25 Cdo 5223/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce T. J., zastoupeného JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem
Praha 5, Plzeňská 4, proti žalované Kooperativa, pojišťovna, a.s., Vienna
Insurance Group, se sídem Praha 1, Templová 747, IČ: 47116617, zastoupené JUDr.
Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem Praha 1, U Prašné brány 3, o náhradu
škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 15/2006, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. března 2009,
č.j. 53 Co 518/2008-126, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal na žalované pojišťovně náhrady škody na zdraví
(ztížení společenského uplatnění), již utrpěl dne 1. 10. 2004 jako spolujezdec
při dopravní nehodě, zaviněné pojištěncem žalované.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. června 2008, č.j. 22 C
15/2006-78, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 5.356.800,- Kč, zamítl
žalobu co do částky 72.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním
poplatku. Vyšel ze zjištění, že žalobce ve věku 19 let utrpěl při dopravní
nehodě zranění, které si spoluzavinil nepoužitím bezpečnostních pásů a v jehož
důsledku je plně invalidní, vyžaduje stálou péči, trpí duševní poruchou těžkého
stupně, má narušeny všechny fyzické funkce, prognóza jeho zdravotního stavu je
nepříznivá, zatímco před úrazem vedl bohatý rodinný, studijní, společenský a
sportovní život. Soud prvního stupně posoudil věc podle § 6 odst. 2 písm. a) a
§ 9 odst. 1 zákona č. 168/199 Sb. a § 444 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“), shledal předpoklady pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení
společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o
odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška“),
a stanovil zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, jež znalci z
oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, neurologie a neurotraumatologie,
ohodnotili 9300 body (po odečtení 20% spoluúčasti a již vyplacené částky
1.267.200,- Kč) částkou 5.356.800,- Kč, jako šestinásobek základního bodového
ohodnocení.
K odvolání žalobce i žalované byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze
dne 26. března 2009, č.j. 53 Co 518/2008-126, rozsudek soudu prvního stupně – v
odvoláním napadeném rozsahu co do částky 2.678.400,- Kč – potvrzen ohledně
částky 964.800,- Kč a změněn tak, že ohledně částky 1.713.600,- Kč byla žaloba
zamítnuta. Odvolací soud dále změnil výrok o soudním poplatku za řízení před
soudem prvního stupně a rozhodl o soudním poplatku z odvolání a o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně, že v dané věci je odůvodněno mimořádné zvýšení náhrady za
ztížení společenského uplatnění žalobce podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001
Sb., avšak žalobce je do určité míry soběstačný a mobilní, proto přiměřeným je
čtyřnásobné zvýšení. Žalobci tedy podle odvolacího soudu přísluší jednak
základní bodové ohodnocení zvýšené o 50 % podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky,
jednak čtyřnásobek základního bodového ohodnocení, vše kráceno o jednu pětinu
pro spoluúčast žalobce, tj. 4.910.400,- Kč (9.300 x 1,5 x 120 x 0,8 + 9.300 x
120 x 4 x 0,8), přičemž žalovaná již žalobci vyplatila 3.945.600,- Kč, proto je
povinna doplatit mu 964.800,- Kč.
Žalobce podal dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu,
jímž byla zamítnuta žaloba co do částky 1.713.600,- Kč. Přípustnost dovolání
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodu
uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vytýká odvolacímu
soudu, že nesprávně posoudil výši přiměřeného zvýšení náhrady za ztížení
společenského uplatnění. Přiznaná částka nevystihuje plně rozsah, v němž je
žalobce v dalším životě omezen pro trvalé následky úrazu. K jeho zranění došlo
v 19 letech a utrpěné následky na zdraví jsou z hlediska jeho dalšího uplatnění
v životě devastující. Dovolatel poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu, která
akcentuje nutnost výrazného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění
v případech, kdy následky poškození zdraví téměř vyřadily poškozeného ze života
a jeho předpoklady společenského uplatnění jsou téměř ztraceny. Zdůraznil, že
jde o jednorázovou kompenzaci, která má poškozenému umožnit přes trvalé
zdravotní hendikepy prožít důstojný život. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se v obsáhlém vyjádření ztotožnila se závěrem odvolacího
soudu, že přiznané zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je
přiměřené, a navrhla zamítnutí dovolání coby nedůvodného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání –
v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení
občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s.
ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst.
1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§ 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže
odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil,
případně ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 444 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují
bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění (odst. 1).
Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních
věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení
společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech
(odst. 2).
Podle § 7 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se výše odškodnění bolesti a
ztížení společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení
stanoveného v lékařském posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve
zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele výši odškodnění
stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Výše odškodnění za ztížení společenského uplatnění určená na základě
celkového bodového ohodnocení stanoveného lékařem představuje již sama o sobě
náhradu za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají
prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve
společnosti. Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě
bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3
vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr,
že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti,
kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně
výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a
možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s
ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho
předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen
základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění. Úsudek soudu o
přiměřené míře zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky vycházející jak z
individuálních okolností posuzované věci, tak z obecné zkušenosti soudu včetně
poznatků z jiných posuzovaných případů, musí dbát o to, aby přiznaná výše
náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a
rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a
způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti. Úvaha soudu v tomto
směru není tedy zcela volná, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví
předpoklady pro vznik nároku na základní výměru odškodnění [srov. hlediska
příkladmo uvedená v § 3 odst. 1 větě první a v § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky] a
předpoklady pro vznik nároku na jeho zvýšení (§ 7 odst. 3 vyhlášky), stanoví
zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž (jejich vzájemnou
návazností a kombinací) je úvaha soudu o míře „přiměřenosti“ zvýšení v
jednotlivých výjimečných případech hodných mimořádného zřetele usměrňována
(srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Úvaha soudu o zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění zásadně
vychází ze srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví
se stavem, který u něj nastal v důsledku poškození. Rozhodující pro posouzení
výše odškodnění je reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány
imateriální požitky, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel, a že
při určení částky zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7
odst. 3 vyhlášky tzv. násobkem je podstatné, zda finální částka odškodnění je s
ohledem na následky poškození zdraví pro uplatnění poškozeného ve všech sférách
života přiměřená, a to zejména se zřetelem k významu zdraví v hierarchii obecně
uznávaných hodnot, k potřebě naplnění satisfakční i preventivní funkce náhrady
a k požadavku srovnatelnosti s výší náhrad přiznávaných soudy v obdobných
případech. Právě proto, že náhrada za ztížení společenského uplatnění je
jednorázovým plněním, nelze ji rozpočítávat na předpokládanou dobu života
poškozeného a považovat ji za jakousi skrytou doživotní rentu, jež by měla
poškozenému zajistit „prožít důstojný život“.
I rozsah mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění
musí být diferencován; rozdíly v závažnosti poškození zdraví a v intenzitě
omezení, jež toto poškození zdraví vyvolalo, se pochopitelně musí projevit i v
rozdílné míře zvýšení náhrady (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10.
8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2510/2005, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo
968/2008, a ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008). Zvyšování
odškodnění musí mít jisté hranice, zachovat si racionální vztah k úrovni
bodového ohodnocení jednotlivých následků poškození zdraví i jeho peněžnímu
vyjádření, respektovat požadavek srovnatelnosti s jinými obdobnými případy,
nesmí být projevem libovůle a mít zjevně likvidační účinky pro subjekty k
náhradě škody povinné, přičemž není zásadně (s výjimkou případné moderace dle §
450 obč. zák.) významné, zda škodu hradí sám škůdce nebo pojišťovna.
Soud prvního stupně, jehož skutková zjištění převzal soud odvolací a je
jimi vázán též soud dovolací, vzal za prokázáno, že žalobce utrpěl úraz v 19
letech, v době před úrazem byl v dobré fyzické i psychické kondici, sportovně,
kulturně i společensky aktivní. V důsledku zranění se stal plně invalidním a
došlo u něj ke ztrátě kvality života ve všech směrech, je výrazně omezen v
bývalých zálibách. Trpí hemiparézou (částečné ochrnutí poloviny těla), omezením
hybnosti páteře, levé ruky a kotníku, má potíže s motorikou. Jeho intelektuální
úroveň je v pásmu těžké demence a trpí psychickými poruchami, zhoršením
soustředivosti, paměti, špatně artikuluje, proto obtížně komunikuje, změnil se
povahově, je výbušný, náladový a úzkostný. Vyžaduje péči rodinných příslušníků,
je schopen plnit jen jednoduché úkoly, neustále musí být kontrolován. Prognóza
jeho zdravotního stavu je nepříznivá.
Uvedená zjištění dávají podklad pro závěr o splnění předpokladů
mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, neboť rozsah
aktivit, z nichž byl žalobce na počátku dospělosti trvale vyřazen či je v nich
významně omezen, je značný, základní odškodnění ztížení společenského uplatnění
dostatečně nevyjadřuje uvedené následky, což činí z dané věci výjimečný případ
hodný mimořádného zřetele, na čemž se ostatně shodly soudy obou stupňů a uznala
to i žalovaná. Odvolací soud však rovněž důvodně bral v úvahu, že žalobce
vnímá (vidí, slyší), byť s obtížemi chodí, komunikuje, provádí základní úkony,
jeho životní aktivity jsou výrazně omezeny, nikoli však zcela vyloučeny. Nejde
tedy o stav, kdy následky poškození zdraví vyřadily poškozeného téměř ze všech
oblastí života a jeho předpoklady společenského uplatnění jsou téměř ztraceny;
výraznější zvýšení náhrady lze tedy spojovat s ještě závažnějším poškozením
zdraví s ještě významnějšími omezeními životních aktivit (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1491/2009).
Odvolací soud uvedená východiska právní úpravy respektoval, porovnal aktivity a
způsob života poškozeného před poškozením zdraví se stavem, který u něj nastal
v důsledku poškození a náležitě zvážil zjištěné relevantní okolnosti. Jestliže
odvolací soud rozhodl na základě zjištěných skutkových okolností konkrétního
případu a přiměřenou výši náhrady za ztížení společenského uplatnění stanovil
(spolu s již vyplaceným odškodněním) v částce 4.910.400,- Kč, nejde o úvahu
nesprávnou či nepodloženou, a to i s přihlédnutím k tomu, že absolutní výše
náhrady je krácena o 20 % v důsledku spoluzavinění žalobce na vzniku škody
(nebýt tohoto krácení by odškodnění činilo 6.138.000,- Kč). Odvolací soud sice
za základ mimořádného zvýšení náhrady vzal bodové ohodnocení bez jeho zvýšení
podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky, což je v rozporu se závěry stanoviska Cpjn
203/2010 (které ovšem vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku nemohl znát),
to však nemá vliv na závěr o přiměřenosti celkové částky odškodnění a
nedůvodnosti požadavku žalobce na jeho další zvýšení. Dovolací soud též
neshledal, že by řízení trpělo vadami, k nimž přihlíží i bez návrhu (§ 242
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 části
věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 150 o. s. ř. Se zřetelem k výsledku
dovolacího řízení by měla žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení,
vzniklých v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Avšak vzhledem k tomu,
že na jedné straně sporu stojí závažně zdravotně postižená fyzická osoba, jejíž
zdravotní stav výrazně negativně ovlivňuje její sociální poměry, zatímco na
straně druhé stojí ekonomicky silná právnická osoba (pojišťovna), jejíž
majetkové poměry nebudou odepřením náhrady nákladů řízení závažně dotčeny, s
přihlédnutím k tomu, že posouzení přiměřenosti mimořádného zvýšení náhrady za
ztížení společenského uplatnění závisí do značné míry na úvaze soudu, dovolací
soud žalované náhradu nákladů z důvodů zvláštního zřetele hodných nepřiznal.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. února 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu