25 Cdo 1925/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobkyně D. M., zastoupené advokátkou, proti žalované Č. P., a.s., o náhradu
škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp.zn. 6 C 21/2005,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, ze dne
15. 1. 2008, č.j. 22 Co 507/2007–263, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala na žalované pojišťovně plnění na náhradu škody na zdraví
způsobené jí při dopravní nehodě dne 11. 6. 2002 zaviněné manželem žalobkyně,
kdy jako spolujezdkyně v havarovaném osobním automobilu utrpěla těžký úraz.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem dne 26. 2. 2007, č.j. 6 C 21/2005-215,
uložil žalované zaplatit částku 5.688.000 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Soud
dospěl k závěru, že odškodnění ztížení společenského uplatnění (dále “ZSU”)
stanovené na základě ohodnocení znaleckými posudky v rozsahu 8100 bodů, ani po
zvýšení o 50 % podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. (snížené o
20 % v důsledku spoluzavinění žalobkyně na vzniku škody) nevyjadřuje
následky úrazu, které žalobkyně jako poškozená utrpěla, a ve smyslu § 7 odst. 3
vyhlášky č. 440/2001 Sb. zvýšil odškodnění ZSU žalobkyně na devítinásobek
základního bodového ohodnocení.
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalované rozsudkem ze dne 15. 1. 2008,
č.j. 22 Co 507/2007–263, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku tak, že žalobu zamítl co do částky 2.332.800 Kč. Odvolací soud po
doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně není zcela vyloučena ze všech
kulturních a společenských činností, tudíž byla-li jí soudem přiznána částka
3.355.200 Kč a mimosoudně uhrazena částka 1.310.400 Kč, dostalo se jí
odškodnění v rozsahu šestinásobku základního bodového ohodnocení, které je
podle odvolacího soudu přiměřené.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž odvolacímu soudu vytýká
nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že se odvolací soud při hodnocení ZSU
neřídil principem proporcionality, pakliže dovodil mimořádné odškodnění ve výši
pětinásobku základního bodového ohodnocení. Nesouhlasí s úvahou odvolacího
soudu o přiměřenosti odškodnění ZSU, při níž odvolací soud vycházel ze
zjištění, že žalobkyně vykonává práci odpovídající dosaženému vzdělání, je
schopna si zajistit přepravu, žije sama ve svém bytě a není zcela vyloučena ze
všech kulturních a společenských aktivit. Žalobkyně namítá, že vše zvládá jen
díky mimořádnému úsilí a snaze zapojit se do běžného života, což je jí
paradoxně přičítáno k tíži. Poukazuje na to, že úraz utrpěla v mladém věku a
její omezení budou s přibývajícím věkem narůstat. V případě, že by se dožila
věku 70 let, odvolacím soudem přiznaná částka představuje denně 260 Kč, což
nepovažuje za přiměřené vzhledem ke všem následkům úrazu. Dovolatelka odkazuje
na judikaturu týkající se odškodnění ZSU podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., kdy u
těžkých poškození srovnatelných s poškozením žalobkyně byly přisuzovány údajně
minimálně desetinásobky základního odškodnění. Navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku a v závislých výrocích o nákladech
řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II bodu 12 věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 7.
2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože
napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 15. 1. 2008, Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30. 6. 2009 (dále opět „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným
advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není
důvodné.
Ztížení společenského uplatnění vyjadřuje následky škody na zdraví, které jsou
trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v
osobním životě či jiných sférách jeho života. Odškodnění ztížení společenského
uplatnění samo o sobě ve své podstatě již v základní výměře podle sazeb
bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 vyhlášky č. 440/2001 Sb.
představuje náhradu za prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony
poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro
plnění jeho společenských úkolů (§ 3 odst. 1 vyhlášky). Přiznání takového
odškodnění samotného tedy předpokládá, že poškozený je vlivem následků
utrpěného zranění omezen ve svých možnostech, např. volby povolání, způsobů
osobního uplatnění v rodinném životě a ve volném čase (různé záliby), v
možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či v jiných formách
společenského uplatnění; jsou tedy omezeny jeho možnosti uplatnit se v životě a
ve společnosti.
Předpokladem přiměřeného zvýšení základní částky podle § 7 odst. 3 vyhlášky č.
440/2001 Sb. je existence takových skutečností, které umožňují závěr, že
omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním ztížení
společenského uplatnění.
Výše náhrady za ztížení společenského uplatnění je v zásadě založena na
srovnání způsobu života poškozeného a jeho aktivit v době před poškozením a
poté. Zvýšení náhrady tedy zásadně vychází ze srovnání aktivit a způsobu
života poškozeného před poškozením zdraví se stavem, který u něj nastal v
důsledku poškození, a spočívá na skutkovém zjištění, zda a nakolik jsou v
důsledku škody na zdraví omezeny či zcela ztraceny jeho předchozí možnosti k
uplatnění v životě a ve společnosti.
Úkolem soudu je, aby v každém jednotlivém případě posoudil, jaké zvýšení
náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétní posuzované věci
„přiměřené“. Tato úvaha není zcela neomezená, neboť právní předpis tím, že
rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru ztížení
společenského uplatnění a pro vznik nároku na její zvýšení, stanoví zároveň
hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž se úvaha soudu o rozsahu zvýšení
v jednotlivých případech řídí. Vždy však platí, že mezi výší přiznané náhrady a
způsobenou újmou musí existovat vztah přiměřenosti
Soudy obou stupňů se shodly na tom, že v daném případě jde bezpochyby o zvlášť
výjimečný případ, kdy základní odškodnění ztížení společenského uplatnění
nevyjadřuje následky, které jsou pro žalobkyni do budoucna v důsledku poškození
trvale omezeny či ztraceny. Odvolací soud po doplněném dokazování vyšel ze
zjištění, že žalobkyně utrpěla úraz v necelých 26 letech, v době před úrazem
byla sportovně, kulturně i společensky aktivní, její schopnosti a možnosti
účasti na společenském životě byly v důsledku úrazu z velké části ztraceny
(sportovní aktivity) a z velké části omezeny (společenské aktivity), došlo u ní
k psychickým potížím, k výraznému pohybovému omezení (převážně používá
invalidní vozík, není schopna sama vykonávat náročnější domácí práce) a k
dalším trvalým zdravotním obtížím. Na druhé straně žalobkyně úrazem nebyla
zcela vyloučena z pracovního a kulturního života, ukončila vysokoškolské
studium na lékařské fakultě, je schopna vykonávat zaměstnání odpovídající
jejímu vzdělání a je v řadě běžných životních činností soběstačná (žije sama ve
svém bytě, řídí automobil), což neodůvodňuje zvýšení základního ohodnocení
ztížení jejího společenského uplatnění o osminásobek, jak to učinil soud
prvního stupně, nýbrž jen o čtyřnásobek. Okolnost, že žalobkyně zapojení do
běžného života zvládá jen s nasazením mimořádného úsilí, byla náležitě vzata v
úvahu při posouzení přiměřenosti zvýšení náhrady za ZSU, neboť výraznější
zvýšení je nutno vyhradit případům, kdy poškození ani při vynaložení veškerého
úsilí nejsou běžných životních úkonů schopni. Jestliže odvolací soud rozhodl na
základě zjištěných skutkových okolností konkrétního případu a přiměřenou výši
odškodnění ZSU stanovil v částce téměř 4,7 milionu Kč, nejde o úvahu nesprávnou
či nepodloženou, a to i s přihlédnutím k tomu, že absolutní výše náhrady je
krácena o 20 % v důsledku spoluzavinění žalobkyně na vzniku škody.
Argumentu žalobkyně, že v případě, že by se dožila 70 let, odvolacím soudem
přiznaná částka by představovala denně 260 Kč, nelze přisvědčit, neboť náhrada
ZSU je jednorázovým odškodněním nemajetkové újmy spočívající ve zhoršení
kvality života (odlišným od náhrady za ztrátu na výdělku či náhrady nákladů
léčení), a nelze ji tedy rozpočítávat na jednotlivé dny hypotetické doby
života poškozeného.
Právní předpis nepředepisoval a nepředepisuje určitý počet násobků základního
ohodnocení, nýbrž je přenecháno soudu, aby v každém jednotlivém případě uvážil,
jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě
„přiměřené“. Nelze přisvědčit ani námitce dovolatelky, že ve srovnatelných
případech byly za účinnosti vyhlášky č. 32/1965 Sb. přisuzovány minimálně
desetinásobky, neboť takto výrazné zvýšení bylo přiznáváno spíše jako
maximální, v případech nejzávažnějších postižení, v jejichž důsledku je
poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve
společnosti jsou téměř ztraceny (nikoli jen omezeny), není schopen se sám
obsloužit apod. (srov. Balaštík, J., Burešová, D.: K odškodňování bolestného a
ztížení společenského uplatnění, Bulletin advokacie leden-březen 1982, s. 17;
dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 847/2004, ze
dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 104/2004, ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo
2186/2004, nebo ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1575/2005). Obdobně to platí
i o aplikaci § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o čemž ostatně svědčí i
žalobkyní předložené rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 24 C 89/2004,
Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 21 C 93/2003 a 11 C 36/2003 a Okresního
soudu Ostravě sp. zn. 26 C 294/2003.
K námitce žalobkyně, že její omezení budou s věkem narůstat, nutno připomenout,
že případné zhoršení již ustáleného zdravotního stavu v příčinné souvislosti s
odškodňovaným úrazem vede ke vzniku nového nároku na náhradu ZSU (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 275/2006) a vznik
takového nároku nelze nyní předjímat.
Jak vyplývá z výše uvedeného, dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je
správné, dovolací soud proto dovolání zamítl (§ 243b odst. 2, věty před
středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá na náhradu nákladů právo
a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2009
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu