné. Doplnil,
že ačkoli soud prvního stupně nesprávně vypočetl částku zvýšenou postupem podle
§ 7 odst. 3 vyhlášky, je přiznaný dvojnásobek náhrady za ztížení společenského
uplatnění zcela adekvátní okolnostem případu a další navýšení již není důvodné.
Samotné ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky zahrnuje podmínky pro základní
ohodnocení společenského uplatnění zahrnující např. věk, možnost výkonu
povolání aj.; pokud bylo k uvedeným kritériím přihlédnuto znalcem při zkoumání
výše základního bodového ohodnocení, nelze je opakovaně zohledňovat při
aplikaci § 7 odst. 3 vyhlášky. Ta přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných
případech hodných mimořádného zřetele. Výrazné zvýšení náhrady je pak vyhrazeno
pro následky úrazu, kdy je poškozený téměř vyřazen ze života a předpoklady jeho
uplatnění ve společnosti jsou téměř ztraceny.
Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen
zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, a dále ve výroku o povinnosti
žalobce zaplatit náhradu nákladů řízení státu. Přípustnost dovolání dovozuje z
§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a namítá, že odvolací soud věc nesprávně právně
posoudil, dospěl-li k závěru, že přiznané odškodnění je přiměřené a dostatečně
vystihuje omezení žalobce po úraze a další související okolnosti případu. Je
přesvědčen, že v řízení bylo prokázáno zdravotní postižení takového rázu, že mu
v mnoha ohledech znemožní uplatnění ve společnosti a uspokojování jeho
sportovních potřeb. Rovněž věk poškozeného je velmi nízký, takže bude nucen
snášet svá omezení po dlouhou dobu. Poukázal na to, že sám znalec doporučil
zvýšení odškodnění na dvojnásobek, které však ani odvolací soud nerespektoval.
Odmítl úvahu odvolacího soudu, že zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky
je koncipováno pouze pro případy vrcholových sportovců, a doplnil, že se musí
týkat obecně všech případů závažného porušení zdraví. S odkazem na judikaturu
dovolacího soudu uvedl, že případy hodné mimořádného zřetele jsou všechny ty,
ve kterých odškodné dostatečně nevyjadřuje následky, které poškozenému vzniknou
do budoucna oproti úrovni aktivit (sportovních, kulturních i jiných) před
vznikem škody. Neopomenutelným kritériem je také věk poškozeného a doba, po níž
bude nucen svá zdravotní omezení snášet. Adekvátním odškodněním v případě
žalobce je podle jeho názoru nejméně osmi či desetinásobek základního bodového
ohodnocení. Napadený nákladový výrok je podle dovolatele nesprávný, neboť není
důvod pro závěr, aby byl žalobce zavázán k náhradě nákladů řízení. Proto
dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatel nevymezil žádnou otázku,
která by činila napadené rozhodnutí zásadně právně významným ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto. Ostatně již
znalec uzavřel, že žalobce se ke svým aktivitám bude schopen bez omezení
vrátit, v běžném životě nebude ani v budoucnu nijak omezen a jeho profese je
pro něj naprosto vhodná a bezproblémová. Soudy všechny tyto okolnosti i
související judikaturu řádně zvážily a odškodnění přiměřeně navýšily. Doplnil,
že dovolateli bylo vlastně přiznáno odškodnění ve výši dvou a půl násobku
odškodnění navrženého znalcem (s ohledem na nesprávný výpočet ze strany soudu
prvního stupně), nikoli pouze dvounásobek, jak nesprávně tvrdí dovolatel.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k
závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl ve věci samé
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo rozhodnutí
zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b)
o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné
jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku
zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam rozhodnutí jde z
kvalitativního hlediska o zásadně jinou úvahu, než - jestliže dovolání jinak
přípustné je – prověřování správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Je-li
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle
obdobného užití tohoto ustanovení, Nejvyšší soud prověřuje správnost právního
posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím dovolatelem uplatněné kritiky
právních závěrů a zkoumá, zda z tohoto hlediska je rozhodnutím správným (§ 243b
odst. 2 o.s.ř.). Jestliže dovolání může být přípustné jedině pro zásadní význam
rozhodnutí po právní stránce, pak Nejvyšší soud přistoupí ke zkoumání
správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
až poté, co dojde k závěru, že dovolání je přípustné [ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.], tj. že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam. Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce není tedy procesem shodným s prověřováním jeho
správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto
zkoumání především zkoumá, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní
otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém
případě), ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Za splnění tohoto předpokladu pak Nejvyšší soud posuzuje, zda jde o právní
otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími
soudy, či Nejvyšším soudem, anebo – z hlediska judikatorního – řešenou v
rozporu s hmotným právem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7.
2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005, publikované pod C 4474 v Souboru civilních
rozhodnutí NS).
To platí i ve sporech o náhradu škody představované nemateriální újmou v podobě
bolesti a ztížení společenského uplatnění, kdy pro určení výše odškodnění je
rozhodující jednak lékařské ohodnocení počtem bodů, z něhož je nutno vycházet,
a z hlediska jeho mimořádného zvýšení dále posouzení výjimečných bolestivých
stavů či předpokladů, které měl poškozený pro další uplatnění v životě a
společnosti a které jsou následkem úrazu omezeny nebo ztraceny. Kromě zvýšení
bodového ohodnocení podle § 6 odst. 1 vyhlášky lze odškodnění dále přiměřeně
zvýšit podle § 7 odst. 3 vyhlášky, avšak jen ve zvlášť výjimečných případech
hodných mimořádného zřetele, neboť již odškodnění v základní výměře určené na
základě celkového bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje samo o
sobě náhradu za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají
prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti
(srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, které umožňuje mimořádné zvýšení odškodnění
ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není konkrétně
stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém jednotlivém případě na
úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém
případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností, a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o
„zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného
závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“.
Vzhledem k tomu, že aplikace relativně neurčité hypotézy na konkrétní případ je
závislá na zhodnocení individuálních okolností dané věci a je spjata s
posouzením jedinečného skutkového základu, nemá zpravidla judikatorní přesah, a
tedy ani zásadní právní význam. V takových případech, ve kterých právní předpis
poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud [jde-li o dovolání, jež
může být přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.] zpochybnit úvahu
odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23.
9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009). O takový případ se však v souzené věci
nejedná.
V daném případě právní posouzení zjištěného skutkového stavu (jenž dovolacímu
přezkumu nepodléhá) odpovídá shora uvedeným právním závěrům vyplývajícím z
ustálené judikatury. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) po
zhodnocení individuálních okolností skutkově jedinečného případu dospěl k
závěru, že se v případě žalobce jedná o výjimečný případ hodný mimořádného
zřetele, a výši náhrady za ztížení společenského uplatnění stanovil na základě
zhodnocení, jak se následky úrazu žalobce projevily v jeho životě a nakolik
jsou jeho možnosti pro uplatnění v životě a ve společnosti omezeny či ztraceny
v porovnání s předchozím rozsahem a kvalitou společenského i jiného uplatnění.
Tomu odpovídá celkově přisouzený dvojnásobek základního odškodnění, který je
přiměřený následkům způsobeným dopravní nehodou. Jestliže právní posouzení věci
odpovídá shora uvedeným právním principům, nelze v rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud jím byla stanovena konkrétní částka náhrady za bolest a za ztížení
společenského uplatnění se zřetelem k okolnostem individuálního a skutkově
jedinečného případu, spatřovat rozhodnutí, které by mělo zásadní právní význam
z hlediska rozhodovací praxe soudů vůbec.
Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení podle § 237 o.s.ř.
není dána, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo
874/2001, publikované pod č. 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek), a není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o.s.ř., v
jejichž taxativním výčtu přípustnosti dovolání proti rozhodnutím procesní
povahy není dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů
řízení uvedeno.
Ze všech těchto důvodů není dovolání žalobce přípustné, a Nejvyšší soud je
proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího
řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které
sestávají z odměny za zastoupení advokátem. Výše odměny byla podle § 3 odst. 1
bod 5 a § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006
Sb., vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení
(2.030.400,- Kč), a podle § 14 odst. 1 a § 15 citované vyhlášky byla sazba
snížena na horní limit 20.000,- Kč (dovolání bylo odmítnuto) a dále o 50 %
podle § 18 odst. 1 věty první vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon – vyjádření k
dovolání) na výsledných 10.000,- Kč; žalovanému kromě toho náleží paušální
částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb.; to vše zvýšeno o částku 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané
hodnoty v sazbě 20 % na celkových 12.360,- Kč. Vedlejšímu účastníku žádné
náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince
2011
JUDr. Petr Vojtek,
v. r.
předseda senátu