25 Cdo 2046/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce J. O., zastoupeného JUDr. Pavlem Barinkou, advokátem se sídlem
Svitavy, náměstí Míru 115/42, proti žalovanému P. M., zastoupenému Mgr. Petrem
Cardou, advokátem se sídlem Svitavy, Pod věží 3, o náhradu škody, vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 147/2004, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2009, č.j. 44 Co 140/2008-168,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 12.360,- Kč k rukám Mgr. Petra Cardy, advokáta se sídlem Svitavy, Pod
věží 3, do tří dnů od právní moci usnesení.
297.030,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
S ohledem na výsledek trestního řízení, v němž byl žalovaný uznán vinným z
trestného činu úmyslného ublížení na zdraví, a na základě znaleckého posudku,
jímž byl prokázán vznik škody na zdraví a stanovena výše náhrady bolestného a
za ztížení společenského uplatnění dle vyhlášky č. 440/2001 Sb. (dále jen
„vyhláška“), dospěl soud k závěru, že předpoklady odpovědnosti za škodu podle §
420 obč. zák. v daném případě byly naplněny, přičemž žalobce konflikt se
žalovaným vyprovokoval, porušil tak svou prevenční povinnost podle § 415 obč.
zák., tudíž škoda byla způsobena rovněž zaviněním poškozeného (§ 441 obč.
zák.), proto má nárok na její náhradu pouze v rozsahu 50 %. Jelikož žalobce je
výrazně omezován v činnostech, které jsou náročné na prostorovou orientaci, a
při společenských aktivitách dochází k rychlejší únavě oka, je namístě
přiměřené zvýšení odškodnění o 70 %.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 1. 2009,
č.j. 44 Co 140/2008-168, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním
posouzením věci soudem prvního stupně. Stejně jako soud prvního stupně usoudil,
že výzva poškozeného vůči škůdci k protiprávnímu jednání (bitce) v sobě
zahrnuje úmysl chovat se protiprávně a srozumění s následkem, přijetí této
výzvy škůdcem je proto naprosto totožným jednáním, z tohoto důvodu je míra
zavinění žalobce v rozsahu 50 % správná. Vzhledem k dlouhodobému, bolestivému
léčení a následkům omezujícím žalobce ve společenských aktivitách, byť nejde o
aktivity mimořádné, a s ohledem na nezvratnost následku, poškození významného
orgánu i míru zavinění posoudil mimořádné zvýšení odškodnění v rozsahu 70 %
podle § 7 odst. 3 vyhlášky jako správné, přičemž odkázal na rozhodnutí
Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 350/2003.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a v němž odvolacímu soudu
vytýká nesprávné právní posouzení věci. Domnívá se, že odvolací soud nesprávně
vyhodnotil zdravotní stav žalobce v době rozhodování, ale i s přihlédnutím na
budoucnost. Následky škody na zdraví jsou trvalého rázu, mají podle dovolatele
jednoznačně a prokazatelně nepříznivý vliv na jeho uplatnění v životě a ve
společnosti po všech stránkách, z čehož usuzuje, že odškodnění musí být zcela
adekvátní tomuto zranění, jeho předpokládanému vývoji. Podle dovolatele je
zvýšení náhrady zcela neadekvátní, protože nevystihuje rozsah, v jakém je
dovolatel pro trvalé následky omezen ve svém dalším životě a při svém dalším
uplatnění ve společnosti a v rodině.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolání žalobce bylo jako
nepřípustné odmítnuto.
Podle článku II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7.
2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože
napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 10. 9. 2008, Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30. 6. 2009 (dále opět „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §
240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným
advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání
směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil v pořadí
prvý rozsudek soudu prvního stupně, není dána podle § 237 odst. 1 písm. a) ani
b) o. s. ř., přichází tak v úvahu přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., která je podmíněna zásadním právním významem rozhodnutí.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Při posuzování přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam rozhodnutí jde z
kvalitativního hlediska o zásadně jinou úvahu, než – jestliže dovolání jinak
přípustné je – prověřování správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Je-li
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle
obdobného užití tohoto ustanovení, dovolací soud prověřuje správnost právního
posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím dovolatelem uplatněné kritiky
právních závěrů a zkoumá, zda z tohoto hlediska je rozhodnutím správným (§ 243b
odst. 2 o. s. ř.). Jestliže dovolání může být přípustné jedině pro zásadní
význam rozhodnutí po právní stránce, pak dovolací soud přistoupí ke zkoumání
správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
až poté, co dojde k závěru, že dovolání je přípustné [§ 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.], tj. že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní význam. Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce není tedy procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z
hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Dovolací soud při tomto zkoumání
především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka
má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě),
ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Za
splnění tohoto předpokladu pak dovolací soud zkoumá, zda jde o právní otázku,
kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy,
či dovolacím soudem, anebo – z hlediska judikatorního – řešenou v rozporu s
hmotným právem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2006, sp. zn.
25 Cdo 1312/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu
pod C 4474).
Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. umožňující mimořádné zvýšení
odškodnění patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou,
tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem,
ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak
přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní
normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle
svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci
„přiměřené“. Vzhledem k tomu, že aplikace relativně neurčité hypotézy na
konkrétní případ je závislá na zhodnocení individuálních okolností dané věci a
je spjata s posouzením jedinečného skutkového základu, nemá zpravidla
judikatorní přesah, a tedy ani zásadní právní význam. V takových případech, ve
kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud
[jde-li o dovolání, jež může být přípustné pouze dle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.] zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007,
nebo ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007). O takový případ se však v
souzené věci nejedná.
Odškodnění za ztížení společenského uplatnění samo ve své podstatě již v
základní výměře představuje náhradu za prokazatelně nepříznivé důsledky pro
životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských
potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů; odškodnění musí být přiměřené
povaze následků a jejich předpokládanému vývoji (§ 4 odst. 1 vyhlášky).
Přiznání základního odškodnění samotného tedy předpokládá, že dosavadní
možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku
úrazu objektivně omezeny. Postup podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky pak
přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného
zřetele, kdy ani zvýšení základního odškodnění za ztížení společenského
uplatnění podle ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky dostatečně nevyjadřuje
následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození trvale omezeny nebo
ztraceny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1988, sp. zn. 1 Cz
60/88, publikovaný pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
1992). Výrazné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je pak
vyhrazeno případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života
a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř ztraceny, není
schopen se sám obsloužit apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8.
2004, sp. zn. 25 Cdo 847/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, ročník 2005, sešit 1, pod C 3129). Je přitom přenecháno na
úvaze soudu, aby v každém jednotlivém případě posoudil, jaké zvýšení náhrady za
ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě „přiměřené“. Při této
úvaze soud zásadně vychází ze srovnání aktivit a způsobu života poškozeného
před poškozením zdraví a stavem, který u něj nastal v důsledku poškození (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005).
V daném případě právní posouzení věci odpovídá shora uvedeným právním
principům, proto v rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byla stanovena
konkrétní částka náhrady za ztížení společenského uplatnění se zřetelem k
okolnostem individuálního a skutkově jedinečného případu, nelze spatřovat
rozhodnutí, které by mělo zásadní právní význam z hlediska rozhodovací praxe
soudů vůbec.
Z těchto důvodů je zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný. Nejvyšší soud proto jeho dovolání podle § 243 b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo
odmítnuto a žalobci vznikla povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení.
Náklady dovolacího řízení vzniklé žalovanému sestávají z odměny za zastupování
advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle
ustanovení § 3 odst. 1, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb. v částce 10.000 Kč a z paušální částky náhrady výdajů ve výši 300,- Kč za
jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., a s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty celkem činí
12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. září 2010
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu