ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobkyně I. K., rozené K., zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se
sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti žalované městské části Praha 10, se sídlem
Praha 10, Vršovická 68, zastoupené JUDr. et. MUDr. Martinem Kalistou, Ph.D.,
advokátem se sídlem Praha 1, Panská 1, o náhradu škody, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 16 C 477/2003, o dovolání žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009, č.j. 21 Co 481/2008-298,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009, č.j. 21 Co 481/2008-298, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 8. 2008, č.j. 16 C
477/2003-265, se ve vyhovujícím (potvrzujícím) výroku ohledně částky
2.410.400,- Kč s příslušenstvím zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací
obvodnímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
Žalobkyně se domáhala náhrady škody na zdraví sestávající z náhrady za ztížení
společenského uplatnění, náhrady za ztrátu na výdělku včetně renty do budoucna
a náhrady nákladů vynaložených v souvislosti s léčením, a to na základě
tvrzení, že po podání léku Sulfametoxydinu v roce 1975 došlo u žalobkyně k
vyvolání Lyellova syndromu s trvalým poškozením zdraví.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 21. 8. 2008, č.j. 16 C 477/2003-265,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 4.083.014,- Kč a 423,34 EUR s
příslušenstvím, dále uložil žalované povinnost platit žalobkyni od 1. 7. 2008
měsíční rentu 18.193,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze
zjištění, že žalobkyně byla odškodněna na základě rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 10 ze dne 29. 10. 1984, sp. zn. 16 C 77/76, ve spojení s rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 1979 částkou 319.500,- Kč vyplacenou
Obvodním ústavem národního zdraví Praha 10, který byl shledán odpovědným za
vznik škody na zdraví žalobkyně. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala náhrady
škody na zdraví proti žalované jako právní nástupkyni OÚNZ Praha 10 s tvrzením,
že u ní došlo v roce 2002 k podstatnému zhoršení zdravotního stavu. Soud
zjistil, že ke stabilizaci zdravotního stavu žalobkyně došlo v roce 2002 poté,
kdy se zdravotní stav žalobkyně výrazně zhoršil. Soud shledal, že nárok na
náhradu za ztížení společenského uplatnění není promlčen, neboť žaloba byla
podána dne 2. 12. 2003. Při úvaze o výši náhrady za ztížení společenského
uplatnění soud prvního stupně vyšel ze znaleckých posudků z odvětví očního
lékařství a psychiatrie, aplikoval ustanovení § 444 odst. 1 občanského zákoníku
(dále jen obč. zák.) a § 5 odst. 2 a § 7 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.,
o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, a po odečtení dříve
stanoveného bodového ohodnocení podle rozsudku ze dne 29. 10. 1984 stanovil
náhradu za ztížení společenského uplatnění částkou 410.400,- Kč. Soud shledal,
že jde o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele a náhradu za ztížení
společenského uplatnění proto zvýšil o částku 2.000.000,- Kč, tedy celkem
přiznal žalobkyni za ztížení společenského uplatnění částku 2.410.400,- Kč.
Dále žalobkyni přiznal náhradu za ztrátu na výdělku od 1. 12. 2001 do 30. 6.
2008 ve výši 1.615.000,- Kč včetně renty ve výši 18.193,- Kč měsíčně od 1. 7.
2008, částku 81.900,- Kč představující náklady spojené s léčením a péčí za dobu
od 15. 6. 2002 do 31. 7. 2007 a částku 423,34 EUR jako náhradu nákladů
spojených s léčením a za nákup léků v Německu. Žalobkyni též přiznal cestovné
ve výši 84.945,- Kč za dopravu na trase Harrachov – Praha a zpět.
K odvolání žalované byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009,
č.j. 21 Co 481/2008-298, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku
ohledně částky 2.410.400,- Kč s příslušenstvím potvrzen, ve zbývajícím rozsahu
zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud
souhlasil se soudem prvního stupně, který vyšel z bodového ohodnocení
stanoveného předchozím znaleckým posudkem a odečetl bodové ohodnocení za
položky, které byly hodnoceny při předchozím odškodnění, od bodového ohodnocení
týchž nově posouzených položek. Odvolací soud se ztotožnil s mimořádným
zvýšením odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., neboť v
projednávané věci byly pro takové zvýšení splněny podmínky. Neshledal důvodnou
námitku promlčení nároku, jelikož návrh na mimořádné zvýšení náhrady za ztížení
společenského uplatnění byl v žalobě řádně uveden, což podle soudu plně
postačuje, neboť o mimořádném zvýšení náhrady za ztížení společenského
uplatnění může rozhodnout pouze soud podle vlastní úvahy. Uvedl, že ke
stabilizaci zhoršeného zdravotního stavu došlo v roce 2002 a nárok byl uplatněn
žalobou dne 2. 12. 2003, tedy v běžící subjektivní promlčecí době. Odvolání
žalované do části, v níž byl napadán výrok přiznávající žalované náhradu za
ztrátu na výdělku včetně renty do budoucna, shledal odvolací soud důvodným,
neboť napadený výrok se opíral o pouhé spekulace. Za nepřezkoumatelný označil
odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v případě přiznaných nákladů
spojených s léčbou žalobkyně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu – do všech jeho částí – podala žalovaná
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává
je z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Vytýká odvolacímu
soudu, že nesprávně posoudil otázku promlčení, tj. počátku běhu subjektivní
promlčecí lhůty, neboť žaloba byla podání v prosinci 2003, ale z provedených
důkazů vyplývá, že ke zhoršení zdravotního stavu žalobkyně došlo již v polovině
90. let, ne-li dříve. Odvolací soud též nesprávně posoudil otázku promlčení
nároku v části zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění na částku
2.000.000,- Kč, k jehož uplatnění došlo teprve dne 18. 7. 2008, tj. téměř po
pěti letech od podání žaloby. Dovolatelka nesouhlasila s přiznáním úroku z
prodlení ze zvýšené náhrady za ztížení společenského uplatnění, neboť
splatnost této náhrady nastává až vykonatelností soudního rozhodnutí.
Neztotožnila se také s provedeným odpočtem shodných položek pro přiznání výše
odškodného a namítla, že žalobkyně byla odškodněna dvakrát za stejné položky
včetně jejich navýšení. Vadu řízení spatřovala v tom, že žalobkyně neprokázala
právní nástupnictví žalované po OÚNZ Praha 10, což vedlo k nedostatku pasivní
věcně legitimace a způsobilosti žalované být účastníkem řízení. Navrhla, aby
dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvracela opodstatněnost dovolacích námitek,
vyjádřila souhlas se závěry soudů obou stupňů a rekapitulovala vývoj svého
zdravotního stavu.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 30. 6. 2009,
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů
(tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov.
bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s. ř.),
zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., se zabýval
přípustností dovolání.
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c)
o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání přípustné není a pro
založení přípustnosti dovolání podle písmene c) je třeba, aby dovolací soud
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam,
tj. zejména řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o. s. ř.).
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu je z povahy věci způsobilý
založit zásadně dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), výjimečně též vada řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/
o. s. ř.), pokud je výrazem střetu názorů na výklad procesního práva. Naopak
nezpůsobilý je dovolací důvod založený na kritice skutkových zjištění (§ 241a
odst. 3 o. s. ř.). K případným zmatečnostní vadám a vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení
přihlédnout jen v případě, že dovolání je přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
I když žalovaná v dovolání uvedla, že uplatňuje dovolací důvody podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., z vylíčení důvodů dovolání
vyplývá, že nesouhlasí zejména s tím, jak soudy obou stupňů na základě
provedených důkazů zjistily skutkový stav věci, pokud jde o dobu, kdy došlo ke
zhoršení jejího zdravotního stavu, a namítá, že z provedených důkazů nebyl
skutkový stav zjištěn správně; ve skutečnosti tedy napadá rozsudek odvolacího
soudu především v otázce skutkových zjištění. Nesouhlas dovolatelky se
skutkovými závěry soudu prvního stupně, které převzal odvolací soud, a její
výtky proti hodnocení důkazů, na nichž zjištěný skutkový stav věci spočívá,
však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá
(srov. např. č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při úvaze o tom, jak se do stanovení náhrady za nově vzniklé ztížení
společenského uplatnění promítne již pravomocně přiznané odškodnění odvolací
soud vyšel z jednoznačného znění § 5 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb., podle
něhož pokud byl poškozený pro dřívější ztížení společenského uplatnění již
odškodněn a odškodňuje se nastalé zhoršení tohoto ztížení společenského
uplatnění, které při dřívějším hodnocení nebylo předpokládáno, odečte se z
bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění výše bodového ohodnocení
dříve přiznaná. Výhrady dovolatelky k odečtu bodového ohodnocení jednotlivých
položek ztížení společenského uplatnění od dříve přiznaného odškodnění
bolestného v řízení pod sp. zn. 16 C 77/76, mají jedinečný skutkový základ
spočívající v konkrétních poměrech projednávané věci, a nepředstavují tak
právní otázku, která by ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. mohla mít
tzv. judikatorní přesah, tj. obecnější dopad do rozhodovací praxe soudů v
obdobných případech.
Rovněž námitkou nedostatku věcné pasivní legitimace žalované (nepřípadně
směšované s nezpůsobilostí být účastníkem řízení) nepředkládá dovolatelka
dovolacímu soudu žádnou právní otázku zásadního významu, namítá-li pouze, že
žalobkyně neprokázala právní nástupnictví žalované po OÚNZ Praha 10 (což je
zjevně námitka skutková) a že soudy obou stupňů tuto otázku „neřešily“ (což je
námitka vady řízení, jež však postrádá judikatorní přesah). Pro úplnost lze
dodat, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že mezi
účastníky nebylo sporu, že žalovaná je právním nástupcem OÚNZ Praha 10, který
zanikl a žalovaná vstoupila do všech jeho práv a povinností, a žalovaná tento
závěr v odvolání nezpochybnila.
Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro posouzení otázky promlčení
uplatněného nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění a úroků z
prodlení z náhrady za ztížení společenského uplatnění zvýšené dle § 7 odst. 3
vyhlášky č. 440/2001 Sb., jež odvolací soud posoudil v rozporu s hmotným právem.
Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode
dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle § 106
odst. 2 obč. zák. se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a
jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události,
z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. Odvolací soud na
základě citovaných ustanovení správně dovodil, že pro uplatnění práva na
náhradu škody na zdraví platí pouze subjektivní dvouletá promlčecí doba a že k
jejímu stavení dochází, uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu (nebo
jiného příslušného orgánu) a v zahájeném řízení řádně pokračuje (§ 112 obč.
zák.).
Odvolací soud uvedl, že žalobkyně požadavek na peněžité plnění z titulu náhrady
za ztížení společenského uplatnění v žalobě řádně uplatnila a uvedla i nárok na
mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění (bez uvedení
konkrétní částky); to považoval odvolací soud za dostačující pro přiznání
konečné částky, která zahrnovala i mimořádné zvýšení odškodnění podle § 7 odst.
3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Dovodil, že za situace, kdy výše žalobou uplatněného
nároku závisí zejména na úvaze soudu, který vychází ze všech okolností případu
s tím, že musí přihlédnout k následkům, k nimž u poškozené došlo v jednotlivých
oblastech, nepovažoval námitku promlčení vznesenou žalovanou za důvodnou.
Jestliže ve stanovené promlčecí době dojde k uplatnění práva žalobou u soudu,
běh promlčecí doby se staví dnem, kdy byla žaloba soudu podána (srov. § 112
obč. zák.), a to pouze v tom rozsahu, v jakém byl nárok uplatněn. Dojde-li k
uplatnění pouze části pohledávky, staví se běh promlčecí doby pouze u této
části. Jestliže je potom žaloba rozšířena, nemá takové rozšíření zpětné účinky
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 26 Odo 910/2006,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005). Z
toho je zřejmé, že ke stavení běhu promlčecí doby může dojít jen ohledně nároku
na náhradu za ztížení společenského uplatnění v té výši, v jaké byl nárok včas
uplatněn (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25
Cdo 1460/2002, nebo ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2180/2010). V rozsahu, v
jakém je žaloba rozšířena až po skončení běhu subjektivní promlčecí doby k
uplatnění nároku, nelze nárok (je-li vznesena námitka promlčení) v rozsahu
tohoto rozšíření přiznat.
Z citované judikatury vyplývá, že pokud žalobkyně uplatnila v žalobě doručené
soudu 2. 12. 2003 náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 500.000,-
Kč, dále podáním doručeným soudu dne 25. 1. 2008 byl žalobní nárok na náhradu
za ztížení společenského uplatnění vyčíslen na 775.200,- Kč s požadavkem
mimořádného zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. o 5.000.000,-
Kč, podáním ze dne 20. 5. 2008 žalobkyně požadovala náhradu za ztížení
společenského uplatnění celkem ve výši 2.094.300,- Kč a v poslední specifikaci
náhradových nároků spojených s rozšířením žaloby doručeným soudu dne 21. 7.
2008 byla výše náhrady za ztížení společenského uplatnění vyčíslena na
2.698.100,- Kč, kde žalobkyně též upravila násobek mimořádného zvýšení náhrady
podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., závěr odvolacího soudu, že takové
rozšíření žaloby je z hlediska posouzení námitky promlčení bez významu, nemůže
obstát.
Dovolatelka rovněž důvodně vytýká soudům obou stupňů, že úrok z prodlení
přiznaly žalobkyni z celé přisouzené částky, včetně náhrady za ztížení
společenského uplatnění zvýšené podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., a
nerespektovaly tak právní názor opakovaně vyslovený v ustálené judikatuře (mimo
jiné též v dovolatelkou citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 12.
2005, sp. zn. 25 Cdo 423/2005, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11.
2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008), že povinnost k plnění zvýšené náhrady za
ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.
(dříve vyhlášky č. 32/1965 Sb.) může být uložena jen soudním rozhodnutím, proto
právo a tomu odpovídající povinnost k plnění v tomto rozsahu bez soudního
rozhodnutí nevzniká. Nejde tedy o přisouzení existujícího nároku, ale o jeho
konstituování. Do doby, než je o tomto nároku rozhodnuto, nevznikl, a nemůže
proto nastat ani jeho splatnost. Povinnost k tomuto plnění vzniká subjektu
odpovědnému za škodu až na základě soudního rozhodnutí, v němž je určena doba
splnění, a teprve uplynutím takto určené doby by mohlo dojít k prodlení
dlužníka.
Právní názor odvolacího soudu, že v původním žalobním návrhu postačí alespoň
uvedení nároku na mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění
bez jeho konkrétního vyčíslení, aby nárok v rozsahu pozdějšího zvýšení nebyl
promlčen, a že žalobkyni přísluší úrok prodlení ze zvýšené náhrady za ztížení
společenského uplatnění od okamžiku předcházejícího uplynutí lhůty k plnění
stanovené rozhodnutím, jímž byla tato náhrada přiznána, nelze považovat za
správný.
Dovolání do potvrzující části výroku o věci samé bylo shledáno opodstatněným,
proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 1 věty za
středníkem o. s. ř. v tomto rozsahu zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za
středníkem, § 243b odst. 3 věta první o. s. ř.) a protože důvody, pro které
bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozsudek
prvostupňový, v tomto rozsahu zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl zrušen rozsudek soudu
prvního stupně a v tomto rozsahu mu byla věc vrácena k dalšímu řízení není
přípustné podle ustanovení v § 237 o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím
nebylo změněno nebo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, ani
podle § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.
9. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1800/2006).
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
dovolání směřující do zrušujícího výroku rozsudku odvolacího soudu odmítl.
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V konečném
rozhodnutí o věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§
243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu