25 Cdo 2912/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Davidem Daňkem, advokátem se sídlem v Praze 5,
Pavla Švandy ze Semčic 495/12, proti žalované Allianz pojišťovně, a. s., se
sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, IČO 47115971, o 1.357.426,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 39/2010,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2014, č.
j. 53 Co 540/2013-196, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne
12. 5. 2015, č. j. 53 Co 540/2013-236, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2014, č.
j. 53 Co 540/2013-196, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne
12. 5. 2015, č. j. 53 Co 540/2013-236, není přípustné podle § 237 o. s. ř.,
neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu a není důvodu, aby rozhodná právní otázka přiměřenosti
mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění byla za daných
skutkových okolností posouzena jinak.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, jehož správnost nepodléhá dovolacímu přezkumu,
že žalobce ve věku dvaceti devíti let utrpěl při dopravní nehodě v roce 2006
úraz, který zanechal trvalé následky ve formě poranění měkkého kolena, omezení
hybnosti v pravém kolenním kloubu, atrofie svalstva pravé dolní končetiny,
jizev, poškození páteře a posttraumatické stresové poruchy. Před úrazem vedl
aktivní život, cestoval, rekreačně sportoval, ale nyní je v řadě oblastí života
omezen, zejména nemůže vykonávat původní povolání a s manželkou již neuvažují o
dalším dítěti ani o hypotéce na vlastní bydlení. Na tomto podkladě odvolací
soud dospěl k závěru, že jde o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele,
který odůvodňuje zvýšení základního ohodnocení odškodnění ztížení společenského
uplatnění „o jedenapůlnásobek, tedy o 3.300 bodů“ podle § 7 odst. 3 vyhlášky č.
440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Potvrdil
proto rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo žalobci na náhradě za ztížení
společenského uplatnění přiznáno 548.400,- Kč; vzhledem k tomu, že žalovaná
ještě před podáním žaloby uhradila 243.600,- Kč, náleží žalobci na náhradě za
ztížení společenského uplatnění celkem 792.000,- Kč.
Dovolací soud má za to, že částku v této výši lze mít v daném případě za
dostatečnou satisfakci za trvale sníženou kvalitu života, zejména pak ve
srovnání s obdobnými případy omezení hybnosti dolní končetiny a s tím
souvisejícími obtížemi, ve kterých Nejvyšší soud již rozhodoval (srov. např.
usnesení ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 453/2010, publikované pod C 10758
v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS, C. H. Beck, dále též jen
„Soubor“, usnesení ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4764/2010, Soubor C
10773, či usnesení ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2161/2014; srov. též
rozsudek ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3086/2009, Soubor C 10775, o
podmínkách tzv. mimořádného zvýšení náhrady vzhledem k šíři omezených či
ztracených životních aktivit, byť nebyly vykonávány na špičkové úrovni). V
tomto ohledu se tedy odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu o náhradě za ztížení společenského uplatnění podle právní
úpravy účinné do 31. 12. 2013 (srov. § 2079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014), a námitky žalobce proto přípustnost
dovolání nemohou založit. Tento závěr dovolací soud činí při vědomí kritiky
bodového systému odškodnění nemajetkových újem na zdraví podle podzákonného
předpisu, kterou vyslovil Ústavní soud v pracovněprávním sporu v odůvodnění
nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15. I v nyní projednávané věci
byl sice použit vyhláškový systém, ovšem způsobem, který nevyvolává pochyby o
jeho vhodnosti, neboť odvolací soud s jeho pomocí provedl objektivizaci obtíží
poškozeného a neopomenul takto zjištěnou částku podrobit úpravě a
individualizoval (či personalizoval) ji odpovídajícím způsobem s přihlédnutím
ke konkrétním poměrům poškozeného, čímž dospěl k odůvodněné a proporcionální
výši náhrady srovnatelné s případy podobného charakteru. Takový přístup jako
ústavně konformní ostatně akceptoval Ústavní soud například i v usnesení ze dne
16. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 1162/15.
Na tomto závěru ničeho nemění ani chyba ve výpočtu, které se dopustily soudy
obou stupňů, jestliže ke zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č.
440/2001 Sb. přistoupily jen v rozsahu základního bodového ohodnocení
ustanovenými znalci, v němž nebylo zohledněno už jimi provedené zvýšení o 50 %
podle § 6 odst. 1 písm. c) této vyhlášky (fakticky tak nedošlo k navýšení
soudem o další jedenapůlnásobek při bodovém ohodnocení 1.300 a 900 body, ale na
dvojnásobek z 1.950 a 1.350 bodů, celkem tedy na 6.600 bodů). Rozhodující pro
posouzení přiměřenosti odškodnění totiž není matematický postup, jímž soud ke
stanovení náhrady škody dospěl, nýbrž reálná hodnota peněžní částky, jíž mají
být kompenzovány imateriální požitky, o které poškozený v důsledku poškození
zdraví přišel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25
Cdo 968/2008, publikovaný pod č. 8/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobce, že znalec doc. Soukup
měl ve svém lékařském posudku z oboru ortopedie zohlednit i položku 142 (trvalé
následky po poranění měkkého kolena) a neoznačovat ji za duplicitní s položkou
1391 (správně zřejmě 1390 – omezení pohyblivosti kolenního kloubu těžkého
stupně), protože oba následky jsou přítomny zároveň, a proto by měly být
hodnoceny společně. Nejvyšší soud v již citovaném rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo
968/2008, na něž ostatně dovolatel odkazuje, dospěl k závěru, že u téže osoby
se nepochybně může projevit poškození zdraví podřaditelné jen pod jednu či
druhou položku, ale též pod obě zároveň. Takové určení je nicméně závislé na
posouzení povahy a intenzity poškození zdraví, jež je úzce spjato s odbornými
(lékařskými) závěry znalce, jejichž správnost soud nemůže hodnotit. Soud může
závěry znaleckého posudku hodnotit jen z hlediska toho, zda jsou náležitě
(logicky) odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal
úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se
měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v
rozporu s ostatními provedenými důkazy. Dovolací soud by mohl považovat
odvolacím soudem akceptovanou konkrétní výši bodového ohodnocení jednotlivých
poškození zdraví za nesprávnou jen tehdy, pokud by neodpovídala uvedeným
hlediskům. Tak tomu však v daném případě není, a dovolací soud tedy nemá důvod
(jen proto, že žalobce s bodovým ohodnocením nesouhlasí) považovat závěry
odvolacího soudu v tomto směru za nesprávné, resp. v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Směřuje-li pak dovolání i proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí
soudu prvního stupně o uložení povinnosti zaplatit státu náklady řízení ve výši
14.563,50 Kč, je v tomto rozsahu nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., neboť napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím
50.000,- Kč.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. července 2016
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu