21 Cdo 1622/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce B. K., zastoupeného JUDr. Janem Luhanem, advokátem se sídlem v Lysé nad
Labem, Masarykova č. 1250, proti žalované Agency of Security FENIX, a.s. se
sídlem v Praze 9 – Vysočanech, Pod Pekárnami č. 878/2, IČO 25720589, zastoupené
Mgr. Petrem Hájkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Michalská č. 4, o
odškodnění pracovního úrazu, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna
Insurance Group se sídlem v Praze 1, Templová č. 747, IČO 47116617, jako
vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Nymburce
pod sp. zn. 7 C 279/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 19. ledna 2010 č.j. 23 Co 516/2009-162, takto:
Rozsudek krajského soudu se (s výjimkou části výroku I., v níž byl potvrzen
rozsudek okresního soudu ohledně částky 517.977,- Kč s úroky z prodlení)
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu
řízení.
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu
žalovaná zaplatila na náhradě za bolest a za ztížení společenského uplatnění
1,415.880,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu
odůvodnil tím, že jako zaměstnanec žalované utrpěl dne 28.4.2003 při dopravní
nehodě, k níž došlo při plnění pracovních úkolů, úraz – těžké poškození zdraví
(vykloubení levé kyčle s komplikovanou zlomeninou acetabula, zlomeninu čtyř
žeber a traumatický hemotorax), za jehož odškodnění odpovídá žalovaná. Při
stanovení výše uplatněného nároku žalobce vycházel ze znaleckých posudků
vypracovaných v průběhu řízení, v nichž bolestné bylo ohodnoceno ve výši 1.490
bodů (á 120,- Kč) s tím, že znalec následně provedl navýšení o 100% na 2.980
bodů (tj. celkem 357.600,- Kč), a ztížení společenského uplatnění bylo
ohodnoceno ve výši 2.700 bodů, které spolu s navýšením o 50% činilo 4.050 bodů
(tj. celkem 486.000,- Kč), a ve výši 1.600 bodů (tj. celkem 192.000,- Kč).
Podle názoru žalobce jsou však u něj splněny podmínky pro mimořádné zvýšení
odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. na trojnásobek
„základního bolestného“ ve výši 1.490 bodů, tj. na celkem 536.400,- Kč, a
trojnásobek „základního ohodnocení ZSU“ ve výši 2.700 a 1.600 bodů, tj. na
celkem 1.548.000,- Kč, neboť jeho zranění byla doprovázena mimořádnými bolestmi
a jejich léčba byla komplikovaná a dlouhodobá, žalobce prodělal celkem šest
operací, ale nadále trpí bodavými bolestmi v oblasti kyčelního kloubu a jeho
zranění má nepříznivý vliv i na jeho psychiku; trvalé následky zranění žalobce
podstatně omezují ve většině jeho životních aktivit, které provozoval před
úrazem, zejména nemůže provozovat horskou a pěší turistiku, plavání, jízdu na
kole a kolečkových bruslích, klasické bruslení a lyžování, je omezen ve
společenském životě (v návštěvě kin, divadel a plesů), nemůže udržovat dům a
zahradu, je omezen v intimním životě s manželkou a v péči o dospívající děti.
Po žalované, která mu již (prostřednictvím vedlejšího účastníka) zaplatila na
náhradě za bolest 346.670,- Kč a na náhradě za ztížení společenského uplatnění
113.400,- Kč, proto požadoval (po krácení odškodnění o 10% z důvodu
spoluzavinění dopravní nehody) doplatek náhrady za bolest ve výši 136.080,- Kč
a doplatek náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 1,279.800,- Kč.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 29.6.2009 č.j. 7 C 279/2006-134
žalované uložil, aby žalobci zaplatila 790.560,- Kč s úroky z prodlení, které
ve výroku specifikoval, co do částky 625.320,- Kč s úroky z prodlení žalobu
zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení
81.306,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Luhana a „státu - České republice“ na
nákladech řízení 22.710,- Kč a soudní poplatek ve výši 31.620,- Kč, obojí na
účet Okresního soudu v Nymburce. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že
žalobce utrpěl dne 28.4.2003 pracovní úraz, za který odpovídá žalovaná, přičemž
„účastníci se shodli na míře spoluzavinění žalobce v rozsahu 10%, neboť jako
řidič při služební jízdě pro žalovanou v místě nehody nedodržel nejvyšší
povolenou rychlost“. Žalobce v souvislosti s úrazem a jeho léčbou vytrpěl
bolesti, jejichž odškodnění bylo stanoveno znaleckým posudkem Doc. MUDr. Bohumila Soukupa, CSc. (z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie-traumatologie)
ve výši 2.980 bodů (á 120,- Kč), „a to včetně 100% navýšení, které určil znalec
v souladu s ustanovením § 6 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 440/2001 Sb.“, a v
důsledku trvalých následků úrazu došlo i ke ztížení společenského uplatnění
žalobce, jehož výše byla ohodnocena jmenovaným znalcem 4.050 body, „tj. včetně
50% navýšení, které určil znalec v souladu s ustanovením § 6 odst. 1 písm. c)
vyhlášky č. 440/2001 Sb.“, a dále znaleckým posudkem MUDr. Miloše Lachmana (z
oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie), který se vyjadřoval k
duševnímu stavu žalobce v souvislosti s úrazem, ve výši 1.600 bodů. Vycházeje
„ze srovnání aktivit a způsobu života žalobce před poškozením zdraví a
současným stavem“, kdy žalobce „vedl před poškozením zdraví poměrně aktivní
společenský i sportovní život, avšak jeho zapojení nebylo na vysoké úrovni ani
mimořádné (veškeré aktivity provozoval na rekreační úrovni), byl již ve
středním věku, měl založenou rodinu s dospívajícími dětmi“, dospěl soud prvního
stupně k závěru, že v daném případě „jsou dány podmínky“ pro mimořádné zvýšení
náhrady za ztížení společenského uplatnění ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3
cit. vyhlášky na dvojnásobek, zatímco „podmínky pro zvýšení náhrady za bolest
soud neshledal, neboť zvýšení dle ustanovením § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. dostatečně vyjadřuje žalobcem vytrpěné bolesti během úrazu i v
průběhu léčby“. Soud prvního stupně „proto uzavřel, že částka odpovídající
základnímu počtu bodů za bolestné i ztížení společenského uplatnění činí
694.800,- Kč, dvojnásobek této částky činí 1,389.600,- Kč“. Po odečtení 10% za
spoluzavinění škody na zdraví žalobcem, tedy částky 138.960,- Kč, a částky
460.080, kterou žalovaná již žalobci na těchto nárocích zaplatila, „soud
shledal žalobu důvodnou, pouze pokud se týká částky 790.560,- Kč“. K odvolání žalované Krajského soudu v Praze rozsudkem ze dne 19.1.2010 č.j.
23
Co 516/2009-162 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I.“ změnil tak, že
žalobu co do částky 272.583,- Kč s úroky z prodlení zamítl, a co do částky
517.977,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, tento rozsudek
potvrdil; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na
nákladech řízení před soudem prvního stupně 40.653,- Kč a na nákladech
odvolacího řízení 19.483,- Kč, obojí k rukám advokáta JUDr. Jana Luhana, a že
žalovaná je povinna zaplatit „České republice - na účet Okresního soudu v
Nymburce“ na nákladech řízení 22.710,- Kč a soudní poplatek ve výši 20.720,-
Kč. Odvolací soud s poukazem na ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 440/2001 Sb. zdůraznil, že „zvýšení bodového ohodnocení bolestného náleží
především lékaři, který podle zdravotní dokumentace musí posoudit náročnost
způsobu léčení a stanovit možnost zvýšení tohoto odškodnění“. Jestliže tedy v
projednávané věci znalec Doc. MUDr. Bohumil Soukup, CSc. základní počet bodů ve
výši 1.490 bodů navýšil o 100% na 2.980 bodů, „má odvolací soud za to, že byly
zohledněny všechny skutečnosti týkající se náročnosti léčby žalobce a další
zvýšení tohoto odškodnění není otázkou rozhodnutí soudu“. Podle výpočtu
odvolacího soudu náleží žalobci za 2.980 bodů (á 120,- Kč) 357.600,- Kč „a po
odečtení zaplacené částky 346.670,- Kč, zbývá rozdíl 10.930,- Kč a po odpočtu
10% zbývá nezaplaceno 9.840,- Kč na bolestném“. Zabývaje se výší nároku na
náhradu za ztížení společenského uplatnění odvolací soud vycházel z toho, že
výše jmenovaný znalce „zvýšil odškodnění ztížení společenského uplatnění na
maximální možnost (o 50%), když přihlížel ke zvlášť těžkým následkům škody na
zdraví, jak má na mysli ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001
Sb.“. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně „neshledal důvod pro
možnost použití ustanovení § 7 odst. 3 cit. vyhlášky, která umožňuje ve zvlášť
výjimečných případech hodných mimořádného zřetele zvýšení odškodnění stanovené
podle vyhlášky přiměřeně zvýšit“. Podle jeho názoru „v řízení byly sice
prokázány těžké následky škody na zdraví, avšak z ničeho nevyplývá, že by se
jednalo o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, když žalobce se věnoval
běžným činnostem, které lze předpokládat u mužů v jeho věku a postavení“. Odvolací soud „má proto za to, že již zvýšením o 50% provedeným znalcem, byly
vystihnuty všechny následky, které poškození na zdraví u žalobce přineslo“;
znalcem stanovené ohodnocení ve výši 4.050 bodů (á 120,- Kč) tak představuje
486.000,- Kč. Ani v případě odškodnění ztížení společenského uplatnění
ohodnoceného znalcem z oboru psychiatrie a sexuologie MUDr. Milošem Lachmanem
ve výši 1.600 bodů (které odpovídá částce 192.000,- Kč) odvolací soud
„neshledal důvody pro zvýšení odškodnění ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3
vyhlášky č. 440/2001 Sb., neboť z ničeho nelze dovodit, že by se jednalo o
mimořádný a výjimečný případ hodný zvláštního zřetele“.
Podle výpočtu
odvolacího soudu „celkem odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle
vyčíslení znalci činí 678.000,- Kč (486.000,- Kč + 192.000,- Kč) a po odečtení
částky 113.400,- Kč, která byla žalovanou již zaplacena, činí odškodnění
564.600,- Kč a po odečtení 10% z této částky pak odškodnění ztížení
společenského uplatnění představuje 508.140,- Kč“. Celková náhrada za bolest a
ztížení společenského uplatnění tedy „činí 517.980,- Kč (508.140,- Kč ZSU +
9.840,- Kč bolestné) a tato částka byla žalobci přiznána spolu s úrokem z
prodlení, od doby, kdy byla žalované doručena žaloba, když v podstatě tato
částka byla původní žalobou požadována“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku o věci samé,
jímž bylo rozhodnuto o částce 272.583,- Kč s úroky z prodlení) podal žalobce
dovolání. Namítal, že odvolací soud „nesprávně posoudil možnost aplikace ust. §
7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb.“, jestliže „nepřistoupil k mimořádnému navýšení
bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění“. Dovolatel má za to, že
„zvýšení základní výměry ZSU na dvojnásobek, jak je provedl soud prvního
stupně, představuje skutečně minimum spravedlivého odškodnění závažné újmy,
kterou žalobce v důsledku pracovního úrazu utrpěl“. Odůvodnil-li odvolací soud
své rozhodnutí pouze tím, že „v řízení byly sice prokázány těžké následky škody
na zdraví, avšak z ničeho nevyplývá, že by se jednalo o výjimečný případ hodný
mimořádného zřetele, když žalobce se věnoval běžným činnostem, které lze
předpokládat u mužů v jeho věku a postavení“, považuje dovolatel takovéto
rozhodnutí za „zcela všeobecné, paušální a blíže nijak neodůvodněné“. Podle
jeho názoru „i v případě, kdy poškozený vedl běžný společenský, kulturní,
rodinný, pracovní a sportovní život a jeho zapojení nebylo mimořádně vysoké,
mohou soudy přiznat a přiznávají mimořádné odškodnění dle ust. § 7 odst. 3
vyhl. č. 440/2001 Sb., a to i ve výši několikanásobku základního bodového
ohodnocení“. Podle mínění žalobce „mimořádnost nelze totiž spatřovat pouze v
mimořádném, neběžném životním stylu poškozeného před úrazem, ale především v
rozdílu mezi životními aktivitami poškozeného před úrazem a po úrazu“, přičemž
„v úvahu je nutno vzít také četnost životních aktivit, nikoli jen jejich
intenzitu“. Zdůraznil, že „před úrazem žil vysoce aktivním, nikoli jen
konzumním způsobem života“, a že činnosti, které vykonával před úrazem (věnoval
se rybařině, tanci, horské a pěší turistice, plavání, cyklistice a lyžování),
jsou „vesměs aktivity náročné na pohyb“. V tomto směru proto dovolatel
„naprosto nemůže souhlasit s paušálním a ničím nepodloženým hodnocením
odvolacího soudu, že se pouze věnoval běžným činnostem, které lze předpokládat
u mužů v jeho věku a postavení“, když „ve svém vysoce aktivním životním stylu
byl v důsledku úrazu a následných operací zásadním způsobem omezen“. Podle
názoru žalobce „nelze přehlédnout ani skutečnost, že úraz utrpěl ve věku 45
let, tedy v době, kdy člověk zúročuje své životní zkušenosti v práci, péči o
rodinu i koníčcích, kdy je plně aktivní i v intimním životě“, a že „pokud
žalobce ztratil možnost provozovat valnou většinu svých životních aktivit,
nelze spravedlivě tvrdit, že by se nejednalo o výjimečný případ, hodný
mimořádného zřetele“. Zdůraznil rovněž, že „přiznané odškodnění musí být
přiměřené rozsahu a intenzitě utrpěné újmy, jinak by nevyhovovalo požadavkům na
spravedlivost a přiměřenost“. Odvolací soud však „nevzal na zřetel žalobcův
poukaz na zásadu proporcionality odškodnění, která má větší relevanci než
slovní znění vyhlášky č. 440/2001 Sb.“, když „soud není aplikací vyhlášky č. 440/2001 Sb. vázán nijak otrocky“, neboť „se jedná o normu podzákonnou“.
Kromě
toho dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že při výpočtu výše nároku – byť tak
došel k výsledku pro žalobce „nepatrně příznivějšímu“ - „naprosto v rozporu s
logikou nejprve odečetl částky, které žalovaná již žalobci uhradila, a teprve
potom provedl 10ti %ní snížení zbývajícího nároku“. Závěrem žalobce vyslovil
nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení a navrhl, aby
dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil „a přiznal žalobci
právo na náhradu nákladů řízení dovolacího“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Předmětem dovolacího řízení je nárok žalobce na náhradu za ztížení
společenského uplatnění ve výši 272.583,- Kč. I když žalobce v dovolání uvedl,
že uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a § 241
odst. 3 o.s.ř., z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že
podstatou jeho výtek je toliko kritika právního posouzení věci odvolacím
soudem, jestliže žalobce v dovolání polemizuje s tím, k jakým okolnostem
odvolací soud přihlížel při rozhodování o výši náhrady za ztížení společenského
uplatnění a jakým způsobem vymezil hypotézu právní normy uvedené v ustanovení §
7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Protože soud každý procesní úkon účastníka
řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když
byl nesprávně označen (srov. ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř.), přezkoumal
dovolací soud dovolání žalobce jen z hlediska dovolacího důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu – mimo jiné - zjištěno,
že žalobce utrpěl dne 28.4.2003 při dopravní nehodě, k níž došlo při plnění
pracovních úkolů pro žalovanou, úraz – poškození zdraví, za jehož odškodnění
odpovídá žalovaná; účastníci se shodli na míře spoluzavinění žalobce v rozsahu
10%. Ztížení společenského uplatnění v příčinné souvislosti s uvedeným
pracovním úrazem žalobce ohodnotil Doc. MUDr. Soukup, CSc. znaleckým posudkem
(z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie-traumatologie) ze dne 27.12.2008
podle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 440/2001 Sb. celkem 2.700 body (položka 0743 –
omezení hybnosti TH/LS páteře s kořenovým drážděním-střední stupeň – 300 bodů,
položka 1370 – omezení hybnosti levého kyčelního kloubu-těžký stupeň – 800
bodů, položka 1391 – omezení hybnosti levého kolene-střední stupeň – 600 bodů,
položka 142 – trvalé následky po poranění měkkého kolena – 700 bodů, položka
1340 – zkrácení levé dolní končetiny cca 3 cm – 100 bodů, položka 173 –
poúrazové vícečetné koloidní jizvy v oblasti levé kyčle a pánve – 200 bodů); z
důvodu zvlášť těžkých následků poškození zdraví jmenovaný lékař podle
ustanovení § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. zvýšil bodové
ohodnocení škody na zdraví o 50%, (tj. o 1.350 bodů) a ztížení společenského
uplatnění žalobce tak stanovil v celkové výši 4.050 bodů. Dalším znaleckým
posudkem (z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie) ze dne
30.4.2009 ohodnotil MUDr. Miloš Lachman ztížení společenského uplatnění v
příčinné souvislosti s dotčeným pracovním úrazem podle přílohy č. 2 k vyhlášce
č. 440/2001 Sb. celkem 1.600 body (položka 013 – postkomoční syndrom – 100
bodů, položka 016 – vážné duševní poruchy vzniklé působením otřesných zážitků
nebo jiných nepříznivých psychologických činitelů a tísnivých situací ověřené
psychologickým pracovištěm – 1.500 bodů). Žalovaná vyplatila žalobci částku
113.400,- Kč (odpovídající počtu bodů, jímž bylo ztížení společenského
uplatnění žalobce ohodnoceno ve znaleckém posudku vyhotoveném před zahájením
tohoto soudního řízení) a další zvýšení vyplatit odmítla.
Náhrada za ztížení společenského uplatnění je jedním z dílčích nároků práva na
náhradu škody příslušejících zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz nebo
onemocněl nemocí z povolání. Svojí povahou jde o náhradu imateriální újmy,
jejíž výše se stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském
posudku (§ 3 odst. 2, § 7 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění
bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších změn a doplňků -
dále jen „vyhlášky“). Představuje jednorázové odškodnění za nepříznivé důsledky
pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho osobních a společenských
potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. odškodnění ztížení
společenského uplatnění se určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v
přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou
trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v
životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských
potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího
vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a
sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví
(dále jen „následky“). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být
přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v
jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Závěr o konečné výši bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění v
jednotlivých případech pak činí lékař s přihlédnutím k ustanovením § 5 a § 6
odst. 1 písm. c) a odst. 2 vyhlášky, která uvádějí další kriteria pro stanovení
výše bodového ohodnocení v jednotlivých případech, a která kromě jiného
umožňují zohlednit specifické okolnosti případu.
Přiměřenost při určování bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění v
lékařském posudku, je umožněna v první řadě způsobem, kterým lékař hodnotí
závažnost škody na zdraví, její předpokládaný vývoj a průběh léčení (§ 5 odst.
1 vyhlášky) podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4.
Lékař je oprávněn (a povinen) nejen podřadit zjištěné postižení pod příslušnou
položku uvedených příloh, nýbrž také posoudit, jaký počet bodů náleží
postiženému v rámci stanoveného rozpětí. V některých případech je povinen
současně posuzovat intenzitu zdravotního poškození, zda jde o postižení
lehkého, středně těžkého, či těžkého stupně, a poté ještě rozhodnout o počtu
bodů v rámci stanoveného rozpětí. Zdravotní stav poškozeného po úrazu, nemoci z
povolání nebo jiném poškození zdraví přitom je třeba chápat jako jeden celek,
který je třeba hodnotit komplexně, a nikoli zvlášť pro jednotlivé obory, na
které se lékařská věda formálně dělí.
Půjde-li o zvlášť těžké následky škody na zdraví, tedy takové následky, které
poškozeného podstatně omezují nebo významně mění uplatnění v životě anebo
znemožňují další uplatnění v životě, a to s ohledem na věk poškozeného, i jeho
předpokládané uplatnění v životě, je dán lékaři prostor k úvaze, aby zvýšil
bodové ohodnocení stanovené v přílohách č. 2 a 4 až o 50 % celkové částky
bodového ohodnocení [§ 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky].
Uvedený postup určování bodového ohodnocení umožňuje v odůvodněných případech
již lékaři přihlédnout k individuálním okolnostem posuzované věci, přičemž
náhrada za ztížení společenského uplatnění určená uvedeným způsobem na základě
počtu bodů stanoveného lékařem představuje „základní“ jednorázové odškodnění za
nepříznivé důsledky poškození zdraví pro životní úkony poškozeného, pro
uspokojování jeho osobních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho
společenských úkolů (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 15.6.2010 sp. zn. 21 Cdo 2581/2009 a odůvodnění bodu I. Stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne
12.1.2011 sp. zn. Cpjn 203/2010 k výkladu stanovení výše odškodnění za ztížení
společenského uplatnění, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek roč. 2011, pod č. 50).
Z uvedeného vyplývá, že v případě, že z důvodů podle ustanovení § 6 odst. 1
písm. c) vyhlášky lékař v posudku zvýší počet bodů (nejvýše o 50% celkové výše
bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění), je toto zvýšení součástí
bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku, které je základem pro
stanovení výše odškodnění ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 vyhlášky, a takto
stanovenou výši odškodnění pak soud může postupem podle ustanovení § 7 odst. 3
vyhlášky v odůvodněných případech zvýšit [to obdobně platí i pro „základní“
bodové ohodnocení bolestného, k němuž lékař dospěl s využitím všech možností
zvýšení podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) a b) vyhlášky – k tomu srov.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7.4.2011 sp. zn. 21 Cdo
1004/2010]. Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že „základní“ bodové
ohodnocení ztížení společenského uplatnění žalobce, které soud může postupem
podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky v odůvodněných případech zvýšit,
představuje podle znaleckého posudku MUDr. Miloše Lachmana 1.600 bodů, čemuž
odpovídá částka 192.000,- Kč, a podle znaleckého posudku Doc. MUDr. Soukupa,
CSc. 4.050 bodů [tj. včetně zvýšení o 50% podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. c)
vyhlášky], čemuž odpovídá částka 486.000,- Kč.
Žalobce v dovolání vytýká odvolacímu soudu, že v projednávané věci „nesprávně
posoudil možnost aplikace ust. § 7 odst. 3 vyhl. č. 440/2001 Sb.“, jestliže
„nepřistoupil k mimořádnému navýšení bodového ohodnocení ztížení společenského
uplatnění“.
Podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky ve zvlášť výjimečných případech hodných
mimořádného zřetele může soud výši odškodnění ztížení společenského uplatnění
stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Dovolateli lze přisvědčit, že jednotící zásadou při určování výše náhrady za
ztížení společenského uplatnění je, aby se poškozenému dostalo odškodnění,
které je ve všech souvislostech přiměřené. Na tomto obecném požadavku je
založena rovněž právní úprava obsažená ve vyhlášce, ukládá-li, že výsledná výše
odškodnění musí být přiměřená povaze následků a jejich předpokládanému vývoji
(srov. § 3 odst. 1 větu druhou vyhlášky). Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky,
které ze systematického hlediska na bodové ohodnocení stanovené lékařem
navazuje a které umožňuje ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného
zřetele učinit korekci zvýšením základního odškodnění ztížení společenského
uplatnění (i bolestného – k tomu srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 7.4.2011 sp. zn. 21 Cdo 1004/2010), opakovaně klade
požadavek, aby přiznané zvýšení bylo přiměřené.
Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, které umožňuje mimořádné zvýšení odškodnění
ztížení společenského uplatnění, patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám
vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností,
a aby sám podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „zvlášť výjimečný případ
hodný mimořádného zřetele“, a – v případě kladného závěru - jaké zvýšení
náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“.
Úvaha soudu v tomto směru není tedy zcela volná, neboť právní předpis tím, že
rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru odškodnění
[srov. hlediska příkladmo uvedená v § 3 odst. 1 větě první a v § 6 odst. 1
písm. c) vyhlášky] a že stanoví předpoklady pro vznik nároku na jeho zvýšení (§
7 odst. 3 vyhlášky), stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a
jimiž (jejich vzájemnou návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře
„přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých výjimečných případech hodných mimořádného
zřetele usměrňována. Dospěje-li tedy soud v konkrétním případě k závěru, že je
naplněna hypotéza ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky (že jde o zvlášť výjimečný
případ hodný mimořádného zřetele), je dále usměrňován relativně neurčitou
dispozicí právní normy v tom ohledu, že zvýšení odškodnění musí být
„přiměřené“. Úsudek soudu o přiměřenosti míry zvýšení odškodnění podle
ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky vycházející jak z individuálních okolností
posuzované věci, tak z obecné zkušenosti soudu včetně poznatků z jiných
posuzovaných případů, musí dbát o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení
společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a
aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou na zdraví
existoval vztah přiměřenosti (srov. též nález Ústavního soudu České republiky
ze dne 29.9.2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, na který ve svém odůvodnění odkazuje
rovněž nález Ústavního soudu ze dne 16.10.2007 sp. zn. Pl. ÚS 50/05, zmíněný
žalobcem v dovolání).
Z uvedeného vyplývá, že princip proporcionality (přiměřenosti) nelze považovat
– jak se dovolatel mylně domnívá – za samostatný právní důvod vzniku nároku na
zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, který by „měl větší
relevanci“ a byl odlišný od skutkové podstaty upravené v ustanovení § 7 odst. 3
vyhlášky, neboť jde o imanentní součást relativně neurčité dispozice právní
normy umožňující soudu „přiměřeně“ zvýšit výši odškodnění, jsou-li splněny
podmínky v hypotéze právní normy. Jestliže totiž nejde o zvlášť výjimečný
případ hodný mimořádného zřetele, nemohou být již proto dány důvody pro
přiměřené zvýšení odškodnění z důvodu aplikace „zásady
proporcionality“ (přiměřenosti). Teprve tehdy, jestliže soud dospěje k závěru,
že skutková podstata relativně neurčité hypotézy právní normy, vyžadující
závěr, že se jedná o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, byla
naplněna, je místo vycházet při úvaze o rozsahu zvýšení z tzv. principu
proporcionality, anebo – jak nález sp. zn. III ÚS 350/03 při zobecňujícím
výkladu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky tento princip „jinými slovy“ vysvětluje
– aby mezi posuzovanými skutečnostmi existoval „vztah přiměřenosti“.
Mezi rámcová hlediska, k nimž soudy při úvaze o možnosti zvýšení náhrady za
ztížení společenského uplatnění přihlížejí, je zpravidla porovnání úrovně
společenských, kulturních, sportovních či jiných aktivit poškozeného v době
před vznikem škody s jeho možnostmi v době po zranění. Není to však hledisko
jediné. Dovolací soud v této souvislosti vyslovil názor, jímž sjednotil
dosavadní rozdílnou soudní praxi v otázce předpokladů pro postup soudu podle
ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, že předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění
stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu
ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností,
které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve
společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb,
včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího
vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a
sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na
jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen
základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. bod II.
Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 12.1.2011 sp. zn. Cpjn 203/2010 k výkladu stanovení výše
odškodnění za ztížení společenského uplatnění, uveřejněného ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek roč. 2011, pod č. 50).
Odvolací soud v projednávané věci – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku –
dovodil, že v případě ztížení společenského uplatnění ohodnoceného znalcem z
oboru ortopedie a traumatologie Doc. MUDr. Soukupem, CSc. „již zvýšením o 50%
provedeným znalcem, byly vystihnuty všechny následky, které poškození na zdraví
u žalobce přineslo“, a že proto odvolací soud „neshledal důvod pro možnost
použití ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, které umožňuje ve zvlášť výjimečných
případech hodných mimořádného zřetele zvýšení odškodnění stanovené podle
vyhlášky přiměřeně zvýšit“. Vycházel přitom z toho, že „v řízení byly sice
prokázány těžké následky škody na zdraví, avšak z ničeho nevyplývá, že by se
jednalo o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, když žalobce se věnoval
běžným činnostem, které lze předpokládat u mužů v jeho věku a postavení“.
Stejně tak odvolací soud „neshledal důvody pro zvýšení odškodnění ve smyslu
ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.“ v případě odškodnění ztížení
společenského uplatnění ohodnoceného znalcem z oboru psychiatrie a sexuologie
MUDr. Milošem Kajmanem, neboť podle jeho názoru „z ničeho nelze dovodit, že by
se jednalo o mimořádný a výjimečný případ hodný zvláštního zřetele“.
Z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z
ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky (tj. z hlediska závěru, že se jedná o zvlášť
výjimečný případ hodný mimořádného zřetele), však nelze uvedenou úvahu
odvolacího soudu považovat za úplnou. Má-li úsudek soudu o možnosti zvýšení
náhrady za ztížení společenského uplatnění – jak vyplývá ze shora podaného
výkladu – vycházet především z porovnání úrovně společenských, kulturních,
sportovních či jiných aktivit poškozeného v době před vznikem škody s jeho
možnostmi v době po zranění, je třeba odvolacímu soudu vytknout, že svůj závěr
o tom, že v daném případě nejsou dány „důvody pro zvýšení odškodnění ve smyslu
ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.“, odůvodnil toliko v obecné
rovině tím, že „z ničeho nevyplývá, že by se jednalo o výjimečný případ hodný
mimořádného zřetele, když žalobce se věnoval běžným činnostem, které lze
předpokládat u mužů v jeho věku a postavení“, aniž by se jakkoli vyjádřil k
tomu, jak se následky pracovního úrazu projevily na zdravotním stavu žalobce a
nakolik byly jeho možnosti pro uplatnění v životě a ve společnosti po úraze
omezeny či ztraceny (z pohledu dovolatele žalobce „ztratil možnost provozovat
valnou většinu svých životních aktivit“) v porovnání s předchozím rozsahem a
kvalitou jeho sportovních, společenských, kulturních, rodinných a jiných
aktivit. Jestliže soud prvního stupně vycházel v této souvislosti ze
skutečnosti, že žalobce „vedl před poškozením zdraví poměrně aktivní
společenský i sportovní život“ (vedle návštěvy kin a divadel se věnoval horské
a pěší turistice, plavání, bruslení, cyklistice a lyžování, tedy – jak
zdůrazňuje dovolatel - aktivitám „náročným na pohyb“), měl se odvolací soud v
rámci svých úvah vyjádřit rovněž k tomu, do jaké míry jde o okolnosti
(aktivity), které se vymykají běžnému způsobu života „u mužů v jeho věku a
postavení“, a jaký vliv z hlediska závažnosti následných omezení žalobce v
dosavadním způsobu života má skutečnost, že utrpěl úraz ve věku 45 let, tedy –
jak zdůrazňuje dovolatel – „v době, kdy člověk zúročuje své životní zkušenosti
v práci, péči o rodinu i koníčcích, kdy je plně aktivní i v intimním životě“.
Vzhledem k tomu, že se odvolací soud nezabýval všemi okolnostmi významnými pro
rozhodnutí o možnosti mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského
uplatnění ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky, jeho závěr o tom, že v
daném případě „z ničeho nevyplývá, že by se jednalo o výjimečný případ hodný
mimořádného zřetele“ odůvodňující postup podle citovaného ustanovení, proto
zatím nemůže obstát.
Protože napadený měnící rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o
nároku žalobce na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 272.583,-
Kč, není správný, Nejvyšší soud České republiky jej v této části, jakož i v
závislých výrocích o nákladech řízení účastníků a státu zrušil a věc v tomto
rozsahu vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1 část
věty za středníkem, § 243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
V dalším řízení odvolací soud neopomene, že v případě částečné liberace
zaměstnavatele je třeba považovat za výslednou výši nároku postiženého
zaměstnance na náhradu za ztížení společenského uplatnění až částku, která je
stanovena po snížení s přihlédnutím k rozsahu zproštění odpovědného
zaměstnavatele (v posuzované věci o 10%), a teprve poté lze odečíst částku,
která již z tohoto titulu byla dobrovolně zaplacena.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1, § 243d odst. 1, část věty
za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. července 2011
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu