K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 12. 2004, č. j. 20
Co 417/2004-45, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně
částky 13,617.000,- Kč potvrdil a dále jej změnil tak, že žalobu o zaplacení
částky 20,097.000,- Kč zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, nepřisvědčil
námitkám žalované o spoluzavinění žalobkyně ani výhradám, týkajícím se
znaleckého dokazování, avšak se závěrem soudu prvního stupně ohledně přiznané
výše náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobkyně se neztotožnil.
Vzhledem k tomu, že ze znaleckých posudků z oboru neurologie a psychiatrie
vyplývá, že zdravotní poškození žalobkyně bylo oběma znalci hodnoceno vícekrát
podle jedné položky (pol. 014 a 015), a sčítání bodového ohodnocení shodných
položek je v rozporu s ust. § 6 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb., uzavřel, že
základní ohodnocení činí v daném případě 25.595 bodů. Shodně se soudem prvního
stupně dovodil, že výjimečnost případu žalobkyně spočívá ve věku, v němž
utrpěla poškození zdraví, a v rozsahu tohoto zdravotního poškození, které ji
zcela vyloučilo ze všech oblastí života. Pokud jde o způsob života žalobkyně
před úrazem, poukázal na její aktivity před úrazem, které podle skutkových
zjištění byly běžného charakteru. Soudu prvního stupně vytknul, že rozhodl o
výši náhrady za ztížení společenského uplatnění a na tomto nároku přiznal
vlastně jedenáctinásobek základní částky, aniž dostatečně zvážil přiměřenost
navrhované výše odškodnění ve vztahu k současným ekonomickým relacím a aniž své
rozhodnutí dostatečně odůvodnil. Odvolací soud uvedl, že je třeba vzít v úvahu
i vysokou výši samotné základní náhrady, v níž je již promítnuto velmi závažné
zdravotní poškození žalobkyně, a že další zvýšení této náhrady má představovat
dostatečnou kompenzaci zdravotního poškození žalobkyně. Z těchto hledisek
posoudil zjištěný skutkový stav věci a dospěl k závěru, že přiměřeným je
zvýšení podle ust. § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. na částku odpovídající
šestinásobku základní náhrady, což představuje celkovou částku 16,988.400,- Kč.
Základní výše ztížení společenského uplatnění žalobkyně totiž činí 2,831.000,-
Kč a pokud žalovaná plnila o 540.000,- Kč více, je toto plnění započitatelné na
další přiznané plnění (pětinásobek základní výše). Na tomto základě žalobkyni
náleží na náhradě za ztížení společenského uplatnění částka 13,617.000,- Kč.
Proti výroku tohoto rozsudku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně,
podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud změnil základní bodové
ohodnocení ztížení společenského uplatnění, ačkoli toto nebylo v odvolání
namítáno a jeho výše byla uznána při smírném vyřízení věci. Nesouhlasí se
závěrem odvolacího soudu, že některé položky byly ve znaleckých posudcích
započítány dvakrát. Rekapituluje jednotlivé položky, jak byly uvedeny ve
znaleckých posudcích, a uvádí, že položka 015 byla sice správně započítána
pouze jednou, avšak položka 014 měla být započítána dvakrát, a to proto, že
ohodnocuje vážné mozkové nebo duševní poruchy, přičemž žalobkyně trpí po úrazu
jak mozkovými poruchami (dle posudku z oboru neurologie), tak i duševními
poruchami (dle posudku z oboru psychiatrie). Položka tedy vyjadřuje dva odlišné
typy poruch a ani žalovaná její dvojí započítání nijak nenapadla; základní
bodové ohodnocení proto mělo být v rozsahu 28.095 bodů. Dále vytýká odvolacímu
soudu, že od přiznané náhrady odečetl částku 540.000,- Kč, která byla žalobkyni
vyplacena již při smírném řešení věci, a soud neměl toto započtení, které
nebylo žalovanou požadováno, provést. Poukazuje na to, že přiznání
desetinásobku na náhradě za ztížení společenského uplatnění není v soudní praxi
ničím neobvyklým, přičemž znění § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. je stejné
jako u předchozí vyhlášky. Je přesvědčena, že s ohledem na její rozsáhlé
postižení (kvadruplagie, masivní poškození mozku, ztráta řeči centrálního
původu) jí měla být přiznána celá nárokovaná částka, a v tomto směru odkazuje
na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 847/2004 i na to, že vozidlo
škůdce bylo pojištěno na částku 70,000.000,- Kč, což není ani polovinou
nárokované částky. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu a
dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., není důvodné.
Námitce dovolatelky, že odvolací soud nebyl oprávněn přezkoumávat výši
základního bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění, protože toto
ohodnocení ve výši 28.095 bodů bylo žalovanou uznáno, když jí žalovaná
zaplatila v rámci mimosoudního vyrovnání částku ve výši 3,371.400,- Kč, nelze
přisvědčit. Žalovaná sice mimosoudně vyplatila na odškodnění ztížení
společenského uplatnění žalobkyně uvedenou částku, jež odpovídá 28.095 bodům,
žalobkyně se však v řízení domáhá dalšího plnění na náhradu za ztížení
společenského uplatnění podle ust. § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., na něž
nárok nevzniká automaticky ze zákona, ale pouze na základě pravomocného
soudního rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že zvýšení odškodnění v případech
mimořádného zřetele hodných podle ust. § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se
určuje jako násobek základního bodového ohodnocení, byl odvolací soud oprávněn
základní bodové ohodnocení a jemu odpovídající výši náhrady přezkoumat.
Odpověď na otázku, zda položka 014, uvedená v bodovém hodnocení lékaře jak z
oboru psychiatrie, tak z oboru neurologie, měla být v tomto případě započítána
do základu bodového ohodnocení dvakrát, je třeba o hledat v ustanoveních vyhl.
č. 440/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“).
Podle ust. § 3 odst. 1 uvedené vyhlášky č. 440/2001 Sb. odškodnění ztížení
společenského uplatnění se určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v
přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou
trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v
životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských
potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího
vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a
sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví
(dále jen \"následky\"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být
přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v
jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Podle ust. § 3 odst. 2 vyhlášky bodové ohodnocení ztížení společenského
uplatnění se vymezuje v lékařském posudku.
Podle ust. § 6 odst. 2 vyhlášky pokud lze škodu na zdraví hodnotit podle více
položek poškození zdraví stanovených v přílohách této vyhlášky, bodové
ohodnocení těchto položek se sčítá. Jedná-li se však o poškození téhož orgánu,
nesmí součet bodového ohodnocení převýšit bodové ohodnocení za jeho anatomickou
nebo funkční ztrátu.
Jak vyplývá z výše uvedených ustanovení, bodové ohodnocení uvedené v lékařském
posudku se sčítá v případě, že následky poškození zdraví byly ohodnoceny podle
více položek; je-li více položkami hodnoceno poškození téhož orgánu, součet
bodů podle těchto položek může činit maximálně počet bodů, stanovených za
ztrátu takového orgánu. O takový případ se však v dané věci nejedná.
Podle položky 014 přílohy č. 2 k vyhlášce se vážné mozkové nebo duševní poruchy
po těžkém poranění hlavy ohodnocují v rozmezí 500 – 3.000 bodů. V daném případě
oba znalci ohodnotili ztížení společenského uplatnění podle jedné a téže
položky 014 přílohy č. 2 počtem 3.000 bodů, tedy nejvyšší možnou výměrou. Nejde
však o ohodnocení poškození jednoho orgánu podle více různých položek ve smyslu
§ 6 odst. 2 vyhlášky. Protože následky poškození zdraví jsou v případě
žalobkyně ohodnoceny podle jedné a téže položky, byť ve dvou lékařských
posudcích z různých oborů, počet bodů se nesčítá a položka se započítá pouze
jednou.
V tomto směru vyslovený právní názor odvolacího soudu je proto správný.
Pokud jde o zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, soud může ve
zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele výši odškodnění
přiměřeně zvýšit podle ust. § 7 odst. 3 vyhlášky.
Odškodnění sice již v základní výměře představuje náhradu za prokazatelně
nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho
životních a společenských potřeb a pro jeho další život v různých oborech jeho
činnosti, nicméně v daném případě jde bezesporu o tak zvlášť výjimečný případ,
kdy základní odškodnění za ztížení společenského uplatnění nevyjadřuje
následky, které jsou pro žalobkyni do budoucna v důsledku poškození trvale
omezeny či ztraceny, jak ostatně dovodily soudy obou stupňů.
Rozhodnutí o zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění zásadně vychází
ze srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví se
stavem, který u něj nastal v důsledku poškození, a spočívá na skutkovém
zjištění, zda a nakolik jsou v důsledku škody na zdraví omezeny či zcela
ztraceny jeho předchozí možnosti k uplatnění v životě a ve společnosti. Zvýšení
náhrady proto předpokládá existenci dalších okolností, zejména v případech, kdy
společenské, kulturní, sportovní a jiné zapojení poškozeného bylo na vyšší
úrovni a po poškození jeho zdraví je další pokračování v těchto činnostech
velice ztíženo, popř. vyloučeno, a samozřejmě v případech, kdy následky
poškození zdraví téměř vyřadily poškozeného ze života a jeho předpoklady
společenského uplatnění jsou téměř ztraceny.
Odvolací soud při úvaze o rozsahu zvýšení náhrady z těchto hledisek věc
posuzoval, dovodil, že následky škody na zdraví, kterou žalobkyně utrpěla ve
svých 24 letech, jsou natolik závažné, že ji zcela vylučují ze všech oblastí
lidského života a že její stav nemá dle lékařských prognóz naději na zlepšení,
takže odškodnění v základní, byť vysoké, výměře není v jejím případě
dostačující. Na druhé straně vzal v úvahu skutečnost, že před úrazem žalobkyně
vedla běžný společenský, kulturní, rodinný, pracovní a sportovní život a že
její zapojení v žádné z těchto oblastí nebylo natolik vysoké a na mimořádné
úrovni, aby odůvodňovalo zvýšení základního ohodnocení ztížení jejího
společenského uplatnění o desetinásobek, jak to učinil soud prvního stupně.
Jestliže odvolací soud rozhodl na základě zjištěných skutkových okolností
konkrétního případu a přiměřenou výši odškodnění tohoto nároku žalobkyně
uvažoval v částce téměř 17 milionů Kč, nejde o úvahu nesprávnou či nepodloženou.
Argumentům žalobkyně v dovolání nelze přisvědčit. Pro výši nároku na náhradu za
ztížení společenského uplatnění není rozhodující částka, na níž bylo havarijně
pojištěno vozidlo škůdce, ostatně hlediskem není ani výše, na níž lze pojistit
člověka pro případ úrazu či smrti. Je-li pak poukazováno na dosavadní soudní
praxi, současná právní úprava zvýšení odškodnění podle vyhlášky č. 440/2001 Sb.
se příliš neliší od předchozí úpravy ve vyhlášce č. 32/1965 Sb., takže lze
vycházet i z předchozí ustálené judikatury, která se vztahuje k této
problematice. Ovšem i před účinností vyhlášky č. 440/2001 Sb. platilo, že
zvýšení náhrady podle ustanovení § 7 odst. 3 tehdejší vyhlášky přichází v úvahu
pouze ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy kulturní,
sportovní či jiné zapojení poškozeného před úrazem bylo na vysoké úrovni a
mimořádné (srov. R 10/1992), tedy kdy možnosti poškozeného v době po zranění
jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny, a to právě ve srovnání s vysokou
a mimořádnou úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před
vznikem škody. Právní předpis nepředepisoval a ani nyní nepředepisuje určitý
počet násobků základního ohodnocení, nýbrž je přenecháno soudu, aby v každém
jednotlivém případě uvážil, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského
uplatnění je v konkrétním případě „přiměřené“. Soud proto není vázán ani
rozhodnutím soudů v jiných případech a pokud dovolatelka poukazuje konkrétně na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 847/2004, nelze
přehlédnout, že byl vydán za situace, kdy hodnota 1 bodu činila 30,- Kč,
zatímco nyní činí 120,- Kč, a že jím bylo zrušeno rozhodnutí, jímž byla
přiznána náhrada ve výši desetinásobku základního ohodnocení.
K námitce v dovolání, že na plnění přiznané v rozhodnutí neměl soud započítat
částku 540.000,- Kč, když toto započtení nebylo žalovanou navrženo, je třeba
uvést, že tato částka byla žalovanou mimosoudně plněna právě na náhradu za
ztížení společenského uplatnění žalobkyně, tedy na nárok, který byl předmětem
tohoto řízení. V rozsahu, v jakém byl nárok žalovanou uspokojen, zaniká a nelze
ho proto - i bez námitky započtení - přiznat soudním rozhodnutím.
Jak vyplývá z výše uvedeného, dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je
správné, dovolací soud proto dovoláním zamítl (§ 243b odst. 2, věty před
středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, § 224 odst.
1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá na náhradu nákladů právo a
žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2006
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu