25 Cdo 1032/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně I. H., zastoupené Ing. P. H., proti žalovanému R. H., zastoupeného
JUDr. Radkou Píšťkovou Záhorcovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Mostní 5552,
za účasti České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci
1724/129, IČO 70099618, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného,
zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Brně, Výstaviště 1, o
náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve
Valašském Meziříčí pod sp. zn. 19 C 222/2008, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. září 2010, č. j. 8 Co
288/2010-137, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
805.500,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči
státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaný při řízení vozidla pod vlivem alkoholu
způsobil dopravní nehodu, při níž utrpěla žalobkyně těžká zranění s trvalými
následky a stala se plně invalidní. Přetrvává u ní pravostranné ochrnutí
končetin, porucha řeči, ztráta čichu i chuti, porucha paměti a zpomalení
psychomotorického tempa. Došlo u ní ke změně vzhledu a potížím s komunikací;
zdravotní stav žalobkyně má negativní tendence. Následkem utrpěných zranění se
žalobkyně nemůže věnovat žádné soustavnější činnosti, namáhavější psychické
práci, chůzi či vaření. S ohledem na tyto skutečnosti považoval soud prvního
stupně za přiměřené odškodnění ve výši dvojnásobku základní výměry bodového
ohodnocení podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a
ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška“), určené znalcem prof.
MUDr. Houdkem, CSc., ve výši 5.775 bodů (tj. 11.550 bodů), což představuje po
zohlednění již uhrazené náhrady ve výši 580.500,- Kč soudem přiznanou částku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 9. 2010, č.
j. 8 Co 288/2010-137, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu
580.500,- Kč, ohledně částky 225.000,- Kč jej změnil tak, že žalobu v této
části zamítl; dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů
řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení
odvolacího. Při srovnání aktivit žalobkyně před úrazem a po něm odvolací soud
zdůraznil, že žalobkyně byla před úrazem zcela zdráva, byla zaměstnána,
vykonávala všechny domácí práce, vedla kulturní i společenský život,
provozovala rekreačně sport. Nyní je schopna fungovat nejvýše tři hodiny denně,
ve zbylém čase polehává a pospává, pro únavu byla nucena veškerých aktivit
zanechat a je plně odkázána na péči druhé osoby. Srovnání aktivit a způsobu
života žalobkyně s přihlédnutím k jejímu věku 42 let proto odůvodňuje požadavek
na zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění na dvojnásobek bodového
ohodnocení určeného znalcem MUDr. Dogošim, aniž vzal v potaz znalecký posudek
prof. MUDr. Houdka, CSc. Protože však bylo duplicitně oceněno ztížení
společenského uplatnění pod položkou 014 přílohy č. 2 vyhlášky, byla v tomu
odpovídajícím rozsahu žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním ve výroku, kterým byl
potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 580.500,-
Kč. Přípustnost dovolání dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a namítá, že
soudy obou stupňů věc nesprávně právně posoudily, jestliže přiznaly žalobkyni
mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, ačkoli podle § 7
odst. 3 vyhlášky a konstantní judikatury dovolacího soudu je podmínkou velmi
výrazná či úplná ztráta možností v době po zranění ve srovnání s vysokou a
mimořádnou úrovní kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem
škody. V průběhu řízení bylo nicméně zjištěno, že zapojení žalobkyně do
společenského či kulturního života bylo pouze na běžné úrovni. S poukazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 1925/2008, uvedl, že již
vyplacená základní sazba náhrady představuje kompenzaci za nepříznivé důsledky
pro životní úkony poškozené, přiznání jejího navýšení ve smyslu § 7 odst. 3
vyhlášky předpokládá omezení žalobkyně ve volbě povolání, způsobu osobního
uplatnění v rodinném životě, ve volném čase, v kulturní či sportovní činnosti
či jiných formách společenského uplatnění, což nebylo prokázáno. Odvolací soud
rovněž zatížil řízení vadou, jestliže vzal za zjištěný skutkový stav ohledně
tvrzených společenských a jiných aktivit žalobkyně, která však na výzvu soudu
nenabídla žádný důkaz na podporu svých tvrzení. S ohledem na uvedené důvody
navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek soudu odvolacího v rozsahu, ve
kterém mění rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Česká kancelář pojistitelů ve vyjádření k dovolání uvedla, že se s dovoláním
žalovaného zcela ztotožňuje, když v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by se
jednalo o případ zvláštního zřetele hodný ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyjádřila souhlas se závěry soudů obou
stupňů, které rozhodovaly v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou. Je
přesvědčena, že soudy jsou povinny posuzovat každý případ poškození zdraví
individuálně s přihlédnutím ke smyslu právní úpravy a záměru normotvůrce.
Mimořádné zvýšení by proto nemělo být redukováno pouze na osoby s mimořádnými
kulturními, sportovními či jinými aktivitami, tj. vrcholové sportovce, umělce,
politiky aj. Uvedená kritéria jsou relevantní pouze při úvaze o počtu násobků
přiznaného navýšení. Navrhla proto, aby bylo dovolání žalovaného odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k
závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží
(§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolateli je možno přisvědčit v obecném závěru, že podle § 7 odst. 1 ve
spojení s § 3 odst. 1 vyhlášky představuje odškodnění ztížení společenského
uplatnění již v základní výměře samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé
důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a
společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Již přiznání
základního odškodnění tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného
uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku poškození zdraví
objektivně omezeny. Při určení základního ohodnocení ztížení společenského
uplatnění je v rámci sazby zohledňován i věk poškozeného v době vzniku škody,
jak to výslovně stanoví § 3 odst. 1 vyhlášky. Zvýšení odškodnění podle
ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu ve výjimečných případech
hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou
velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních,
sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn
203/2010, publikované pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění vychází jednak z konkrétních,
individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti
soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008).
Vzhledem k tomu, že § 7 odst. 3 vyhlášky je právní normou s relativně neurčitou
hypotézou umožňující posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého
případu, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v
konkrétním případě „přiměřené“, opírá se hodnocení závažnosti trvalých
zdravotních následků především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného
před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005,
publikovaný pod C 4277 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Mezi rámcová hlediska, k nimž soudy při úvaze o možnosti zvýšení náhrady za
ztížení společenského uplatnění přihlížejí, se řadí zpravidla porovnání úrovně
společenských, kulturních, sportovních či jiných aktivit poškozeného v době
před vznikem škody s jeho možnostmi v době po zranění. Není to však hledisko
jediné. Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být vždy přiměřené
povaze následků a jejich budoucímu předpokládanému vývoji (srov. § 3 odst. 1
větu druhou vyhlášky). Dovolací soud se již v tomto směru vyjádřil např. v
rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 4916/2007 či 25 Cdo 2596/2006, tak, že závažným
následkem, s nímž je třeba spojovat výraznější zvýšení náhrady za ztížení
společenského uplatnění, je i rozsah ztráty životních příležitostí pro celý
zbytek života.
V řešeném případě odvolací soud zcela správně přihlédl k tomu, že k poškození
žalobkyně došlo v jejích 42 letech, je nesoběstačná a potřebuje péči druhé
osoby. Přestože se v jejím případě nejednalo o aktivity mimořádného
společenského významu, její zapojení do dosavadních činností a aktivit je
víceméně znemožněno a uplatnění v dalším životě je minimální. Žalobkyně je
pravostranně ochrnutá, má problémy s vyjadřováním a komunikací, trpí poruchami
paměti a neobejde se bez pomoci jiné osoby; byla v plném produktivním věku
téměř vyřazena ze života pracovního, kulturního a společenského. S ohledem na
omezenou hybnost se rovněž podstatným způsobem snížila její schopnost vést
plnohodnotný rodinný život. Žalobkyně se sice v době před dopravní nehodou do
žádné činnosti nezapojovala v mimořádném rozsahu, intenzitě či kvalitě, nicméně
její životní náplň byla široká, vykonávala všechny náročné domácí práce,
pomáhala při rekonstrukci rodinného domu, věnovala se řadě sportovních,
kulturních a společenských činností, a všechny tyto činnosti jsou nyní velmi
výrazně omezeny či ztraceny; je proto zcela správný závěr soudů obou stupňů, že
jde o případ mimořádný, hodný zvláštního zřetele (srov. obdobně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4424/2009). Jestliže pak
odvolací soud na základě popsaných skutkových okolností případu považoval za
přiměřenou náhradu v rozsahu dvojnásobku základního bodového ohodnocení, nejde
z jeho strany o úvahu nepodloženou či nesprávnou, resp. o nepřiměřeně vysoké
určení náhrady.
Odpovídá-li právní posouzení věci shora uvedeným právním principům, nelze v
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jím byla stanovena konkrétní částka náhrady
za ztížení společenského uplatnění se zřetelem k okolnostem individuálního a
skutkově jedinečného případu, spatřovat rozhodnutí, které by mělo zásadní
právní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Namítá-li dovolatel
nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění, nejedná se o posouzení věci po
právní stránce, nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu a z něj vyvozených
skutkových závěrů, tedy o námitky, které nezakládají přípustnost dovolání proti
potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění představují
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování), k němuž dovolací soud nemůže podle výslovné dikce § 237 odst. 3 in
fine o.s.ř. přihlédnout.
Ze všech těchto důvodů není dovolání žalovaného přípustné, a Nejvyšší soud je
proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť
žalovaný ani vedlejší účastnice na jeho straně s ohledem na výsledek dovolacího
řízení nemají na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni zastoupené obecným
zmocněncem v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2012
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu