25 Cdo 2884/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce M. M., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Lacinou, advokátem, se sídlem
Strakonice, Bezděkovská 53, proti žalovanému V. Ř., zastoupenému JUDr. Petrem
Bokotejem, advokátem, se sídlem Praha 3, Táboritská 23, za účasti České
podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 639 98 530, se
sídlem Praha 4, Budějovická 5, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného,
o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn.
6 C 82/2007, o dovolání žalovaného a vedlejšího účastníka proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. září 2009, č.j. 5 Co
1785/2009-165, takto:
I. Dovolání vedlejšího účastníka se odmítá.
II. Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 23. září 2009, č.j. 5 Co 1785/2009-165, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba ohledně částky 3.588.000,- Kč byla
zamítnuta, se odmítá.
III. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. září
2009, č.j. 5 Co 1785/2009-165, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému částku
7.176.000,- Kč, a ve výrocích o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto
rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Žalobce se podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. domáhal mimořádného
zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve výši patnáctinásobku
základní částky 717.600,- Kč z titulu náhrady škody na zdraví, jež mu byla
způsobena při dopravní nehodě zaviněné žalovaným.
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 26. 1. 2009, č.j. 6 C
82/2007-114, uložil žalovanému a vedlejšímu účastníkovi zaplatit žalobci
společně a nerozdílně 6.458.000,- Kč, co do částky 4.305.600,- Kč žalobu zamítl
a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že u žalobce jde o zvlášť
odůvodněný případ hodný mimořádného zřetele, tudíž je namístě aplikace
ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení
společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č.
440/2001 Sb.“). Vyšel přitom ze zjištění, že žalobce utrpěl úraz ve třiceti
letech, měl veškeré předpoklady pro rozvoj svých aktivit, a to zejména aktivit
sportovních, v porovnání s ostatní populací nadprůměrných (hráč a trenér
fotbalu registrovaný u Českomoravského fotbalového svazu, účastník pražského
maratonu, aktivní hráč tenisu, hokeje a nohejbalu), v důsledku úrazu došlo k
závažnému poškození zdraví (30 zlomenin na různých částech těla, ztráta čichu a
chuti, porucha zraku, ztráta 13 zubů, poranění močových orgánů, nefunkčnost
hlezenního kloubu), které žalobce výrazně omezuje v každém okamžiku jeho
života, a to omezením pohybu, ztrátou smyslových funkcí a nesnesitelnými
bolestmi vyžadujícími užívání tišících léků. Závažným dopadem úrazu je rovněž
urychlení degenerativních změn organismu, v jejichž důsledku dojde ke zkrácení
aktivního života v rozsahu deseti až patnácti let. Žalobce ztratil zcela
možnost sportovních aktivit a je výrazně omezen ve společenském a rodinném
životě i v pracovních možnostech; není sice upoután na lůžko, je schopen chůze
o berlích i sebeobsluhy a zvládá vše bez pomoci jiné osoby, avšak vyžaduje to
jeho nadměrné úsilí. S přihlédnutím k judikatorním závěrům Nejvyššího soudu
považoval soud prvního stupně za limit mimořádného zvýšení odškodnění
společenského uplatnění desetinásobek základního bodového ohodnocení a přiznal
žalobci odškodnění ve výši devítinásobku základního bodového ohodnocení s tím,
že žalovaný a vedlejší účastník odpovídají za škodu ve smyslu ustanovení § 438
odst. 1 obč. zák. společně a nerozdílně.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
23. 9. 2009, č.j. 5 Co 1785/2009-165, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 7.176.000,- Kč a ohledně částky
3.588.000,- Kč žalobu zamítl; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, přihlédl k
tomu, že po vydání rozsudku soudu prvního stupně byla žalobci amputována levá
dolní končetina pod kolenem, shledal správným závěr, že u žalobce jsou dány
předpoklady pro přiměřené zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění
ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Vzhledem k tomu, jak
se následky úrazu promítly do dalšího života žalobce, považoval odvolací soud
za přiměřenou částku odškodnění 7.176.000,- Kč; poukázal přitom na rozhodování
soudů v obdobných případech. Zdůraznil, že neposuzoval přiměřenost násobku
základního bodového ohodnocení, nýbrž přiměřenost odškodnění následkům
poškození zdraví. Povinnost k náhradě škody uložil s ohledem na procesní
postavení vedlejšího účastníka, jemuž nelze rozhodnutím ve věci samé přiznávat
práva a ukládat povinnosti, toliko žalovanému.
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalovaný a vedlejší účastník.
Žalovaný dovozuje přípustnost svého dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm.
a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Bez specifikace dovolacího
důvodu uvádí, že nárok žalobce co do jeho základu uznává, nesouhlasí však se
závěry soudů obou stupňů stran přiměřenosti zvýšení náhrady za ztížení
společenského uplatnění. Uvádí, že při stanovení výše odškodnění je nutné
přihlížet k určitým kritériím a tato kritéria pro stanovení tak velkého zvýšení
zde nejsou dána i s přihlédnutím k obdobným případům. Navrhuje, aby dovolací
soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k
dalšímu řízení.
Vedlejší účastník své dovolání odůvodňuje odkazem na ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci ze strany odvolacího soudu
spatřuje v nerespektování principu přiměřenosti a proporcionality při stanovení
výše odškodnění. K tomu příkladmo uvádí různá soudní rozhodnutí týkající se
zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění a namítá, že napadený
rozsudek zcela vybočuje z rozhodovací praxe soudů v obdobných případech.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k oběma dovoláním uvádí, že odvolacím soudem
stanovená výše náhrady zcela odpovídá způsobené škodě, připomíná rozsah a
závažnost utrpěné újmy. Dovolání pokládá za nedůvodná, a proto navrhuje, aby
byla zamítnuta, popř. odmítnuta, jelikož dovolání žalovaného neobsahuje žádný
dovolací důvod a vedlejší účastník napadá toliko výši přiznaného odškodnění,
což je otázka skutková.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že vedlejší účastník
není osobou oprávněnou k podání dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003), proto jeho dovolání bez dalšího
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalovaného bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst.
1 a 4 o. s. ř.).
Z povahy dovolání jako opravného prostředku vyplývá, že jej není oprávněn podat
kterýkoli účastník, nýbrž jen ten, jemuž byla napadeným rozhodnutím způsobena
újma odstranitelná zrušením takového rozhodnutí (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v
časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, pod č. 28, nebo rozsudek ze dne 1. 2.
2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, svazek 2, pod C 154). Žalovaný proto není oprávněn podat dovolání proti
výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl (z obsahového hlediska) potvrzen
zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu 3.588.000,- Kč, neboť v
této části není rozhodnutím na svých právech nikterak dotčen (rozhodnutí v této
části vyznívá v jeho prospěch).
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., avšak jen pokud jde o částku 717.600,- Kč,
kterou odvolací soud přiznal žalobci nad rámec toho, co mu přiznal soud prvního
stupně, neboť jen v této části se jedná o rozhodnutí vskutku měnící; pokud jde
o částku 6.458.400,- Kč, byla přiznána žalobci shodně soudy obou stupňů, v
tomto rozsahu jde obsahově o výrok potvrzující, a vzhledem k tomu, že jde o v
pořadí první rozsudek soudu prvního stupně (a dovolání tudíž nemůže být
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), přichází v úvahu pouze
přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež je podmíněna
zásadním právním významem dovoláním napadeného rozhodnutí.
Dovolání proti měnícímu i potvrzujícímu výroku, jimiž bylo žalobě vyhověno, je
přípustné (pokud směřuje proti měnícímu výroku, bez dalšího, a pokud směřuje
proti potvrzujícímu výroku, proto, že právní posouzení rozsahu mimořádného
zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v rozporu s ustálenou
judikaturou, a jde tak o rozhodnutí zásadního právního významu) a je též
důvodné.
Podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se odškodnění ztížení společenského
uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a
4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a
mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve
společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb,
včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího
vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a
sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví
(dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být
přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v
jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.
Podle § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském
posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných
případech hodných mimořádného zřetele odškodnění stanovené podle této vyhlášky
přiměřeně zvýšit.
Podle této úpravy představuje odškodnění ztížení společenského uplatnění již v
základní výměře samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní
úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro
plnění jeho společenských úkolů. Již přiznání základního odškodnění tedy
předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve
společnosti jsou v důsledku poškození zdraví objektivně omezeny. Při určení
základního ohodnocení ztížení společenského uplatnění je v rámci sazby
zohledňován i věk poškozeného v době vzniku škody, jak to výslovně stanoví § 3
odst. 1 vyhlášky. Zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky
přichází v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy
možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela
ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v
době před vznikem škody (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení
odškodnění vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností
posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným
případům podobného druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010,
sp. zn. 25 Cdo 1106/2008).
Vzhledem k tomu, že § 7 odst. 3 vyhlášky je právní normou s relativně neurčitou
hypotézou umožňující posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého
případu, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v
konkrétním případě „přiměřené“, opírá se hodnocení závažnosti trvalých
zdravotních následků především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného
před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005,
publikovaný pod C 4277 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
I rozsah mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění musí
být diferencován; rozdíly v závažnosti poškození zdraví a v intenzitě omezení,
jež toto poškození zdraví vyvolalo, se pochopitelně musí projevit i v rozdílné
míře zvýšení náhrady (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2006,
sp. zn. 21 Cdo 2510/2005, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, a ze
dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008). Zvyšování odškodnění musí mít
jisté hranice, zachovat si racionální vztah k úrovni bodového ohodnocení
jednotlivých následků poškození zdraví i jeho peněžnímu vyjádření, respektovat
požadavek srovnatelnosti s jinými obdobnými případy, nesmí být projevem
libovůle a mít zjevně likvidační účinky pro subjekty k náhradě škody povinné,
přičemž není zásadně (s výjimkou případné moderace dle § 450 obč. zák.)
významné, zda škodu hradí sám škůdce nebo pojišťovna (rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 5223/2009).
Lze sice souhlasit s názorem, že zvyšování náhrady za ztížení společenského
uplatnění pomocí násobků nemá výslovnou oporu v právních předpisech a že
podstatný je nikoli násobek, jímž je základní odškodnění zvýšeno, nýbrž
přiměřenost celkové částky odškodnění; na druhé straně jsou násobky užitečnou a
vžitou pomůckou, která přispívá ke sjednocování rozhodovací praxe soudů.
Výrazné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění (zhruba kolem
desetinásobku) je pak podle ustálené judikatury dovolacího soudu vyhrazeno
především těm případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze
života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř nebo zcela
ztraceny, není schopen se sám obsloužit apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 847/2004, publikovaný v Souboru pod C 3129).
Nejvyšší soud v obdobném případě, kdy u poškozeného, který utrpěl úraz na samém
počátku produktivního věku (v sedmnácti letech), došlo v důsledku nevratného
poškození páteře ke ztrátě hybnosti v dolní polovině těla, dovodil, že je-li
poškozený pro fyzický handicap výrazně omezen či vyřazen z pracovního života,
výrazně omezen v kulturním a společenském zapojení i rodinném životě, současně
se však v důsledku úrazu nesnížil jeho intelekt, gnostické ani komunikační
schopnosti, a je tedy schopen se i přes určitá omezení či s pomocí druhých osob
zapojovat do života, nelze dospět k závěru, že by byl zcela vyloučen z běžného
života a limitován natolik, aby to odpovídalo obvyklým důvodům pro zvýšení
náhrady kolem desetinásobku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6.
2011, sp. zn. 25 Cdo 1491/2009).
V daném případě – s ohledem na skutková zjištění rekapitulovaná výše – nebyly
náležitě doceněny rozsah a intenzita, v jakém jsou omezeny životní aktivity
žalobce v důsledku poškození zdraví, a v jakém jsou naopak jeho možnosti
společenského uplatnění zachovány. Pokud odvolací soud přiznal žalobci (vedle
již vyplacené náhrady 1.376.400,- Kč) odškodnění ve výši 7.176.000,- Kč, což je
částka odpovídající desetinásobku základního bodového ohodnocení ztížení
společenského uplatnění, vybočuje takto stanovené odškodnění zřetelně z úrovně
náhrad přiznávaných v obdobných případech, neboť takto (o desetinásobek)
zvýšené odškodnění by dle judikatury odpovídalo výrazně těžším následkům –
např. úplné ztrátě hybnosti i gnostických a komunikačních schopností, jež by
bylo vyjádřeno rovněž řádově vyšším bodovým ohodnocením (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005), či ztrátě
výjimečných schopností uplatnit se v životě po stránce pracovní, sportovní,
kulturní apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25
Cdo 4670/2007, publikovaný pod č. 46/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Odkaz odvolacího soudu na judikaturu Nejvyššího soudu a jedno
rozhodnutí krajského soudu není přiléhavý, neboť jde o skutkově odlišné
případy, některé dokonce odškodňované dle dnes již neúčinné právní úpravy
(vyhlášky č. 32/1965 Sb.).
Jelikož Nejvyšší soud shledal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu přípustnosti
dovolání pro rozpor s ustálenou judikaturou nesprávným, v dotčeném rozsahu jej
zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
(§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. dubna 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu