U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně I. K.,
zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Bolzanova 1,
proti žalované městské části Praha 10, se sídlem Praha 10, Vršovická 68,
zastoupené JUDr. et. MUDr. Martinem Kalistou, Ph.D., advokátem se sídlem Praha
1, Panská 1, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn.
16 C 477/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 26. 2. 2013, č.j. 21 Co 190/2012-474, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 2. 2013, č.j. 21 Co
190/2012-474, (poté, co jeho předchozí rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně
byly rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, č.j. 25 Cdo 2166/2010-369,
v žalobě vyhovujícím výroku ohledně částky 2.410.400,- Kč s příslušenstvím
zrušeny a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6. 3. 2012, č.j.
16 C 477/2003-409, kterým byla uložena žalované povinnost zaplatit žalobkyni
500.000,- Kč, zamítnuta žaloba co do částek 3.583.014,- Kč a 423,34 EUR s
příslušenstvím, dále byla zamítnuta žaloba na placení měsíční renty ve výši
18.193,- Kč od 1. 7. 2008; bylo též rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soudy
obou stupňů takto rozhodly o žalobě na náhradu škody na zdraví (ztížení
společenského uplatnění, ztráty na výdělku, nákladů léčení a nákladů péče o
domácnost) uplatněné s tvrzením, že žalobkyně požaduje odškodnění za zhoršení
zdraví, jež bylo poškozeno v důsledku alergické reakce po podání léku
předepsaného v r. 1975 zdravotnickým zařízením, jehož je nynější žalovaná
právním nástupcem. Právo na další náhradu za ztížení společenského uplatnění
převyšující částku 500.000,- Kč shledaly – vázány právním názorem dovolacího
soudu – promlčeným. Dovodily, že ztráta na výdělku žalobkyni nevznikla, neboť
před poškozením zdraví žádný výdělek neměla. Ostatní nároky nepovažovaly za
prokázané.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž
namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, které žalobkyně spatřuje v nedostatečném zjištění podstatných
skutečností důležitých pro rozhodnutí o počátku a běhu promlčecí doby u
podstatného zhoršení jejího zdravotního stavu. Má za to, že tato otázka měla
být posouzena jinak, neboť dvouletá subjektivní promlčecí doba nemohla začít
běžet dříve, než jí byly doručeny soudem vyžádané znalecké posudky obsahující
bodové ohodnocení ztížení jejího společenského uplatnění. Zpochybňuje skutkové
závěry soudů ohledně ustálení jejího zdravotního stavu. Má za to, že náhrada za
ztížení společenského uplatnění, která jí byla přiznána, je nepřiměřeně nízká
ve srovnání s jinými obdobnými případy. Nesouhlasí též se závěrem, že jí
nenáleží náhrada za ztrátu na výdělku proto, že k poškození zdraví došlo v
dětském věku, kdy nebyla pracovně činná, poukazuje na judikaturu, z níž podle
jejího názoru vyplývá opak, a vytýká soudům obou stupňů, že ke konkrétní výši
ztráty na výdělku nebylo provedeno žádné dokazování. Uvádí, že názor dovolacího
soudu, že žalobkyně neprokázala „nezbytné pořízení léků“, je zcela v rozporu s
obsahem spisu. Nesouhlasí se závěry, které odvolací soud vyvodil z nálezů
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 444/11 a I. ÚS 46/12, odmítá závěr odvolacího
soudu, že je soběstačná, s tím, že tuto odbornou otázku zodpověděl znalecký
posudek z oboru očního lékařství tak, že žalobkyně splňuje kritéria praktické
slepoty a potřebuje proto asistenci třetí osoby. Zdůrazňuje, že je rozdíl mezi
zjištěním, že má děti, a tím, zda je schopna se o ně starat. Navrhuje, aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření označuje dovolání za nepřípustné a nedůvodné,
neboť otázka promlčení nároku byla již dovolacím soudem vyřešena v předchozím
zrušujícím rozsudku. Z textu dovolání též není jasné, na jakém základě se
žalobkyně domnívá, že odvolacím soudem mělo dojít k nesprávnému právnímu
posouzení věci. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto a žalované straně
přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně v dalším vyjádření označuje argumentaci žalované za
zkreslující a vyvolanou snahou ovlivnit výsledek řízení ve svůj prospěch. Proto
se vyjadřuje k údajům týkajícím se příčin a následků poškození zdraví, vývoje
jejího zdravotního stavu, přiznání invalidity, možností dokončit vysokoškolské
studium a zapojovat se do pracovního a společenského života, vlastní
soběstačnosti a rozsahu pomoci, kterou jí poskytuje její matka a další rodinní
příslušníci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak
zčásti je podáno neoprávněnou osobou a zčásti směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Z povahy dovolání jako opravného prostředku vyplývá, že jej není oprávněn podat
kterýkoli účastník, nýbrž jen ten, jemuž byla napadeným rozhodnutím způsobena
újma odstranitelná zrušením takového rozhodnutí (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v
časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo rozsudek ze dne
1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu pod C 154, dále jen „Soubor“). Žalobkyně proto není
oprávněna podat dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, neboť v této části
není rozhodnutím na svých právech nikterak nepříznivě dotčena.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
spočívá na vyřešení otázky hmotného práva nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Uvedené předpoklady přípustnosti dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího
soudu, jimiž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích,
splněny nejsou.
Dovolatelkou citovaný rozsudek Městského soudu v Praze z r. 1979, jímž byl
uznán základ odpovědnosti právního předchůdce žalované za škodu na zdraví
vzniklou žalobkyni, nijak nedokládá přípustnost ani důvodnost dovolání v této
věci, v níž již tato pravomocně rozhodnutá otázka nebyla ani nemohla být
posuzována.
Otázkou běhu subjektivní promlčecí doby se Nejvyšší soud již zabýval ve svém
předchozím zrušovacím rozhodnutí ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2166/2010,
jehož závěry lze shrnout tak, že ke stavění běhu promlčecí doby může dojít jen
ohledně nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění v té výši, v jaké
byl nárok včas uplatněn; v rozsahu, v jakém je žaloba rozšířena až po skončení
běhu subjektivní promlčecí doby, nelze nárok (je-li vznesena námitka promlčení)
v rozsahu tohoto rozšíření přiznat. Uvedený právní názor byl následně při
posouzení nároku dovolatelky soudy obou stupňů respektován a dovolací soud
neshledal důvody pro to, aby jím již vyřešené právní otázky běhu promlčecí doby
byly posouzeny jinak.
K námitkám dovolatelky, že bez znaleckých posudků nebyla výši náhrady za
ztížení společenského uplatnění v době podání žaloby schopna vyčíslit, lze
dodat, že podle ustálené soudní praxe k uplatnění nároku na náhradu škody u
soudu postačí pouze znalost orientační (přibližné) výše škody, bez potřeby
jejího přesného určení znaleckým posudkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, Soubor C 1168), že škoda spočívající
ve ztížení společenského uplatnění vzniká, jakmile se po poškození zdraví a
jeho případném léčení ustálí zdravotní stav poškozeného natolik, že je zřejmé,
zda a jaké nepříznivé následky poškození zdraví zanechalo, tedy zda a v jakém
rozsahu došlo ke ztížení společenského uplatnění poškozeného, a že o škodě
spočívající ve ztížení společenského uplatnění se poškozený dozví v době, kdy
lze objektivně provést bodové ohodnocení ztížení jeho společenského uplatnění
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, Soubor
C 569), nikoli tedy až má k dispozici znalecké posudky určující bodové
ohodnocení. Názor dovolatelky, že dvouletá subjektivní promlčecí doba nemohla
začít běžet dříve, než jí byly doručeny soudem vyžádané znalecké posudky
obsahující bodové ohodnocení jejího zhoršeného zdravotního stavu, je zjevně
nesprávný, neboť by v rozporu s účelem promlčení počátek promlčecí doby
nepřiměřeně oddaloval až do doby po zahájení soudního řízení. Ani z
dovolatelkou citovaného rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 1 Cz
23/83 (č. 9/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nevyplývá nic jiného,
než že promlčecí doba plyne od ustálení zdravotního stavu poškozeného a že je
třeba v řízení zjistit, kdy k tomuto ustálení zdravotního stavu došlo. Je-li
nárok na mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění zčásti
promlčen, je nepřípadná argumentace judikaturou zabývající se přiměřeností
náhrady za ztížení společenského uplatnění.
Oprávněnost nároku dovolatelky na náhradu za ztrátu na výdělku odvolací soud
posoudil v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, z níž vyplývá, že
omezení možnosti seberealizace a společenského uplatnění v návaznosti na výkon
povolání (ve smyslu profese) bez přímé souvislosti s výší výdělku se odškodňuje
v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění, které poskytuje jednorázově
a vyjadřuje především ztrátu či omezení dosavadních schopností poškozeného k
uplatnění v životě a ve společnosti, tedy k účasti na těch formách
společenského života, které slouží k rozvoji jeho osobnosti. V oblasti pracovní
aktivity se tak bere v úvahu omezení v dalším výběru povolání nebo nemožnost
určité povolání vykonávat, a to z hlediska ztráty předpokladů, které poškozený
měl pro uplatnění v určité profesi. Jinými slovy následky spočívající v tom, že
poškozená ztratila možnost dalšího vzdělávání a v důsledku takto zvýšené
kvalifikace i možnost dosahovat vyšších příjmů v rámci kariérního postupu,
nezakládají nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, nýbrž se odškodňují v rámci
náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 444 obč. zák. (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 52/90, uveřejněný
pod č. 22/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1988/2005, Soubor C 5071, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2295/2011).
Judikatura je v otázce odškodňování ztráty na výdělku jednotná v tom, že
odškodnit lze i ztrátu výdělku, jehož poškozený v době úrazu nedosahoval,
protože teprve měl do určitého zaměstnání nastoupit. Tuto ztrátu na výdělku lze
odškodnit v případě, že poškozený měl prokazatelně uzavřít pracovní či jiný
obdobný poměr a jen v důsledku úrazu se tak nestalo, takže ztratil příjem,
který by po uzavření smlouvy o pracovní činnosti dosahoval (srov. č. 10/1991
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jak dovodila soudní praxe, i v
případě, že v době úrazu ještě nebyla uzavřena pracovní či jiná smlouva s
dohodnutým datem nástupu do práce, je rozhodující skutkový stav před
poškozením, tedy zda poškozený skutečně měl u určitého zaměstnavatele sjednán
výkon konkrétní pracovní činnosti, lze-li zároveň podle okolností důvodně
předpokládat, že nebýt poškození zdraví, postižený by sjednanou práci u nového
zaměstnavatele vykonával, neboť pouze v důsledku poškození zdraví nemohl nový
pracovní poměr uzavřít a nastoupit do sjednaného zaměstnání, takže ztratil
výdělek, kterého by jinak - nebýt úrazu - dosahoval. K závěru, že ke ztrátě
takového výdělku došlo, ovšem nestačí jen možnost určité výdělečné činnosti v
budoucnu či nezávazný příslib zaměstnavatele, nýbrž zjištění, že k realizaci
výdělečné činnosti, jež byla sjednána, nemohlo dojít právě z důvodu následků
úrazu, a že – nebýt úrazu – poškozený by takovou činnost skutečně vykonával
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo
1783/2003). O takový případ se však v dané věci zjevně nejedná.
Napadené rozhodnutí není v rozporu s právními názory citovanými dovolatelkou z
komentáře k § 106 obč. zák, se stanoviskem Nejvyššího soudu Cpjn 203/2010 (č.
50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ani se závěry vyslovenými v
rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1147/2000, neboť tam řešený případ je
skutkově odlišný.
Ačkoli lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), z
obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka napadá též nesprávnost skutkových
zjištění odvolacího soudu potřebných k posouzení nároků na mimořádné zvýšení
náhrady za ztížení společenského uplatnění, na náhradu za ztrátu na výdělku a
nákladů na péči a na léky; tyto námitky však nepředstavují způsobilý dovolací
důvod.
Vzhledem k tomu, že dovolání je zčásti podáno neoprávněnou osobou a zčásti
směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 a 3 o. s.
ř. za obdobného užití § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř). Důvody použití § 150 o. s. ř. jsou shodné s těmi, jimiž
odůvodnily nákladový výrok soudy prvého i druhého stupně.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. srpna 2013
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu