U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce J. S., zastoupeného Mgr. Davidem Daňkem, advokátem se sídlem v Praze 5,
Pavla Švandy ze Semčic 12, proti žalované České republice – ministerstvu
financí, IČO 00006947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, zastoupené JUDr.
Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 3, za účasti
České podnikatelské pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 63998530, se
sídlem v Praze 4, Budějovická 5, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o
náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 69/2010, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2013, č.
j. 30 Co 403/2013-161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Vedlejší účastnice nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce
utrpěl dne 3. 6. 2005 při dopravní nehodě způsobené vozidlem Policie ČR škodu
na zdraví, vedlejší účastnice již žalobci vyplatila 480.000,- Kč, jež
představují náhradu za ztížení společenského uplatnění (dále také „ZSU“),
odpovídající 4000 bodů. Žalobce požadoval zaplatit další čtyřnásobek základního
bodového ohodnocení za ztížení ZSU, tedy 1.920.000,- Kč. Soud prvního stupně
uzavřel, že nárok žalobce, jehož zdravotní stav se ustálil k datu 18. 4. 2007,
není promlčen, jestliže žaloba byla podána 10. 12. 2008. Dovodil, že postižení
kachní chůzí, jizvami, ztuhlostí svalů a neschopností dlouho sedět byla
dostatečně ohodnocena základní sazbou bodového ohodnocení, nebylo prokázáno, že
by žalobce nedostudoval v příčinné souvislosti s utrpěným zraněním, žalobce je
schopen samostatného života bez pomoci třetí osoby (sám vede svou domácnost) a
psychologicky a psychiatricky byl naposledy vyšetřován v roce 2008 nebo 2009.
Jeho stav ho také prokazatelně nevylučuje ze života partnerského a ani
nemožnost uplatnit se v pracovním životě nebyla prokázána (žalobce se zabývá
obchodem se starožitnostmi). Jediným důvodem, pro který soud prvního stupně
přiznal žalobci jednonásobek základního bodového ohodnocení za ztížení
společenského uplatnění, byl nízký věk žalobce. K poškození zdraví došlo na
počátku jeho produktivního věku.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 11. 2013, č. j. 30 Co 403/2013-161
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že žalované uložil
zaplatit žalobci dalších 206.400,- Kč, jinak jej v tomto výroku ohledně
1.233.600,- Kč potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se
ztotožnil se závěrem, že nárok není promlčen ve smyslu § 106 odst. 1 obč. zák.
a že v daném případě jsou podmínky pro zvýšení základního bodového ohodnocení
náhrady za ZSU o další násobek, vzhledem ke srovnání způsobu života a aktivit
poškozeného před poškozením zdraví a po něm při zohlednění toho, nakolik jsou
ztraceny jeho předchozí možnosti pro uplatnění ve všech sférách života; odkázal
přitom na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu. Odvolací soud po zopakování
důkazu znaleckým posudkem MUDr. Vlastimila Tichého na rozdíl od soudu prvního
stupně vzal za prokázané, že žalobce nedostudoval střední školu právě z důvodu
poúrazového stavu, který vedl k postižení výkonnosti myšlení a k poklesu
intelektových schopností. Uvedené skutečnosti vedly odvolací soud k závěru o
přiměřenosti zvýšení náhrady za ZSU na dvojnásobek, zatímco další navýšení této
náhrady by, i s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, neodpovídalo
tzv. zásadě proporcionality. Protože však základní bodové ohodnocení činí 5.720
bodů, čemuž odpovídá částka 686.400,- Kč, kterou již také žalovaná žalobci
vyplatila, a soud prvního stupně mu přiznal 480.000,- Kč, přisoudil odvolací
soud žalobci dalších 206.400,- Kč. Poukaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
17. 6. 2006, sp. zn. 32 Cdo 273/2005, považoval vzhledem k odlišnému skutkovému
stavu za nepřípadný.
výroku (1.233.600,- Kč). Namítal nesprávné právní posouzení věci a odchýlení se
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť považuje přiznanou
náhradu ve výši dvojnásobku za proporčně nevyrovnanou s obdobnými případy.
Pokazuje na to, že na samém prahu dospělého života je vyřazen z řady činností,
které před úrazem provozoval, střední školu nedokončil v důsledku poúrazových
obtíží a také ve výběru životní partnerky je omezen, přičemž všechny potíže,
kterými trpí, se s přibývajícím věkem spíše zhoršují. Z posudku MUDr. Tichého
je zřejmé, že je naplněno kritérium svědčící pro posttraumatickou stresovou
poruchu a z posudku doc. Smetany je patrné, že sice není odkázán na pomoc druhé
osoby, ovšem stav se u podobně postižených osob nadále zhoršuje. Také jeho
možnost uplatnění na trhu práce je díky nedokončenému středoškolskému vzdělání
podstatně snížena a omezen je i jako OSVČ a není jisto, zda ho jeho podnikání
se starožitnostmi v budoucnu uživí. Nelze mu dávat k tíži, že nepobírá
invalidní důchod, když není vyloučeno, že vbrzku bude nucen o něj zažádat.
Namítá, že přiznaná částka neodškodňuje přiměřeně zdravotní poškození žalobce,
a to i s přihlédnutím k předpokládanému odchodu do důchodu v 65 letech, neboť
pak by přiznané navýšení představovalo necelých 15.000,- Kč na jeden
odpracovaný rok. Uvádí, že rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Nejvyššího
soudu, konkrétně s rozsudkem sp. zn. 32 Odo 273/2005, kde byl posuzován obdobný
případ staršího poškozeného a Nejvyšší soud považoval za přiměřené zvýšení
náhrady za ZSU o trojnásobek a je rovněž v rozporu s nálezem Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 350/03, podle kterého je nutno za případ hodný mimořádného
zřetele považovat takový, kdy je poškozený omezen nevratně a kdy došlo k
omezení jednoho z nejvýznamnějších orgánů v lidském těle. V jeho případě došlo
k vážnému a trvalému poškození mozku, jak vyplývá i ze znaleckých posudků.
Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadeném rozsahu,
případně jeho změnu a přiznání dalších 1.233.600,- Kč.
Vedlejší účastnice ve vyjádření k dovolání uvedla, že vyplatila žalobci na
náhradě za ztížení společenského uplatnění celkem 1.372.800,- Kč. S poukazem na
stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1.
2011, sp. zn. Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, které vykládá existenci výjimečných okolností ve
smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., pak zdůraznila, že žalobce žije
sám, není odkázán na pomoc třetí osoby, nedochází k lékařům, neužívá pravidelně
léky, psychiatricky či psychologicky byl naposledy vyšetřován v letech
2007-2008 a ačkoli má potíže při navazování známostí, příležitostné známosti
má. Okolnost, že nedokončil středoškolské studium, mu fakticky nebrání ve
výdělečné činnosti, nedošlo u něj k úplné ztrátě pracovních schopností či
možnosti účastnit se života kulturního ani ke ztrátě možnosti života
partnerského. Došlo k poškození mozku, které bylo znalcem ohodnoceno 600 body
při možném rozmezí 500-3000 bodů, tedy při samé dolní hranici, což nelze
srovnávat s případem řešeným v Nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/2003,
kde u poškozené došlo ke ztrátě zdravé ledviny, a nesprávný je také poukaz na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 273/2005, neboť
neřeší srovnatelný případ; v něm se u poškozeného jednalo o následky závažnější
než v posuzované věci. Navyšování náhrady za ZSU nemůže být bezbřehé a nelze
náhradu rozpočítávat na roky, v nichž by měl být žalobce výdělečně činný (viz
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 5223/2009).
Vedlejší účastnice navrhla zamítnutí dovolání.
Rovněž žalovaná navrhla zamítnout dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.) zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že
dovolání není podle § 237 o.s.ř. přípustné. Dovoláním napadené rozhodnutí bylo
vydáno 5. 11. 2013, a proto dovolací soud rozhodoval o dovolání podle
občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) ve znění účinném od 1. 1. 2013 (čl.
II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1.
2014, právo na náhradu škody vzniklé porušením právní povinnosti stanovené
právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se
posuzuje podle dosavadních právních předpisů. Daný případ se proto posuzuje
podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“).
Podle § 237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
otázka posouzena jinak.
Obecně platí, že již odškodnění v základní výměře představuje náhradu za
nepříznivé důsledky, které poškození zdraví znamená pro běžné životní úkony
poškozeného a pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb. Již toto
základní odškodnění počítá s tím, že poškozený je vlivem následků zranění
(poškození zdraví) v běžném životě omezen ve svých možnostech při uplatnění v
zaměstnání, v rodinném životě, ve volném čase, v možnosti účastnit se
kulturních akcí či v možnosti aktivně sportovat. Jedině tehdy, jestliže
základní odškodnění tuto újmu zcela zjevně nepokrývá, protože jde o případ
zvlášť závažný a hodný mimořádného zřetele, je možné ještě další zvýšení
náhrady za ZSU nad rámec základního odškodnění. Odvolací soud dospěl k závěru,
že jsou podmínky podle § 7 odst. 3 vyhlášky pro přiznání dvojnásobku základního
odškodnění za ZSU s tím, že to plně vystihuje následky, které poškození zdraví,
jež žalobce utrpěl, znamená pro jeho další život; odkázal např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2884/2010, a ze dne 28. 3.
2012, sp. zn. 4171/2012, a naopak poukaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. 3. 2006, sp. zn. 32 Cdo 273/2005, považoval za nedůvodný pro
skutkovou odlišnost.
Případné zvýšení náhrady za ZSU podle § 7 odst. 3 vyhlášky, které je založeno
na srovnání způsobu života a aktivit, kterým se poškozený věnoval či mohl
věnovat v době před poškozením zdraví, se stavem po škodné události, je závislé
na rozsahu, v jakém je změněna (omezena) případně zcela ztracena schopnost
poškozeného zvládat běžné životní úkony, a současně musí být situace
poškozeného poměřována i s jinými obdobnými případy řešenými judikaturou, tedy
s případy podobnými skutkově, kdy došlo ke srovnatelnému poškození zdraví se
srovnatelnými (podobnými) důsledky pro budoucí život poškozených, přičemž i
porovnání bodového ohodnocení je také užitečným vodítkem spolu s výší částek
odškodnění v jednotlivých případech. Nejvyšší soud například v rozsudku z 28.
3. 2013, sp. zn 25 Cdo 4171/2010, rozsudku z 26. 1. 2012, sp. zn. 25 Cdo
4764/2010, usnesení z 20. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1032/2011, nebo v rozsudku z
27. 8. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2598/2012, posuzoval poškozené s podobným rozsahem
poškození zdraví (v případě sp. zn. 25 Cdo 1032/2011 šlo o poškození
závažnější), ve věku 27 až 42 let, přičemž ve všech těchto případech se
poškozeným, jejichž poškození bylo vyjádřeno v rozmezí 4665 b. – 5775 b.,
dostalo odškodnění v rozmezí 1.155.000,- Kč až 1.386.000,- Kč (v případě
těžšího poškození zdraví), které ve všech případech vyjadřovalo dvojnásobek
základního bodového ohodnocení. Jestliže se v tomto případě žalobci celkem
dostalo 1.372.800,- Kč, pak je jisté, že se odvolací soud od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, nýbrž se jí důsledně držel.
Kritériem naopak není rozpočítávání náhrady za ztížení společenského uplatnění
na počet let zbývajících do předpokládaného odchodu do důchodu, neboť náhrada
za ZSU není doživotní rentou ani náhradou za ztrátu na výdělku, nýbrž
jednorázovým odškodněním nemajetkové ujmy, jež se projevuje v životě
poškozeného ztrátou lepší budoucnosti.
Jak vyplývá z výše uvedeného, uplatněný dovolací důvod není naplněn, což činí
dovolání žalobce nepřípustným, a proto je dovolací soud odmítl (§ 243c odst. 1
o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky se opírá o § 243c odst. 3, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť vzhledem k obsahu
vyjádření žalované k dovolání, které je toliko doslovným opisem vyjádření
vedlejší účastnice, nemůže být odměna za toto vyjádření považována za náklad
potřebný k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Ve vztahu mezi žalobcem a
vedlejší účastnicí, které v dovolací fázi řízení žádné náklady nevznikly (žádné
neuplatnila) bylo rozhodnuto, že na ně nemá právo, a to podle § 243c odst. 3, §
224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu