25 Cdo 1491/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce O. M., zastoupeného JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem v
Praze 5, Plzeňská 4, proti žalované ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB,
se sídlem v Pardubicích – Zeleném předměstí, Masarykovo náměstí 1458, IČO
45534306, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod
sp. zn. 15 C 130/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9. prosince 2008, č. j. 23 Co
262/2008-289, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 18. 4. 2003 byl
žalobce byl jako spolujezdec účastníkem dopravní nehody zaviněné řidičem
motocyklu L. K., který měl s žalovanou pojišťovnou uzavřenou smlouvu o
pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla; motocyklista neměl
příslušné řidičské oprávnění a před nehodou požil alkohol. Žalobce v důsledku
dopravní nehody utrpěl ve věku 17 let velmi vážná zranění, v jejichž důsledku
ochrnul v dolní polovině těla, je neplodný, trpí křečemi v dolní polovině těla,
bolestmi zad, má problémy s vylučováním, přičemž prognóza budoucího stavu je
bez naděje na zlepšení. Je výrazně omezen v běžném životě, upoután na invalidní
vozík a odkázán na zázemí vytvořené blízkými osobami, je omezeno jeho
společenské vyžití, nemůže vést sexuální život, ztratil partnerku a kamarády,
věnuje se však studiu; má psychické potíže (zejména deprese) a trpí poúrazovou
změnou osobnosti. Znaleckými posudky bylo ztížení společenského uplatnění
ohodnoceno na 9.000 bodů. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci
náleží zvýšení náhrady podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění
bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška“), a to na
devítinásobek. Zohlednil spoluzavinění žalobce jako spolujezdce ve výši 15% a
částku 1.193.910,- Kč, kterou žalovaná žalobci již zaplatila, a přiznal mu
náhradu za ztížení společenského uplatnění 7.068.090,- Kč a 11.855,- Kč na
náhradě za znalecké posudky. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 9. 12. 2008, č. j. 23 Co 262/2008-289, změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že uložil žalované zaplatit žalobci částku 5.243.945,- Kč,
v částce 1.836.000,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů před soudy
obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud se ztotožnil
se skutkovými závěry soudu prvního stupně a doplněným dokazováním potvrdil, že
žalobce není schopen zplodit potomky. Neshledal důvody pro odchýlení se od
zjištěné míry spoluzavinění žalobce v rozsahu 15%, neboť alkohol v krvi řidiče
motocyklu neměl rozhodující nepříznivý vliv na jeho řidičské schopnosti, dospěl
však k závěru, že bodové ohodnocení poškození zdraví žalobce je na místě zvýšit
na sedminásobek ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Odvolací soud
vyšel obecně z principu proporcionality, poukázal na nález Ústavního soudu ze
dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, a rozsah následků spolu s výší náhrady
poměřil též závěry plynoucími z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2006,
sp. zn. 25 Cdo 1279/2005, a sp. zn. 25 Cdo 759/2005, kde dovolací soud řešil
poškození zdraví u mladých lidé s různou mírou zdravotních následků. Po
srovnání kvality života žalobce před dopravní nehodou se situací po ustálení
zdravotního stavu odvolací soud uzavřel, že ačkoli závažná poškození zdraví
žalobce výraznou měrou omezují ve všech oblastech jeho života, je schopen
určitého zapojení do společenského, kulturního, sportovního či pracovního
života, byť v omezenější míře.
Žalobce dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl
vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změněn. Nesouhlasí především s
mechanickým stanovením výše mimořádného zvýšení náhrady za ztížení
společenského uplatnění ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky tak, že přiznaný
sedminásobek je matematicky vzato střední cestou mezi násobky přiznanými
judikaturou dovolacího soudu s ohledem na míru závažných následků. Dovolatel je
přesvědčen, že vážné následky, které v souvislosti s dopravní nehodou utrpěl,
jsou bližší závěrům rozsudku ve věci sp. zn. 25 Cdo 759/2005 (v přiznaném
desetinásobku základní výše ztížení společenského uplatnění, kde byl poškozený
téměř vyřazen ze života a předpoklady jeho společenského uplatnění byly téměř
ztraceny). Dovolatel je plně invalidní, odkázán na soustavnou péči druhých osob
a jeho zdravotní stav se bude dříve či později zhoršovat, v důsledku čehož bude
zcela vyřazen ze všech sfér života. Konstatování odvolacího soudu, že je
dovolatel „schopen zapojení do života, byť v omezenější míře“, je proto zcela
nepodložené, nezdůvodněné a nesprávné. Dovolatel také stanovil hypotetickou
hranici svého dožití na 70 let a přepočítal přiznanou výši ztížení
společenského uplatnění na denní výši odškodnění v částce 332,- Kč, čímž
demonstroval neadekvátnost přiznané částky. Rovněž poukázal na judikaturu
týkající se odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle vyhlášky č.
32/1965 Sb., u níž u těžkých poškození srovnatelných s případem dovolatele byly
přisuzovány minimálně desetinásobky základní výše ztížení společenského
uplatnění. Pokud tedy odvolací soud nepřiznal žalobci více jak sedminásobek
základní výše náhrady za ztížení společenského uplatnění, jednal v rozporu s
principem proporcionality. Přezkoumal přitom rozhodnutí soudu prvního stupně v
částce 5.243.945,- Kč, ačkoli částka 3.591.545,- Kč již nebyla předmětem
odvolacího řízení. Dovolatel napadá rovněž způsob, jakým bylo odvolacím soudem
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Navrhuje, aby
dovolací soud zrušil napadenou část rozsudku odvolacího soudu a vrátil mu věc k
dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že se neztotožňuje s důvody,
pro které bylo podáno dovolání. I když odvolací soud rozhodl o celém předmětu
řízení znovu, ačkoli žalobce napadl odvoláním pouze trojnásobek ztížení
společenského uplatnění, je jeho rozsudek, pokud jde o přiměřenost odškodnění,
správný. Proto navrhla, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání – v souladu s
čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o.s.ř.“) a shledal, že
bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), v souladu se
zákonem sepsáno a podepsáno advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), je přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není však důvodné.
Podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se odškodnění ztížení společenského
uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a
4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a
mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve
společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb,
včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího
vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a
sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví
(dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být
přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v
jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Podle § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském
posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných
případech hodných mimořádného zřetele výši odškodnění stanovenou podle této
vyhlášky přiměřeně zvýšit.
Podle této úpravy představuje odškodnění ztížení společenského uplatnění již v
základní výměře samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní
úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro
plnění jeho společenských úkolů. Již přiznání základního odškodnění tedy
předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve
společnosti jsou v důsledku poškození zdraví objektivně omezeny. Při určení
základního ohodnocení ztížení společenského uplatnění je v rámci sazby
zohledňován i věk poškozeného v době vzniku škody, jak to výslovně stanoví § 3
odst. 1 vyhlášky. Zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky
přichází v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy
možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela
ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v
době před vznikem škody (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení
odškodnění vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností
posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným
případům podobného druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010,
sp. zn. 25 Cdo 1106/2008).
Výhrady dovolatele směřují zejména k tomu, že odvolacím soudem přiznané
odškodnění ve výši sedminásobku je nepřiměřeně nízké s ohledem na těžké
zdravotní následky žalobce po dopravní nehodě, jeho nízký věk a nepříznivou
prognózu dalšího vývoje zdravotního stavu. Odvolací soud podle dovolatele
nepřiměřeně vyhodnotil zdravotní stav dovolatele sice jako těžký, ale „pouze“ s
omezenou schopností zapojení do běžného života; závažnost jeho zdravotních
následků je podstatně vyšší, sedminásobné zvýšení odškodnění je s ohledem na
okolnosti případu neadekvátní.
Vzhledem k tomu, že § 7 odst. 3 vyhlášky je normou s relativně neurčitou
hypotézou umožňující posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého
případu, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v
konkrétním případě „přiměřené“, opírá se hodnocení závažnosti trvalých
zdravotních následků především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného
před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005,
publikovaný pod C 4277 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu – dále
též jen „Soubor“). Dovolací soud nemá v posuzované věci důvod považovat s
ohledem na skutkové okolnosti tohoto konkrétního případu přiznané zvýšení za
nepřiměřené, neboť hodnocení následků odvolacím soudem odpovídá popsaným
kritériím, včetně přiléhavého srovnání s jinými obdobnými již řešenými případy
v judikatuře dovolacího soudu. Výrazné zvýšení náhrady za ztížení společenského
uplatnění (zhruba kolem desetinásobku či v rozsahu devítinásobku, jak se ho
dovolatel domáhá) je pak podle ustálené judikatury dovolacího soudu vyhrazeno
především těm případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze
života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř nebo zcela
ztraceny, není schopen se sám obsloužit či dokonce upadne do stavu pouhého
vegetativního přežívání apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8.
2004, sp. zn. 25 Cdo 847/2004, publikovaný v Souboru pod C 3129).
Dovolateli nelze přisvědčit, že se odvolací soud při úvaze o přiměřeném
zadostiučinění omezil pouze na matematickou konstrukci, resp. „střední cestu“
mezi dvěma krajními případy. Podstatou celé úvahy odvolacího soudu bylo
vymezení částky, která by odrazila míru závažnosti zdravotního poškození
žalobce, jednorázově odčinila jeho doživotní omezení a kompenzovala imateriální
požitky, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel (srov. rozsudek
ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, Soubor C 7854). Odvolací soud
přihlédl k tomu, že k nevratnému poškození páteře, k omezení hybnosti v dolní
polovině těla a souvisejícími poškozeními svalové soustavy došlo ve věku 17 let
a že tato závažná poškození budou žalobce provázet celý život bez naděje na
zlepšení jeho zdravotního stavu. V důsledku zdravotních potíží je žalobce na
počátku produktivního věku vyřazen z pracovního života, je omezen v kulturním a
společenském zapojení, velmi výrazně omezen v partnerském životě a zcela
ztratil možnost mít vlastní rodinu; vzhledem k tomu, že je odkázán na invalidní
vozík, neobejde se bez vytvoření určitého zázemí ze strany osob blízkých.
Odvolací soud však také zcela správně zohlednil, že se žalobci v důsledku
nehody nesnížil intelekt, gnostické ani komunikační schopnosti a je tedy
schopen se zapojovat do života, a to i přes fyzický handicap a nutnost určité
pomoci druhých osob. Nelze proto dospět k závěru, že by byl žalobce zcela
vyloučen z běžného života a limitován natolik, aby to odpovídalo obvyklým
důvodům pro zvýšení náhrady kolem desetinásobku. Hlediska, která odvolací soud
při své úvaze zohlednil, proto i z pohledu dovolacího soudu respektují
požadavky zákona a zásadu přiměřenosti. Nejde tedy o úvahu nepodloženou nebo
nesprávnou, pokud odvolací soud na základě zjištěných skutkových okolností
případu považoval (vedle již vyplacené částky 1.193.910,- Kč) za přiměřenou
částku 5.243.945,- Kč. Je třeba připomenout, že žalobce zčásti nese i důsledky
svého spoluzavinění v rozsahu 15%, takže odvolacím soudem stanovený
sedminásobek základního bodového ohodnocení představuje v absolutní částce
7.560.000,- Kč. Je zároveň zřejmé, že další zvýšení odškodnění by odpovídalo
ještě těžším následkům (srov. žalobcem zmiňovaný případ řešený pod sp. zn. 25
Cdo 759/2005) či ztrátě výjimečných schopností uplatnit se v životě po stránce
pracovní, sportovní, kulturní apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4670/2007, publikovaný pod č. 46/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Zdůrazňuje-li dovolatel, že na odhadovanou délku 70 let života rozpočtená denní
sazba přiznaného odškodnění není s ohledem na utrpěnou újmu adekvátní, je nutné
podotknout, že náhrada za ztížení společenského uplatnění je jednorázovým
odškodněním nemajetkové újmy spočívající ve zhoršení kvality života (odlišným
od náhrady za ztrátu na výdělku či náhrady nákladů léčení), a nelze ji tedy
rozpočítávat na jednotlivé dny hypotetické doby života poškozeného (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008, Soubor
C 8086).
Namítá-li dovolatel, že jeho zdravotní stav se bude dříve či později zhoršovat,
v důsledku čehož bude zcela vyřazen ze všech sfér života, postačuje poukázat na
ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky, podle nějž se při odškodnění bere v úvahu i
předpokládaný vývoj zdravotního stavu, přičemž případné zhoršení již ustáleného
zdravotního stavu (či nové následky, projeví-li se později v takové intenzitě a
takovým způsobem, že původně nebyly, příp. ani nemohly být předvídány), je-li v
příčinné souvislosti s odškodňovaným úrazem, může zakládat nový nárok na
náhradu za ztížení společenského uplatnění (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 275/2006, ze dne 16. 12. 2009, sp. zn.
25 Cdo 1925/2008, a ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 864/2010) a vznik
takového nároku nelze nyní předjímat.
Námitka dovolatele, že předmětem odvolacího řízení byla pouze částka
3.488.400,- Kč (tvořená trojnásobkem základní výše odškodnění za ztížení
společenského uplatnění a duplicitním odškodněním za ztížení společenského
uplatnění položkou 0970), zatímco odvolací soud posuzoval celou částku
přiznanou soudem prvního stupně, nenaplňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. Odvolací soud tím, že odvolání vyhověl jen zčásti v částce
1.836.000,- Kč, nepřekročil v konečném výsledku rozsah odvolacího přezkumu;
tvrzená vada tedy nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a
nepředstavuje tak ani naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a)
o.s.ř.
Ze všech těchto důvodů není dovolání žalobce důvodné, proto je Nejvyšší soud ČR
zamítl podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o.s.ř.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů právo a žalované
náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. června 2011
JUDr. Petr V o j t e k , v. r.
předseda senátu