25 Cdo 1140/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce D. G., zastoupeného JUDr. Hanou Stavařovou, advokátkou se sídlem v
Opavě, Veleslavínova 371/19, proti žalovanému J. M., zastoupenému Mgr. Pavlem
Szkanderou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Svatoplukova 1209, za účasti
České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, IČO
70099618, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, zastoupené Českou
pojišťovnou a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, o náhradu
škody, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 9 C 225/2005, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2012, č. j. 8
Co 442/2011-295, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2012, č. j. 8 Co 442/2011-295,
a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 16. 12. 2010, č. j. 9 C 225/2005-220,
s výjimkou výroků o změně žaloby a o zamítnutí žaloby ohledně částky 41.796,-
Kč s příslušenstvím, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu
v Opavě k dalšímu řízení.
Okresní soud v Opavě mezitímním rozsudkem ze dne 1. 4. 2008, č. j. 9 C
225/2005-78, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 2008,
č. j. 8 Co 345/2008-103, rozhodl o opodstatněnosti základu nároku. Dalším
rozsudkem ze dne 22. 5. 2009, č. j. 9 C 225/2005-120, žalobu o zaplacení
187.158,- Kč s příslušenstvím a 12.407,- Kč měsíčně počínaje lednem roku 2007
zamítl, protože po provedeném výpočtu žalobci ztráta na výdělku nevznikla,
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 10. 2009, č. j. 8 Co 527/2009-137,
toto rozhodnutí zrušil s tím, že soud prvního stupně vycházel při výpočtu
náhrady za ztrátu na výdělku z nesprávného rozhodného výdělku. Tím není
valorizovaný příjem před úrazem žalobce v roce 1982, ale s ohledem na odstup
doby více než dvaceti let jde o fiktivní výdělek, kterého mohl dosahovat před
přiznáním částečného invalidního důchodu v roce 2004.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 12. 2010, č. j. 9 C 225/2005-220,
připustil změnu návrhu, žalobu co do částky 41.796,- Kč s příslušenstvím
zamítl, žalovanému uložil zaplatit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku za dobu
od 10. 9. 2004 do 31. 10. 2010 ve výši 742.886,- Kč s příslušenstvím a počínaje
listopadem roku 2010 měsíčně částku 11.161,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Dovodil, že žalobci začala škoda vznikat v souvislosti s přiznáním
částečného invalidního důchodu v roce 2004, při výpočtu náhrady za ztrátu na
výdělku pak soud vyšel z průměrného „fiktivního“ výdělku ve výši 22.858,- Kč
měsíčně, kterého žalobce mohl vzhledem ke svému technickému vzdělání dosáhnout
u České pojišťovny, Kooperativy nebo České spořitelny, od nějž odečetl částky
vypláceného částečného invalidního důchodu a výdělek dosahovaný u současného
zaměstnavatele Charity Opava, přičemž byl vázán výší uplatněného nároku, jinak
by byl výpočet soudu pro žalobce příznivější. Žaloba byla částečně zamítnuta
ohledně nároku za období od 4. 3. 2004 do 9. 9. 2004 vzhledem k tomu, že
žalovaný a vedlejší účastnice řízení úspěšně uplatnili námitku promlčení.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného i vedlejší účastnice řízení
rozsudkem ze dne 6. 1. 2012, č. j. 8 Co 442/2011-295, napadený rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Skutková
zjištění soudu prvního stupně označil za úplná a správná s tím, že pracovní
potenciál žalobce je snížen již od doby úrazu v roce 1982 a v průběhu času
dochází k jeho dalšímu nevratnému snižování. Nebýt dopravní nehody, kterou
zavinil žalovaný při řízení vozidla pod vlivem alkoholu, mohl žalobce dál
pracovat jako programátor, příp. v obdobném pracovním zařazení. Občanský
zákoník v ustanovení § 447 odst. 1 neužívá pojmu „před úrazem“ a „po úrazu“,
ale „před poškozením“ a „po poškození“, čím se míní nikoli škodná událost,
nýbrž rozhodné skutečnosti, které vedly ke snížení příjmů poškozeného. V daném
případě je situace zvláštní v tom, že kdykoliv po roce 1990, kdy byl zaměstnán,
dosahoval žalobce vyšších příjmů, než tomu bylo v roce 1982 za jiných
hospodářsko-politických poměrů. Až po přiznání částečného invalidního důchodu v
roce 2004 u něj dochází ke ztrátě na výdělku. Odvolacímu soudu se jeví jako
spravedlivé, aby se při stanovení výše škody vyšlo z příjmu, kterého by s
využitím své kvalifikace programátora dosahoval před přiznáním částečného
invalidního důchodu, pokud by totiž nedošlo k poškození jeho zdraví, pracoval
by dále ve svém oboru a při případném zhoršení zdraví by muselo být při
přiznání částečného invalidního důchodu vycházeno ze zcela jiného výdělku, než
tomu bylo ve skutečnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a odůvodňuje nesprávným
právním posouzením věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Za výdělek žalobce
před poškozením, tedy snížením jeho příjmů v důsledku přiznání částečného
invalidního důchodu, je třeba považovat jeho skutečný výdělek, kterého do té
doby dosahoval, a fiktivní výdělek lze uplatnit jen v období jeho
nezaměstnanosti, přičemž jím je takový výdělek, kterého byl schopen s ohledem
na svůj zachovalý pracovní potenciál dosahovat. Způsob výpočtu aplikovaný
soudem prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil, nemá opodstatnění.
Navrhl proto zrušit jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu
prvního stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání vzhledem k
datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu podle dosavadních předpisů
(tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov.
čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“) a shledal, že
dovolání, které bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení
(§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř., je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť napadenému rozhodnutí
odvolacího soudu předcházelo rozhodnutí soudu prvního stupně, který ve věci
rozhodl jinak, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho
předchozí rozhodnutí zrušil. Dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání
[§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, není-li dále
stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a
povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona, dosavadními právními předpisy, tedy zákonem č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), a
nařízením vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník (dále též
jen „nařízení vlády“). Nárok žalobce se proto řídí dosavadní hmotněprávní
úpravou účinnou do 31. 12. 2013.
Podle § 447 odst. 1 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před
poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného
invalidního důchodu.
Podle § 2 odst. 1 nařízení vlády průměrným výdělkem se rozumí průměrný výdělek
zjišťovaný podle zvláštního zákona pro pracovněprávní účely. Podle odstavce 2
tohoto ustanovení nelze-li průměrný výdělek určit podle odstavce 1, vychází se
při jeho určení z okolností jednotlivého případu, zejména z daňového přiznání.
Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku je jedním z dílčích nároků spojených s
poškozením zdraví. Rozlišuje se ztráta na výdělku po dobu pracovní
neschopnosti, kdy je poškozený vyřazen z dosavadního pracovního zapojení, a po
jejím skončení, kdy může nastat snížení pracovní způsobilosti vyvolané
zdravotními následky a z toho plynoucí dopady do dalšího možného pracovního
zařazení. Ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti či při invaliditě
se hradí peněžitým důchodem (v případě náhrady za již uplynulé období
jednorázovou částkou), a jde přitom o náhradu majetkové újmy. Neodškodňuje se
totiž samotná ztráta či snížení pracovní způsobilosti, nýbrž až majetková újma
projevující se tím, že v důsledku trvalé ztráty (snížením) pracovní
způsobilosti vlivem újmy na zdraví přichází poškozený zcela či zčásti o
výdělek, kterého by jinak dosáhl. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku má
majetkový charakter a stanoví se ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem
poškozeného před poškozením a výdělkem, pokud je dosahován po poškození (§ 447
obč. zák. - náhrada po pracovní neschopnosti), k němuž je třeba připočítat
případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu;
tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní
způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky újmy na
zdraví stejného výdělku jako před poškozením. Zákon tedy vychází z toho, že po
skončení pracovní neschopnosti či při invaliditě vzniká poškozenému újma, je-li
v důsledku poškození zdraví natolik snížena jeho pracovní způsobilost, že
nemůže vykonávat buď žádnou práci, anebo jen takovou práci, která je méně
finančně ohodnocena, takže se oproti stavu před poškozením sníží jeho výdělek.
Měřítkem této újmy je srovnání průměrného výdělku před poškozením s nově
dosahovaným příjmem, který může být ovlivněn tím, zda a v jaké výši poškozený
pobírá (částečný) invalidní důchod. Dávky invalidního důchodu slouží ke
kompenzaci ztráty pracovní způsobilosti, nahrazují trvale (nedojde-li ke změně
zdravotního stavu) zcela či částečně příjem poškozeného, který není schopen
obstarat si prostředky vlastní pracovní činností, a při určování ztráty na
výdělku se k nim ve smyslu uvedeného přihlíží vedle případného příjmu ze
zaměstnání či jiné výdělečné činnosti po ukončení pracovní neschopnosti.
V případě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti či při
invaliditě (o tento nárok se jedná i v posuzované věci) se vychází z průměrného
výdělku, jakého poškozený dosahoval před poškozením. Poškozením se podle
ustálené soudní praxe nemíní samotný úraz, ale právě až nepříznivý dopad změny
pracovní způsobilosti do majetkové sféry poškozeného, tedy teprve ztráta,
popřípadě snížení výdělku žalobce (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 11. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 376/98, publikovaný pod č. 35/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „Sbírka“, v občanskoprávních
vztazích pak rozsudek téhož soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1243/2008,
publikovaný pod C 8672 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck
– dále též jen „Soubor“). Ke ztrátě či snížení dosavadních výdělkových
schopností přitom někdy může dojít až po delším časovém odstupu od úrazu, a je
proto třeba přihlédnout k mezitím nastalým změnám (srov. rozsudek bývalého
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 6. 1971, sp. zn. 4 Cz 5/71, č. 44/1972 Sbírky)
v tom směru, že lze poskytnout náhradu za ztrátu na výdělku i ve vztahu k
výdělečné činnosti, která je v okamžiku škodné události pouze předpokládána
(nebyla dosud uzavřena pracovní smlouva či nedošlo k nástupu do zaměstnání) a
jejíž výkon by začal později, nebýt škodné události (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1147/2000, Soubor C 563). Není na
druhou stranu vyloučeno, že se změna zaměstnání vlivem snížené pracovní
způsobilosti v majetkové sféře poškozeného neprojeví proto, že nové zaměstnání
je honorováno stejně nebo lépe; tehdy škoda ani nárok na náhradu ztráty na
výdělku nevzniká. Ke vzniku škody tak může dojít až v důsledku dalšího zhoršení
zdravotního stavu, resp. s tím spojeného snížení příjmu např. pro přiznání
invalidního důchodu, samozřejmě je-li invalidita v příčinné souvislosti s
původní škodní událostí, jako tomu bylo v daném případě. Tehdy je třeba
vyčíslit výši nároku ve vztahu k příjmům ze zaměstnání, které poškozený nemůže
vykonávat v důsledku trvalých následků na zdraví.
Dovolací soud se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, který při zjišťování
průměrného výdělku před poškozením (přiznáním částečného invalidního důchodu v
roce 2004) vyšel z „fiktivního výdělku“, jímž je míněn pravděpodobný výdělek,
jehož by žalobce jako programátor dosahoval, jestliže by v roce 1982 nebyl v
důsledku dopravní nehody zaviněné žalovaným zraněn a jestliže by pokračoval v
započaté profesní kariéře až do roku 2004. Vzniká-li totiž škoda okamžikem
snížení příjmu ze zaměstnání v souvislosti s přiznáním částečného invalidního
důchodu, pak průměrným výdělkem, rozhodným pro stanovení výše náhrady, je
výdělek, jehož žalobce dosahoval před přiznáním důchodu (a o nějž zcela či
zčásti přichází), nikoliv výdělek, jehož by snad mohl dosahovat v původním
zaměstnání, pokud by pro následky úrazu nemusel přejít na jinou práci.
Okolnost, že v mezidobí se změnily platové poměry v původním zaměstnání tak, že
převyšují příjmy v nově vykonávaném zaměstnání, není příčinou snížení příjmu a
nezakládá vznik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku obdobně jako případ, kdy
se takto zvýší podklad pro výpočet renty v důsledku následně provedených
valorizací. V tomto směru lze odkázat například na rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 998/2001 (Soubor C 1128), podle nějž nárok na
náhradu za ztrátu na výdělku zaniká, jestliže výdělek po pracovním úrazu, jehož
zaměstnanec dosáhl, aniž pro to musel vynakládat zvýšené pracovní úsilí, spolu
s částečným invalidním důchodem přesahuje pravidelně za delší období jeho
průměrný výdělek před vznikem škody. Tzv. valorizační předpisy, resp. okolnost,
že v jejich důsledku se zvýší výše průměrného výdělku před vznikem škody,
nemají samy o sobě za následek nový vznik nároku na náhradu za ztrátu na
výdělku.
Obdobně pak ani v dané věci nelze dovozovat vznik nároku (ani tomu
přizpůsobovat výši náhrady) z hypotetického zvýšení průměrného výdělku před
úrazem, k němuž došlo v průběhu mnoha let výraznou změnou platových poměrů a
zvýšením významu předchozí profese, tedy v důsledku okolností, které se škodnou
událostí ani samotnými poměry poškozeného nesouvisí, a které tedy nelze
považovat za změny nastalé v mezidobí ve smyslu výkladu podávaného již
citovanými rozhodnutími. I když lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v
posuzovaném případě jde o netypický případ, kdy nárok na náhradu za ztrátu na
výdělku nevznikl hned po skončení pracovní neschopnosti, nýbrž až po delší době
v souvislosti s přiznáním částečného invalidního důchodu (nelze přitom hovořit
o tzv. latentním stavu odpovědnostního vztahu - srov. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 27. 12. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2483/98 a 21 Cdo 1923/99), přičemž právě v
tomto mezidobí došlo k nárůstu mezd v oboru, jemuž se poškozený před úrazem
věnoval, nelze ze všech shora uvedených důvodů učinit závěr, že pro zjištění
průměrného výdělku žalobce v roce 2004 je možno brát v úvahu tzv. fiktivní
výdělek spojovaný se zaměstnáním vykonávaným před úrazem v roce 1982 a
jednostranně tak zohledňovat výdělkové potencionality, s nimiž právní úprava
ani soudní judikatura nepočítá.
Je tedy zřejmé, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je
naplněn, neboť závěr odvolacího soudu o výši příjmu rozhodného pro stanovení
výše náhrady za ztrátu na výdělku není správný. Dovolací soud proto rozsudek
odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř.);
protože uvedené důvody dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací
soud zrušil i je v dotčených výrocích a věc vrátil v tomto rozsahu Okresnímu
soudu v Opavě k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 část první
věty za středníkem o.s.ř.); v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o
náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2015
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu