25 Cdo 4764/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně L. M., zastoupené JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem
Praha 5, Plzeňská 4, proti žalované Kooperativě pojišťovně, a.s., Vienna
Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Praha 1, Templová 747, zastoupené
JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem Praha 1, U Prašné brány 14, o
náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C
277/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
26. 5. 2010, č.j. 58 Co 163/2010-158, takto:
Dovolání se zamítá.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. 12. 2009, č.j. 13 C 277/2005-122,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě za ztížení
společenského uplatnění částku 1.108.800,- Kč s tím, že o zbývající části
žaloby a nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem. Vyšel ze
zjištění, že žalobkyně dne 10. 12. 2002 utrpěla těžký úraz při dopravní nehodě,
když cestovala jako spolujezdkyně na zadním sedadle osobního automobilu
řízeného M. Č., který řídil vozidlo vyšší než povolenou rychlostí, vozidlo
nezvládl a narazil do sloupu veřejného osvětlení. V důsledku této nehody došlo
u žalobkyně k amputaci prstů na nohou, poúrazovým psychickým obtížím s
poruchami spánku a vzhledem k poškození pánve a postižení dolních končetin by
případné těhotenství znamenalo velký problém; žalobkyně byla shledána částečně
invalidní. Žalovaná, u níž bylo vozidlo pojištěno, a jejíž povinnost k plnění
vyplývá z ustanovení § 6 a § 9 zákona č. 168/1999 Sb., uznala většinu žalobkyní
uplatněných nároků, které uspokojila po krácení o 30 % s ohledem na
spoluzavinění žalobkyně, která musela vědět o požívání alkoholu řidičem před
jízdou. Soud prvního stupně částečným rozsudkem ze dne 27. 11. 2007 rozhodl
pouze o nároku na náhradu za bolest tak, že žalobu v rozsahu 30 % zamítl.
Odvolací soud měnícím rozsudkem ze dne 23. 4. 2008, č.j. 58 Co 118/2008-68,
přiznal žalobkyni na bolestném další částku 35.178,- Kč se závěrem o
spoluúčasti žalobkyně jako poškozené na vzniku škody v rozsahu 20 %. Soud
prvního stupně se dále zabýval nárokem žalobkyně na náhradu za ztížení
společenského uplatnění (dále též “ZSU“) podle § 444 obč. zák. Žalobkyně
vycházela ze základního bodového ohodnocení 3.850 bodů, zvýšeného podle § 6
odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení
společenského uplatnění, o 50 % na 5.775 bodů, což odpovídá částce 693.000,-
Kč. Dále požadovala trojnásobné zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky, po snížení
takto určené částky 2.079.000,- Kč o 20 % spoluúčasti dospěla k částce
1.663.200,- Kč, z níž po plnění žalovanou v rozsahu 554.400,- Kč mělo zbývat k
doplacení 1.108.800,- Kč. Sporným tak byl požadavek žalobkyně na další
trojnásobné zvýšení základního hodnocení ZSU. Soud prvního stupně při vymezení
hledisek rozhodných pro posouzení rozsahu případného zvýšení náhrady vyšel z
toho, že v důsledku poškození zdraví je žalobkyně omezena v řadě činností
běžného života, má psychické obtíže, její možnosti v oblasti sportu a zájmové
činnosti jsou pro ni zcela ztraceny, možnost uplatnit se v zaměstnání je
omezena a fyzický handicap a psychické potíže brání žalobkyni v kontaktu s
okolím. Soud dospěl k závěru, že je na místě žalobkyni přiznat požadované
trojnásobné zvýšení po odečtení 20% spoluúčasti a žalovanou již zaplacených
částek.
K odvolání žalované, směřující pouze proti části vyhovujícího výroku ohledně
částky 369.000,- Kč odpovídající jednonásobku zvýšení základního bodového
ohodnocení, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 2010, č.j. 58 Co
163/2010-158, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu co do částky
369.000,- Kč zamítl, a rozhodl, že o dalších nárocích žalobkyně, částečném
zpětvzetí žaloby a nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se
však s úvahou o přiměřenosti dalšího zvýšení náhrady, neshledal projednávaný
případ za zvlášť výjimečný a hodný zvláštního zřetele v takové míře, aby to
odůvodnilo více jak dvojnásobné zvýšení. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 25 Cdo 759/2005 a sp. zn. 25 Cdo 968/2008, z nichž vyplývá, že
zvýšení náhrady předpokládá existenci dalších okolností, zejména v případech,
kdy společenské, kulturní, sportovní a jiné poškození bylo na vyšší úrovni a po
poškození zdraví je další pokračování v těchto činnostech velice ztíženo,
popřípadě vyloučeno, případně došlo k nevratnému a trvalému poškození zdraví z
důvodu omezení funkčnosti jednoho z nejvýznamnějších orgánu v lidském těle jako
celku. O takový případ však u žalobkyně nejde, nejedná se ani o případ, při
němž by ji následky úrazu zcela ze života a společenského uplatnění vyřadily.
Rozsah zranění žalobkyně a jejich následky pak dostatečným způsobem nalezly
odraz již v bodovém hodnocení obsaženém ve znaleckých posudcích, v nichž znalci
již měli za splněné podmínky pro zvýšení bodového ohodnocení pro zvlášť těžké
následky o 50 % podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Nesouhlasí s odvolacím soudem v
restriktivním výkladu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., jež je v
rozporu se samotným účelem právní úpravy, když následky poškození zdraví ji
téměř vyřadily z jejího způsobu aktivního života, a to nejen v oblasti
pracovního uplatnění, ale také rodinného a společenského života. Navýšení
odškodnění pouze o částku 739.200,- Kč tak plně nevystihuje rozsah, v jakém je
pro trvalé následky žalobkyně omezena v dalším životě a možnosti seberealizace
ve společnosti. Soud nepřihlédl ke skutečnosti, že k úrazu došlo v relativně
mladém věku 27 let, a jedná se tak u žalobkyně o náhradu na několik desítek let
dopředu. Vytýká odvolacímu soudu, že nezohlednil přiměřenost celkového
odškodnění, ale pouze posouzení přiměřenosti výše přiznaného násobku základního
ohodnocení, čímž nesprávně aplikoval a vyložil princip proporcionality mezi
přiznanou výší odškodnění a způsobenou újmou. Navrhuje, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci
odvolacím soudem, zvýšení odškodnění za ZSU považuje za přiměřené a navrhuje,
aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §
240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným
advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání
směřující do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.
Podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se odškodnění ztížení společenského
uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a
4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a
mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve
společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb,
včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího
vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a
sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví
(dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být
přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v
jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Podle § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském
posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných
případech hodných mimořádného zřetele výši odškodnění stanovenou podle této
vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Podle této úpravy představuje odškodnění ztížení společenského uplatnění již v
základní výměře samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní
úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro
plnění jeho společenských úkolů. Již přiznání základního odškodnění tedy
předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve
společnosti jsou v důsledku poškození zdraví objektivně omezeny. Při určení
základního ohodnocení ztížení společenského uplatnění je v rámci sazby
zohledňován i věk poškozeného v době vzniku škody, jak to výslovně stanoví § 3
odst. 1 vyhlášky. Zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky
přichází v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy
možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela
ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v
době před vznikem škody (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení
odškodnění vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností
posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným
případům podobného druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010,
sp. zn. 25 Cdo 1106/2008).
Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky je normou s relativně neurčitou hypotézou
umožňující posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké
zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě
„přiměřené“. Hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků se opírá
především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením
zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, publikovaný pod C
4277 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu – dále též jen „Soubor“).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně utrpěla úraz ve 27 letech, v době
před úrazem vedla běžný společenský, rodinný, pracovní a sportovní život. V
důsledku úrazu nebyla žalobkyně vyloučena z pracovního, kulturního ani
rodinného života, může provádět v podstatě všechny činnosti jako před úrazem,
těhotenství ji (jak sama tvrdí) bude sice činit obtíže, není však vyloučeno.
Okolnost, že žalobkyně zapojení do běžného života zvládá s omezeními
odpovídajícími následkům amputace prstů na noze a nutnosti opakované léčby
jizvy, byla náležitě vzata v úvahu při posouzení přiměřenosti zvýšení náhrady
za ZSU, neboť výraznější zvýšení je nutno vyhradit případům, kdy poškození ani
při vynaložení veškerého úsilí nejsou běžných životních úkonů schopni.
Hlediska, která odvolací soud při své úvaze zohlednil, proto i z pohledu
dovolacího soudu respektují právní úpravu i zásadu přiměřenosti, včetně
přiléhavého srovnání s jinými obdobnými případy řešenými v judikatuře. Jestliže
tedy odvolací soud na základě zjištěných skutkových okolností případu považoval
za přiměřené zvýšení odškodnění ZSU na dvojnásobek, nejde o úvahu nepodloženou
nebo nesprávnou a přiznanou náhradu nelze považovat za nepřiměřeně nízkou.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení není
naplněn, dovolací soud neshledal ani existenci vad řízení, k nimž přihlíží,
aniž byly namítány (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto dovolání podle § 243b odst.
2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť přezkoumával
rozsudek odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti částečnému
rozsudku soudu prvního stupně; o všech dosavadních a dalších nákladech řízení
bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2012
JUDr. Robert Waltr, v.
r.
předseda senátu