25 Cdo 4424/2009
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v
Praze 1, Bolzanova 1, proti žalovanému D. W., zastoupenému Mgr. Vadimem
Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Tyršova 1714/27, za
účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného České pojišťovny a.s., se sídlem
v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, o náhradu škody na zdraví, vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 238/2006, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. března 2009, č. j. 57 Co
435/2008-194, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
ohledně 5.148.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění,
že žalobce dne 15. 1. 2005 utrpěl jako spolujezdec při dopravní nehodě zaviněné
žalovaným závažné poškození zdraví. Oba účastníci bezprostředně před jízdou
požívali alkoholické nápoje a v době nehody nebyli připoutáni bezpečnostními
pásy. Trvalé zdravotní následky představuje ztráta hybnosti v mimořádném
rozsahu, žalobce je schopen částečně pohybovat pravou rukou, otáčet hlavou a s
dopomocí se posadit, jinak je nepohyblivý, s potížemi se vyjadřuje a komunikuje
a je trvale odkázán na péči druhé osoby i v základních osobních potřebách. Úraz
utrpěl ve věku 34 let, předtím vedl běžný pracovní, sportovní, společenský a
kulturní život. Znaleckým posudkem bylo ztížení společenského uplatnění
ohodnoceno na 3.000 bodů, a protože škoda na zdraví žalobce vedla ke zvlášť
těžkým následkům, bylo bodové ohodnocení zvýšeno o 50 % podle § 6 odst. 1 písm.
c) vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění (dále též jen „vyhláška“) na celkových 4.500 bodů, tomu odpovídající
částku 540.000,- Kč již obdržel od vedlejšího účastníka. Soud prvního stupně
dospěl k závěru, že v důsledku porušení právní povinnosti žalovaným vznikla
žalobci škoda na zdraví a náleží mu náhrada za ztížení společenského uplatnění
zvýšená podle § 7 odst. 3 vyhlášky. Soud spatřoval výjimečnost případu ve věku,
v němž došlo k poškození zdraví žalobce, a v rozsahu tohoto zdravotního
postižení; následky škody na zdraví jsou natolik závažné, že zcela vylučují
žalobce z drtivé většiny oblastí lidského života, neboť mu zůstala zachována
hybnost v malém rozsahu. Protože však zapojení žalobce do různých oblastí
života nebylo vysoké a na mimořádné úrovni, není požadované mimořádné zvýšení
náhrady za ztížení společenského uplatnění (dále též jen „ZSU“) na částku
5.400.000,- Kč přiměřené. Soud dále zohlednil spoluzavinění žalobce, který
usedl do vozidla řízeného žalovaným za situace, kdy těsně před započetím jízdy
oba společně konzumovali alkoholické nápoje, tedy musel si být vědom, že
žalovaný je pod vlivem alkoholu. Žalobce tak porušil obecnou prevenční
povinnost podle § 415 obč. zák., neboť si nepočínal natolik obezřetně, aby
(objektivně posuzováno) svým jednáním zabránil či alespoň co nejvíce omezil
riziko vzniku škod na svém zdraví; ke vzniku škody přispěl i tím, že se
nepřipoutal bezpečnostním pásem. Vzhledem k významu porušení povinností každého
z účastníků, jejich závažnosti a vlivu na vznik škody, dospěl soud k míře
spoluzavinění žalobce v rozsahu 30 %, přiznal mu proto náhradu za ZSU ve výši
252.000,- Kč jako částku rovnající se „jednonásobku“ základní výměry odškodnění
ve výši 360.000,- Kč sníženou o 30% spoluzavinění (108.000,- Kč).
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 3.
2009, č. j. 57 Co 435/2008-194, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku a v zamítavém výroku, pokud jím bylo rozhodnuto o částce
4.140.000,- Kč, změnil jej tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci dalších
1.008.000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i se
závěry, že žalovaný odpovídá za vznik škody na zdraví žalobce. Odlišně hodnotil
míru spoluzavinění žalobce na vzniku škody, neboť okolnost, že žalobce od
počátku věděl, že žalovaný je pod vlivem alkoholu, a přesto mu umožnil řízení
vozidla, usedl s ním do vozu, aniž se připoutal bezpečnostními pásy, výrazně
přispěla ke vzniku škody a k jejímu rozsahu, představuje míru spoluzavinění ve
výši 50 %. Odvolací soud v otázce zvýšení náhrady za ZSU dovodil, že aplikaci §
7 odst. 3 vyhlášky nelze zužovat pouze na případy, kdy byl poškozený před
úrazem mimořádně aktivní, nýbrž je třeba každý případ posuzovat individuálně s
přihlédnutím ke všem okolnostem. Okresní soud sice vzal v úvahu věk, v němž
došlo k poškození zdraví žalobce, a také rozsah tohoto poškození, ale jeho
závěr o jednonásobném navýšení odškodnění se právě vzhledem k těmto dvěma
hlediskům, které jsou pro posouzení věci nejvýznamnější, jeví odvolacímu soudu
nepřiměřený. Rozhodujícím kritériem je, že v důsledku úrazu došlo u žalobce k
zásadním a trvalým změnám, že jeho dosavadní život je znemožněn a jeho další
uplatnění v životě je minimální, neboť je nesoběstačný a potřebuje celodenní
péči jiné osoby. I když je žalobce schopen určitých úkonů, jedná se o úkony
ojedinělé, jichž je schopen jen v krátkém časovém úseku a pouze za pomoci jiné
osoby. Rozsahu, charakteru a důsledkům poškození zdraví žalobce je proto
přiměřené zvýšení základního bodového ohodnocení ZSU na sedminásobek částky
360.000,- Kč. Náhrada po snížení o 50% spoluzavinění žalobce tak představuje
částku 1.260.000,- Kč, přiznanou částečně v řízení před soudem prvního stupně
(252.000,- Kč) a částečně v řízení odvolacím (1.008.000,- Kč).
Proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobci 1.008.000,- Kč, podal žalovaný dovolání,
které odůvodňuje podle § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o.s.ř. a vytýká
odvolacímu soudu nesprávný právní názor při aplikaci vyhlášky č. 440/2001 Sb.
Již v základním bodovém ohodnocení ZSU byly zahrnuty nejzávažnější možné
následky, ke kterým zdravotní újma, kterou žalobce utrpěl, může u jakéhokoliv
pacienta obecně vést. Tato základní výměra odškodnění byla žalobci uhrazena
včetně maximálního 50% zvýšení, a bylo mu tak poskytnuto plné odškodnění.
Dovolatel poukazuje na to, že i když má žalobce v omezeném rozsahu zachovánu
hybnost, může pracovat s počítačem, udržovat emailovou korespondenci, sledovat
televizi a také číst. Vyhláška přitom umožňuje zvýšení náhrady za ZSU podle § 7
odst. 3, pouze pokud by se případ žalobce ze soudem zjištěných důvodů odlišoval
od případů jiných poškozených se stejnými zdravotními následky, a to mimořádným
společenským zapojením žalobce před vznikem škody. Tento svůj názor dovolatel
demonstruje na některých rozhodnutích Nejvyššího soudu a uvádí, že přijetí
názoru odvolacího soudu, že ke zvýšení náhrady za ZSU podle § 7 odst. 3
vyhlášky není nutná podmínka mimořádného společenského zapojení poškozeného
před úrazem, by muselo znamenat změnu ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Dovolatel namítá, že nárok uplatněný žalobcem má být posuzován pouze z hlediska
splnění podmínek podle § 7 odst. 3 vyhlášky, a náhradou za ZSU nemají být
saturovány veškeré škody vzniklé žalobci; současně připomíná, že žalobce byl
odškodněn náhradou za bolest a za ztrátu na výdělku, pobírá plný invalidní
důchod a příspěvek na péči o osobu postiženou a že matka a bratr žalobce
požadují v jiném řízení po žalovaném náhradu nákladů za péči o něj. Navrhl, aby
dovolací soud zrušil napadenou část rozsudku odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání žalovaného uvedl, že žalovaný nesprávně
interpretuje ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky a judikaturu Nejvyššího soudu,
který jasně dovodil, že podmínka mimořádnosti je splněna i samotným
devastujícím poraněním, nikoli pouze způsobem života před nehodou. Judikatura i
ve světle nálezů Ústavního soudu nikdy nezastává stanovisko, že na mimořádné
navýšení ZSU mají nárok jen určité skupiny obyvatel, které se prezentují na
poli kulturním, politickém nebo sportovním, což by bylo v rozporu s Ústavou ČR
a Listinou základních práv a svobod. Podmínka mimořádnosti případu je podle
žalobce v daném případě splněna, neboť bylo prokázáno, že poškození zdraví
žalobce je natolik závažné, že základní bodové ohodnocení včetně navýšení o 50
% není v žádném případě dostačující, tedy není přiměřené utrpěné újmě. Proto
navrhl, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání – v souladu s
čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o.s.ř.“) a shledal, že
bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), v souladu se
zákonem sepsáno a podepsáno advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), je přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není však důvodné.
Podle § 444 odst. 1 občanského zákoníku při škodě na zdraví se jednorázově
odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění. Podle
odstavce 2 tohoto ustanovení Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s
Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout
náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady
v jednotlivých případech.
Podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se odškodnění ztížení společenského
uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a
4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a
mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve
společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb,
včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího
vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a
sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví
(dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být
přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v
jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Podle § 3 odst. 2 vyhlášky bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění se
vymezuje v lékařském posudku.
Podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky pokud škoda na zdraví vedla ke zvlášť
těžkým následkům, zvýší se bodové ohodnocení škody na zdraví podle příloh č. 2
a 4 této vyhlášky nejvýše o 50 % celkové částky bodového ohodnocení; zvlášť
těžkými následky škody na zdraví se rozumí takové následky, které podstatně
omezují nebo významně mění uplatnění v životě anebo znemožňují další uplatnění
v životě, a to s ohledem na věk poškozeného i jeho předpokládané uplatnění v
životě.
Podle § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském
posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných
případech hodných mimořádného zřetele výši odškodnění stanovenou podle této
vyhlášky přiměřeně zvýšit, kdy ani zvýšení základního odškodnění dostatečně
nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození trvale
omezeny nebo ztraceny.
Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
Toto ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám
vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností,
tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní
posuzované věci „přiměřené“. Úvaha soudu v tomto směru však není zcela
neomezená, neboť právní předpis rámcově stanoví předpoklady jak pro vznik
nároku na základní výměru odškodnění, tak pro jeho zvýšení a stanoví hlediska,
ke kterým je třeba přihlížet při úvaze o míře přiměřeného zvýšení v konkrétních
zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele. Předpokladem
přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v
lékařském posudku ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky je existence takových
výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění
poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho
životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo
přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě
rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v
době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze
omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského
uplatnění (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Mezi rámcová hlediska, k nimž soudy při úvaze o možnosti zvýšení náhrady za
ztížení společenského uplatnění přihlížejí, se řadí zpravidla porovnání úrovně
společenských, kulturních, sportovních či jiných aktivit poškozeného v době
před vznikem škody s jeho možnostmi v době po zranění. Není to však hledisko
jediné. Protože odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být rovněž
přiměřené povaze následků a jejich budoucímu předpokládanému vývoji (srov. § 3
odst. 1 větu druhou vyhlášky), lze kupříkladu u poškozeného, který utrpěl velmi
závažný úraz v dětském věku, tedy v době, kdy se jeho osobnost ještě ani
nestačila začít formovat, vycházet z toho, že následkem úrazu byla
minimalizována předpokládaná budoucí kvalita jeho života. Nejvyšší soud v tomto
směru kromě jiného dovodil (srov. rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 4916/2007, popř. 25
Cdo 2596/2006), že právě rozsah ztráty životních příležitostí pro celý zbytek
života je tak závažným následkem, s nímž je třeba spojovat výraznější zvýšení
náhrady za ztížení společenského uplatnění. To platí i v případě, kdy poškozený
utrpěl újmu na zdraví na počátku produktivního věku, takže jeho vyřazení z
běžných životních aktivit je dlouhodobé a prakticky celoživotní.
Dovolateli je třeba v obecné rovině přisvědčit, že podle úpravy obsažené ve
vyhlášce představuje odškodnění ZSU již v základní míře samo ve své podstatě
náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného a pro uspokojování
jeho životních a společenských potřeb. Již přiznání základního odškodnění tedy
předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve
společnosti jsou v důsledku poškození zdraví objektivně omezeny. Podstatou celé
úvahy odvolacího soudu v dané věci bylo vymezení částky, která by za těchto
okolností odrazila míru závažnosti zdravotního poškození žalobce, jednorázově
odčinila jeho doživotní omezení a kompenzovala imateriální požitky, o které
poškozený v důsledku poškození zdraví přišel. Odvolací soud přihlédl k tomu, že
k poškození zdraví žalobce, který je nesoběstačný a potřebuje celodenní péči
jiné osoby, došlo ve věku 34 let a že zapojení žalobce do dosavadních činností,
přestože se nejednalo o aktivity mimořádného společenského významu, je
znemožněno a jeho další uplatnění v životě je minimální. V důsledku zdravotních
potíží je žalobce krátce po začátku produktivního věku vyřazen z pracovního
života, je omezen v kulturním a společenském zapojení a prakticky zbaven
možnosti vést plnohodnotný rodinný život vzhledem k tomu, že má zachovánu
hybnost jen v malém rozsahu, má problémy s vyjadřováním a komunikací a neobejde
se bez pomoci jiné osoby, a to i v základních potřebách. Možnosti žalobce v
porovnání s jeho dřívějším životem, kdy se sice do žádné z činností nezapojoval
v mimořádném rozsahu, intenzitě či kvalitě, avšak věnoval se aktivně řadě
sportovních, kulturních a společenských činností, jsou tak velmi výrazně
omezeny a v některých ohledech zcela ztraceny, což zakládá prvek mimořádnosti.
Hlediska, která odvolací soud při své úvaze zohlednil, proto i z pohledu
srovnání s jinými obdobnými případy respektují dikci zákona, na něj
navazujícího prováděcího předpisu a z nich plynoucí požadavek přiměřenosti
náhrady. Nejde tedy o úvahu nepodloženou nebo nesprávnou, jestliže odvolací
soud na základě popsaných skutkových okolností případu považoval za přiměřenou
náhradu v rozsahu sedminásobku základního bodového ohodnocení [přitom nesprávně
a tím i ve prospěch žalovaného vyšel z bodového ohodnocení před zvýšením podle
§ 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky]. Náleží-li tak žalobci vedle již vyplacené
částky 540.000,- Kč další částka 1.260.000,- Kč (celkem 1.800.000,- Kč), která
je poloviční náhradou za ztížení společenského uplatnění s přihlédnutím k 50%
spoluzavinění žalobce, nejedná se vzhledem ke zjištěnému dopadu zdravotních
následků do života poškozeného o odškodnění nepřiměřeně vysoké.
Ze všech těchto důvodů není dovolání žalovaného důvodné, proto je Nejvyšší soud
ČR zamítl podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy ve věci úspěšný žalobce by měl
proti žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, nicméně
dovolací soud podle § 150 o.s.ř. z důvodů hodných zvláštního zřetele na straně
žalovaného žalobci náhradu nákladů řízení nepřiznal; uložení této povinnosti by
totiž vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu závisí na výkladu při aplikaci normy
s relativně neurčitou hypotézou, bylo vůči žalovanému přílišnou tvrdostí.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2011
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu